Kdybych chtěl napsat autobiografii...

Někdy přemýšlím nad hypotetickými otázkami, které nemají žádný hlubší smysl nebo dopad na svět kolem nás, zajímavé na nich jsou jen hypotetická řešení a cesty, které k nim vedou.

Jednou mě znenadání napadlo: Kdybych chtěl (nebo musel, například pod pohrůžkou střelnou zbraní) napsat autobiografii, jak bych k tomu přistoupil?

Protože sám nejsem ničím zajímavý a vedl jsem tak všední, jednotvárný, nezáživný, únavný, mdlý a fádní život, že by otrávil i Zénóna a jeho stoiky, zařídil bych, aby aspoň kniha samotná stála za pozornost a šel bych na to jako Jorge Luis Borges od fiktivního lesa.

Tak předně: Žádná autobiografie by neexistovala. Už to samo o sobě by představovalo zásadní odklon od klasického formátu biografií. Ale to by byl jen začátek celého schématu. Pouze bych předpokládal, že byla v minulosti napsána, vydána, lidé ji četli, jeden fiktivní novinář napsal recenzi v nějakém známém časopisu (mám na kalibr typu The New Yorker nebo The New York Review of Books – když už snít, tak ve velkém), strhal ji a závěrečné hodnocení shrnul slovy „not having fun“ (nebaví mě to). Později se k autobiografii vrátil a začal pátrat po primárních zdrojích a snažil se zjistit pravdivost všech vodítek, příběhů, faktů a informací zmíněných ve fiktivní autobiografii. Po několika měsících skoro až detektivní práce by výsledky tohoto výzkumu shrnul v knize The Art of Not Having Fun, která by obsahovala citace z neexistující autobiografie, přepisy delších pasáží včetně oprav a vysvětlení. Ke konci by tento fiktivní autor došel k přesvědčení, že já, jako skutečný já, vůbec nemusím existovat a přinejlepším jde o důkladně dodržovanou, ale přesto umělou a vykonstruovanou persónu. Aby bylo dílo završeno, krátce po vydání této skutečné knihy, bych zemřel a tak bych vrhl závěrečný stín pochybností na celou záležitost.

Šlo by o jednu z mála autobiografií, které by popíraly, zdali člověk, který je biografován, vůbec žije a je skutečný. Protože sám si nejsem vůbec jistý.

PS#1: O fiktivní autobiografii by se tvrdilo, že jeden z mnoha jejích podtitulů zněl: Iunguntur iam gryphes equis (v češtině: křížit koně s gryfy). Tohle spojení se uvádí v Borgesově Fantastické Zoologii (kde autor tvrdí, že se stalo příslovečným) nebo v práci Role Koně v Historii Člověka, kde se píše:

V antice neznámou zrůdou byl hipogryf, kříženec koně a gryfa, jejichž spojení uváděl Vergilius jako příklad absolutního nesmyslu.

To by mohlo stačit jako předznamenání, jak se věci ve skutečnosti mají.

PS#2: Dvánáctá terminalita je tady připravená pro vaše oči, uši a jiné orgány vnímání (tentokrát bez vodítka).