22/7 + 24/7

(Něco se stalo, ale nic se nezměnilo)

Napadlo mě hodně názvů pro tenhle úvodník, chtěl jsem mu říkat Bikes nebo Craziest day of my life, ale nakonec se chytil název, který je mnohem výmluvnější. Je to příběh těch třech posledních dní.

Všechno začalo 22/7, kdy jsem já a Carl Solomon šli do kina. Poslední dobou chodíme skoro každej tejden, což je blbý protože to leze do peněz (ale přesto kino je kino). Už předtím jsme vyplácali dobrou českou komedii Všechno nejlepší, tak teď vylučovací metodou padla řada na Auta. K těmhle renderovaným/animovaným filmům se stavim s podezřením, protože třeba taková Divočina byla vysloveně nudná. Ale nedalo se nic dělat, už jsme se domluvili. Díky excelentnímu plánování, které mělo přinést minimalizaci prostojů a čekání, jsme solidně nestíhali, ale solid čtvrthodinová reklamní vata zachránila den, hodil jsem sto dvacet malin na dexu a promítalo se.

Teď zapomeňte všechno, co jsem doteď psal, protože to není vůbec důležité.

Auta to byl, přátelé, jedním slovem, nářez. I když to má v podstatě banální dějovou kostru končící Hendem, defa pohádka, ale přesto Auta dokážou zatra pobavit. A ta rychlost! Úplně na začátku mi vzalo dech to klipové tempo, které b-žel poleví, ale přesto jako nástup fajn. Tam někde jsem zase začal být fascinován rychlostí. Rychlostí, kterou dokážu vyvinout vlastní silou…

Vraceli jsme se zpět a v 2130 jsem si uvědomil, že za půl hodiny mi bude o jeden rok víc, čili narozeniny. Nastal kolaps dopravy, vyhodil mě na Vojkově, za úplné tmy jsem se rozeběhl k domovu. Měsíc nesvítil a cesta lesem se proměnila na černošedý koridor stínů, kdy jsem neviděl na krok. Přesto (nebo právě proto) jsem pokračoval a cítil maximální radost z pohybu, pocitu rychlosti…

Druhý den 23/7 jsem osedlal mojí starou dámu – pradávný, ale zatraceně milovaný Author Mystik – s tím že trhnu rekord, sto kilometrů za jedno odpoledne. Vyrazil jsem. Zpočátku mě překvapovalo, že mám víc sil než obvykle, všechno bylo rychlejší, plynulejší, tempo fantastické, zase jsem pocítil to uspokojení, když jsem předjízděl skupinku cyklistů a zrychloval a zrychloval na 45 na rovince, brzda, odbočuju doleva. U Baxteru maximálka 61 kilo, jde to. Přesně v Krymlově – 33 kilometů od baráku – mě zastihl désť, ještě neskončil a jsem na cestě dál, připadá mi to divný, ale já se nevracím, přitom nedaleko hřmí a může přijít bouřka. „Padesát!“ to jsem si říkal v Kouřimi na náměstí. Tam jsem si řek, že už to otočim a pojedu domů, byl jsem dvě hodiny na cestě a začínalo se stmívat. Časový plán se bortí, nemám čas, nastupuje nouzovka: černokostelecká. Nejrychlejší způsob jak se dostat domů. Nevybaven světly, závodím se stmíváním. Kopec za Ždánicemi mě málem stojí život, došly síly, pomalu se sunu nahoru, chce se mi zvracet, přesto nasazuju tempo, jedu co to jde. Mám pocit, že spadnu z kola, ale šlapu dál. Cílová rovinka a jsem doma. Osmdesát kilo, čas tři hodiny, minimální pauzy není špatný. Usínám brzo a probouzím se ještě dřív.

24/7 V pět třicet ráno už jsem na nohách, naplněn neklidem a touhou po rychlosti. Sedm nula nula běžím tradičních šest kilometrů k závoře, jsem trochu utahaný, ale je to fajn.

Zbytek dne se táhne jako lepidlo, jenom k večeru zase vyrážím na kolo, abych se přesvědčil, že se nic nezmění.

Přesto je to významný den: roku 1848 byl podán návrh na zrušení poddanství, roku 1911 bylo objeveno Machu Picchu, roku 1943 bombardován Hamburg, roku 1974 bylo rozhodnuto, že Nixon musí vydat audio nahrávky z Watergate, svátek má Kristýna a na Vanuatu se slaví Den dětí.

Pravda je taková, že Auta jsou jenom sen…

24.7.06 + 25.7.06