Ztichlej svět
(pás slov o poezii…)
vodítka
Nápad na Ztichlej svět vznikl jedné březnové
noci, kdy jsem se podíval ven a svět byl ztichlý. S tímto zjištěním jsem na
papír napsal ještě první dva verše: Padla noc // a svět se utišil
.
Inspiraci pro hlavní příběh poskytly kresby Palmbeacher z DeviantArtu. Silně pod vlivem jejích deviací (psal jsem o tom v antiblogu 12.3.2007) jsem začal osnovat příběh Ztichlýho světa. Kdo zná Palm, je mu všechno skoro jasný. Přesto se jedná pouze o inspiraci.
Ztichlej svět je příběh o lásce. Ne zřejmé, ne určité, nejasné, zkrátka takové podle mě. On a ona, zmínění v podtitulu, zpočátku bezejmení, není jisté, co jsou zač. On – později zmíněný jako Michael, je typ neklidného šílence, který jde až na dno svých sil a čtyři dny nespí, jen aby se hnal za nejistým cílem a bláhovou nadějí. Stín jeho otce-kriminálníka ho tíží, přestože s ním nesouhlasí. Proto taky opouští Dvojměstí (Palm stvořila kresbu Twin Cities, což iniciovalo vznik Dvojměstí) aby navštívil rodnou Itálii, kde vyrůstal. Ale i tam na něj dolehne otcův stín v podobě vraha konkurenčního gangu. Pak se žene neúnavně zpátky za svou láskou i když má na sobě cizí krev a stín vraždy.
Co se Jí týká, je všechno nejisté, je v textu zmíněna jako čarodějka,
čarokrásná, Alenka, ale to jsou všechno slepé cesty. Její jméno leží ve verši
za úsměvem Mony Lisy (samozřejmě klíčem je Palm). O ní měla být ještě jedna
sloka, která měla začínat podobně jako ta Michaelova (něco ve stylu: Seděla
u Nových nadějí // a pila vínu rudé jako…
).
Jak všechno dopadne? Nikdo neví…
A takhle jsem uváděl Ztichlej svět v novinkové zprávě ze 4. června 2007 (1:31):
A teď Trocha poezie. Bývaly časy, kdy jsem psal každý měsíc několik poetických mizernosí (někdo tomu říká básně, ale já si tohoto žánru vážím natolik, že radši svoje výrobky řadím někam stranou), ale ty časy jednou pro vždy skončily. Tempo „několik měsíčně“ jsem držel od začátku roku 2004 do poloviny 2005 a pak začal proud pomalu ustávat. Ale to ani moc nevadí, protože doteď se na k47čce sešlo 94 básní od 6 autorů (z nichž jsem byl nejaktivnější já). To víte, teď to chce silnej materiál a pořádnou flákotu, aby stálo za to se pustit do procesu psaní slov & tvorby veršů. A pravda je, že v hybernačním kómatu se moc silných témat nevyskytuje. Poezie je vhodná k tomu, aby člověk něco rychle a intenzivně vykřičel do světa, když se mu chce a má téma. Nemusí se zabývat nějakou zápletkou nebo dějem. Prostě zakřičí a přemění vnitřní tenzi na slova (více či méně úspěšně). Přesně takhle vznikly třeba: Potkal jsem déšť, My heart start beating, Poloviční život, Zlatá nit, Kusy ledu, PN přechod a spousta dalších. Ale teď je tady další kus poezie, který vznikal podobně horlivým procesem. Jmenuje se Ztichlej svět a velký podíl na jeho vzniku má deviantka Palmbeacher, jejíž art mě inspiroval a poháněl motor šílenství (poprvé jsem o ní psal 12.3.2007 v antiBlogu). Poetika Ztichlýho světa pochází právě od Palm a několika cest z Prahy domů, kdy jsem kolem druhé hodiny ranní šel čtyři kilometry nočním deštěm. Ztichlej svět vypráví příbeh lásky, tedy spíš jeho konec. Je to příběh podivný, tichý, smutný, bolestný, který končí neurčitě a do ztracena… Dvě hlavní postavy Ztichlýho světa: on a ona – jejich jména jsou jen zlehka naznačena – se právě nacházejí v kavárně Nové Naděje. On je unaven, má za sebou dlouhé putování, během něhož se neúspěšně snažil vymanit z okovů a doufá, že se teď něco změní. Ale svět je šedivý a nasáklý Bezčasím… Tak by se dal shrnout děj Ztichlýho světa, jehož nálada je strnulá a nehybná.
Dále se na poetice a někteých pasážích podílela cesta vlakem, kdy jsem se opilý
vracel domů a přejel jsem stanici, kde jsem měl vystupovat, dostal jsem se na
konečnou, kde jsem čekal na první ranní vlak a mezitím jsem mrznul v nádražní
budově. Z této eskapády vzešly verše ta surová červeň zpod rozmlžených víček
// ta snová barva lásky na čepeli
, podle červené barvy sedaček, kterou jem
viděl pořádně rozmlženě předtím než jsem usnul.
* 2007