Batysféra z lana utržená

(SASPI rychlovka na téma: „Učené bádání pánů Vilejše a Skradibrka nad šálkem téměř dokonalé čokolády“ vyhlášená 21.9.2007 16:01.)

Toho dne večer na Zem dopadl meteorit a přinesl s sebou smrtelně nebezpečný virus, který posléze nakazil jednoho orangutana, který téměř okamžitě pošel a jeho smrdutá mrtvola záhy explodovala. Co se dělo poté je notoricky známá historie.

Nicméně v pravé poledne toho dne ještě nikdo netušil, jaká zkáza se žene na lidstvo.

Pan Vilejš a pan Skradibrko seděli v restauraci Nekonečná čekací doba, známější pod jménem Nekon. Chtěli zde vyřešit několik zásadních otázek existencionalismu a také vykoumat, jak se zbavit svých obvinění. Oba pánové samozřejmě svoje jména i tváře maskovali, protože v tomto kraji nebyli zrovna vítání. Ve skutečnosti na ně byl vydán celosvětový zatykač a vypsána odměna. Přesto docela klidně seděli v Nekonu na plastových židlích u malého kulatého stolku na balkónku v sedmém patře. Měli dokonalý výhled na střechy města, kterému se kdysi přezdívalo Prax, ale pak byl tento způsob vyjadřování zcela zakázán a městu se začalo prostě říkat Město.

Pan Vilejš své jméno zkracoval na literu V. z důvodu, že se mu v plném znění nelíbilo a také by okamžitě po jeho vyslovení hrozilo, že se strhne přestřelka a honička s policejními auty. Sám byl podomním překupníkem zbraní a ve volném čase obchodoval na internetových aukcích. Skupoval staré zinkové vany a ty potom směňoval za plesnivé pomeranče a rezavé kýble, které vyměnil za tři rakve a několik náprav starodávného Fordu T. Pak za to vyhandloval použitá párátka a děravé kondomy, za které v Jaraxu dostal staré výtisky knih silně levicových autorů, v Boloni je směnil za vajíčka slepic nakažených dýmějovým morem a pak dál a dál směňoval přes zubní pasty, hlínu za Sibiře, štěrkopísky potají vynosené z uranových dolů Jachymax a fosforeskující samodestrukční tužky ze slavného závodu KINax, až nakonec měl v kapse několik desítek tisíc eur a na zahradě spoustu zinkových van a rezavých kýblů.

Pan Skradibrko svoje jméno redukoval jenom na písmeno S. ze stejných důvodů jako pan V. Pan S. pracoval na plný úvazek jako tupá a smrdutá poloopice, ve volném čase kradl nákupní košíky z hypermaketů a vykupoval použité lékařské špachtle.

Pánové V. i S. už dobrou hodinu seděli v dlouhých šedivých baloňácích u miniaturního stolečku v poloprázdné Sekci 10, která se běžně označovala jako SEX a proto sem tíhli jiní pánové v baloňácích, kteří byli ovšem posléze žalostně zklamaní, že je to jenom obyčejná sekce Nekonu. Uplynula hodina a nestalo se nic. Číšníci jenom v černých sakách do rakve kolem nich běhali s hlavou hrdě vztyčenou a vysoko ní nosili tácy a podnosy s jídlem. Ovšem o pana S. ani pana V. ani jednou nezavadili pohledem.

„Rádi bychom se stali odjednávníky,“ snažil se pan S. zastavit číšníka, který kolem něj bez povšimnutí prolétl.

„Ale kurnax.“ Bouchl do stolu pan V. „Hej tavgre, máte tu strávníxy. Chceme objednat.“

Všichni číšníci se okamžitě zastavili, strnuli a s hrůzou pohlédli na pány S. a V., kteří se hrbili na svých židlích, ruce zaražené do kapes a tváře ukryté za vysokými límci.

Přišel k nim jeden z číšníků a velice jemným delikátním hlasem k nim promlouval: „Ano páááánové, jsme velice rádi, že tu jste a okamžitě a bez jakéhokoli čekání vyřídíme vaší objednávku, za poloviční cenu samozřejmě, žádné formuláře, nulová byrokracie, hned to bude, jakmile laskavě prozradíte vaše přání, okamžitě vás obsloužíme k vaší největší spokojenosti, ale je tu jedna věc o kterou vás musím požádat, ačkoli samozřejmě nechci, protože je mi maximálně nepříjemné vás vyrušovat: mohl byste prosím přestat používat ax-slang?“

„Proč, tavgre?“

„Zááákon.“ Číšník zvedl obočí a poklepal si na nos. „V tomto kraji jsou zakázány zbraně hromadného ničení, drogy a ax-slang. Co byste si ráčili přát, pánové?“

„Sklenici čokolády.“

„Není problém, velice rychle vám jí přineseme, bude to hned. Jenom jednu?“

„Tavgre, copak si myslíš, že krademe?“

„Ano velectěný pane, právě jste mi vzal peněženku.“

„Máte pravdu,“ pan S. si nejistě přehazoval ukradenou peněženku z ruky do ruky. „Jenom jednou.“

A byla tam. Netrvalo to ani vteřinu a sklenice se prostě objevila na stole, možná, že tam stála už dřív a jenom nebyla vidět, kdo ví.

„Ta čokoláda, drusgu, vypadá docela dobře.“ Pan V. si prohlížel sklenku a její obsah. „Ale řekl bych, že není naprostově dokonalá.“

Byla to modrá vysoká sklenice, dokonale čistá a lesklá, plná nalámaných čtverečků čokolády.

„Druvgu brate, nedá se svítit, musíme prodisgudovat náš arcitém.“

„Vyryžliňk?“

„Davol! Exstencistický arcitém, pravotní praotazgu.“

„Nuž, brate drusgu, dvojdůzežitý praproblém sounáleží v nejnitrovatější hluboze lugzsého nuternična. Vzpomatováváš, čožsmechom vyzkumovali? Kdejsmechom obvznakazeli jadernov arcitému?“

„Arx proglem lusgzí spočívivává v inexpiratigní antiprilnagosti. Souvezmíme ligór arxosobovatě a předpoodgatuzujeme, že nemgoze ininfinitujovat. Snagujeme vyobjegovat rezení z téhojto siduaditce prouprostřednovatovateostí nagobenožstvím.“

„Jejž tož chyomba, brate drusgu?“

„Davol, bezgurizní nákupník ivazžuje makdelní revinč. Darazportní druparksprav.“

„Zitrov vesdamnou a ortgoivní spakdo mrupbuzlá jejihoje.“

„Nědira omřešt skýdlynik ivuoň kráčdra zlílkyčniš.“

„Ovšem bratře drusgu, teď jsem vám nerozuměl ani slovo.“

„Komunikace selhává a navíc nám někdo vzal naší čokoládu.“

Pan V. se smutně podíval na prázdný stůl a pak zakřičel: „Tavgre, kde je naše čokoláda?!“ Nicméně personál Nekonu ho vehementně a s grácií ignoroval.

Pozn: překlad