Sto roků čekání

Byl tam Šedý Muž, bytost z neurčité hrůzy za barovým pultem, nedopitý drink, hukot přístrojů a výhled na vzdálený povrch planety. Sto let sedal na stejné místo, den co den, stolička v barvě falešného dřeva pomalu začala nasakovat jeho šedí, zatímco on se mračil a skrz sklenici sledoval mraky, kontinenty a moře planety, na kterou nikdy nedostal povolení vstoupit.

Uplynulo sto let, než před něj někdo položil malou šedou pilulku.

Neohlédl se. Vzal nahrubo vylisovanou tabletku, několikrát ji otočil ve ztvrdlých prstech a zahleděl se do písmene Y vyrytého do jejího povrchu.

„Říká se, že tahle věc dokáže zapálit srdce každého pozemšťana,“ promluvil pomalu Šedý Muž a vzhlédl.

Na vedlejší stoličce seděl mladík s ohnivě rudými vlasy, lokty se opíral o pult a usmíval se. Když promluvil, bílá záře zalila místnost. „Sto miligramů Drogy Y vyvolalo revoluci, dvě stě svrhlo diktátory, tři sta miligramů v krvi správného člověka ničilo armády a čtyři stovky osvobozovaly planety po tuctech. Proto je to velice nelegální.“ Zasmál se a pokračoval: „Nemůžu zrovna říct, že bych tu viděl někoho z našich a nechce se mi věřit, že zrovna v téhle nárazníkové zóně pouští ex-pozemšťany na povrch.“

Šedý Muž zavrtěl hlavou. „Jen pár bývalých ÍPéček, Exekutorů a úředníků.“ V orbitálním prstenci žilo několik stovek lidí, ale většina z nich dělala ochranku místním překupníkům, nebo jako praví byrokrati starého režimu zaujali svá stará místa v nové korupční pyramidě. Přestali věřit, přestali čekat a prodali zbytky svojí duše s velkoobchodní slevou.

„Je načase probudit tenhle konec vesmíru,“ řekl mladík a protáhl si záda.

Šedý Muž spolkl piluku Drogy Y. Mladík ho následoval. Zavřel oči, nedechl se a pak oba začali hořet.

„Jedině lidé, kteří sní, můžou něco dokázat. A kdo sní víc, než ten kdo ztratil všechno a zůstal mu jen nekonečný stesk po domově, žeano? Mimochodem, jmenuji se Alexei Desya, ale kamarád mi může říkat Axel.“

V té době už byl Axel v problémech. Jeho falešná identita byla prolomena a úředníci zjistili, že nejde o obchodníka s uměním, ale o podezřelého, hledaného a nebezpečného piráta a revolucionáře, na kterého měla ÍPéčka posvíceno ještě na Zemi před tím, než ji nadobro opustil. Zablokovali vstup z portu do jeho lodi a poslali za ním stádo amorfních kreatur, jejichž metabolismus mohl spalovat kyslík, dusík nebo ironii.

„Mám s sebou jenom laserové řezačky, které se mi podařilo propašovat přes scannery. Vzal jsem rovnou dvě pro případ, kdybych narazil na dobrého člověka. Teď jak odsud pryč?“ vychrlil Axel a mrkl na Šedého Muže. Ten ukázal někam napříč masou hučícího kovu. „Nezbývá než se prořezat ke svobodě čímkoli, co se nám postaví do cesty. Jako obvykle.“

Proběhli několika koridory, prolézali chodby pokryté průmyslovou špínou, nalevo slumy, napravo ubytovny uprchlíků marně čekajících na povolení vstupu na planetu. Když zaslechli ševelení masitých těl, jak se valí klikatými uličkami, začali řezat. Propálili se stěnami několika obytných zón segregovaných podle rasy, počtu končetin a příjmů – chudí žili v kanálech, bohatí v kanálech s pokojovou službou.

V mechanických byrokratech ze staré planety se probudilo něco z bývalé nenávisti, když na monitorech viděli jedno z jejich, který se nenechal umlátit nostalgií a nezměrností kosmu. „Pohotovost. Nebezpečný zločinec je na svobodě. Musí být zastaven za každou cenu,“ ozývalo se z tlampačů ve všech známých jazycích. Mechanický prstenec ožil, drony a bezpečností roboti se začali probouzet z digitálního spánku v boxech roztroušených ve třiceti sedmi tisících kilometrech prstence.

„Mám dojem, že jsme bodli do vosího hnízda,“ zachechtal se Šedý Muž. Jedním z mnoha vedlejších efektů Drogy Y byl nehynoucí optimismus, schopnost odezírat ze rtů i bytostem, které nemají rty, vize budoucnosti v periferním vidění a téměř smrtelná Touha.

Jak se začali prořezávat masem superstruktury a likvidovat jednoho robota za druhým, Šedý Muž cítil, jak z něho padají roky čekání, kdy mechanicky spaloval jeden den za druhým v naivní touze, že se něco změní, navzdory nezvratnosti kosmu a zase začal cítit naději. Bláznivou, šílenou a nespoutanou, bez smyslu, bez budoucnosti, ale žhavou jako hořící ocel.

Když se dostali k zavřené bráně portu, začaly se kolem nich stahovat kruhy. Chodbami se valily masivní čtyřnohé stroje s laserovými děly, které bez potíží dokázaly propálit křehkou skořápku dělící obyvatele prstence od prázdnoty vakua.

„Nejkratší cesta k mojí lodi vede přes tuhle stěnu,“ vydechl Axel a klouby na ruce poklepal do textury kovu. Bez odezvy. „Tuhle stěnu a trochu vesmíru.“ Otočil se na Šedého Muže a zeptal se s nečekanou naléhavostí v hlase: „Víš jak chutná vakuum?“

„Ne.“

„Za chvíli to poznáš,“ odvětil Axel, vytočil laserovou řezačku na maximální výkon a rychlým pohybem paprsku načrtl vě stěně obdélník. Chvíli se nic nedělo. „Chyť se mě,“ řekl Šedému Muži, „a pořádně se drž a pořádně se dívej, máš před sebou maximálně 15 vteřin vědomí.“ Jen co do místnosti vrazily čtyřnohé stroje, podlaha se zatřásla, vakuum vyrazilo čtverhranný otvor a vysálo je oba ven do prázdnoty vesmíru.

Šedý Muž na okamžik uviděl povrch zapovězené planety v celé její modro-bílé kráse a pak sytě červenou loď s nápisem Perpetuum Mobile na boku. Axel mu přitiskl rty na ucho a využil poslední zbytek vzduchu v plicích jako přenosové médium, aby zašeptal: „Byli bychom ještě lidé, kdybychom přestali snít?“ a pak oba ztratili vědomí.

V tom okamžiku Axelova loď ožila, její senzory rozpoznaly jeho tělo, odpoutala se od kotvícího háku, zažehla manévrovací motory, otevřela jeden vzduchový zámek, nasála dvě těla a za chvíli uháněla mezihvězdným prostorem.

Šedý Muž nabyl vědomí až v kóji auto-docu. „Kde to jsme?“

„Ty jsi v zařízení, které tě vyspravilo od účinků kosmu.“ Odpověděl Axel s všudypřítomným úsměvem. „Kdyby ses viděl: Rudé oči, většina žil na povrchu těla popraskaná, šeredně spálený.“

„Myslím: Kde se teď nacházíme?“

„Na palubě Perpetua Mobile na povrchu nomádské planety. Je tu opuštěná základna, která dřív patřila pašerákům a pirátům. Pár dnů tu počkáme, než se situace uklidní. Mimochodem, podívej se ven. Cítíš to?“

„Je noc,“ odvětil Šedý Muž malátně.

„Přesně tak. Na osamocených planetách bez slunce noc nikdy nekončí. Ale podívej se dolů, podívej se na zem. Cítíš to? Devět-celá-osmdesát-jedna-gé. Chtělo by to jednu celkem průměrnou hvězdu a bylo by to jako doma.“ Axel si sedl na okraj auto-docu. „Tohle je moje skrýš, kde se vždycky schovávám před pronásledováním. Ale někdy sem zaletím jenom tak, abych cítil tu starou hroudu pod nohama. Je tu všechno pro přežití: reaktor, bubliny umělé atmosféry, hydroponické farmy, tekutá voda, geotermální zdroj, pár starých transportních lodí a lis na Drogu Y. Až na tu tmu by tady bylo celkem příjemně. Dost s nostalgií, máme pár dnů na to si ji užít dosyta.“ Axel domluvil a natáhl ruku k Šedému Muži, aby mu pomohl vstát. „Byl jsi někdy v auto-docu?“

Šedý Muž zavrtěl hlavou.

„Divný pocit, co? Mě už párkrát sešil dohromady z větších či menších kusů, ale stejně si na to nikdy nemůžu zvyknout.“

Uplynulo několik dnů, po lodích pronásledovatelů ani stopy, senzory mlčely. „Je čas odejít, zmizet a nechat tuhle planetu na chvíli o samotě,“ prohlásil Axel.

Šedý Muž se však rozhodl zůstat. Měl tu všechno, co potřeboval k přežití a k odletu, až se rozhodne konečně odejít. Odejít kam a proč se zatím nedomýšlel. Když se Perpetuum Mobile jako rudá dýka zabodlo do kosmu a zmizelo, několik dní jen ležel zády na holé zemi v bublině umělé atmosféry a zíral do prázdna hvězd. Sto let čekání vedlo k tomuto okamžiku. Sto let, než ho někdo probudil. Když mu bylo šestnáct ještě na staré planetě, měl šanci odejít se dvěma fotografy, kteří se přihnali do jeho života jako tornádo a zmizeli do hvězd během první vlny exodů. On odmítl, nějakou dobu zůstal, z posledního transportu sledoval, jak všechno zmizelo v obří explozi ticha, a potom se sto let nic nestalo. Bez prostředků, bez cíle, bez místa kam odejít, čekal v útrobách orbitálního hada, ztrácel naději a šedl. Co se může změnit? Ptal se pořád dokola sám sebe. Jak se můžeme dostat z téhle pasti? Nechtěl nic víc než druhou šanci. Nakonec ji dostal spolu s jeho vlastní planetou. Opět mobilní a opět mu hořela hlava.

Vyrazil.

Sbalil si jen Axelovu laserovou řezačku a bednu ovoce, které připomínalo limetky, zásoby drogy Y, nastartoval jednu z lodí kdysi patřící překupníkům a začal křižovat kosmos. Jakmile se na senzorech objevila stopa cizího plavidla, nastavil k němu kurz, vlezl si do torpéda a nechal se vystřelit do cizí lodě. Poté, co se vynořil z oblaku kouře a pokrouceného kovu, vlastníma rukama vyvraždil posádku podivných hadovitých bestií a pokrytý jejich slizkou krví usedl na velitelský můstek.

„Sto roků v čekání mlčel jsem, kdo mi těch sto roků vrátí?“

Začal budovat svoje soukromé mlčenlivé království.

Mrtvým bestiím udělal pohřeb prvních astronautů a vyházel jejich těla do mrazu vakua. Svojí starou loď zapřáhl do vleku a namířil kurz na temnou planetu. Cestou zpět zachytil stopu jiného plavidla a okamžitě začal vysílat nouzový signál.

Cizí loď se po složitém zpomalovacím manévru přiblížila, ale její posádka podivných beztvarých kreatur, které k přežití potřebovaly nepříliš husou atmosféru argonu a teroru, nemohla vstoupit k němu na palubu.

„Nevadí,“ říkal si pro sebe Šedý Muž, když se soukal do skafandru, který nebyl přizpůsoben lidské anatomii. Jeho nepraktičnosti ho netrápila. Skafandr měl integrovaný pohon a v jedné ruce mohl držet laserovou řezačku. Víc nepotřeboval. Přečerpávací komora se naplnila nicotou, vzduchový zámek povolil a on se ocitl v kosmu. Před ním se rýsovala bledá silueta cizí lodi, která vyslala nějakou zprávu. Šedý Muž ničemu nerozuměl, protože interní reproduktory skafandru nebyly v místech, kde se nacházejí lidské uši. Jediné vlákno, které ho v tu chvíli pojilo k jeho plavidlu, byl napájecí kabel řezačky. Protože nebyl limitován bateriemi, ale reaktorem motorů, mohl výkon laseru vytočit mnohem víc.

Po chvíli plachtění nemotorně narazil do stěny plavidla. Magnetické kotvy se přisály na šedý kov. Další mumlání interkomu. Ale Šedý Muž už nic neslyšel. Jediné co vnímal, byl intenzivní paprsek laseru, který po sobě nechával horkou rozšklebenou jizvu.

Najednou ucítil, jak s sebou loď jemně škubla. „Senzory poznaly narušení trupu a teď zavírají přepážky,“ pomyslel si. „Ještě chvíli, ještě chvíli a…“ Šedý kov se v nanosekundě rozšklebil ven a ze zející díry vyletělo pár těl. Šedý Muž jim zamával, ale nikdo z nich si před tím, než ztratil argonové vědomí, nevšiml jeho přátelského gesta.

Šedý Muž vlezl do díry a začal se prořezávat jednou přepážkou za druhou. Z každé sekce vysál vesmír několik těl, ohlédl se za nimi a pokračoval dál. Jeho hlavní zbraní nebylo násilí samo o sobě, ale zprostředkovaná neúprosnost kosmu.

Na konci tažení opět usedl na velitelský můstek. Tedy aspoň tak, jak jen to bylo možné, protože vybavení nebylo přizpůsobeno stavbě lidského těla.

Na lodi ale nezůstal sám. Jak se brzy dozvěděl z výstupu senzorů, jeden člen posádky se skryl v kontrolované atmosféře spacích kójí. Mohl je vzdáleně otevřít a stát se tak svrchovaným vládcem další hroudy pokrouceného kovu, ale jaký to mělo smysl? Bylo by to efektivní a rychlé, ale chybělo tomu srdce, chyběla tomu zábava, chybělo tomu drama. A pokud mozek napájený Drogou Y něco potřebuje, jsou to právě tyto tři ingredience.

V té době už umělá gravitace nefungovala a on se v nepraktickém skafandru musel do spacích kójí dostrkat jak se dalo. Přes sklo zíral na vyděšenou potvoru dobrých deset minut, než ji i s kójí naložil do záchranného plavidla a vystřelil ji směrem, kde věřil, že se budou nacházet vyšší formy života.

„Když jsem jim pohrozil laserem, kdekdo se začal mi smáti.“

Axel se na temné planetě ukázal za několik měsíců. Potřeboval opravit Perpetuum Mobile, poškozené v troskách orbitálního prstence hroutícího se k povrchu planety.

„Byla to moje chyba. Najednou mě napadlo: Kolik můžu udělat obletů prstence, než se zřítí na pevninu? Nedošlo mi ale, že v něm ještě pořád vybuchovaly opožděné nálože a tlakové vlny se přenášejí mnohem lépe atmosférou, do které to celé padalo.“

Šedý Muž pokýval hlavou.

„Jedna exploze smetla Perpetuum Mobile, hodila ji na svah druhé nejvyšší hory té planety a najednou jsem byl nehybný a z nebe na mě padalo orbitální smetí. Dostat se odtamtud byl zázrak.“

„Oprava nebude žádný problém,“ řekl Šedý Muž, „je tu dost náhradních dílů.“

„Předpokládám, že jich tu je víc, než když jsem odsud zmizel,“ zasmál se Axel. Jasný úsměv a oči v plamenech. „Zaslechl jsem zmínky o jednom pozemšťanovi, který se dal na pirátství a pod vlivem drogy Y je nezastavitelný. Prý jako armáda jednoho muže přepadá a rabuje lodě s takovou efektivitou, že se obchod v celém sektoru skoro zastavil.“

Šedý Muž opět pokýval hlavou.

„Slyšel jsem, že rozpoutal bitvu s obrovským křižníkem jen proto, že se dozvěděl, že mají na palubě jednu lahev ginu, která pochází ze Země. Bitvu vyhrál, potom z křižníku vyřízl jeho gigantický motor, přivažil ho na svojí poškozenou loď, odletěl někam do hlubin kosmu a posádku nechal uvězněnou čekat na pomoc.“

Šedý Muž znovu pokýval.

„Slyšel jsem, že sbíral celé obchodní konvoje jako jablka. Stačilo, aby se ukázal a posádka se hned vzdala. Dokonce i roboti v plně automatických lodích cítili děs. A ty, co nezvedli ruce hned, čekalo naporcování laserovou řezačkou nebo dovolená ve vakuu.“

Šedý Muž zase pokýval.

„Slyšel jsem, že přitáhl obří laserový kanón na orbitu planety a žádal výkupné.“

Šedý Muž ještě jednou přikývl.

„Slyšel jsem, že porazil celou armádu, když se ukázalo, že jeho loď plující pod bílou vlajkou s poselstvím míru, byla po okraj naložená elektromagnetickými náložemi a vzniklá EMP vlna vyřadila z provozu všechna plavidla flotily.“ Axel se zhluboka nadechl. „Neslyšel jsem jenom jednu věc: Proč to dělá?“

„Ukážu ti proč,“ odpověděl Šedý Muž a odvedl Axela na okraj bubliny umělé atmosféry. Stáli na hraně příkrého svahu a před nimi se rozkládala nekonečná pole černého kamene, stěží viditelná pod mdlými hvězdami. Šedý Muž vystřelil světlici a najednou se ve tmě začaly rýsovat obrysy plavidel, lodí a korábů. Jak si Axelovy oči přivykaly hořícímu světlu, začal rozpoznávat další a další lodě. Nekonečné pole plavidel se táhlo od jednoho horizontu k druhému. Velká část z nich byla rozbitá a rozřezaná na kusy, bez motorů. Axel výjev mlčky sledoval a pomalu mu docházel rozsah operace, kterou tu Šedý Muž provozuje zcela sám.

Odletěli na druhý konec bubliny. Tam temnota skrývala nezměrné pole obřích motorů, připojených k síti reaktorů, namířených k nebi. Kam až oko dohlédlo, se největší a nejmocnější pohonné jednotky, jaké byly kdy vyrobené, vzpínaly k mihotavé prázdnotě kosmu, stovky metrů vysoké věže vystavěné jedna vedle druhé jako vojáci armády čekající na povel k útoku.

„Tohle je Druhá Země, máš nový domov,“ přerušil Šedý Muž ticho, „a já ho odvezu tam, kam patří – jako třetí planetu našeho Slunce.“