Terminalita #12 - Medvěd

„A co teda jako bude, he?“

„Přece nechceš skončit. Ještě jsme na TO nepřišli.“ Měl pravdu. Balancovali jsme se na kraji Zóny a nechtěli jsme z ní vypadnout ven.

Pár dalších kroků nás zavedlo na neživotná prašná sídliště. Viděli jsme tam obrovského chlapa jenom v montérkách, který měl chlupatý hrudník a břicho stejně široké jako první stupeň rakety Saturn 5. Sehnul se k betonovému panelu, chytil ho za jeden konec, lehce ho zvedl nad hlavu, zabral ještě trochu a převalil ho na druhou stranu. Země se zatřásla, zvedla se mračna prachu a on jakoby bez námahy pokračoval. Byl to Medvěd – nejsilnější člověk na světě, jediný muž, který přetlačil Billa Kazmaiera v páce a zvedl samotný Clach-ultaich Iain Ghairbh MhicGilleChaluim Ratharsair⁹³ .

Šli jsme pryč a zalezli do kójí podzemního koncentračního tábora a připojili se na systémy podpory života.

Nějaký starý chlápek ve svetru venku nabízel starořecké porno, alkohol a historky z filmu. Později jsme se o něm dozvěděli, že si nechával říkat Satelite Jack.

Slunce nám sprintovalo nad hlavou a mě se, ještě před tím než Apollonův vůz úplně shořel, v záchvatu jasnozřivosti zdálo o nápravných zařízeních, která produkují blázny a osmihrannými těly a kanóny v hrudníku.⁶⁶ Chovanci těchto betonových lágrů strávili 20 let života v samotě za zdmi, odříznuti od společnosti a během těch nekonečných dní je rozežralo jejich vlastní nitro.

Pochopil jsem také, že díky stigmatizaci chyb, kterou do nám do hlavy vtlouká školský systém, přicházíme o mnohé, protože máme ostych zkoušet nové věci, u kterých nám je jasné, že se můžeme mýlit. Došlo mi, že strach ze selhání je ve společnosti tak silně zakořeněn a podvědomě perzekuován, že je mnohem snadnější se svěřit úplným cizincům na 4chanu, než někomu známému, protože Anon nehodnotí podle toho, kdo jsi, ale jenom podle toho, co říkáš.

Všechno tohle jsem si jenom myslel a neobtěžoval jsem se s formováním smysluplných vět.

Uvědomil jsem si, že celý koncept byl postavený na hlavu, protože jenom neexistující věci byly považovány za krásné a ideál se stal nedosažitelnou metou, nesmyslnou asymptotou všeho snažení. A přitom každý, kdo vypadal jako zlatíčko, byl buď naprosto tupý nebo to byl křivák. A Peo byl zlatíčko a zároveň byl prvotřídní hajzl. Ale to se člověk dozvěděl až potom, co ho dobře poznal a ani já to pořádně nevěděl. Peo patřil mezi hackery na steroidech, mezi elitu internet hate machine⁶⁷ , což patřilo mezi jeden z mnoha důvodů pro ho nesnášel BlackHat, jejíž členem kdysi dávno byl.

Došlo mi také několik dalších věcí a v mysli jsem viděl tři vychrtlé plešaté muže s propadlými tvářemi v lehkých svetrech s vyhrnutými rukávy a jednoho mladšího s jizvou na tváři, v kšiltovce s šátkem protaženým přes zadní pásek, kteří spolu zapíjeli mrtvého kamaráda.⁵⁵ Všechny čtyři jsme je doopravdy potkali o něco později, když večer začínal uhelnatět a byl čas jít jinam. Nevěděl jsem, že ten chlapík mohl vyřešit většinu našich problémů.

Místností se nesly jemné vibrace Entangled/trapped generation od NEI.

„Připnu si elektrody na spánky a upeču si mozek.“ Jiné řešení neexistovalo. Stáli jsme u zdi a čekali na popravu.

„Prostě umři, Reverende. Už jsi nepotřebnej. Najdi si nějaký klidný temný místo a prostě umři.“⁵¹

„Říkal jsi něco?“

„Ne. Ani slovo.“

Zdálo se mi, jak sedíme kolem stolu a v depresi šňupeme kokain a kyanid.⁷⁸

„Kdo říká, že se to skutečně nestalo?“

„Co se to s námi děje?“ Realita se rozpadala pod nápory entropických kladiv. Bolela mě hlava, hučelo mi v uších, bylo mi zle. Dostal jsem třas – tremor mortis, záchvat šílenství, svaly se napjaly, kvílely jako struny. Řev.

„Je tady hrozivý tajemství,“ řekl někdo s očima plnýma dehtu. Místnost pohlcovaly černá vlákna. „Zalgo,“ nesla se mi hlavou kanonáda ozvěn a strachu. Prostor se rozletěl na kousíčky. Nic nemělo cenu. Drtil jsem zuby při slepém pohledu do Světa Vězení. Nic nemá cenu. Znělo to jako dokonalá píseň rezignace, zpívaná sedmým jazykem, která se nesla nad hustým černým bezedným mořem Anx. Ztratil jsem nad sebou kontrolu, tělo se mi rozlouplo a vyhřezlo z něj neurotické děsivé jádro. Řval jsem, až mě bolelo hrdlo, ztratil jsem hlas, spadl jsem na zem, zvedl se, povalil stůl a řval dál v tónině zuřivosti.

„Chlast. Dejte mi chlast nebo se zblázním,“ křičel jsem někdy vprostřed noci, kdy mi museli svázat ruce a nohy, abych někoho nezabil. Kdybych měl sekeru, vraždil bych jenom proto, aby se něco stalo. Nic se neděje. „Musíme pryč, tohle je vězení, musíme pryč.“ Divoce jsem oddechoval se studeným potem na čele, třásl jsem se a škubal v podzemním vězení. Oči vytřeštěné, ale nedíval jsem se skrz ně. Viděl jsem jenom čisté šílenství.

„Cítíš to? Čichni si k tomu,“ řekl někdo a zvedl mi křišťálovou sklenici pod nos. Cítil jsem bezvadný tep srdce Anděla.

„To je nádhera. Panebože.“ Byl to Lék – Diazepam s chlastem. Hltal jsem a pak mi povolily svaly a já ztratil vědomí.

Všichni jsme měli sebedestruktivní sklony, všichni jsme rezli a drobili se na prach a nijak jsme se nesnažili ten proces zbrzdit. Na druhou stranu jsme měli Únikové Plány. Byli jsme se ochotni vzdát veškerého současného života, smazat za sebou stopy, všechnu minulost a zmizet. Jak jsem se později dozvěděl, jediný K. tento plán doopravdy použil. Dvakrát.

„Je to jako bojovat s větrnými mlýny,“ říkal jsem, když jsem o několik dnů později seděl s modřinami na těle a se zavázanými zápěstími v neznámém baru s neznámými lidmi a od protějšího stolu se na mě dívali dva vrazi.

„Je to on?“ zeptal se jeden z nich.

„To je ten druhý. Na sto procent. Ale nevím proč je tady sám. Měli by tu být oba. Náš informátor se musel mýlit.“

Opustil jsem přetlakovou místnost baru s dveře se se zasyčením otevřely.

Odešli jsme. Mlčky jsme opustili bludiště podsvětí, které se táhlo kolem barových pultů a stolů v zapadlých místnostech hluboko pod povrchem země.

Vrátili jsme se domů, ale cestou jsme zapomněli proč. „No tak! No tak!“ Stál jsem před dveřmi, klíče v zámku a snažil se vzpomenout. Marně. Nechtěl jsem se vrátit zpátky, než přijdu na to, co jsme vlastně chtěli. Chytil jsem se za spánky. „No tak, mysli!“

V tom okamžiku kdesi na síti vyhořel jeden server a nenávratně se ztratil text začínající slovy: „Jsem tady a jsem úplně sám, nikdo mi nemůže pomoct, nemůžu utéct.“

Peo mezitím udělal několik shybů. Mezi futry byla natažená tyč na shyby, Peo na ní vyskočil a když se přitahoval, neustále opakoval mantru: „I'm one of non-existents.“ Byla to slova do pomalého rytmu, kdy se klidně spouštěl, pomalu stoupal a na poslední slabiku vystřelil nahoru. A znova, a znova. V té době jsem o hudbě Non-existent ideals skoro nic nevěděl a nepamatoval jsem si, že jsem jí už slyšel během nedávného večírku pod hvězdami. Do uší a do duše se mi jejich nekonečné kytary zaryly až mnohem později.

Když jsme odcházeli, byt už hořel.