Terminalita #25 - Anit

Ať už jsme s Anit chtěli jet kamkoli, vystoupili jsme na půli cesty. Bylo příliš horko, vlak byl příliš narvaný a neměl klimatizaci.

Aneta Valentová, které přátelé a známí říkali Anet Val nebo jenom Anit byla úžasná. Měla černé vlasy, byla mírně opálená, usměvavá, přátelská, otevřená a nezkrotně lidská. Šlo o naprostý protipól Ruby, což se dalo říct téměř o jakémkoli člověku, který nebyl nespavý hyperaktivní sociopatický blázen. Byla velice cílevědomá a tento rozdíl jsme zakrátko sami poznali. Ruby si nikdy nevytyčovala žádný cíl, nevěděla, čeho chce v životě dosáhnout, byla chaotik. Náhodně dělala věci, které jí bavily a shodou náhod v nich dosahovala mistrovství. Byla obdařená bohem, nebo spíš jak by řekl Raoul Duke: Byla jedním z prototypů samotného boha. Nadupaný mutant, neplánovaný pro sériovou výrobu. Moc divný na to, aby žil, moc vzácný na to, aby zemřel. Anit byla pravý opak, všechno si musela vydřít, na všechno se soustředila a plánovala. Říkala, že za velkou část, toho jaká je, vděčí svým bratrům, kteří ji vedli na správnou cestu a částečně jí vychovávali. Na druhou stranu nebyla pedant a například její vztah k uklízení byl velice laxní. Aspoň v tomto bodě se shodovala s Ruby. Byli si také částečně podobné: obě měly dlouhé vlasy v barvě havraní černi. Ale ve všem ostatním se lišily. Brzy jsme si všimli, jak je Anit vybíravá v oblečení a jak rozsáhlý má šatník. Ruby se o tyhle věci pramálo starala. Většinou si vystačila s jednoduchým vzorcem: postava atletky + oblečení velikostí přesně na hraně = vypadá to dobře. Překvapivě její magická formule fungovala. Nejradši nosila něco, čemu říkala Generický nátělník verze 2, který ji – opět překvapivě – slušel. Vždycky vyvolávala pozornost u mužů, ale většinou ji zneužívala pro kruté žerty.

Anit, skrývající se na internetu za přezdívkou A-Lng, kterou už naše scannery sociálních sítí dávno zaindexovaly, studovala na Stavební fakultě Geodézii a kartografii, ale kvůli neveselé životní situaci musela přerušit studium. Sama nám později říkala, že si není jistá, jestli je to pro ní ta pravá cesta. Měla pochybnosti a to ji dělalo lidskou. Na rozdíl od Ruby, která se do něčeho vrhla po hlavě a pak, když ztratila zájem, to jednoduše odkopla. Nikdy příliš neřešila podružnosti jako peníze.

Největší překážku jsem viděl v tom, že na rozdíl od nás Anit nebyla počítačový geek. Z toho důvodu jsem byl přesvědčený, že dlouhodobé soužití nebude možné. V té době jsem nevěděl, jak strašně jsem se mýlil.

Stáli jsme ve stínu na zastávce, ale i tak nás vysávalo to vražedné vedro a my byli příliš unavení a utahaní a nevyspalí. Bolely nás hlavy, trpěli jsme chronickou kocovinou z yagé, těžce se nám dýchalo, bolely nás klouby a pořád jsme v hloubi duše cítili tu nevýslovnou beznaděj, která vyplouvala ve chvílích samoty a ticha a pohlcovala a rozežírala nás zevnitř melancholickou kyselinou. Snažili jsme se jí přeřvat a proto jsme s až sebezničující touhou vyhledávali společnost a hluk a chlast – ingredience Léku, který dočasně utlumí Nemoc, ale její celkový průběh výrazně urychlí.

Anit zívla a protáhla se. Podíval jsem se na ní a pomyslel si, že ona může mít jenom mlhavou potuchu o tom utrpení, které jsem s Peem a Ruby prožíval.

Za chvíli jsme potkali Davida Barana a Petra Balabána, jak se s línými výrazy pomalu valili ulicí na velké dvoumístné čtyřkolce. Zastavili těsně u nás a motor přestal burácet.

„Co tady děláte v tomhle vedru? Potřebujete golfové boty, jinak se odsud nemůžete dostat živí. Sledujte ten asfalt, není možné chodit v tomhle blátě.⁹⁶ “ Co slovo to náznak. Pak ukázal oběma palci za záda. „Nasedněte.“

Opatrně jsme se nalodili. Já a Anit na přední nosič, Ruby a Peo na zadní a Petr nás odvážel velice pomalu a velice opatrně, abychom nepopadali a neutopili se ve vlnobití rozteklého asfaltu. Byl právě jeden z mála doopravdy horkých dnů tohoto léta. První týdny jenom pršelo a v přestávkách mezi kapkami deště, kdy vysvitlo slunce, se ke slovu přihlásilo to podivné počasí, kdy sice svítilo slunce, ale přesto bylo chladno a neustále foukal vítr. Ale teď Helios převzal vládu a snažil se nás roztavit.

Mraky po obloze klouzaly jako líné velryby.

„Takhle se nedožijeme večera, pojďte někam do stínu.“

Seděli jsme na stromě a jedli švestky přímo z koruny, na jedné větvi já a Peo, o větev níž pak jenom v krátkých kraťasech Petr Balabán a David Baran – navzájem chorobně posedlí svými těly a na větvi vedle Anit a Ruby. Všude kolem nás se rozhostilo nekonečné a příjemné ticho podbarvované maximálně hučením vlaku v dálce. Peo dal sluchátka na krk, trochu přidal hlasitost a hudba se linula jako barevná stuha v bílém tichu horka. K uším mi zaletělo And So I Watch You From Afar, což bylo něco fantastického. Už od začátku se mi do uší pouštěl hutný zvuk kytar, který postupně přecházel od neidentifikovatelného zvukového bordelu a chaosu. Jak skladby plynuly, přišel čas na hravost a pohodu v Eat the city, eat it whole.¹⁰³ Zády jsem se položil do vidlice větví a nejraději bych usnul. Bylo líné odpoledne a nikomu z nás se nechtělo nic dělat. Čekali jsme, až se setmí, abychom mohli začít nanovo. Všichni čekali na setmění. Všechny parazitické formy života obývající Metropolis byly zalezlé v klimatizovaných betonových norách, ze nichž jim vykukovaly jenom oči, mžouraly do slunce, sledovaly hodinky a snažily se urychlit běh času. Věděli, že až slunce zmizí, začnou zase žít.

Přišla noc a začala druhá party v hořícím domě, kde se ukázalo celé panoptikum pokroucených figur. Té noci jsme viděli Ruby naposledy.

Probudil jsem se u Anit na podlaze. Otevřel jsem oči a bez hnutí zíral do stropu a nechal na sebe padat prach. Pálila mě předloktí, měl jsem na nich několik dlouhých červených jizev. Tělo mě přestalo poslouchat, chtěl jsem se zvednout, ale neměl jsem sílu, neměl jsem odvahu. Šílenství pokračovalo, pořád trvalo a neustále mě ničilo, ale přesto jsem si ho užíval, miloval jsem ho a pomocí něj jsem se TO snažil najít. Chtěl jsem dosáhnout něčeho neuchopitelného a ta snaha mě teď vyplavila na písčité břehy a vysoušelo mě slunce. Byl to periodicky se opakující stav, naprosto neodvratný, ale přesto těžko snesitelný. Vzpomněl jsem si na Ruby a přišla chvíle jakéhosi duševního vystřízlivění, vyhladovění. Musely být nejméně tři hodiny odpoledne, slunce se odráželo od parket a svítilo mi na jednu tvář. Byl jsem sám a ten den mi připadal neúnosně pustý. Padla na mě nevýslovná beznaděj a moje duševní strádání se opět stalo jenom těžko snesitelným.

Ve čtyři hodiny jsem lehce pohnul hlavou, v pět jsem se s námahou posadil, v šest jsem začal chodit.

Během maratonu Šílenství jsem utrpení zaháněl alkoholem, zaměstnával mozek i tělo na sto procent, abych Chorobě nedal šanci zamořit mysl a šířit se tepnami. Ale v prázdných dnech poté, co zmizela Ruby a my se museli vystěhovat ze starého bytu, na mě padly černé myšlenky a nejhlubší chmury. Začal jsem si připadat jako v žaláři, v hluboké kobce života. Najednou mě nic nelákalo, ztratil jsem veškerou energii a stal jsem se pasivním divákem míjejícího času. Přestal jsem mluvit, přestal jsem se smát a na nohách mě drželo jenom to, že Peo byl vždycky poblíž a někdy mě poplácal po ramenou nebo mě objal a já cítil hloubku jeho porozumění. Nedokázal jsem spát, bolesti kloubů, hlavně zápěstí a zad se vrátily a přidaly se k nim úporné bodavé bolesti v břiše. V té době jsem si už obstaral pistoli a vždycky jsem ji měl na dosah ruky nabitou minimálně jedním nábojem.

Na internetu jsem pak zavadil o několik obrazů Vincenta van Gogha a strnul jsem. Připadaly mi neuvěřitelně krásné. Najednou jako kdybych je pochopil. Hvězdná noc nad Rhônou a mnoho dalších mi vehnalo slzy do očí a nemohl jsem přestat plakat. Hodiny jsem ležel na posteli a zíral na displej notebooku a snažil se co nejrychleji vstřebat každý pixel té nádhery.⁹⁷ Věděl jsem, že už to nemůže trvat příliš dlouho.