Starty příběhů

Asi takhle: Napsat začátek příběhu, tu skutečně první větu, první odstavec a první stránku je někdy veliký problém. Je to možné napsat tisíci způsoby: pomalu a lyricky nebo rychle, překvapivě, napínavě – cokoli si račte přát. A vždycky je tady ta možnost, že úvod bude jedinou částí povídky/románu/knihy, kterou si člověk přečte. Nechytí ho to a ztratí zájem.

Já preferuji něco, čemu říkám „buranský úvod“ – skočit do děje rovnýma nohama a vyprávět tak samozřejmě, jako když čtenář už všechno dávno zná. Něco ve stylu: Tak předně jsem tam byl já a pak Peo a Malej Marty… nebo Byl tam on a jeho kamarád Alexei Desya přezdívaný Axel… To je přece jasný, to ví každý, nebudeme se zdržovat s nějakou lyrikou a pomalou akcelerací, kdy je potřeba přelouskat několik stránek, plných popisů přírody, počasí, okolí a milionu dalších zbytečností, než konečně zjistíme, o co tam k čertu jde. Jsme burani, tak začneme buransky.

Popravdě to není úplně vlastní nápad. Vnuknutí mi přinesl (jako vždy) Nahýho oběd, kapitola Joselito, která začíná asi takhle: „A Joselito, který psal špatnou, třídně uvědomělou poezii, začal kašlat.“ Hm, začít spojkou, docela bu-ran-ské.

K dovršení všeho, musím přiznat, že nejde o žádný promyšlený trik, jak upoutat pozornost. Takhle se věci prostě seběhnou. Jsou to prostě první slova, která napíšu, jen co zasednu ke klávesnici. A pak pokračuji v podobném duchu, aniž bych měl tušení, co se bude dít dál. Takže asi tak.

Tady jsou dva dobré starty, které člověka chytnou.

Tak napřed tu byla ta dlouhá cesta, a prach, který jí štípal v úzkém nose, a Walter, její manžel z Oklahomy, který kýval hubeným tělem v jejich Fordu Model T, tak sebejistý, až se jí chtělo odplivnout; pak dorazili do cihlového města, které bylo cizí jako starý hřích, a sehnali ubytování. Domácí je dovedl k malé místnosti a odemkl dveře.

Tam, uprostřed prostého pokoje, stál náhrobní kámen.

Ray Bradbury, Proti proudu času, povídka Náhrobní kámen. Bleskurychlý zčátek, ve dvou větách řekne všechno potřebné. Nejlepší úvod povídky, jaký pamatuji.

„CO teda jako bude, he?“

To sem byl já, teda Alex, a tři moji frendíci, to jako Pítrs, Jiřík a Tupoun, kterej je opravdu tupěj, a seděli smě v mlíčňáku Korova a decidovali se, co budem ten večer dělat, když je venku zima jak v prdeli, i když aspoň, že neprší. Mlíčňák Korova byl typickej plac plus-mlíko, a vy sté už, bratři moji, snad pozapomněli, jak tyhle placy vypadaly, věci se dnes tak kvikle měněj a všichni strašně rychle zapomínaj, a ani noviny se moc nečtou. Takže to byl takovej .plac, kde se prodávalo mlíko plus něco k tomu. Nesměl se tam prodávat chlast, ale neexistoval tehda ještě zákon, aby nemohli strčit nějaký buči do starýho mlíka, takže sté to mohli drinkat se syňágou, toldou nebo hňápcem nebo s párjinejma bučima, který vám poskytly nádhernou chorošnou čtvrthodinku, ve který sté oslavovali Boga se všema Svatejma a andělskejma chórama, který sté klíďo strčili do kapsy a v hedce vám přitom vypalovaly rachejtle. Nebo sté mohli drinkat mlíko s nožema, jak smě říkali, což vás posílilo a nachystalo na malou svinskou přesilovku, a právě tohle smě si drinkali toho večera, o kterým sem vám začal povídat.

Anthony Burgess, Mechanický pomeranč. Buranský úvod par excellence. Je to jasný? A co teda jako bude, he?