Světlo v zádech #1 - Deset minut spánku

Kdo věří má naději

Karty rozdali Kouzelníci už v roce 1997, když se stala ta strašná vražda, Hertzmann se dal na kariéru detektiva a začal ten případ vyšetřovat. Dívka poprvé hořce plakala, stoupla na okraj, ale pak se zhluboka nadechla a udělala krok zpátky. Nenápadnému chlapci se dvěma K vyraženými do duše bylo třináct a v té době začínal nepříčetně zuřit a pomalu se z něj stával šílenec. Kaplan ještě neexistoval, stejně jako jeho smolně černé svědomí…

Před dvěma lety jeden muž ve starém domě na okraji města červeně zakroužkoval v kalendáři datum 27. července 2006.

„Pánové, toho dne večer všechno skončí.“

Hertzmann seděl ve své kanceláři, nohy na stole, znuděně sledoval ventilátor na stropě. Potil se v tom hrozném vedru, kouřil levné cigarety a čekal na telefonát, který může všechno změnit, který zatřese se základy jeho světa, ale stále nepřicházel. Byl trochu nervózní, měl důvody, měl proč. Měl za sebou Grena; už dva roky leží ve studený zemi. Byla to podivná etapa jeho života, kdy se ocitl ve velikém nebezpečí, ale dostal cennou lekci o přátelství, které přetrvává, i když nemá žádné opodstatnění, smysl, důvod, nebo cokoli jiného.

Zaklonil hlavu a vyfoukl oblak namodralého dýmu.

Do kanceláře mezitím přišel policejní důstojník Toborin.

„Tobi,“ promluvil Herztmann, „víš, že dneska je to devět let od tý vraždy. Toho dávnýho mordu, kterej jsem nikdy nevyřešil.“ Típnul cigaretu do popelníku a podíval se na nedopalky v něm. „Někdy je mi z těch cigaret na blití, Tobi. Měl bych s tím už úplně seknout, už kvůli dětem.“ Nadechl se a rukou si přejel po hrubé neoholené tváři. „Něco novýho? Třeba o tom padělateli? Kluci zachytili další falešný peníze. Pravděpodobně jeho práce i když už dost stará.“

Toborin seděl u svého stolu a díval se do tlusté složky naplněné záznamy odposlechů a, aniž by vzhlédl, odpověděl: „Nic, žádná vražda, krádež, zpronevěra, žádné neočekávané přiznání, žádné udání, nic.“

„Ale víš, o čem přemejšlím, Tobi?“ pokračoval Hertzmann. „O tom vrahovi. Tenhle malej bastard už devět let plave na svobodě. Ale jaká je to vlastně svoboda, když musí žít s tím, co udělal? To nebyl žádnej brutální chladnokrevnej zabiják, kterej se v tom vyžívá, ani nezabíjel pro peníze, to ne. Tam padla jediná rána, jenom jedna. Bum a bylo po něm a po problému. Rozumíš, jenom jedna. To byl souboj, bojoval sám se sebou, kamaráde. Ten kluk tlačil na kohoutek, ale ten šel zatraceně ztuha. Pak vystřelil, v okamžiku největšího odhodlání, padla rána a všechno bylo jinak. Ještě chvíli měl horkou hlavu, ale pak začal převládat rozum a to je vždycky průser. Tomu klukovi už musí strašit ve věži. Devět let takovýhle svobody-nesvobody. Logicky se bojí, jednak policie, ale hlavně svýho svědomí. Tam má černou jizvu. A protože se sám neudal, myslím, že se bude chtít nějakým podivným způsobem očistit. Ten chlapec se ještě ukáže, Tobi.“

„Jo, teď jsem si vzpomněl,“ Toborin zvedl hlavu od desek naplněných důkazy, „ráno, ještě, než jsi přišel, volal nějaký člověk. Chtěl s tebou mluvit. Představil se jako Kaplan. Říkal, že zavolá později.“

„Kaplan? To je mi novina!“ Hertzmann shodil nohy ze stolu a zarazil se, jako by nevěřil vlastním uším.

„Ty ho znáš?“

„To rozhodně. Podle mě byl Kaplan právě ten syčák, kterej padělal peníze a jiný papíry. Řeknu ti, že to byl machr, jeho práce byla fantastická. Padělky šly hodně těžko rozpoznat, ale všechny si byly trochu podobný. Tyhle bankovky se prej začaly objevovat v roce devatenáct set osmdesát a něco. To jsem samozřejmě ještě nevyšetřoval já. Kauza se vždycky vyšetřovala, provedlo se několik výslechů, ale k ničemu to nevedlo a všechno po nějaké době utichlo. Za čas se zase našly další stovky padělků a rozjelo se další kolo se stejným výsledkem. A takhle se to táhlo léta. V roce devadesát dva nebo tak někdy se všechno částečně utišilo, padělků ubylo. Všichni mysleli, že už přestal s řemeslem. Ale řeknu ti jednu věc: zločin se nikdy nepromlčí. Navíc ten chlap se obohatil o desítky milionů. Grázl. A nejhorší bylo, že se kolem něj přehnala spousta různej vyšetřovatelů a detektivů, kterejm se do očí smál. Ne tedy osobně, ale na některejch falešnejch papírech ze svý dílny jim psal vzkazy. Co bych ti povídal, rozhodně to nebyly blahopřání. A pak mi tohohle ptáčka šéf předhodil jako pořádný sousto, jako výzvu na který si několik skvělejch chlapů vylámalo zuby. Samozřejmě jsem po tom chňapnul, to se nedalo odmítnout. Přece víš jakej jsem. Moje výchozí pozice byla zatraceně mizerná, vypadalo to, že už léta neudával nový prachy, že jenom dobíhaly jeho starý práce. Ale pustil jsem se do práce, hnal mě ten pocit, že lapnu pana nepolapitelnýho. Navíc jsem potřeboval spravit náladu po tý neobjasněný vraždě z roku '97. Neměl jsem nic, jenom pár papírů v deskách po mejch předchůdcích. Divil jsem se, kolik se toho ztratilo. Zůstalo jenom několik podezřelejch a jedním z nich byl i Kaplan, ale předtím se mu tak samozřejmě neříkalo. U psychologů jsem si podle těch zpráv na bankovkách nechal udělat psychologickej profil podezřelýho a pak jsem si pozval několik persón na výslech. A právě na Kaplana to padlo nejlíp, ale nedalo se z něj nic dostat. Byl jsem už dost zoufalej a tak jsem ho vzal pod krkem a vrazil mu pár facek. Měl jsi ho vidět, ten chlap se mi rozsypal v rukách, zblednul, klepal se a už jsem měl pocit, že vykoktá přiznání, ale pořád jenom mlčel. Nechal jsem ho jít, ale měl jsem z toho divný pocity, jednak jsem si byl téměř jistej, že to musel bejt on, ale na druhou starnu, kdyby byl nevinej…“

„Ale proč se mu říká Kaplan?“

„Nějakej pátek po tom tvrdším výslechu jsem si ho pozval znova. Myslel jsem, že nepřijde, nebo že se bude chovat nepřátelsky. Dalo by se pochopit, kdyby se bál, ale to co přišlo mi vyrazilo dech. Přišel úplně jinej člověk. Teda, byl to pochopitelně on, ale jako vyměněnej. Už přede mnou neseděl padělatel, podvodník ani zloděj. Stal se z něj Kaplan. Mluvil klidně a vyrovnaně, žádná nervozita, strach, nic. Najednou se z něj stal moudrej člověk, kterej ani v nejmenším nevypadal, že by se kdykoli mohl dopustit nějakýho přečinu. Spíš by pasoval do role papeže nebo někoho podobně povznesenýho. A nebyla to jenom přetvářka, ten člověk se fakt změnil. Potom nenásledoval výslech, ale prachobyčejnej rozhovor. Dozvěděl jsem se od něj, že se změnil, ale neřekl mi proč.“

„Já myslím, že je to jasné…“

„Pravděpodobně ano.“

„Co by ti chtěl říct?“

„Třeba se chtěl přiznat, kdo ví? Ale i když nezavolá, pověděl mi všechno, co jsem potřeboval.

Celé parné dopoledne seděli v kanceláři, přehrabovali se v záznamech, sledovali stoupající rtuť teploměru, potili se ve světlých košilích, chladili se ventilátory a studeným džusem a čekali na Kaplanův telefonát.

V pravé poledne už došla Hertzmannovi trpělivost, chňapnul telefonní sluchátko a druhou rukou bodl do číselníku. Ale pak hned zavěsil. „Ne, čekáme dál.“

A čekali, uvězněni v peci kanceláří, okna otevřená, větráky na plné otáčky.

„Zatracený horko. Ať už sakra zavolá,“ prohodil Toborin a uvažoval, že právě teď by nejraději zmizel někam k vodě.

„Jsme bezmocný, kamaráde.“

„To na něj vážně nijak nemůžeme. Co jeho rodina, manželka, děti?“

Hertzmann se napil z orosené sklenky a odpověděl: „S manželkou se rozvedl před několika lety a má jednu dceru, se kterou si nerozumí.“

„Takže nemáme dostatečné páky.“

„A i kdyby, s ním nic nehne.“

„Tak ať zavolá, nebo mlčí navždy. Snad spí, nebo co?“

Doopravdy spal. Nezavolal, ani k večeru, když se rozpoutala bouře, přihnaly se černé mraky, oblohu proťalo několik blesků a sprchlo. Neúnosné vedro rázem zmizelo a den končil příjemně chladivým podvečerem, který míchá temná mračna a oranžové slunce s oslepujícími odrazy v kalužích do mystických stínových kontrastů.

Pak zazvonil telefon. Hertzmann ho bleskurychle zvedl a vypálil jedno slovo: „Kaplane!“ Ale volal pouze šéf, sdělil jim, že mají případ.

„Vyloupili nějakej byt,“ Hertzmann pokládal sluchátko a bral si klobouk. „Sakra vstávej, tohle je loupežný přepadení. Všude krev, mrtvoly, svědkové, plačící vdovy, zmizelý peníze, klenoty, atomová bomba, prostě běžná práce pro nás.“

Nastoupili do bílé služební Octavie a vyrazili napříč městem, které se potápí do tmy, pláče déšť a naříká.

„Co když zavolá Kaplan?“ zeptal se nejistě Toborin.

„Když zavolá… copak já vím…“ na chvíli se odmlčel. „Napadá tě někdy, kolik věcí propásneš každý den? Někdo volá, že si vyhrál milion, ale ty nejsi doma a nemáš nic. Tak je to se vším. Navíc myslím, že už to neudělá.“

Zastavili před osudným domem.

„Tady jsem už někdy byl.“ Hertzmann vzhlédl a očima přejížděl po fasádě a oknech domu.

„Jenom blbá deja-vú.“

„Čtvrtý patro, jedeme.“

Dole u vchodových dveří potkali neznámého člověka, seběhl ze chodů a prosmýkl se kolem nich. Byl to jeden z těch tisíců lidí, které člověk potká jednou v životě na krátkou vteřinu a pak je vymaže z paměti.

Hertzmann prohodil: „Tobi, viděl jsi ho? Toho človíčka, co se prohnal kolem nás? Tomu je vidět vina na očích.“

„Ale to říkáš o každém člověku.“

„To máš pravdu.“

Zasmáli se a nastoupili do výtahu k jednomu muži. Neřekl ani slovo, jenom stál a mlčel. Hertzmann ho bokem pozoroval, sledoval ho, mračil se a jako kdyby pátral v hlavě. Byl to docela běžný chlapík, vypadal na třicet, měl na sobě mikinu s kapucí, khaki kalhoty, na hlavě kšiltovku a na uších sluchátka. Ale přesto Hertzmann znervózněl. Mnul si ruce, několikrát se na něj podíval, ale zase odvrátil zrak, na čele se mu zablýskla kapka potu, párkrát naprázdno polkl, otevřel pusu, jako by chtěl něco říct, ale vyšlo z něj jen několik prázdných hlásek a neudělal nic, jako kdyby neměl odvahu mluvit. Člověk ve výtahu stál jako solný sloup a nevšímal si toho.

Ve čtvrtém patře detektivové vystoupili.

„Kdo to byl?“ zeptal se Toborin.

„Kaplan.“

Před osudným bytem stál policista.

„Jak dlouho už tu jste?“ ptal se Hertzmann.

„Před chvílí jsme dorazili, pane.“

„Kdy se to stalo?“

„Podle rány na hlavě toho chlapa víc jak před hodinou.“

Detektiv vstoupil do pokoje, byl tam starší muž v bezvědomí s krvavou ránou na hlavě, věci rozházené po pokoji a dva policisté, kteří fotili místo činu. Rozhlédl se kolem sebe a připadalo mu, že ve chvíli, kdy překročil práh, se dostal devět let do minulosti.

„To… to je to místo. Tady se to stalo…“

„Co se tady stalo?“

„Ta vražda, ten dávnej mord…“

Před jeho očima se pokoj proměňoval, jak se ve vzpomínkách vracel o celé roky zpět. Stál tam stejně jako před lety a všechno si to živě vybavoval, hlavně bíle obtaženou siluetu mrtvého muže na podlaze

Byla to dávná vražda, jeden z prvních případů detektiva Hertzmanna a jeden z mála, který nikdy nevyřešil. Stál tehdy nad tělem bez života. Koberec pod jeho nohou byl nasáklý krví.

„Co jeho rodina?“ zeptal se policejního důstojníka, který všechno fotil.

„Jako by ani nebyla.“

„Fajn, budeme hledat tam.“ Ale nic nenašel. Uviděl čtyři syny mlčenlivé a manželku beze slov.

Když s případem dva měsíce nepohnul, vzdal se ho.

Ale od té doby uplynulo už mnoho let.

Rozhlížel se kolem sebe, jako by se snažil najít dávno ztracené stopy. Otočil se a všiml si, že je zevnitř na klice navázaná černá stuha.

„Podívejme!“ pousmál se. „Starý hříchy se jen tak nepromlčí. Vinu si z hlavy nevymlátíš ani ji nepřechlastáš. Vrací se pořád a pořád a nedá ti spát a nakonec se z toho zblázníš. Dostaneš se sám.“ To říkal Hertzmann, když se do případu po téměř roce znovu vrátil a říkal to i teď.

Na chvíli se zamyslel a pak se zeptal: „Kdo nahlásil tohle přepadení? Kdy?“

„Před několika minutami zavolal anonym. Přijeli jsme, jak nejrychleji to šlo.“

„Máte jeho číslo?“

„Ano pane, můžu vám ho dát na stanici.“

„Výborně,“ odvětil Hertzmann a otočil se a odcházel.

„Kam k sakru jdeš?“

„Pryč. Tenhle případ mě už nezajímá. O co tady jde? O nic. Je tady jenom zraněný chlap a nějaká krádež peněz. Ale tady ta černá stuha je stopa k daleko horšímu zločinu – nevyřešené vraždě.

Než se vrátili do kanceláře, byl případ loupežného přepadení vyřešen díky velkému množství otisků prstů.

„Co to bylo za šarádu s tou černou stuhou?“ ptal se Toborin, když si sedl do svého křesla.

„Však už jsem ti mnohokrát říkal o tý nevyjasněný vraždě, že jo. Tak takováhle černá stuha zůstávala vždycky tam, kde se objevil ten vrah.“

„Počkej, počkej, ty víš, kde se objevil? Tak proč už dávno nesedí?“

„Všechno je to komplikovaný,“ odpověděl Hertzmann a pokračoval ve vysvětlování: „Ten případ byl naprosto neprůstřelnej. Prvních pár dní se s ním vůbec nedalo hnout. Všechno to bylo tak absurdní. Ono se střílelo v paneláku, v domě, kde žijou další desítky lidí, je v městský zástavbě, to znamená další lidi kolem, ale pro lásku Boží, nikdo nic neviděl a neslyšel nebo měl zalepený oči a uši nebo byl pryč anebo spal. Z těch jejich slov mi bylo na zvracení, úplně z nich kapala lež a nějakej druh vzájemný nenávisti. Byla to zatraceně divná komunita. Kdybych tam žil, asi bych se zbláznil. Byly to naprosto bezvýsledný tři dny a tři probděný noci. Jediný, co jsem si z toho odnes, byla tlustá složka salátu, kterej jsem si přál považovat za výpovědi a fakta. Ale pak se něco stalo. Začal jsem dělat na jiným případu, byla to taková pakárna, kdy nějaký blázen, který si říkal El Sordo, posílal policii dopisy a něco pořád naznačoval. Prohlížel jsem záznamy z bezpečnostních kamer, který sledovaly různý místa o kterých nám psal. Čirou náhodou jsem se dostal nahrávce kamery umístěný v márnici a byl tam zachycenej chlap se zakrytou tváří, jak se producíruje kolem jedný čekající mrtvoly. Povím ti, že tam na sto procent nepracoval. Hned jsem tam jel, čekal jsem další Sordovy bláboly, ale tohle mě překvapilo. Ukázalo se, že ten studenej chlap byla mrtvola z toho neprůstřelnýho případu a na palec u nohy měl uvázanou černou stuhu.“

„Aha, aha, tak teď to začíná být zajímavé.“

„To si piš. Běhal mi z toho mráz po zádech. Ale ještě té noci jsem si uvědomil o co jde. Ten vrah začal litovat. Uvědomil si, co udělal, vychladla mu hlava a byl v hajzlu. Ale naneštěstí se nám neukázal do kamer. Měl zahalenej obličej.“

„Ale pak se to muselo hnout,“ řekl Toborin a podíval se do prázdného hrnku od kafe.

„Ani o kousek. Ten grázl měl štěstí, že ho nikdo neviděl. Potom zase šlo všechno k ledu. Ale pak jsem chytil El Sorda. Neudělal žádnej mord, jak o tom pořád psal, byl to spíš bláznivej podivín. Do basy se dostal za šíření poplašný zprávy. Postavím na kafe, co ty na to?“

„Výborně, dám si taky,“ zívl Toborin. „Ale co se dělo pak? Vždyť ses k případu po roce vrátil.“

„Přesně tak. Stalo se totiž úplně to samý. Teda ne v márnici, protože nebožtík už spal ve studený zemi. Černý stuhy se objevily na jeho hrobě. Ani bys nevěřil, kde všude nás pozorujou kamerama. Dokonce i na hřbitově, kamaráde. Tu kameru tam nainstalovali kvůli vandalům, co tam bourali náhrobky a sprejovali. A jeden z těch chlapců, co vysedávaj před kamerama, si vzpomněl, jak jsem mu kdysi říkal, jenom tak mimochodem, že pátrám po člověku, kterej na různejch místech zanechává černý stuhy. Dokázal si na to po několika měsících vzpomenout a dal mi echo. Byla to jen další stopa, která nikam nevedla a další potvrzení mý teorie, že se zatraceně bojí.“

„A co se dělo potom?“

„Potom? To si nepřej vědět, Tobi. Rozpoutal jsem peklo, rozjelo se další kolo pátrání, vyšetřování a výslechů, který nikam nevedly. Mlátil jsem do lidí a křičel jsem na mě, ale měli hubu pořád zašitou. Bylo to beznadějný. Ale teď, po devíti letech je tu další stopa a podivuhodná shoda okolností. Jde o to přepadení. Našli jsme vybílenej byt, zraněnýho člověka a černou stuhu. Jak a kdy se tam vzala? Chytili jsme zloděje, ale je to onen dávný vrah? Možná, ale pravděpodobně ne. Zaútočil hodinu před naší návštěvou, ale anonym volal jen několik minut před námi. Někdy tam musel pověsit tu stuhu. A taky jsme potkali Kaplana. Ale máme konečně jednu pořádnou stopu: číslo toho anonyma.“ „K čemu to pomůže?“ „Kdo ví. Ale někdy to zjistíme.“

Toborin dopil hrnek a podíval se na hodinky: „Už je zatraceně pozdě, půjdu domů.“

„Tak dobrou, ještě chvíli zůstanu. Musím se probrat touhle horou papírů.“

Toborin odešel a kancelář ztichla. Ručičky hodin na stěně se pomalu blížily k půlnoci. Hertzmann se opřel do křesla a usnul. Ale jen na chvíli, určitě ne na víc jak deset minut.

Do jednoho domu na okraji světa přišel sen…

Čin byl dokonán. Několik vteřin a vše začalo a zároveň skončilo. Krev mu bušila ve spáncích ještě několik minut. Nemohl uvěřit, že to dokázal. Nevěřícně zíral na nehybné tělo na zemi u jeho nohou.

„Že prej nemám odhodlání k činu. K činu, kterej změní můj život. Že prej budu jenom sedět na prdeli a nechopím se jediný příležitosti. Mladí ležáci, staří žebráci. Seru na to, na všechno.“

Neudělal správnou věc, to v žádném případě, ale odhodlal se k činu, který chtěl udělat. Nežil správně, ale tak, aby ho to uspokojovalo.

„Hej chlape, nesnášel jsem tě, teď už to víš.“ Už nemluvil s člověkem, ale s jeho památkou, mluvil se vzpomínkou, se svědomím. „Byl mezi náma komunikační blok, to nemůžeš zpochybnit. Degradovals mě na nějakej druh pomocný síly. Už jsem nebyl spřízněným člověkem, stal jsem se kolemjdoucím, kterého oslovíš jenom, když od něj něco chceš. Pomalu jsem přestával existovat. Jenom jsi mě pomlouval, jenom jsi byl zklamaný, nic víc. Neměl jsem žádnou brigádu a podle tebe jsem byl flákač. Co si myslíš, že jsem dělal? Drásal jsem se na prdeli, bastarde?“ Zuřivě kopl do mrtvoly. „Ale když ty úspěch měříš penězma místo spokojenosti… Myslíš si, že bych ti něco povídal po tom, co se stalo minule? Měl to bejt velkej triumf, vítězství v soutěži, první prachy za psaní, ale poslals mě ke sračkám a já se psychicky sesypal. Už nechci, aby se to opakovalo. Už s tebou nechi mluvit, už nikdy.“

Odešel.

Bylo už pozdě a nedalo se nic dělat. Čas zpátky nevrátíš a nemá cenu plakat. Odhodlal se k činu, který možná něco změní, možná ne.

Nebyl tu Arab a nebylo tu pět výstřelů. Stačila jediná rána a blízký člověk šel k zemi.

Probudil se s hrůzou ve spáncích a křikem doznívajícím v rozích místnosti. Byla to hrůza a strach a křik vraha, který se bojí a stále uniká a proto se bojí dál. Každý další den si lehal s obavami a probouzel se s děsem.

Posadil se na roh postele, vzduch v místnosti byl studený, oknem tam vnikal paprsek měsíce a z dálky byl slyšet vlak. Došel do koupelny a aniž by rozsvítil, podíval se do zrcadla. Jeho tvář mu připadala tak nepřirozená a cizí ve slabém světle hvězd.

Výkřik.

Krátce po půlnoci zazvonil telefon; neznámé číslo.

„Haló?“

„Jseš tam, Kaplane?“ ozvalo se z druhé strany.

„Co se děje?“

„Víš co je dneska za den? 25. července 2006. Už je to 6 let.“

„No a co má bejt?“

„Já vím, žes tam byl.“

„Na tom není nic špatnýho. Lidi to nevědí a nikdo si nestěžuje.“

„Taky dneska uplynulo 9 let od tý vraždy.“

„Jaký vraždy?“

„Je to takový moje tajemství a posedlost.“

Telefon rázem ohluchl. Po rozhovoru zbylo jen ztichlé kupé, kde seděl sám. Vyhlédl z okna a uviděl první světla Říčan, malého městečka, kde žije příliš mnoho lidí a děje se tam příliš mnoho věcí. Kdesi ve spleti ulic se v jednom domě svítilo.

Už čtvrtým dnem tam probíhal seriálový maratón. Čtyři kluci seděli na gauči a na obří televizi už 95 hodin bez přestání trvala projekce seriálů. Měli všechno: Futuramu, Červeného trpaslíka, Black books, Fawlty towers, Černou zmiji, Family guy a mnoho dalšího. Té noci byli už celí ztuhlí, necítili nohy a v hlavě jim hučela únava, ale svíjeli se smíchem a v křečích, nemohli přestat a pokračovali dál. Přesto byli teprve v polovině. Poslední tečka za tím vším šílenstvím byly nekonečné čtyři dny Simpsonových, které se dají přežít jedině na drogách.

Venku se mezitím mohlo stát cokoli, čtyři úsvity nemusely vůbec nastat, ale oni by nic nezpozorovali. Nic by neviděli, necítili, nenahmatali, neochutnali ani neslyšeli.

Neslyšeli by její pláč, nářek, křik. Nic. Dívka ze sousedního domu stále neusnula. Vyhlížela z okna, pozorovala měsíc, hvězdy, černé siluety lip na pozadí nebe utkaného z modrého sametu, světla pouličních lamp i jejich odrazy v kalužích, osamělá auta a ještě osamělejší chodce.

„Důvody, důvody. Každý se ptá po důvodech, ale nikdo je neposlouchá.

Než se rozednilo, svět se změnil.

Uprostřed noci Kaplan vystoupil z vlaku. První co ucítil, byla žízeň a chlad. Čekala ho cesta domů, čtyři kilometry napříč nocí. Svět už byl ztichlý a jen dálnice někde daleko šeptala půlnoční modlitby. Procházel ulicí lemovanou vyhaslými domy, všichni už spali ve svých domovech, obklopeni černotou, nočním svitem hvězd, pouličních lamp a tichem, jenž nutí osamělého chodce, aby potichu naslouchal a nechal se unášet studeným vzduchem, který se jen trochu pohupuje a rozechvívá listy stromů.

To ticho noci Kaplana naprosto uchvátilo, dostal chuť se projít nocí, naslouchat, dívat se a zahodit všechno za hlavu. Jenom to, nic víc. Šel dál a na rozcestí se rozhodl, že nepůjde nejkratší cestou, ale že se pomaličku povleče silnicí napříč krajinou s fantastickým výhledem na noční Prahu. Šel. Opustil kužely pouličních lamp a nechal jejich oranžové světlo za zády. Zhluboka se nadechl. Kolem neprojelo jediné auto, žádný zvuk ani pohyb, prostě nic. Rozhodl se, že půjde prostředkem silnice, stejně za celou noc nepotká živou duši.

Šel a přemýšlel. V hlavě mu vytanul jeho domov: studená díra bez lásky, kde žije sám už několik let. Přesto je to jediné místo, které může označovat jako domov, jedna z mála jistot, které mu zbyly po rozvodu. Právě tam napsal svůj podivuhodný román, jehož jednu kapitolu pojmenoval Domov. „Co jiného mi zbývá?“ zeptal se v duchu sám sebe. „Támhle za kopcem bydlí moje dávná láska, rozešli jsme se. Všechno je pryč. Koho to zajímá. Všude se něco děje, ale co s tím nadělám? Můžu se snažit někomu pomáhat. Ale stejně sám nic nezmůžu.“ Otočil se a podíval se na Prahu. Pokračoval dál asi půl kilometru. Napravo u silnice zářila benzínová pumpa, stále otevřená, tichá a pustá. Šel dovnitř aby si koupil něco k pití. Za pultem seděla dívka. Vzal jednu lahev koly, zaplatil a neřekl nic, jakby nechtěl narušit noční ticho. Pak vyrazil dál. Ta prodavačka a hlavně její smutné oči mu připomněla plačící dívku, se kterou se poznal někdy před rokem a od té doby se jí snažil pomáhat. Několikrát chtěla spáchat sebevraždu, ale vždycky byl nablízku Kaplan a rozmluvil jí to. Odpoledne za ní byl, zase byla smutná, vztahy a život se jí hroutí a rozpadá. „Nemá to lehký.“ Ohlédl se zase zpátky. Tam někde teď spí, v tom zatraceně malém městečku, kde se děje tolik věcí.

Odvrátil pohled a pokračoval v cestě k domovu, pokud tedy najde odvahu, říkat tomu místu domov.

Šel dál a měl světlo v zádech.

Krátce po rozednění přišel Toborin do své kanceláře. Všechno, co uviděl, tak trochu čekal. „Tys tu byl celou noc? Spal jsi vůbec?“ zeptal se Hertzmanna, který seděl na svém křesle, nevyspalý a rozcuchaný. „Možná pár minut, zdál se mi strašnej sen. Nemohl jsem spát víc, protože se stalo spoustu věcí.“

„Co se stalo?“

„Tak například jsem volal na to číslo, několikrát bylo nedostupný a pak jsem se dovolal do hlasový schránky. Zahrál jsem to tak, jako že jde pravděpodobně o omyl. Vydával jsem se za Romana Polanského a že sháním někoho konkrétního, to je všechno. Poslechne si to, řekne si: 'Špatný číslo.' a hodí to za hlavu. Ale já mu zavolám někdy kolem poledne a budu vyzvídat.“

Toborin si sedl ke svému stolu a začal na něm něco hledat. Přehraboval se ve složkách papírů, díval se pod ně, otevíral šuplíky a hrabal se v nich. Ať hledal cokoli, nemohl to najít.

Hertzmann si toho nevšímal, prohrábl si vlasy a pak řekl: „Taky ti řeknu ještě něco.“ Ztišil hlas a vyslovoval velice pomalu a zřetelně. „Dneska tady byli a ptali se. Přišli ve tři ráno, jako by věděli, že tady budu.“

„Co chtěli?“

„Jako vždycky, ptali se mě, kde je Gren a kde by mohl být.“

„Tak krásné ráno, ale tihle tři ho dokážou zkazit.“

Opravdu bylo krásné červnové ráno, přesně ta doba, než se den rozpálí na nesmyslné teploty a je nutné zapnout ventilaci na maximální otáčky.

„Mám takový tušení, že to dopadne jako tisíckrát předtím: ponořím se do případu, ale vůbec s ničím nehnu.“

A měl pravdu, několik hodin se pachtil za nejasným cílem, ale nestalo se vůbec nic. Získané číslo bylo stále nedostupné, nevěděl kam se hnout a tak se nikam nepohnul. Kolem poledne, se vrátil zas do kanceláře. Seděl v křesle a nervózně bubnoval prsty o desku stolu. Pak chňapnul po telefonu, ale zase ho odložil. „Tobi, zavolej Kaplanovi ať přijde sem za mnou.“ Podával mu lísteček s číslem.

„Proč to neuděláš sám?“

„Prostě to nejde.“

Toborin bez otázek vytočil číslo z lístečku. „Už to zvoní… Jak se vůbec jmenuje?“

„Na tom nesejde, říkej mu Kaplane.“

Telefon, ještě malinkou chviličku vyzváněl a pak se z něj s malým zapraskáním ozvalo: „Prosím.“

„Dobrý den, tady detektiv seržant Toborin, je tam pan Kaplan.“

„Chcete, abych přišel?“

„Ano.“

„Jsem tam za pár minut.“ Kaplan zavěsil.

„Divný člověk. Věděl, co mu chceme“ Na chvíli se zarazil. „Co mu vlastně chceš? Něco kvůli tomu, že byl taky v domě, kde se stala ta vražda?“

„Kdepak, tohle je něco úplně jinýho.“

Uplynulo několik okamžiků horkého letního poledne, než na dveře kanceláře zaklepal muž v tričku, khaki kalhotách a slunečních brýlích.

„Jsem tady dobře u detektiva seržanta…“ uviděl Hertzmanna a začal na něj mluvit veselým hlasem, jako kdyby byly dobří přátelé, kteří se potkají po deseti letech. „Už jsem si myslel, že se o mě bude starat úplně jinej policajt. Ale kde pak. Proč sis mě pozval tentokrát? Máš už konečně nějaký důkazy?“ Sundal brýle a sedal si na volnou židli.

„Vítej Kaplane, kamaráde,“ odpověděl Hertzmann návalu slov. „Dneska tě nebudu mlátit…“

Toborin se na všechno díval a nedávalo mu to žádný smysl. Kaplan, kdysi dávno vyšetřován jako podvodník, stále podezřelý v nevyřešeném případu, teď přijde jako na zavolanou a najednou se s detektivem, který po něm šel, zdraví a poplácávají po ramenou jako staří známí z vojny. Rozhodl se, že bude jenom přihlížet.

„Kaplane, tohle je seržant Toborin, můj parťák.“ Padlo několik zdvořilostních frází. „Víš, proč jsem tě sem pozval?“

„Tuším.“

„Tak to se mýlíš. Dneska mi jde o něco úplně jinýho.“

„Tak do toho. Když mi nejde o krk, klidně pomůžu.“

„Jak začít?“ řekl Hertzmann chytil se za bradu a zhluboka se nadechl. „Jak to říct… Víš poslední dobou se kolem mě dějou moc divný věci. Kdysi dávno se stala vražda, kterou jsem nevyřešil, ale na tom samém místě, ale o několik let dál se objevily další stopy, tentokrát se tam kradlo a přesně v tom baráku se pohybuješ ty. Není to zajímavé?“

„To je zatraceně zajímavý?“

„No právě, mohlo by to něco znamenat, ale já vím, že to neznamená nic. Možná, že jsi něco udělal, možná ne, ale teď už to je jedno. Navíc je to dlouhá doba a za pár let bude všechno promlčeno. Pak se mi snad přiznáš. Ne policii, ale jenom mě. Ale teď v tenhle okamžik mi musíš pomoct.“

Kaplan se nezmohl na slovo. Tohle mu vážně vyrazilo dech. Detektiv, kterému léta pil krev, který po něm šel, který mu vyrazil pár zubů, přesně ten detektiv od něho chce pomoc. „Já… nevím, nejspíš ano. O co vlastně jde?“

„Jde o to,“ odpovídal Hertzmann ze stejných důvodů překvapený Kaplanovou odpovědí, „že ty toho hodně víš. Četl jsem tu tvojí knihu. Pokud jsi jí napsal ty. Ale samozřejmě, že je to tvoje práce. Víš, kdo mi ji tady dneska nechal?“ „Ne.“ Kaplan pokrčil rameny. „Dneska kolem třetí ráno tu byli Karamazovci a nechali mi ji tady.“

„V tom případě jsme všichni ztraceni.“ Hertzmann mu musel dát za pravdu.

„Zase po něčem jdou, ale jako vždycky nikdo neví po čem.“ „Pochybuji, že vůbec někdy po něčem šli.“ „Možná, Kaplane, že jenom čerej vodu, nevím, ale mám takový blbý tušení, že jsem další položka v jejich seznamu. U nich si můžeš bejt jistej, jednou věcí: nevíš o nich vůbec nic, ale oni vědí všechno. Navíc jsou pořád někde kolem, akorát, že je nevidíš. Nikdo se s nima nezná, až na jednoho kluka.“ Hertzmann podal Kaplanovi fotku, počkal vteřinu, aby si ji prohlédl a pak pokračoval: „Prý se setkával s jedním z Karamazovců. Poznáváš ho?“ „Těžko říct. Znám spoustu lidí.“ Kaplan zalhal a v hlavě mu vyvstala dvě K.

Nastala chvíle dusného ticha. Oblohou se přehnaly tmavě modré mraky a zastínily slunce. Kaplan několikrát naprázdno polkl než se odvážil zrekapitulovat situaci: „Takže ty chceš jít po krku Karamazovcům?“

„Jo, to možná bude poslední věc, kterou stihnu udělat.“

„A kvůli tomu potřebuješ kontakt na toho kluka, kterej se podle tebe znal s jedním z nich? Jak jsi na něj vůbec přišel?“

„To víš, Tobiho neúnavná mravenčí a rutinní práce, prolejzání archivů a složek, pátrání v dokumentech a záznamech z psychiatrický léčebny.“

„Počkej, počkej, není to trochu blbost. Vždyť jste na stejný straně barikády. Kdyby šli po tobě, nebyla by to střelba do vlastních řad?“

„V jejich případě ne. Navíc, každej z nás má nějakou černou díru ve svědomí.“ Hertzmann si zapálil cigaretu. „Ty kouříš?“ „Jenom minimálně, dělá se mi z toho zle. Ale blbě je mi i ze společnosti a ze mě samýho, takže si nevyberu.“

„Podle mě jsi blázen, když jdeš proti nim.“

„A co mi teda radíš, Kaplane?“

„Ten kdo věří má naději.“ Zvedl se a vzal fotku ze stolu. „Po tom klukovi se ještě poptám.“ Otočil se a vyrazil ke dveřím, ale ještě než úplně zmizel, za ním Hertzmann zavolal: „A Kaplane, jen tak mezi náma. Cos dělal v tom domě, kde jsme se včera potkali?“

„Šel jsem za jednou holkou. Je na tom doopravdy zle.“

„A teď už je všechno v hajzlu,“ pomyslel si Hertzmann, „teď už nemám nic, vůbec žádnou stopu. Kaplan odešel s fotkou toho bastarda a říká, že ho nezná. Vrah nám mlčí. Všechno se rozpadlo na prach. Zatraceně! Nemůžu nic dělat, jenom čekat.“

Podíval se z okna a uviděl letní slunce, které probleskovalo skrz podzimní mraky, vítr, který ohýbal stromy a rval z nich listí, kolonu aut, která se plazila ulicí smáčenou lehkým deštěm, několik chodců s deštníky, jednoho cyklistu, který nevnímal počasí a projel kolem jako střela. „Teď už nic nezmůžu,“ řekl Hertzmann, sebral z věšáku klobouk a odešel do nejistého dne.

Kaplan se pokoušel sehnat KK, ale nebyl k zastižení. Na adrese, kterou měl, nikdo nebyl. Dveře zely dokořán a na futru byl nalepený lísteček Maratón předčasně ukončen.

„Zvláštní,“pomyslel si, „ale na druhou stranu se to od něj dalo čekat. Když jsou čtyři, tak je nikdo nezastaví.“ Otočil se a odcházel pryč. „Ona vlastně bydlí naproti. Doufám, že se jí daří dobře.“

Nedařilo se jí vůbec dobře. To zjistil, když se dostal domů a před dveřmi ležel vzkaz od dívky. Psalo se tam Sbohem. Srdce se mu zastavilo. „To nemůže bejt pravda, ztaraceně.“ Otočil papírek, jako kdyby na druhé straně mělo být nějaké vysvětlení. Nebylo tam nic. „Co teď budu dělat. Ona chce někde spáchat sebevraždu, ale kde. Už se o to pokoušela dřív na mostě sebevrahů. Musím jet tam, musím to risknout. Ale teď nic nejede. Panebože, jak se tam dostanu. Kdybych tak měl auto. Ale počkat, je tu pořád naděje…“

Vytáhl své kolo do syrové a předčasné tmy, zabral do pedálů s obrovským zrychlením vystřelil po rozblácené cestě. „Není času nazbyt, už teď je možná pozdě.“ Hnal se rychle světlem lamp a temnotou lesa. Silný vítr ho oslepoval a zpomaloval, ale přesto dřel, aby dojel včas. Srdce mu bušilo ve spáncích, zhluboka dýchal studený vzduch a bouřku. Řítil se z kopce, najel na blátivý úsek, začal brzdit tak, že zablokoval obě kola, ale po bahně klouzal a šel do smyku. Viděl jak se na neovladatelném bicyklu řítí ven ze silnice. Všechno vnímal zpomaleně. Pád trval nepřirozeně dlouho. Náraz. Za vteřinu zjistil, že zapadl do škarpy, helmou narazil do svahu, leží na zemi, ale nic mu není, jen levé zápěstí ho trochu pobolívá. „Nic mi není.“ Ležel v blátě a smál se jako blázen, když si uvědomil že vyvázl bez škrábnutí. Ale pak vystřízlivěl, vytáhl kolo a vyrazil dál. „Je to jako dobíhat vlak, víš kdy přijede, ale může nabrat zpoždění, ale na to nemůžeš spoléhat a nechceš nic riskovat a tak nasadíš to nejrychlejší tempo. Ale tady nejde o vlak, ale o lidský život. Proč zrovna ona. Tolik mi připomíná mojí dceru, tolik smutku a tolik pochybností. Proč musí takhle skončit?“ Kaplanovi se hlavou proháněly myšlenky spolu s větrem.

Několik set metrů před mostem mu praskl zadní plášť. Zahodil kolo a rozeběhl se vstříc poslední etapě.

Uháněl ulicí. Spatřil siluetu na zábradlí mostu. Křikl na ní: „Proboha, ne!“ Poplašeně se na něj otočila a slzavé oči se zablýskly, jako by říkaly: „Sbohem.“ Dole duněl vlak. Přiběhl o dva kroky blíž a pak silueta zmizela.

Doběhl k zábradlí mostu, nakláněl se, zhluboka oddychoval a smutně se díval dolů na vlak, který s děsivým skřípotem brzdil. Rvalo mu to srdce, ale nemohl nic dělat. Bylo už příliš pozdě.

Zavřel oči a uviděl tu vteřinu, kdy se propadla do tmy.

Brzdy doznívaly ve tmě. Sedl si na chodník a vytočil 158: „Dobrý den, tady Kaplan. Na mostě sebevrahů jedna holka skočila pod vlak.“

Za pár minut přijela policejní auta. Z jednoho vyskočil Hertzmann, smrděl kouřem, zuřil a vypadalo to, že se chce prát. „Tak co se tady sakra stalo, Kaplane?“

„Ona prostě skočila…“

Dole pod mostem stál smrtící vlak, obrovské nákladní monstrum, které brzdilo dvě stě metrů. Hertzmann to uviděl a zamrazilo ho v zádech. Chtěl něco říct, ale jen naprázdno otevřel pusu a nedokázal vyslovit ani hlásku.

„Nemůžu tomu uvěřit, ještě včera jsem se s ní bavil a byla celkem veselá, docela spokojená…“

„To mě nejvíc štve, Kaplane. Jsme tady, abysme pomáhali, ale v těhle případech nezmůžeme nic. Celá policie se může jít vycpat. Nedokážeme tomuhle předcházet, my jenom přijdeme, uděláme pár fotek, zapíšeme do protokolu spoustu blábolů a pak stejně s ničím nehneme. Vem si mě, za posledních já nevim kolik tejdnů jsem neudělal vůbec nic. Rozumíš? Nic. Jenom se tak potácím a připadám si úplně bezmocnej.“ Hertzamnn zuřil. „K čemu tu sakra jsem? Když nejsem nikomu schopnej pomoct. Nic se nestalo, nic jsem neudělal a všechno je pořád stejný.“

„Svět je složitej. Můžeš se nechat fascinovat a okouzlovat jeho komplikovaností, ale nikdy ho nemůžeš pochopit.“

„Panebože, nějak tak to bude. Když bych ho pochopil, moh' bych potom pomáhat. Ale ta holka, vždyť to je strašný… Je mi z toho zle.“

„Kdo věří, má naději. Ona úplně ztratila víru a tak jí už nikdo nemohl pomoct.“

Hertzmann stál na okraji mostu a díval se dolů do železničního zářezu. Začínal propadat depresi. Za poslední dva dny se nestalo nic, vrah stále běhá na svobodě a jedna mladá holka umřela. Neveselá bilance, kterou nemohl nijak změnit. Ani tuhle noc nešel spát. Jen se podíval na hvězdy a odešel pryč s pocitem, že se kolem něj stahuje oprátka.