Prostě spát...

Je to tak lehký, jenom si lehnout a prostě spát. Ale je tu jedno velký ale… Jsem člověk, kterému skoro nic nedá spát. Ze školy se pozdě vracím a i když druhý den začínám brzo ráno, jdu spát pozdě po půlnoci. Proč? Nejsem schopen usnout. Netvrdím, že mám nějakou kritickou nespavost, to ani náhodou. Spíš nejsem schopen se přinutit si lehnout. To nejde, je toho tolik co dělat a čemu se věnovat. Zčásti je to taky způsobeno dost špatným hospodařením s časem, kdy promrhám (nebo mi to aspoň tak přijde) několik hodin, plány dostanou skluz a pak se všechno hroutí… A to i když jsem už unavený, několik dnů před tím jsem spal jen čtyři hodin každou noc, a rád bych zavřel oči a poslal vědomí do šumivého světa snů. Prostě to nejde. Vlastně jsem nespavec, ale jenom díky neschopnosti (neochotě) si jít lehnou.

Jednou mě napadl takový rozhovor mezi osobou A a osobou B třeba ve tři hodiny ráno.

A: Nemůžu spát.
B: A zkoušel jsi to?

Tak nějak by to mohlo probíhat, ale místo třetí ranní doplňte cokoli v intervalu 0:00 až 7:00.

A nejhorší je, že se situace opakuje den za dnem a deficit roste. Pak už je člověk tak absurdně unavený, že není schopen usnout ani třeba ve vlaku během jízdy do školy (když je únava taková snesitelná, většinou se příjemně vyspím) a pomalu přestává nedostatek spánku vnímat. A to nekecám, to se mi občas stane a docela dost se divím tomu návalu sil, tam kde by neměl být.

Docela se mi do toho úvodníku hodí hláška so-coola (vulgo Honza D.), který mi nečekaně napsal na icq (tohle bylo ještě o trochu nepravděpodobnější, než že mi vyhoří dům, upadnou nohy a vybuchne pes). Někde ve změti slov padla věta: začal jsem razit heslo, že spánek je ztráta času. Tomu říkám názor, ale bohužel se nedá provozovat moc dlouho, protože stejně se ty hodiny nespánku někde musejí dohnat.

5. května 2007