Terminalita #5 - Gin & tonik

Dral jsem se dovnitř a pak zase ven a cestou pryč nás zastavil nějaký chlápek z Jižních Zemí, který mluvil žabím akcentem a pod záminkou, že nabízí jakési náboženské letáky se nám snažil prodat nějakou trávu²⁶ . Jeden z mých drugů ho přetáhl netbookem přes hlavu, probral mu kapsy a našel u něj vzkaz od Jana Tleskače skrytý ve vydlabaném jablku.

Pak si až pamatuji, jak jsem se hrbil nad stolem a potil jsem se jako blázen¹⁸ a někdy v polovině večera nebo noci jsem v záchvatu jasnozřivosti říkal: „Jsme úplně jiná generace než všechny před námi. Situace je jiná, svět se nenápadně změnil. Všichni lidé před námi věděli, že jsou v hajlzu. Nějak – více či méně – jim bylo jasné, co se děje s jejich světem; bylo jim jasné, co je špatně. Všechny ty generace před námi se převalily přes moře času a znaly svého nepřítele. My to máme těžší, mnohem těžší. Všechno vypadá naprosto skvěle, ale je to jenom iluze, kterou máme vidět a taky ji vidíme velice zřetelně, křičí na nás, oslepuje nás na každém kroku. 'Žádnej problém, kámo, všechno je v pohodě.' Ale to je lež. Všechno se děje v zákulisí, pokoutně a ve stínu. Uzavírají se tajné dohody, které jsou přece pro naše dobro, aspoň jak nám tvrdí oni. A právě oni kryjí nepřítele. Oni jsou s ním domluvení. Proto nepřítele nemůžeme vidět, což se mu náramně hodí. A v tom je naše generace jiná, svět je pokřivený a zdeformovaný a obludný a děsivý, ale nikdo neví, že je to špatně a neuvědomuje si, že by to mohlo být jinak. Náš nepřítel je velice dobře skrytý. Svět už není promísená masa názorů, které se tlačí o místo na slunci, ale jsme zde my a oni. Oni mají moc, ale nás je naproti tomu hodně. Menšina nikdy nemůže vládnout a rozhodovat ve svůj prospěch. Vždyť se třeba podívej, jak vyjebávají s autorským zákonem. Jeho porušení je pomalu horší zločin než vražda.“

Aniž bych to v té době věděl, takhle nějak mluvil Reverend. Používal podobná slova a jeho rétorika byla nabroušená jako břitva, kterou zasekával do hlav všech, kteří byli ochotni naslouchat. Ale to všechno jsem se dozvěděl až mnohem později. V té době už bohužel bylo pozdě.

Večer plynul dál, já měl ještě několik záchvatů prozřetelnosti, během kterých jsem odhalil, že mě můj chorobný strach ze závazků stáhne ke dnu, izoluje mě od společnosti a proto v nadcházejících letech mnohokrát selžu; pronásledují nás dva nájemní vrazi, které si objednal někdo jiný a kteří z nějakého důvodu ve svém poslání také selžou. Světu se v roce 2012 zjeví Zalgo, lidstvo projde krizí, která bude znamenat velké změny. Ruby do čtyř let zemře na nevyléčitelnou dědičnou chorobu, Peo bude následovat tři roky po ní, já spáchám sebevraždu následující rok – prostřelím si hlavu ani ne ve třiceti letech, kdy se ze mě stane totální troska a opilec, který si bude na noc kupovat nezletilé chlapce. Stejně tak se zabijí dva z trojice přátel, které poznáme v následujících týdnech.

Ale tyto neklidné vize, které nejspíš byly jenom přeludy a psychóza vyvolaná velkým množstvím alkoholu, během večera ustaly a já jsem se s vědomím osmi let života proháněl Durangem jednoho z mých drugů, křičel jako na lesy a přál si, aby tady se mnou mohla být Ruby a svýma krásnýma očima mohla sledovat perlový obzor a plánovat nějakou pořádnou buč. Byl jsem sám – jako Achab, šílenec na svém korábu.

Oslava se trochu zvrtla.

Peo se ztratil v oparu lidí a pak dostal záchvat melancholie a nechutenství a proto radši vylezl na plochou střechu tohoto sanatoria, kam zvuky večírku doléhaly už jen tiše a vzdáleně. Sedl si na okraj, kýval nohama a díval se na hvězdy a v hlavě mu praskaly bubliny opilosti. Na té střeše vystřízlivěl do studené a břitké formy a tam ho našla ta nenápadná dívka, která znala všechny knihovny světa a přečetla všechny jejich knihy a srdce jí tlouklo tak hlasitě, že dokázalo otřást celou planetou. Vyšplhala za ním, ale nevěděla, co říct a tak mlčela a dívala se s ním.

„Jsme tady sami.“

„Co?“

„Myslíme si, že jsme důležití, ale nejsme nic. Žijeme na planetě, která má v průměru dvanáct tisíc kilometrů a myslíme si, že je to velká země. Ale naše slunce je milionkrát větší a je sto padesát milionů kilometrů daleko. Neptun, poslední planeta naší soustavy, kam nikdy nestanula noha člověka, obíhá kolem slunce ve vzdálenosti čtyř a půl miliard kilometrů a za ní pak zeje obrovská prázdná nicota ze které je Země vidět nanejvýš jenom jako bledě modrá tečka a i to naše velký krásný slunce je nepatrný, jen jedna z mnoha hvězd. Nejbližší ostrov v tom moři nicoty – Alfa Centauri – je od nás tak daleko, že světlo z něj k nám doletí za čtyři a půl roku. Čtyři a půl! A pak jsou další nekonečné bariéry prázdna, které nikdy nemůžeme překonat. Naše galaxie měří sto tisíc světelných let na šířku, tak strašlivě jsme malí. Ale i mléčná dráha je jenom jednou tečkou z deseti miliard podobných v obrovské prázdnotě vesmíru. Jsme tady sami, na té naší mrňavé planetce a sami zůstaneme.“

Chytila ho kolem ramen a něco mu zašeptala do ucha. Byla nesmělá.

Viděl jsem to všechno, viděl jsem je jako sochy z ledu v periferním vidění své jasnozřivosti.

„Miluji tě,“ řekl jsem kdysi dávno, ale ta slova už vyšuměla ztratila smysl v ryku večírku pod hvězdami, kdy jsme se hořce hnali z jednoho konce planety na druhý, abychom spatřili konec světa a hnali se zpátky za svítáním.

Oni sami našli svá těla až ráno – krátce po pátracích četách, které vyrazily po jejich stopě. Peo ležel na zádech, snové oči zabořené do hvězd a ona na boku na vychladlém betonu a jednu ruku měla položenou na jeho hrudníku – pod trikem. V pátrací četě jsem byl já a moji noví pomíjiví dugové, kteří stejně jako já nešli spát a smáli se a oči se jim červeně leskly.

„Tady je. Tady je.“

„Koukám, žes naplánoval velkolepý mejdan,“ prohlásil Peo, když ho probudil řev mých drugů, opřel se o loket a s jedním okem zavřeným skenoval svět.

„Velkolepý mejdan? Nebyl to plán, jen vedlejší důsledek jiných plánů, ale přesto – velkolepý je slabé slovo, bratříčku můj. Byl grandulózní, grabulózní, gravientní a spousta dalších variací toho slova. Objednal jsem panáka pro všechny, třicetkrát dokola a pak se moji drugové chopili slova a ukázali svojí štědrost. Objednávali rum s hňápcem a další plus pití a jeden trumfoval druhého. A pak jsem byl na baru a vedle seděl obrovský havran v klobouku a pil absint. A moji drugové, sběhlí ve vyjednávání za pomoci najfů, vyjednali speciální cenu na speciální rockový koncert, který byl ostrý a delikátní zároveň, ale u východu nám každému dali blesknout, abychom si nic nepamatovali. Pak rozhodili sítě, drugové moji, a volali kamarádům a ti zase svým a ti svým a ti svým, až nakonec ten náš skromný večírek – decentní mejdan na rozloučenou, probíhal v šedesáti městech po celé planetě.“

„Na rozloučenou?!“ polkl Peo.

Policejní sirény zaplakaly daleko na obzoru Západních Zemí a najednou šlehl studený vítr a smetl ze střechy moje drahé drugy z pátracích čet.

Svět byl najednou ostrý, blyštivý a těžký jako střepy na tajícím asfaltu.

„Večírek na zapomněnou.“

„Na zdraví!“ v hlavě mi vybublala z bahna a pak vykrystalizovala dávná vzpomínka o skupince lidí ve staré továrně, kde sluce kreslilo čáry v mračnech prachu.

„Na zdraví,“ řekl jeden z nich.

Mrkl jsem a vzpomínka zmizela.

Najednou před námi bylo čisté a tiché ráno a my šli spát, já ztrhaný jako pes, ještě sídlící v cizím havraním těle. Peo jenom rozbolavělý.

„Sbohem. Nazdar. Ahoj. Nashle.“ Loučení mě vždycky bolelo, ale dneska to bylo jenom několik slepých slov.