život a smrt
(z pozůstalosti entity označované jako kaja47)
Svojí smrtelnost jsem si poprvé uvědomil asi ve █████ Někdo si může říct: Prostě umřu. No a co? Řekněte si to ještě jednou, ještě,
znova a pak zase. Potom si to uvědomí, vleze mu to pod kůži, zapálí to mozek
zevnitř. Nelze utéct! Co budu dělat? Co budu dělat? Panika je na místě i když
nemá žádný význam. Občas si tuhle děsivou pravdu uvědomím pozdě v noci, když jdu spát. Jenom
ležím, čekám na sny a pak mi to dojde. Po většinu času jenom žiju a prostě si
to neuvědomuji. Ale pak, když mě zase naplno praští ta jednoduchá pravda, před
které se nelze ubránit: zhebeneš a už nebudeš, musím vstát a mám chuť utéct,
podvědomou touhu zakopanou hluboko v hlavě – uprchnout, zmizet, být jinde, ale
není to možné a tak jenom vyběhnu ven, rozechvěle sedím na prahu a dívám se na
hvězdy. Víc nelze udělat. Pak se uklidním a na chvíli zapomenu. Co můžu udělat? Nemysli na to. I když to nic neřeší, víc nelze udělat. Věřící lidi mají naději, že pak něco bude, že pak budou existovat, že pak
půjdou do nebe nebo něco takového. Já jsem nikdy nebyl věřící a i když jsem ze
smrti posranej strachy, nikdy nebudu. Věřím vědě, někdy skoro až slepě a to i přesto, že ta nám nedává vůbec žádné naděje. Kdysi dávno jsem v novinách četl článek o Tepelné smrti vesmíru. To mě
vyděsilo a zase jsem v žilách cítil tu bezmoc a ztratil poslední naději. I když umřeme, zůstanou tu naše děti a my díky nim jakoby budeme žit. To je
argumentace, která vypadá celkem rozumně, ale padá na kolena před moderní
kosmologií, která mluví o Entropii a nezvratném vyčerpání veškeré využitelné
energie ve vesmíru, který se stane chladnou pustinou poté, co vyhasnou i poslední hvězdy. A to se stane, to není nějaká hypotéza co kdyby (dobře, je
tady ještě teorie velkého křachu, ale povězme si, že v tom případě jsme stejně
v prdeli). I samotná hmota se poté rozpadne a vesmíru se stane prázdné místo
bez života, které se nekonečně rozpíná. Proti tomu je peklo jenom zábavní park
se spoustou atrakcí. Strach ze smrti je ten jediný, žádný jiný neexistuje, všechno ostatní jsou
jenom napodobeniny. Strach z pavouků, stísněných prostor, létání… nic z toho
člověka nezabije, tak proč se toho bát. Ale… Chmury a koncentrovaný strach tohoto úvodníku bych zakončil úryvkem z Hlavy
XXII.: I Yossarianovi bylo najednou zima a nedokázal přemoci prudký třas. Díval se
zničeně na to velké pochmurné tajemství, které ze sebe Snowden vyklopil na
podlahu a cítil, jak mu po celém těle naskakuje husí kůže. Nebylo těžké
vyčíst z té hrůzyplně potřísněné podlahy zprávu, kterou Snowden tímto podával
světu. Člověk je jen hmota – to bylo to Snowdenovo tajemství. Vyhodíte ho z okna a on spadne a zabije se. Zapálíte pod ním hranici a on shoří. Pohřbíte
ho a on shnije jako kuchyňské odpadky. Člověk vydechne naposled a rázem se
změní v odpad. To je to Snowdenovo tajemství. Všechno je to jen otázka času. 20. – 24. září 2008 (přibližně)