Nažerte se grázlové (6. kniha, 11. kapitola, 2. odstavec, verš 42.)

Rychlovka z 7. 3. 2010, téma: bělosněžný ledu let

Byla to malá hvězdárna kousek cesty za matičkou Metropolis a v ní jsem byl já a dva další spící zmetci ze spektroskopie. Nikdo z astronomů neměl spektroskopickou smečku v lásce. Vždyť oni žádnou hvězdu nikdy neviděli vlastníma očima, nikdy jim to světlo, které letělo vesmírem miliardy let nedopadlo na sítnice. Oni se jenom podívali do grafů a řekli: „Je to hvězda, kolem které obíhá planeta s velkým podílem lithia.“ A jejich spektrální čáry nikdy nelhaly. Proto je nikdo neměl rád. Ale na tom vůbec nezáleželo. Seděli v rohu a zívali, zatímco já jsem zíral do hledáčku astronomického dalekohledu.

„Nějak se mi nezdá kometa C 2010/124,“ řekl jsem pořád s okem přitisknutým k okuláru teleskopu.

„Přes čtyřicet kilometrů bělosněžného ledu, který letí vesmírem,“ odpověděl znuděně jeden z nich. „Voda, oxid uhelnatý, dueterium a nějaké to smetí. Podle spektra je naprosto v pořádku.“

„To jo, ale její dráha je nějak odkloněná. Podle katalogu mi nesedí její poloha.“

„Je na kolizním kurzu se zemí?“ zeptal se naprosto nevzrušeně zmetek ze spektroskopie.

„Do teď nebyla.“