Stalker číslo 47

Každého lze vystopovat.

Na internetu není soukromí a neexistuje anonymita. Každý krok, každá navštívená stránka, každé klikutí je zaznamenáno a uloženo. Každý, kdo se vyskytne na síti, chtě nechtě zanechává stopy a nepřímá vodítka. A právě tyto indicie mohou být použity pro sledování osob a získávání informací o jejich soukromí, aniž by byl porušen jediný zákon a prolomeno jediné heslo.

A to je podstata internetového stalkingu – legální získávání informací, které nejsou určeny vám.

Ten den nestál za nic. Vstával jsem chvíli po tom, co jsem šel spát a vůbec jsem neměl chodit do školy. To mi došlo už během první přednášky, kdy jsem srkal svojí první ranní dávku kofeinu z automatu, abych nahradil absentující spánek. Vždycky jsem na tom automatu nacvakal, co to šlo: kafe s mlékem a cukrem, maximální síla nápoje, cukr navíc a mléko navíc. Kdyby tam byla tlačítka: kokain navíc, botulotoxin navíc a kyanid navíc, zmáčkl bych je taky. Potřeboval jsem vzpruhu, zdravou dávku cynismu do žil. Byl přede mnou celý úmorný den.

**

Do bytu jsem se unaveně připlazil až po setmění. Dveře vrzly a na gauči seděl Peo a Ruby a zamračenýma očima hypnoticky sledovali obrazovky svých notebooků.

„Ahoj…“ chtěl jsem pozdravit, ale Peo – aniž by zvedl hlavu – mě umlčel: „Pšt! Teď ne! Ticho!“

„Co se děje?“ zeptal jsem se nechápavě, ale nedostalo se mi žádné odpovědi.

„Máš něco?“ zajímala se Ruby a naklonila se k Peovi.

„Zatím nic. Žádná stopa.“

„Počkej, něco se objevilo v logu. Chatuje. Chatuje.“

„Co říká?“

„Blábolí. Píše, že je doma a nudí se. Postnul odkaz na nějaký guestbook. Hejtoval tam, IP souhlasí. Máme ho.“

„Jdeme,“ řekl Peo zaklapl víko laptopu a vyhoupl se na nohy.

Stoupl jsem si mu do cesty a rukama ho zabrzdil: „Nechcete mi napřed říct, co se tady děje?“

„Lovíme spammera. Je mu patnáct a myslí si o sobě, že je pan někdo. Však víš, jeden z těch klasických nadutých, arogantních a lehce dementních blogerů. Bydlí kousek odsud, nestará se o šifrování, ale žije v iluzi, že na internetu je v anonymitě a hlavně: má veřejné IPčko.“

„No a?“

„A právě teď je doma. Zcela sám. A to znamená, že nastal čas ho navštívit a vysvětlit mu pár věcí.“

„Ale jak si můžete být tak jistí, že je právě teď na sto procent doma?“ zapochyboval jsem.

„Před minutou Twítnul, před pěti minutami změnil status na Facebooku, právě teď chatuje a před malou chvílí napsal zprávu na nějakém webu, který loguje a zobrazuje plné IP adresy.“ Vysvětloval mi Peo vzrušeně: „A jelikož se IP schoduje s jeho pevnou adresou, která spadá do rozsahu ISP, které poskytuje jen ADSL, musí psát ze svého počítače doma. Nebo má nějaký stroj, který smysluplně fejkuje online aktivitu.“

„Říkej mi něco co nevím, stalkere. Co všechno jste se o něm dozvěděli?“

„Všechno,“ odpověděla Ruby. „Email, všechny čtyři jeho přezdívky včetně té tajné, kterou používá jenom, když balí holky na netu, oba dva emaily, IMko, jeho IP, profily na soc-netech, facebook, lidé, spolužáci, twitter, jeho blog, galerii, kamarády i nekamarády, oblíbené stránky. Víme s kým chodí, máme zmapovanou jeho sociální síť a hlavně známe jeho IRL adresu. A ani to nebylo tak těžké. Nastražili jsme past v podobě inzerátu. Taky pochopitelně víme jak vypadá. Našli jsme myriády jeho fotek za poslední dva roky. Na svůj blog dával fotky svého počítače a z odrazů v lesklých plochách jsme odhadli jak vypadá jeho pokoj.“

„Prolomili jste se někam?“

„No, dostali jsme se do jeho třídy na spolužácích,“ odpověděl Peo a nasadil samozřejmý výraz. „Jaké je jméno matky člověka XY bez háčků a bez čárek. Statistický útok a hned jsme byli uvnitř. Ale nikam jinam jsme se ani nepokoušeli dostat, nejsem přece zlí stalkeři.“ Zašklebil se a dodal: „Dost nám taky pomohl Rubin falešný soc-net.“

„Falešný-co?“ podíval jsem se nechápavě na oba dva.

„Ty o tom taky nevíš?“ zeptal se udiveně Peo a zatímco se Ruby smála, vysvětloval: „Ruby má už asi půl roku na Facebooku několik stovek falešných identit, o které se stará robot. Tihle nelidé a několik facebookovských aplikací, slouží jenom k tomu, aby navazovali přátelství se skutečnými lidmi a mohli se tak dostat do jejich soukromí. A přitom fungují úplně samostatně. V podstatě jenom kopírují aktivitu jiných skutečných uživatelů, ale vypadá to tak uvěřitelně. Skoro se mi chtělo brečet dojetím, když mi ten poklad Ruby ukázala. Navíc některé z těch falešných identit si vedou falešné blogy a analýzou jejich přístupových logů jsme zjistili, že on odebíral RSSku jednoho z nich,“ Peo zase zářil a na tváři měl triumfální výraz.

„Taky nám pomohl, Adame, ten tvůj bláznivý stroj. V záznamech z Xcahtu a lidí jsme našli dva měsíce jeho gay-chatů. Četli jsme v něm jako v knize.“

„Konečně se to k něčemu hodilo. Původně jsem to udělal jenom proto, abych měl generátor náhodných slov, protože diskuze na veřejných chatech je jenom nepoužitelný slovní salát. Pak mě začalo štvát, že to zabírá takového místa a teprve teď se ta snaha vrátila.“ A pak mě napadlo: „Teď mě tak napadá, že na našich strojích běží spoustu nezávislých systémů, které dělají podobné věci: moje loggování provozu na chatech, Rubin falešný socnet a falešná blogosféra, automatické polointeligentní stahovače, Peův crawler Twitteru, lámání hesel a captchy a pár dalších. Kdybysme všechno spojili dohromady, byla by z toho la cosa nostra – naše věc. To musíme ještě promyslet.“ Nadechl jsem se a zeptal se: „Jak dlouho ho sledujete?“

Peo přivřel oči a zalovil v paměti: „Na stopě jsme mu necelý týden.“

„Cože? Vy se tady celou tuhle dobu bavíte na cizí účet a mě nic neřeknete?“

„Jó-jó, už je to tady zase. Pan mám-příliš-mnoho-seriózní-práce-ale-přesto-udělám-hovno se ozval,“ odpověděla Ruby sarkasticky, ale pak vypálila: „Jdeš s námi?“

„To si piš,“ odpověděl jsem rozhodně. „Přece si nemůžu nechat ujít, až mu rozbijete držku.“

„Ale my ho nebudeme mlátit. Jenom ho půjdeme pozdravit a budeme mluvit v náznacích. Něco jako, 'Dobrý den, tady internetová policie.'“

„Neplatí už náhodou zákon, který může poslat stalkery do chládku?“

„Ještě ne.“

Slova dozněla, ale počítače dál běžely a zaznamenávaly informace o dalších stovkách cizích lidí.