Spěchej!

K. měl pocit, že z palubního rozhlasu zaslechl hlášení 'Nicota, konečná stanice'. V ten okamžik se mu zastavilo srdce.

„Kolikátého je dneska?“

„Sedmnáctého února dva tisíce osm.“

Dva stíny seděly na křeslech v pokoji se zataženými žaluziemi.

„Známe se dva roky a celou tu dobu se snažíme zjistit něco z mé minulosti, která je dost nejasná. Něco jsme se našli, máme vodítka a hrubé obrysy a k něčemu směřujeme. Ale už dlouho mě napadá, že jsme se nikdy nezajímali o tebe. Za ty dva dlouhé roky jsi mi nepověděl vůbec nic o tvém dřívějším životě. Netvrdíš, že trpíš amnézií jako já, ale prostě jsi o těch dnech nikdy nemluvil. Vypadá to, jako kdyby to byl mrtvý čas, neexistujících pětadvacet let.“

„Nevidím v tom problém. Ty jsi chtěl svojí minulost objevit, já tu svojí zapomenout.“

„Chápu, ale pochopitelně mi to nedalo a pozoroval jsem, všímal si různých věcí a dával si je do souvislostí a pomalu jsem dostával určitý znepokojivý obraz.“

„Kam tím míříš?“ zeptal se neklidně druhý stín.

„Nedávno jsem našel tuhle kazetu a přehrál si ji.“

Úder zvonu, salva děl, spáry děsu v zúžených zorničkách. Na chvíli zavládlo ticho v pruzích oranžového světla, které pronikalo spáry mezi listy žaluzie.

„Dolehl na mě Baronův stín,“ odpověděla černá silueta bez tváře.

„A co teď?“

„Už nic. Nikdy jsem neměl rád loučení, protože jsem stejně věděl, že se někdy zase jednou shledáme. Ale teď to není pravda. Navždy sbohem, kamaráde.“

„Tu kazetu najdeš ve skříňce číslo 47 na Hlavním. Tak a teď snad už jenom popřát šťastnou cestu.“

Jedna ze černých siluet zmizela v moři slunečních paprsků dohořívajícího slunce.

„Stojíme na okraji propasti, na konci světa.“

Zvonek se rozezněl ztichlým bytem.

Mona T. odložila knihu a šla se podívat, kdo za ní přišel.

V předsíni se mihla kolem zrcadla a na lesklé ploše se na chvíli ukázaly odlesky jejího půvabu, černých vlasů a krásné sportovní postavy oblečené jen do chatrného trička a roztrhaných džín.

Podívala se kukátkem na chodbu a uviděla odvrácenou siluetu muže v klobouku.

„Co byste rád?“ zeptala se přes dveře, aniž by z osoby spustila zrak.

„Dobrý den.“ Muž zvedl hlavu a pohlédl do kaleidoskopického průzoru.

Najednou se krásné odpoledne proměnilo v mrazivou polární noc. Slunce se rozprsklo na černou inkoustovou skvrnu na zašedlé obloze.

„Do prdele!“ Mona T. uviděla jeho tvář a strnula strachem. Ta bytost na druhé straně bariéry, ta věc, která mohla být stěží člověkem neměla nos, rty, uši, obočí, ani bradu. Jeho obličej byl jen znetvořenou amorfní hmotou, kterou narušovaly pouze dvě zuřivě planoucí oči.

Rozpohybovala děsem paralyzované svaly, odskočila od dveří a dopadla na zem. Když se pozadu sunula předsíní, rychle oddechovala a nespouštěla pohled z průchodu na chodbu, kde čekal nezvaný démon. Zády narazila na dveře do koupelny a najednou si uvědomila, že je v pasti. V hlavě jí hučelo a srdce jí divoce pracovalo.

Zabouchání. Několik ran do vchodových dveří.

„Pusťte mě dovnitř!“ řekl zohavený návštěvník syčivým hlasem.

Strach se zmocnil celého jejího těla. Vytřeštěně sledovala dveře a přemáhala sevření ledových spárů. Měla pocit, že se jí za chvíli zastaví srdce.

Dalších několik úderů do dveří. Každé bouchnutí znělo jako tupá rána do puklého zvonu.

Mona T. z džín vytáhla pistoli. V ruce ucítila chlad oceli, ale v žilách jí kolovala krev daleko studenější. Dveře se zatřásly v pantech. Monstrum na nimi zuřilo. Přemáhala nekonečně veliký odpor spouště a ten zlomek času jí najednou připadal jako několik staletí. Hlavou jí blesklo, že on teď vylomí dveře a vrhne se na ní s nožem v ruce nebo s jehlou tranqu.

Odpor jazýčku povolil a bicí mechanismus byl spuštěn. Vypálila osm rychlých výstřelů života a smrti do tušené siluety znetvořeného cizince na druhé straně portálu. Poslední ranou zasáhla zámek, ten se vylomil a dveře se s tichým vrznutím otevřely. Bytem se napnuly struny mlčenlivého napětí.

Ticho.

Ještě nějakou dobu křečovitě mířila do prostoru pootevřených dveří, ale nestalo se nic. Neviděla žádné bezvládné tělo, které se skácelo na zem, ani žádné krvavé skvrny. Nic. Přízrak zmizel.

Čekala. Bytem se nesl tichý a vzdálený šum ulice a slabá chrčivá melodie rádia v obýváku. Všechno najedou znělo tak nepřirozeně a cize.

Čeká na mě. Musím zmizet. Řekla si za několik desítek neklidných vteřin. Vyhlédla do chodby i z okna do ulice, ale neviděla nic; svět stále tepal nezměněným rytmem. Sbalila si věci a s odjištěnou pistolí v ruce opustila byt.

K. seděl v opuštěném vlakovém kupé nočního spoje napříč Evropou a byl zasypán prázdnými plastovými kelímky od kafe z automatu. Na klíně měl položený notebook s krytem polepeným samolepkami a rychlými neurotickými pohyby rukou psal na klaviatuře toho stroje. Na vedlejší sedačku pohodil svůj batoh narvaný zbraněmi a silnými dávkami narkotik.

Vlak se nekontrolovaně řítil potemnělými koridory zapomnění. Za okny se míhaly černé kontury budov jedné z mnoha dávno ztracených evropských metropolí pokrytých prachem.

Do kupé přišla mladá žena. „Co tady děláš Ká…“

K. okamžitě zvedl hlavu a s přimhouřenýma očima a pohledem nevyspalého zabijáka, ji přerušil: „Nevyslovuj celé moje jméno. K. úplně stačí. Taky se mi líbí El hombre invisible, ale to je poněkud delší a zdržuje to konverzaci.“ Vychrlil proudy slov, které na břeh vyplavily ticho klapajících kláves.

Nikdy nepoznala, kdy K. mluví vážně a kdy kolem ní splétá nitky svého nepochopitelného absurdního humoru.

„No dobře,“ odpověděla a sedla si naproti němu. „Už je šest hodin ráno a ty jsi pořád vzhůru.“

Podíval se na ni s bláznivým úsměvem a insomnickýma očima, ale ani na vteřinu nepřestal psát: „Už dva dny jsem nespal a neustále dělám tenhle program pro jednu zakázku. Jsem na nohách už šedesát sedm hodin a myslím, že brzo umřu.“

„Proč to děláš?“

„Proč?! Všichni se ptají proč! Nemůžu se zastavit. Když na chvíli přestanu, když dám prsty z klávesnice, nebo jenom na chvíli vyhlédnu z okýnka nebo si rukama podložím hlavu, cítím, jak umírám, podvědomě slyším tep vlastního srdce a tikání časovače rozbušky v mé hlavě.“ Zhluboka se nedechl a dodal: „Když jim tohle odpovím, řeknou mi, ať jdu spát. Ale to by mě právě zabilo.“

Neřekla nic, protože znala K. už příliš dlouho a pochopila jeho šílenství.

„Není čas, není čas, prostě není čas. Vteřina, kdy zaváháš je ztracená,“ říkával hned ráno po probuzení, kdy vystřelil z postele, aby si šel zaběhat a trochu se ráno protáhnout. Spal málo a nikdy ničeho nelitoval.

K. byl trochu spisovatelem, trochu programátorem, tvůrčí duší, ale hlavně byl naprosto zběsilý. Rád cestoval po světě, skoro výhradně vlakem, protože se naučil v něm pracovat. Znenadání vyrážel, vždy nalehko a vždy velice impulzivně. Ve tři ráno vzbudil svého kamaráda CS.: „Jedu do Paříže. Chceš jet se mnou?“ Většinou souhlasil.

Jediné, co nikdy nemohl vydržet, bylo čekání. Nesnášel okamžiky, kdy stál za někým ve frontě a musel počat.

„Pohněte sebou, já tady umírám!“ křičel na nepohyblivé davy. Nikdy nikoho nepustil před sebe, nikdy nikomu nedal přednost, nikdy nikomu nepomohl. V jádru nebyl nezdvořilý, ale měl své nezlomné zásady z nichž jedna zněla: „Spěchej! Není času nazbyt.“

„Ideální způsob pohybu velice blízce připomíná volný pád,“ říkával, když probíhal nehybnými davy lidí a klouzal se po pohyblivých pásech eskalátorů. Neustále spěchal a když někdo namítl, že pouze spěchá do hrobu, K. mu okamžitě vrazil ránu.

Ona už dávno pochopila, že má pravdu.

Na chvíli v kupé zavládlo ticho pravidelných spár kolejí. K. zvedl oči a najednou řekl: „Vzpomínáš si na ty dva kluky: jeden s dredy a druhý takový typický hezoun. Téměř ideální asx prototypy. Ani nevím, jak se vlastně jmenovali. Víš koho myslím?“ K. udělal gesto, kdy udeřil pěstmi o sebe.

„Jo, vždyť díky nim tě Hertzmann málem zastřelil.“

„Ten člověk je taky prvotřídně nepříčetný blázen. Jednostranně zrušil náš pakt o neútočení a zase po mě jde a teď, když táhne s Bratry za jeden provaz, je mnohem nebezpečnější než kdykoli předtím. Nicméně oni dva jsou už mrtví, umřeli spolu s posledními nadějemi tohohle světa. Vzpomenu si na ně a tuhne mi krev v žilách a zase znova cítím ty šílené elektrické bouře v mojí hlavě. Oni dva byli jediní, kteří dokázali projevovat lásku v téhle vyhaslé pustině a kde jsou teď? Byli utopeni v moři předsudků, inkvizitoři je upálili na hranici. Dny posledních zbytků tolerance a slušnosti jsou pryč. Ostatní lidé, když sami nemůžou zrychlit, přivazují na kotníky tem, kteří ještě můžou, těžké balvany, aby je aspoň na chvíli proboha zpomalili. Padáme propastí a díváme se na odrazy vlastních poloprůhledných a mizejících tváří v zrcadlech, které jsou ve skutečnosti jenom olejové skvrny v kaluži pod lampou, ve které ležíme – pozvracení, špinaví, na dně a hnijeme zaživa.“

„Jsi na drogách nebo co?“

„Ne jenom jsem dlouho nespal a blížím se stavu rigor mortis a poslednímu stádiu zuřivosti. Chci křičet, ale někdo mi zašil ústa a uvěznil mě v téhle stupidní cele. Kdo by tě proboha přivázal k bombě, tu pak hodil nad Hirošimu a snažil se ti nalhat, že to s tebou myslí dobře. Napsal jsem pár veršů a několik odstavců děsivé prózy, ale nepomáhá to.“

„Ty by sis měl někoho najít.“

K. se zúžily zorničky a na malou chvíli přestal psát. „Další kotvu, která jenom táhne ke dnu. Seru na to. To není pro mě. Znáš mě a víš jaký jsem. Víš, že mám sklony po nějakém čase uškrtit každého, kdo se se mnou pokusí o jakoukoli formu soužití.“

„Měl bys to aspoň zkusit.“

„A ty bys měla přestat spát s Anet,“ odvětil K. se sarkastickým úšklebkem.

K. se po většinu času udržoval v klidovém stavu pomocí tvůrčí práce, fyzického vyčerpání a velkých dávek narkotik. Stal se sarkastickým nenávistným člověkem, kterému nedělalo problém, zahodit všechny svoje kamarády a všechny roky jejich vzájemného přátelství.

„Proč? Proboha proč?“ ptal se, když mu říkali, že by si měl víc vážit přátelství a podobných hodnot. „Teče mi do bot a nemám čas. Je třeba se zbavit všeho, co člověka brzdí. Běžím plnou rychlostí proti stěně a náraz je za všech okolností smrtelný. Jak konkrétně v tomhle případě pomůžou kamarádi.“ Když namítali, že po něm zůstane aspoň vzpomínka, nemohl zastavit příval hořkého smíchu: „A k čemu mi je to do prdele dobrý? Ze mě nic nezůstane a na tom mi záleží.“

Poslední dobou u sebe K. neustále nosil svojí zbraň. Když se ho ptali proč, odpovídal, že by bez mrknutí oka zabíjel, kdyby bylo třeba. Přestávalo mu záležet na lidech a neustále akceleroval. Spával jen velice krátce a pracoval do úmoru. Když byl ve čtyři hodiny ráno k smrti unavený a drogy přestávaly účinkovat, pustil hudbu, která ho drtila, která byla startérem a akcelerátorem jeho šílenství a začínal posilovat. Už třikrát se dostal do nemocnice kvůli celkovému vyčerpání organismu, když ho našli v bezvědomí, jak ležel hlavou na klávesnici notebooku u rozepsané povídky.

Ještě ten den nemocnici opustil a zase začal svůj sebedestruktivní rituál hyperaktivních kreativních křečí pod vlivem stimulantů.

„Nikdy a za žádných okolností se nezastavím i když vím, že tohle je konec. Parta se rozpadá. Byly to skvělé dny mého mládí, ale všechno jednou končí. Těšilo mě, sbohem, šťastnou cestu a díky za ty všechny krásné zážitky.“

„S Klendrou je to špatný. Znám ho už dlouho a vím, co všechno vydrží a co všechno dokáže, ale tohle už příliš dlouho nepřežije,“ říkal Carl, když se u něj zastavila neklidná Mona T.

„Jak dlouho?“ zeptala se.

„Dávám mu maximálně týden.“

„Napadlo tě někdy, že už je pozdě, že už jsi překročil tu bílou čáru na podlaze a už nemůžeš couvnout,“ ptal se CS., když v nemocnici seděl u lůžka, kde ležel K. na přístrojích a probíral se k životu. „Napadlo tě někdy, že jsi promarnil celý svůj život?“

„Říkám si to každý den. Však to sám znáš: Když to není hned, pak je to pozdě. Zítra už můžeme být dva metry pod zemí.“

K. byl trochu akrobat, ale stále mu připadalo, že nemůže nadechnout. K. byl vším, čím kdy chtěl být, ale stále cítil, že není nic. K. halucinoval, vidět nebe nad hlavou a uvnitř byl trhán na kusy. K. byl člověk, který vždy chtěl létat.

„Zase se mi zdál ten sen, kdy jsem zastřelila svoje rodiče,“ říkala Mona T., když seděla s Carlem na lavičce v parku. „A potom přišel ten chlap bez tváře.“

„Jde to s námi z kopce. Parta se rozpadá. Začalo to zmizením Krist. Vzpomínáš si na ten den? Najednou byla pryč. Dva dny jsme jí nechali čas, ale ani potom se neukázala. Nechali jsme jí hledat, ale nikdo jí už neviděl. Prostě se vypařila. Viděla jsi Čediče? On snad plakal. Každopádně je od té doby úplně jiný člověk. Thorton odjel pryč a Bratři zvedají kotvy. Navíc Lazar a Kalderon jsou poslední dobou pod tlakem. Člověk nemusí moc kombinovat, aby si domyslel, že se kolem nich stahuje smyčka a po dlouhé době je konečně začíná drtit tíha jejich minulosti. Připadá mi, že další na ředě je Klendra.“

„To nemůžeš říct.“ namítla Mona T., ale Carl jí oponoval.

„Můžu. Pamatuji si, jak mi nedávno říkal něco jako: Ten den bude krásný a šílený. Konečně mi rupne v kouli a nechám si místo vlasů do lebky nastřílet ocelové dráty a potom adios, těšilo mě, sbohem a šáteček. Všechny svoje kamarády a známý, všechnu tu špínu a přítěž, ty kotvy mýho života, všechno to nechám daleko za zády a zmizím někde v narkotických tepnách téhle civilizace prorostlé tumorem. A smál se. On se doopravdy smál a bylo na něm vidět, že se těší. Rozluč se s ním, dokud je čas. Zítra už může být pozdě.“

Bylo.

Odešla a když se za chvíli vrátila, byl nohama zavěšen za hranu úložného prostoru nad sedadlem. Bříšky prstů těsně dosáhl na klávesnici a téměř robotickými pohyby neustále psal.

Nechápavě se na něj podívala a on jí odpověděl stejně nechápavým pohledem.

Za okamžik se zeptal: „Kde tenhle vlak končí?“

„Prag.“

„Město prachu a špíny.“ Povzdech. „Byl bych rád, kdyby se zacyklil v nekonečné smyčce a věčně bloudil po své uzavřené trajektorii. Ale to jsou jenom bláhové sny.“

Nadechla se a začala smířlivým tónem: „K. je mi to líto…“

„Nech toho. Dobře víš, že tě nenávidím.“ V jeho hlase nebyl vztek ani zloba, byla to jen slova poražených. „Nenávidím všechny lidi kolem sebe. Naprosto všechno, co mě obklopuje. Prosím, nevykládej si to špatně. Ty přece dobře víš, že už tady nebudu dlouho. Jednoho dne se seberu a vypadnu odsud a ten den,“ polkl prach ve vyschlých ústech, „ten den přijde zatraceně brzo.“

V duchu se pousmála, ale to ještě nevěděla, že se to zítra doopravdy stane.

Časoprostor vlakového kupé dorazil k osmé hodině ranní. Slunce se šplhalo po obloze vzhůru a zahánělo noční děsy. Přesto se kolem K. držela poslední tma včerejší noci. Ani na malou chvíli neusnul a rudýma očima stále hypnoticky sledoval displej svého notebooku. Mrkal jen velice zřídka, srdce mu bilo pomalu a tělesná teplota klesala ke dvaceti pěti stupňům Celsia.

Vstoupila do kupé, sedla si vedle K. a aniž by čekala, až jí bude věnovat pozornost, řekla: „Před čím vlastně utíkáme? Tady a teď, já a ty a taky CS a všichni ostatní? Před čím se vlastně snažíme zdrhnout?“

„Nemůžeš přelstít smrt, ale můžeš umřít, když to budeš zkoušet – obrazně řečeno. Každý má nějaký ten svůj důvod.“ Odpověděl K. aniž by vzhlédl. „Každého z nás nakonec doženou jeho démoni.“

„Ještě něco jsem ti chtěla říct, ale radši to vyřídím až později.“

Odešla.

Už nikdy nebude žádný později, žádný zítra. Dneska všechno končí. Už léta přemýšlím, co bych dělal poslední den života, kdybych věděl, že zítra umřu, že teď je úplně poslední šance dohnat ztracená léta a vyřídit věci, které mám v hlavě několik staletí, staré plány zapadané prachem. Teď mi došlo, že bych měl dělal to, co dělám vždycky a jsem relativně klidný, ačkoli vím, že za sedmdesát let je po mě. Není v tom rozdíl. Teď nebo nikdy; teď nebo nikdy! Rozhodující je to, co udělám teď. Nikoli jenom v ten poslední okamžik, kdy se sčítají nesplacené dluhy, ale v každé chvíli mého života, každé zatracené pikosekundě. Vždycky jsem si říkal, že zítra je příliš vzdálený časový horizont a vůbec se ho nemusím dočkat. Kolik věcí se ztratilo a nevyřešilo jenom proto, že je někdo odložil na další den a pak na další a na další a pak na všechno zapomněl, vzpomínky zapadaly prachem a entropie je proměnila v šum?

Všechno je pryč, poslední sbohem, už není síla vzdoru.