Terminalita #9 - Proxy

„Ať už se se serverem stalo cokoli, doufám, že se nestalo nic s naší věcí. Nebo že se nesmazal stand-up, to by byla hrůza.“ Milovali jsme stand-up komedii. Na disky jsme během let nashromáždili obrovskou sbírku vystoupení Stevena Wrighta, Eddieho Izzarda, Billa Baileyho, George Carlina, Dary O'Briaina a dalších pohotových mágů komedie, kolekci mnoha raritních nahrávek, která měla velikou osobní cenu.

„Neboj, v cronu¹¹⁸ je nastaveno, že každou neděli posílám po drátech zálohu důležitých dat na můj počítač doma v Orlím Hnízdě. Pochopitelně ne všechno, ale aspoň to podstatné bychom dokázali zachránit,“ říkal Peo klidně, zatímco jedl jahody z velkého podnosu. Později jsem zjistil, že se skutečně žádná data neztratila.

„A co doma? Nějaké zprávy z Proxy?“ zeptal jsem se, protože se mi ještě nechtělo vyrazit. Tam venku čekal celý svět a hlučné divadlo života, které nedávalo smysl a my se v tom zmatku snažili hledat stopy Prométhea. Chtěl jsem to všechno trochu oddálit, nabrat síly a ještě chvíli mít klid.

„Nic moc,“ odfrkl Peo. „Nejradši bych odtamtud odvezl všechny svoje věci a bydlel natrvalo tady nebo někde jinde v Metropolis.“ Později to skutečně udělal a zpětně se to nejevilo jako nejlepší volba. „Však to znáš, klidný Sever. Tam se toho nikdy moc neděje, můžeš odejít do lesů a celé dny v nich bloudit – Teď jsem si vzpomněl: S Ivánkem je to špatný,“ prohlásil Peo.

„S kým?“

„Však víš, Ivan, jeden soused ze Severu, který neustále naříkal. Dostal záchvat, zastřelil svého psa a pak začal pálit po lidech. Dostal ho až policejní odstřelovač. Čistý průstřel krku, přerušená mícha, okamžitá smrt. Nepříjemná záležitost.“ Ukázal si malíčkem na ohryzek, kde byl zasažen. „Havrani pak zjistili, že měl vážnou cukrovku a mozek rozežraný alkoholem a nějakou dědičnou nemocí, která z něj udělala rozbušku, která jenom čekala na svůj okamžik slávy.“ Domluvil, udělal zvuk výbuchu, který doprovodil rukama, ale tvářil se lhostejně.

I když jsme se tomu zasmáli, nebylo na tom vůbec nic vtipného.

„Kdyby tohle věděl Browback,“ prohodil jsem a vůbec jsem netušil, že to už dávno ví, sedí v akademické knihovně a pročítá si lékařské magazíny z celého světa, studuje řezy rozrytou tkání, vzrušeně okusuje špičku své dýmky a pije už tisícé kafe, aby vydržel ještě chvíli, aby si přečetl ještě jednu stránku, ještě další a další a vydržel celou noc a pak další a další.

S doktůrkem jsme si padli do oka teprve ve Švédsku. Když jsme spolu párkrát popíjeli, vyprávěl mi jak se plavil jako palubní doktor na palubě lodi Filiarisis³⁹ a přidával další příhody, které už párkrát říkal, ale pokaždé je trochu jinak přibarvil. Skoro vždycky jsme pili jenom ve třech, protože Browback byl stará xenofobní mrcha a když byl nalitý nevěřil cizincům. Když se napil, začal se o mě a Pea zajímat a pořád do nás ryl, co děláme, co škola, vztahy a tak podobně. Doktůrek už měl svoje roky a chtěl si nejspíš připomenout něco ze svého mládí. Možná. Ale možná se taky o kluky, chlapce a mladé muže zajímal z méně profesionální stránky.

Jednou, když byl na mol a mhouřil oči, řekl: „A vy spolu něco máte?“

„Co?“ Neslyšel jsem ho, protože to v baru hučelo jako v úlu.

„Mrdáte spolu?“

„Jak se to vezme…“ odpověděl Peo hbitě a tlemil se u toho.

„A myslíte, že byste pro mě mohli něco…“

„Jasně, odtáhneme vás do hotelu, doktore, zamkneme pokoj a necháme vás vystřízlivět.“ Udělali jsme to, ale Browback ještě před rozedněním vyskočil oknem a zdekoval se do nejbližšího baru. Byl to milý člověk, který si mě nakonec oblíbil. To samé se bohužel nedalo říct o Peových rodičích, kteří se na mě pořád dívali skrz prsty a proto jsem Proxy, jak Peo označoval svůj domov na severu, navštěvoval jenom nerad.

Přitom jsem se s Peem znal už několik let, ale teprve předloni – během neděle třináctého – mi došlo, že on je jediný opravdový kamarád na život a na smrt. Navíc tady byla ta skutečnost, že si nikdo z nás nepamatuje, co se stalo před tím. Neděle třináctého představovala hranu časové propasti. Na jedné straně byla současnost a druhá strana ztracená v nekonečnu.¹²⁶

„Vzpomínáš si, co všechno se stalo předloni? Byl to divný rok, co?“ otázkou jsem plynule opustil smyčku myšlenek.

„Jenom trochu. To byl ten rok, kdy jsem plicní katar rozehnal studenými obklady?“

Nechybělo moc a Peo umřel. Nechybělo moc a já se zabil.

„Věci se prostě stanou,“ prohlásil vágně Reverend o něco později a tím vysvětlil úplně všechno.

Přesně v okamžiku, kdy jsme se otočili na podpatku a vydali signál ke křížovému tažení do svaté země zapomnění a následného bolestivého sebeuvědomění, se z nemocnice vrátila Ruby. Ještě na prášcích, vrávorala jako bez sebe a první, co z ní vypadlo bylo slovo: „Pít!“

Vzala skleničku, hodila do ní led a pak vytáhla lahev Beefeater ginu a lahev toniku, ale klepaly si jí ruce tak, že je ani nedokázala otevřít. „Mohli byste mi prosím vás nalít.“ Měla vlhké oči a hlas se jí chvěl.

„Co se stalo? Co ti řekli?“

„Exitus,“ odpověděla bez špetky naděje v hlase.

„To ne!“

„Naštěstí ne úplně,“ vzlykla. „Chtěla jsem znát pravdu, to jsem celá já, chtěla jsem všechno vědět i když to nebyl nejlepší nápad. Řekli mi, že trpím degenerativní chorobou mozku s názvem, který ani neumím vyslovit a o které se zatím skoro nic neví.“

„A co to znamená?“ zeptal jsem se a když jsem si to zpětně vybavoval, došlo mi, že to byla dost drsná otázka.

„To může znamenat úplně cokoli a jisté je jenom to, že to už nikdy nebude lepší. Nikdo neví, jak dlouho se může choroba vyvíjet, jaký bude mít průběh. Ví se, že ničí paměť a člověka pomalu vydlabává zevnitř.“

Nevěděl jsem co říct a nevěděl to ani Peo a tak jsem jí jenom objal kolem ramen, protože ve chvílích jako tato, jenom vědomí, že je tu někdo blízký, vydá za tisíc slov. Na svět padlo vzlykavé ticho. Peo se zakousl do rtu a smutnýma očima nás mlčky sledoval.

„Já nechci umřít,“ rozplakala se. „Ne teď, ne někdy brzo. Jsme ještě moc mladí, abychom se s tímhle dokázali vyrovnat.“ Plakala. Ta Ruby, kterou jsem vždycky znal jako odvážnou, drzou a bezohlednou dívku, která si nikdy s ničím nedělala starosti, se teď složila jako domeček z karet a vzlykala mi na klíně.

Před pohledem smrti nikdo nedokáže uhnout a člověku vždycky dojdou křehké souvislosti života.

Seděl jsem tam ještě deset minut a chtěl jsem něco říct a chtěl jsem něco udělat, ale nevěděl jsem co. Musela v sobě dusit tu tíseň několik dní. Když jí všechno řekli, určitě ani nedutala, určitě to přijala s klidnou tváří a slzy v sobě chtěla držet napořád.

Pak zvedla tvář, oči rudé a požádala mě: „Mohli byste mi nalít ještě jednu? Říkali, že za to alkohol nemůže, pochopitelně to nezlepší, ale ani to nedokáže zhoršit.“ Vrazil jsem jí do ruky skleničku, ona se hltavě napila a přestala se třást. „Dali mi nějaké léky, ale je to jenom placebo. Ta choroba je vážná a nikdo si s ní neví rady.“ Hořce se zasmála. „A víte, co se stalo než mě vyhodili? Do nemocnice se přihnal nějaký chlap, který vypadal jako šaman, kterému je padesát tisíc let, poslední století nespal, smrděl cigaretami tak, že málem spustil kouřové detektory a zajímal se jenom o mě. I když zajímal není to správné slovo. On se doslova dožadoval, aby se mohl podívat na můj případ a do mých záznamů. Hulákal na chodbě, ale nechtěli ho poslechnout. Co to jenom bylo za člověka? Rozumíte tomu?“

„To byl nejspíš doktor Browback. On je teď tvým andělem strážným a udělá cokoli, aby tě zachránil.“

„Ale vždyť ani nevypadal jako doktor.“

„Předčasně odešel do důchodu. Začal mít nějaké problémy, padla na něj apatie a přestal se zajímat o všechno kolem sebe. Ale jak vidíš, rozhodl se ukvapeně. Stačil mu jediný impulz, jediná složitá choroba a už je zase na nohách.“

Doktůrek mezi nás vnesl trochu jistoty a optimismu. Ruby se usmála, ale pak polkla a pronesla: „A taky mi zemřeli rodiče.“

„To je mi líto.“

„Stalo se to minulý týden. Oba dva.“ Víc neřekla ani slovo a my to respektovali, protože některé démony si člověk chce zamknout v lebce a celý život je dusit v tom destruktivním vězení a nikdy je nepustit ven.