Mezičas - ukázka

(247)

…

V tichém vzduchu se dalo vycítit napjaté očekávání.

Také něco očekával, hledal to a pátral po tom, ale nemohl to něco najít, neznal cestu a tak bloudil ve svých vzpomínkách, přehraboval se v nich ve snaze zjistit cíl nebo určit alespoň přibližný směr. Ale střelka kompasu v jeho hlavě neustále ukazovala zpátky do minulosti. Rozhodl se pátrat právě tam. Pomyslný hodinový strojek uháněl zpátky kolem jemného cinkání zvonečků a ševelu větráku, minul včerejší noc vytvarovanou z karamelu a hnal se celými roky zpět, aby proletěl kolem velkého domu, kde probíhala párty na rozloučenou s minulostí a seděl tam vrah, který tady chtěl slavit triumf, zatímco se trhal na kusy a ředil smích a slzy v poměru 1:1; zpomalil u jedné noci nebývale chladné zimy, kdy se potácel městem s vygumovanou hlavou a jakékoli spojení s pamětí mu zprostředkovávaly náhlé záblesky; jeden takový otevřel průrvu, skrz kterou byl vidět kolotoč na náměstí a smutná karavana autobusů; do jednoho nastoupil a zmizel, hnal se ještě hlouběji do doby, kdy se zrodil vrah a dál. Uviděl noční oblohu po které se prohnal meteorit, zazářil a zhasl.

Mohlo to být včera, kdyby se právě nenacházel hluboko v minulosti.

„To nejsem já,“ promluvil a obrátil pohled ze sebe ven do rozmazaného žlutého vedra. Uslyšel ozvěnu svého hlasu, jako by mu to chtěla potvrdit. Ten člověk, kterého míjel ve vzpomínkách byl někdo jiný, někdo cizí. Přesto to všechno znal, nosil to v sobě, ale nemohl si vzpomenout kdo to je.

Vyrazil ulicí, aby našel jeho stín.

…