Terminalita #1 - Ruby

(Příběh tří depresivních studentů na své alkoholické cestě za svobodou, smyslem života, šílenstvím nebo prostě čímkoli, co zrovna dávalo smysl.)

Bylo mi jasné, že se něco děje.

Minulou noc se k nám někdo vloupal, ze tmy sykl „Není tady“ a zmizel. Někdo další se snažil hacknout naše počítače. Peo se začal chovat neklidně, jako kdyby něco tušil. Ruby úplně zmizela a já zase začal pociťovat nezvladatelnou úzkost a připadalo mi, že nás někdo sleduje. A pak tady byl ten mrtvý Japonec u nás ve vaně. Něco se skutečně dělo, ale v té době jsem ani zdaleka netušil, co všechno nás čeká.

S Ruby jsme se poznali jednoho dne na konci minulého jara, kdy jsem se probudil a zjistil, že ležím se svým kamarádem Peem na gauči. Hlavy jsme měli prázdné a bolavé. Ona kolem nás prošla jenom v ručníku. „Ahoj kluci,“ pozdravila.

„Vstávej,“ štouchl jsem do Pea a zeptal se ho: „Nevíš, kdo to je a co dělá tady u nás?“

„Nemám ponětí,“ zašeptal.

„Pili jsme?“ sykl jsem.

„Řekl bych, že ne,“ odpověděl a rozhlédl se po místnosti. Všude po podlaze ležely prázdné lahve a sklenice.

Od té doby u nás Jana Alena Lamaczová, které jsme ale neřekli jinak než Ruby, začala bydlet. Zapadla mezi nás jako sestra. Studovala také na elektrotechnické fakultě v Dejvicích, stejný obor a také patřila mezi počítačové geeky, IT a programátory. Milovala programovací jazyk Ruby, díky němuž získala svojí přezdívku. Ale ani ona nesplňovala žádný stereotyp člověka od počítačů.

Slunce se vyklonilo nad obzor, vybuchlo a rozlétlo se na lesklé střepy studeného rána, Peo zakašlal a pak vzdychl: „Adame, máme problém.“

Přikývl jsem, dlouze jsem zavřel oči a pak se zeptal: „Kde je Ruby?“ Měl jsem o ní strach, protože od září minulého roku⁹¹ začala trpět znepokojujícími stavy. Byla ospalá, ale přesto nemohla usnout, zapomínala a chovala se zmateně.

Srdce jí tlouklo příliš rychle a odjakživa milovala pohyb, málo spala a většinu času byla nabroušená, plná sarkasmu a připravená udělat cokoli kvůli srandě. Ale na první pohled to na ní nikdo nepoznal, byla velice hezká a štíhlá, vypadala mile. Měla sportovní postavu, moře černých vlasů a jasné oči. Ale přesto měla daleko k ideálnímu tělu nebo jakémukoli ideálu krásy. Na to byla příliš silná, svalnatá a hrubá. Vždycky říkala, že se měla narodit jako kluk. Téměř nikdy se nelíčila, všechny její věci se vešly do jednoho batohu a dokonce nosila jenom jedny boty, navíc trochu prošoupané. V bytě chodila bosa. Byla horkokrevná a málokdy se klepala zimou. A nebavilo jí nakupovat. Nesnášela to. Měla technickou duši a drsné ruce sedřené od betonu. Už od dětství ji nějaký instinkt táhl k nebi a nutil ji šplhat na vrcholy domů.

Tam jsme ji také našli. Seděla zhroucená na samotném okraji ploché střechy zalité příkrým úsvitem, nohama pohupovala v šestipatrové hlubině. Měla pořezané ruce a modřiny po celém těle. Plakala. Bylo to podruhé, kdy jsme jí viděli v slzách.

„Ruby!“ vykřikl Peo a hlas mu přeskočil.

Nic. Nereagovala. Seděla tam – deset metrů před námi na hraně propasti, dívala se bokem a topila se v pláči.

Doběhl jsem k ní a chytil jí za rameno. „Co se děje?“

Otočila se, ale neviděla mě. Prázdným pohledem se dívala skrz. Nedokázala říct, co se stalo, nevěděla, jak se dostala na střechu, netušila kde je. Nepamatovala si vůbec nic. Poslední týden se jí vypařil z hlavy, ztratil se v záhybech opony času, potopil se do ledových moří Severu.

Nebylo to příjemné, když ji pohltila sanitka a odvezla pryč.

Několik posledních měsíců jsem opět začal pociťovat narůstající stavy úzkosti a beznaděje. Měl jsem pocit, že tonu v nicotě a všednosti a musím si v sobě udělat pořádek, sebrat se a konečně začít žít, ale nedařilo se mi to. Nemohl jsem se soustředit, nemohl jsem spát, neměl jsem energii a moje duševní strádání nabývalo na síle. Postupně se stávalo nesnesitelným a vyvrcholilo krátce po tom podivném vloupání, kdy jsem začal uvažovat nad opatřením pistole. Jenom pro případ, kdyby se něco stalo. Jenom pro případ, kdyby bylo třeba s utrpením skoncovat. Ale to všechno jsem celé měsíce tajil a ze všech sil se snažil nic nedávat najevo.

Aniž bych to tušil, právě toho rána u nás naplno propukla Choroba Šílenství a začala cesta za svobodou, smyslem života, zuřivostí, nanebevzetím nebo prostě čímkoli, co pro nás zrovna mělo nějakou cenu.

Ale zpočátku nebylo nic znát.

Byl to mrtvý a prázdný den. Den, kdy nám v duších začala rezonovat melancholie podzimu a nad mokrými ulicemi pluly ocelové mraky, stíny byly mnohem hlubší než kdykoli dřív a šepot se nesl kilometry daleko.

Už šedesát minut se z reproduktorů tiše linuly 65daysofstatic, 3600 vteřin, které byly po kouscích ukrajovány ručičkami nástěnných hodin.

„Co teď?“ přešlapoval jsem po pokoji a v uších mi stále doznívalo kvílení odjíždějící sanitky.

Místnost byla naplněna neurčitým časem a žlutým světlem, které se dralo zpod mraků. Mohlo být ráno, stejně jako poledne nebo večer. Nikdo to nedokázal přesně určit.

„Musíme do školy, na cvičení. Už teď jsme na tom špatně s absencí. Řekneme, že Ruby má nějaký trable.“

Cítil jsem, jak se mi do obočí zabodávaly jehly.

Peo došel k oknu a vyhlédl ven. Prozkoumal ulici a pak se vrátil. „Půjdeme.“ Nasoukal se do trička s nápisem The three of us are dying, nahrnul do batohu notebook a další drobnosti a bolavými pohyby vykročil do paralyzovaného světa, do bludiště ocelově šedých postranních uliček. „Mohli bychom dát do oken kamery, které by sledovaly ulice. Živý stream by šel na net, ofkóz¹ ,“ snažil se zasmát.

„Proč?“

„Protože můžeme.“

„Konec konců… Ale nejdřív musí skončit DDoS útok na naše servery. Jeho síla je přes 9000 megabitů.“ ²

Odešli jsme.

Ale nebyli jsme sami.

„Plul mezi dvěma ostrovy,“ říkal v tom okamžiku tlustý japonský rváč. Seděl v kavárně, která byla vždycky za rohem kousek cesty z libovolného místa planety. „Na obou ostrovech byla jedna jeho láska a ke každému z nich ho to táhlo stejnou silou. Proto se celý den nerozhodně komíhal na moři a když večer přišla bouře, utopil se. Nemohl se rozhodnout, která volba je výhodnější a proto zahynul. Někdy je lepší se rozhodnout špatně, ale rozhodnout se. Po téhle cestě jdeme my – víme, že plujeme k mrtvým břehům, ale plujeme a netoneme v moři. To je důležité.“

„Každý rozhodnutí je svým způsobem špatný. Aspoň v našem případě to tak platí,“ odvětil menší vyzáblý chlapík, který seděl u černé kávy a nervózně kousal párátko. Nenápadně se usmál a pokračoval: „Každá volba má svojí dobrou a špatnou stránku a člověk je nikdy nezná úplně přesně, sakra. A naše životy jsou v podstatě jenom určený sekvence příčin a důsledků. Sakra, já bych chtěl mít knížku, kde by tohle všechno bylo napsaný.“ Rváč mlčel, čímž dával najevo, že souhlasí. „Knížku, kde by byly tváře všech lidí se kterýma se potkám, všechny kšefty na který kejvnu a všechny cesty, kam mě ty kšefty zavedou.“ Usrkl kávu a otočil párátko a začal ho hryzat z druhé strany. „I když nevím, jestli by se tím něco změnilo, když by bylo daný i tohle.“

„Dneska v noci,“ řekl rváč.

„Jo, jo. Dneska v noci je oslava u mistra.“

Byli to staří přátelé, pouťoví filosofové, kteří si vždycky rádi popovídali. Žili v malém proskleném domě nad městem a pracovali jako konzultanti.

V té době jsem ještě nevěděl, jaké nebezpečí nám hrozilo. Všechno jsem se dozvěděl až zpětně, o několik týdnů později, kdy jsme se dostali k záznamům bezpečnostních kamer a já pochopil, jak do sebe zapadají jednotlivé maličkosti.