Nažerte se grázlové (4. kniha, 22. kapitola, verš 41.)

Rychlovka z 28.2.2010 na témata: dva tucty, markytánka, nedělní večer, abecední řazení

Tak aby bylo jasno, byla sobota večer a seděl jsem tam já a pak tucty falešnejch apoštolů namačkaný kolem stolu podle abecedního řazení. Netřeba se zmiňovat, že nikdo z nás neměl holku, ale na tom nezáleželo. popravdě, nezáleželo na ničem. Seděli jsme tam a čas plynul s mručením velryb, které nám terorizovalo ušní bubínky a Tragédie Josepha Merricka nám drala duše na cáry. Nebyla to veselá situace. Zatracený dva tucty! Tolik nám bylo v průměru roků, pečlivě odtrhávaných z kalendáře den po dni. Někde jsem četl, že lidi mezi osmnáctým a pětadvacátým rokem života nejčastěji páchají sebevraždy. Nevím jaká čísla podepírala to tvrzení, ale z mého pohledu to byla pravda. Čtyřiadvacítka byla jako příčnej práh přes silnici. Dostali jste se přes tu zasekanou magistrálu a mysleli si, že s odbytím osmnáctky je to už v pohodě. Ale pak přijde těch dlouhejch bolestivejch sedm let, tvárný léta, transformace člověka ze stádia larva do dospělého jedince, což znamená marně se snažit dostát vykonstruovaným stereotypům dospělosti, vyzrálosti a úspěšnosti. Všechny tyhle věci tady najednou jsou a už nemáte za zádama markytánky ani žádnej zásobovací konvoj. Dvacet pět a pak to bude dobrý. Teda kromě středního věku, stáří a smrti. A částečně proto před námi stály dva tucty lahví ginu, většinou prázdné a pak nějaký ten tonik. Ale na tom také nezáleželo. Tajným cílem tý nedělní seance bylo vyprodukovat aspoň náčrtek jedný validní teorie života a tak vůbec.