Sen

Každý sen se nakonec rozplynul a každá vzpomínka byla zapomenuta. Stejně tak C., který prchal, ačkoli sám přesně nevěděl před čím, skončil ztracen a zapomenut v pekle Města.

C.

Všechno začalo v době, kdy se programátor C. s těžkými duševními problémy nastěhoval do Hnijící velrybí mrtvoly. „Velryba“ se přezdívalo jednomu děsivému sídlišti na okraji Brna, které se doslova rozpadalo před očima.

Peněz měl samozřejmě dost a mohl by si dovolit mnohem lepší bydlení, ale do nepříznivého a depresivního prostředí vysokých betonových krabic se uchýlil proto, že se potřeboval ukrýt a měl pocit, že právě v takovéhle neobyvatelné výspě civilizace ho nikdo nebude hledat.

Hned první noc, kterou strávil na matraci v pokoji ozvěn bez jakéhokoli nábytku, jeho spánek přetrhla noční můra. Probudil se výkřikem zmraženým na rtech: „Koně!“ Modravé kuličky zmrzlé vody dopadly na podlahu a roztříštily se stejně jako poslední zbytky jeho duševního klidu.

Od té doby se nemohl zbavit děsivého snu, kdy stále hlasitěji slyšel zvuk přibližujících se kopyt. Ržání koní pomalu přecházelo do nelidského jekotu, který trhal ušní bubínky a rezonoval lebkou.

Následující mučivé roky nikdy nedokázal nezamhouřit oko. Až do rozednění ležel na posteli a svíjel se jako neurotický uzlíček nervů. Za týden byl natolik vyčerpaný, že několik dnů nebyl schopen pohybu. Měl pocit, že se mu zastavilo srdce a už dávno nedýchá. Vyhaslé oči směřovaly k pavučinám u stropu.

„Musím s tím něco udělat!“ řekl si, když nabral síly, aby do sebe nasypal dostatek povzbuzujících prášků a koupil si pistoli. Plně ji nabil a položil ji na stolek vedle postele.

Zbraň poté zapadala prachem.

„Nechci ji použít, ale co kdyby,“ říkal psychologům, psychiatrům i jiným odborníkům o další týden později, kdy se vydával za profesora Inkognita a snažil se zničit svou noční můru. Nosil dlouhý bezbarvý plášť a špinavě krémový klobouk gangsterů třicátých let. Oči neustále zakrýval tmavými brýlemi – fotonovými štíty, které maskovaly černé kruhy pod očima a děsivě nevyspalý vzhled.

C. se dostal do péče největších kapacit ve všech myslitelných oborech, kteří ho podrobovali analýzám, zkoumání, vyšetřením, katarzím i jiným metodám, dali mu prášky, uváděli ho do hypnózy a snažili se probít do podvědomí a zlikvidovat ten strašlivý sen, který mu svíral mozek jako chobotnice.

Ale nikdo z nich neuspěl, věda si na něm vylámala zuby a všichni jenom nemohoucně krčili rameny.

„A co s tím mám dělat?“

„Prostě s tím žijte.“

„Už několik měsíců jsem ani na jeden jediný okamžik neusnul. Tímhle tempem zanedlouho umřu!“

Pokrčení ramen a zavrtění hlavy. Bezmoc.

Programátor C. mávl rukou a odešel.

Sen se s železnou pravidelností vracel, přicházel v okamžicích neklidného mikrospánku, který byl spíš předzvěstí stavů rigor mortis a kradl se za ním i během bdělosti. Nebylo možné vzdorovat. Přihnali se koně a vzali mu zdravý rozum. Pádili za ním i v ten den, kdy se mu vprostřed noci pod okny prosmýkla Bestie, spatřil jenom stín, slyšel jenom šelest listů.

Neviděl víc než minutí a pohyb prachu.

Několik dalších dnů ležel na posteli, nedokázal se pohnout, nemohl spát. Byl uvězněn v kleci vlastního těla. Namáhavě se pokusil postavit na nohy, ale po marných pokusech se zhroutil zpět na pelest, mělce oddychoval, srdce tančilo divokým fibrilačním tancem, ve spáncích mu bušila kladiva, hlava mu třeštila, prázdný žaludek se překlápěl a kroutil na hraně závratě, paralyticky zíral do nehybného prostoru břicha Velryby, víčka měl ztěžklá únavou a nedokázal jimi pohnout. Nemrkal a oči mu zapadaly prachem.

Na chvíli se mu zastavilo srdce.

V naprosto bdělém snu, který se mu mihl před otevřenýma očima uviděl průvod zabijáků v tmavých uniformách s černými maskami na obličeji a automatickými zbraněmi v rukách.

Ve vzpomínkách se mu otevřela průrva, pohlédl do ní a uviděl dlouhé zvlněné vlasy připomínající dvě písmena S.

„Zapomněl jsem.“

poslední válka

Pak vypukla ta nesmyslná válka, která stála mnoho životů a definitivně zničila veškeré nekompatibilní názory a nechala žít jen jedinou dokonalou pravdu. K nastolení ráje přesto zbývala ještě dlouhá cesta. Společnost byla vnitřně příliš roztříštěná a proto musela být napravena.

Válka stále probíhala, hnala se napříč Asií a pomalu se blížila vítěznému konci. Vzdálila se srdci Evropy, které se chystalo na přetavení do ryzejší podoby.

Prvním krokem bylo samozřejmě zrušení jakýchkoli náboženství. To se C. naštěstí moc netýkalo a on nad tím jen netečně mávl rukou. Společností, která stála na té správné straně a bylo jí souzeno přežít, se začínaly šířit euforické záchvěvy. Lidé zase začínali věřit ve světlé zítřky a slavnou budoucnost.

Pak začalo tajné monitorování všech občanů Svobodné republiky a změna názorů a sexuální orientace pomocí drog.

Euforie se dostávala do varu, z fronty přicházely zprávy o drtivých vítězstvích. Hrdinou médií se stal voják známý jako W.

Potom začala kontrola médií a všech informačních zdrojů. Byli jmenováni první úředníci Ministerstva cenzury.

Konec války se přiblížil na dosah ruky, lidé vyšli do ulic a radovali se. Konečně nadešla doby poslední a dokonalé svobody, která přetrvá na věky věků!

Poté byl zprovozněn obří Archiv. Byl to centrální sledovací systém, který vyhledával, shromažďoval a indexoval veškeré informace pro blaho lidstva. Každý měl přístup k libovolným informacím, každá představitelná informace byla zcela veřejná.

„Nastala informační demokracie!“ hlásili ve všech televizních zprávách. „Nastal informační ráj.“

Veškerá data, všechno vědění a každé dílo bylo přeneseno od Archivu a originální zdroje zničeny.

Pak následovalo třídění a cenzura. Svobodná republika věděla všechno, každý bit byl skladován v Archivu. Jakékoli vlastnictví informací bylo zakázáno, publikování a vyhledávání informací jinde mimo Archiv se stalo trestným, činem s vysokými postihy. Vznikl jediný informační zdroj plně pod kontrolou Ministerstva cenzury.

Konstrukce Oka na sebe poté nenechala dlouho čekat. Oko bylo obří sledovací zařízení, které bylo schopno snímat neuvěřitelně široké spektrum vlnových délek elektromagnetického záření. Každý signál, který obsahoval data, byl zachycen a vyhodnocen. Když byl analyzován jako nevhodný nebo nežádoucí, byl jeho původce zničen nebo odsouzen k eliminaci.

Oko mohlo snímat radiové vlny, mikrovlny, infračervené záření, viditelné světlo a mnoho dalších vlnových délek a frekvencí.

Z Oka se stal zlý sen, černá noční můra zkornatělých tepen civilizace.

nezapomeň!

Dříve byl C. programátorem a lingvistou, který se deset let snažil vytvořit program schopný generovat romány nerozeznatelné od běžných lidských děl. Dvanáct hodin denně, sedm dní v týdnu seděl u počítače a tesal bloky zdrojového kódu. Potřeboval jen klid a záhadného mecenáše, který se nabídl, že jeho práci královsky zaplatí. Za každou hodinu práce mu platil sto euro a nenutil C., aby ukazoval nějaké výsledky. „Nechte to uzrát, vypilujte to, dotáhněte vaše dílo k nejryzejší dokonalosti,“ vždycky říkal mecenáš, když ho C. informoval o dílčích pokrocích.

Trochu ho mátlo, že na něj nijak netlačil a jenom platil za práci, ať už byla jakkoli neúspěšná. Ale nemohl si stěžovat, stál před zajímavým úkolem a zároveň velikou výzvou, která ho bavila a díky mecenášovi neměl nouzi. Seděl proto do noci před počítačem a tvořil dílo svého života.

To se změnilo v okamžiku, kdy zcela náhodou na internetu potkal Eliss. Zpočátku s ní prohodil jenom pár slov a pak se odpojil. Její virtuální kopii potkal i druhý den na stejném místě.

Nikdy dřív o tom nepřemýšlel, ale během minulých deseti let nikdy nepromluvil s jediným člověkem mimo svého mecenáše, kterého ovšem neznal jménem. Trochu ho to vyděsilo, ale uvědomil si, že teď tu má Eliss.

Od toho okamžiku se s ní bavil každý večer po práci a stával se stále méně soustředěným. Minulých deset let se bezmezně věnoval jedinému úkolu, ale teď byl roztěkaný a s prací končil stále dřív.

„Tento týden je toho méně, ale stále mám veliké pokroky,“ hlásil svému mecenáši.

„Ale to je výborné,“ odvětil on svým stále veselým hlasem. „Důležité je stále dosahovat určitého progresu, dostávat se stále dál, překonávat obtíže i když je to velice těžké, jde to pomalu a člověka to snadno znechutí. Hlavně vydržet a plně se soustředit na své dílo.“ Příjemně se usmál. „Ale jak se dívám, tento měsíc jste pracoval méně hodin.“

„Ano pane, poznal jsem Eliss.“

„Eliss? Eliss?“ hloubal, jako by se snažil vzpomenout komu to jméno patří. „Aha Eliss!“ Usmál se a pokýval hlavou na znamení, že si vzpomenul. „Hlavně na Eliss nezapomeňte.“ Neznatelně se zamračil a dobromyslně veselý obličej se proměnil na nejasnou masku.

„Prosím?“

„Povídám, C.: Nezapomeňte na Eliss.“

Druhý den v noci začaly kolem C-ova domu odcházet ti svalnatí rváči s pistolemi v kožených bundách.

Ve čtyři hodiny ráno ho vzbudily tiché hlasy před domem. Neznámým jazykem tiše předly hovory pod vyhaslou lampou. Nebe začínalo pomalu světlat z dehtové černě do nejtemnějších odstínů modré a den se v neznatelných náznacích probouzel.

C. přišel k oknu a rozhrnul závěs. Z prvního patra spatřil dva ramenaté chlapy v kšiltovkách, jak pohybovali obrovskými čelistmi boxerů a domlouvali se podivně tvrdou řečí. Jeden z nich se otočil a pohlédl přímo do okna na C. V jeho očích se blýsklo.

C. dostal strach.

Přišlo ráno a s prvním vánkem odneslo dva slídiče od jeho prahu.

Byla neděle, stejně jako každý den v týdnu i ona byla pracovní. Sedl si k počítači před rozepsané zdrojové kódy, ale nemohl se soustředit a nedokázal psát. Ruce se mu třásly a hlavou mu pulzoval děs.

„Proč se to stalo? Komu jsem se znelíbil?“

Dal si panáka whisky, aby zapomněl a pak si večer dával dalšího, aby si dokázal vzpomenout.

>Eliss, podívej na tu fotku, co ti posílám< C. jako každý poslední večer otevřel komunikační kanál.

>Cos to udělal, C.?<

>Povívej se, ani chlup navíc!< odepsal a zálibně si hladil holou hlavu krouživými pohyby.

>Myslíš ani _vlas_ navíc.<

>Všechny chlupy padly také!<

>Proč jsi to udělal?<

>Říkal jsem si, že by bylo hezké vnést změnu do té každodenní rutiny.< Zalhal slovem a pokračoval: >A je to taky proto, abych otestoval aerodynamiku člověka vystřeleného katapultem :).<

Bál se. Jedinou jeho motivací byl nejasný strach sídlící v jeho nitru, který mu v palčivých výbojích prolétával končetinami. Chtěl změnit svůj vzhled a rychle zmizet.

C. se nikdy nedozvěděl, jak Eliss vypadá ve skutečnosti ani neslyšel její hlas. Neměla žádný fotoaparát, kameru nebo mikrofon, nic, co by mohlo zachytit její podobu nebo její řeč. C. z toho bylo trochu smutno, ale vynahrazoval to bohatou textovou komunikací i když občas zapochyboval. Uvědomil si, že na druhé straně linky může být úplně kdokoli, ale stačilo, aby několik vlídných slov, proplulo světovou sítí a zapomněl na svoje pochyby a na dálku slíbil neznámé tváři krásné Eliss, že na ni nikdy nezapomene.

Ale on zapomněl.

Jednoho večera se narychlo sbalil, opustil dům a všechno nechal za sebou. Zmizel v prchavém okamžiku, kdy dva rváči před jeho domem polevili v ostražitosti a podařilo se mu jim proklouznout mezi prsty. Utíkal do Brna, protože tam někde měla být Eliss.

Jednou napsala, že bydlí v tom městě, ale nikdy neuvedla přesnou adresu. A právě tam C. směřoval – k jedinému záchytnému bodu, majáku uprostřed bouře. Ale nevěděl nic, nevěděl kde žije, netušil jak vypadá. Byl zcela bezmocný, uvězněný v kleci stejného města, bez možnosti navázání kontaktu. Oba tam žili, dýchali stejný vzduch, ale byli naprosto ztraceni a odloučeni; bloudili kapilárními uličkami a tepennými dálnicemi betonové metropolis, ale nikdy se nemohli potkat.

Potom se do C-ových snů přihnali koně, začal utíkat a ona se ztratila ve vzpomínkách.

Zapomněl.

Město

„Není čas. Dělej jenom to, co tě baví, dělej jenom to, co uznáš za vhodné a co má podle tebe smysl. Žiješ příliš krátce a nemůžeš si vybírat. Méně slov a více činů! Rozhodni se teď a nikdy toho nelituj!“ Řekl toho dne, kdy skončila válka a on sám byl plný marného optimismu a dokonce na jeden sladký okamžik zavřel oči a usnul, ale pak se ocitl uprostřed bezútěšného Města plného ozbrojenců bez tváří.

Nepamatoval si, jak se tam dostal. V paměti mu uvízla vzpomínka, jak sladce usíná a druhého dne ráno se probouzí příjemně čilý. Pak se svět rozmazal a zčernal a starý celuloidový filmový pásek jeho paměti se přetrhl.

Probudily ho až kapky podzimního deště, které dopadaly na jeho zablácenou tvář. První vjem, který ucítil, byla nelidská bolest hlavy. Měl pocit, že se mu rozpadá lebka a drolí mozek. Nedokázal se postavit na nohy a jen bezmocně ležel na zemi. Kroutil se bolestí a rukama se snažil udržet kousíčky hlavy pohromadě, aby se nerozskočily po okolí. Ze všech sil křičel, ale jeho hlas mu zněl tak nepřirozeně plechově.

Pak zase omdlel a probudil se vprostřed noci. Bolesti částečně ustoupily a začínal pomalu pociťovat jak je slabý a hladový. Odplazil se k nejbližší stěně a opřel se o ni. Podíval se po okolí, ale nedokázal říct, kde se nachází, nepoznával to místo. A ani si nebyl jist, zdali je stále v místě, kde omdlel. V prvním záblesku vědomí mu třeštící zvony v hlavě zabránily postřehnout okolí.

Ale teď C. seděl opřen u rozpadlé stěny v šedém vylidněném městě, které v sobě neslo stopy války na každém kroku: Díry po kulkách, hromady sutě a vypálené budovy ze kterých zbývala jen zčernalá žebra trámů.

„Město bylo postiženo Válkou zřejmě už hodně dávno a teď je to jenom mrtvé místo bez života.“ pomyslel si, ale nevěděl, jak moc se mýlil. Ve Městě se vyskytoval život, různě děsivý a různě nebezpečný. „Teď bych potřeboval vstříknout trochu lávy do žil,“ řekl si a stalo se. Jeho lávou byl adrenalin, znenadání uvolněný v okamžiku, kdy zaslechl kroky těžkých bot a hlasy bez emocí, které se z dálky odrážely v kleci holých stěn Města.

„Někde tady je systémový parazit. Byl zadržen a označen, ale pak unikl.“

„Jaké dostal číslo?“

„P122. Dostali jsme příkaz ho vyhledat a zabít. Má nějaké informace a nesmí uprchnout.“ Ortel byl vyřčen. „Obejdeme Kráter směrem na sever, prohledáme CT a tam nás pak vyzvednou.“

Kroky zesílily o decibel a pak začaly pomalu slábnout a zmizet v labyrintu Města. Až dlouhou chvíli poté, co se do ulic vrátilo mrtvolné napjaté ticho, se odvážil pohnout.

„Někdo uprchl a oni po něm jdou. Nemůžu to být já.“

Byl.

Vyhrnul si rukáv a na předloktí našel vytetované číslo P122.

Ukryl se v nejbližším domě. Hodiny se znehybněn strachem krčil v koutě a mlčky poslouchal rachot vrtulníků vysoko nad jeho hlavou. Dalšího dne před setměním vyšplhal po zbytcích zhroucených schodů na plochou střechu budovy a rozhlédl se. Uviděl malou část nezměrného města, moře střech zalité posledními paprsky dohasínajícího slunce, které se vlnilo údolím, vysoké mrakodrapy zalité sluncem, prázdné potemnělé silnice hluboko v průrvách zástavby, mrtvé mosty a napravo Kráter – zčernalou díru ve struktuře města, hromady hlušiny a obrovský rozbitý betonový hrob. Domy vzdálené od Kráteru se zdály být v daleko lepším stavu než ulice, ve které se probudil z neklidného snu do palčivé noční můry, ale přesto byly mrtvolně tiché a prázdné.

„Musím pryč, tohle město je vězení, tohle město je hrob.“

Najednou se odněkud přihnal vrtulník, řítil se oblohou přímo k němu, za vteřinu dosedl na střechu a vyskákali z něj ozbrojenci bez tváří s černými maskami, v tmavých uniformách, zakutí do keramických plátů, s automatickými karabinami v rukách. Obstoupili ho.

Chladnoucím vzduchem se s hukotem hnaly další tři helikoptéry.

„Systémový parazit P122, nařízena eliminace.“

Pak se něco stalo. Hukot přilétající letky sílil, trojice se chystala na přistání, ale najednou se ozvala rána, skřípění kovu, náraz a výbuch. Půlkruh ozbrojenců se zděšeně otočil a uviděl oheň exploze.

„Pavouk zaútočil, budova 1729 oblast N13 “ řvali do interkomů a zatímco se spouštěla hustá palba.

Nechápal co se děje, svět se míhal příliš rychle, zbraně štěkaly, vrtulníky kroužily kolem, spousta hluku a řevu. Pak náhle ticho, hlavně zbraní si oddechly.

„Kde je? Kam zmizel?“ křičel jeden z bezduchých zabijáků.

„Leze po stěně!“ výkřik do ticha.

Uslyšel něco jako ťapání ocelových nožek po betonových deskách. Vojáci se hnali ke kraji střechy. Pak náhle něco obrovského vyskočilo do vzduchu a přichytilo se na jeden letící vrtulník. Ozvalo se mechanické zavytí a spustila se palba.

Všiml si, co to je, uviděl to.

Pavouk vypadal jako humanoidní bytost, ale byl obrovský, vysoký přes tři metry, masivní ocelové monstrum, podobné robotu. Ze zad mu vybíhalo osm ohebných mechanických chapadel, kterými dokázal sevřít vrtulník a v jediném okamžiku ho roztrhnout na dva kusy. Pustil se mrtvého stroje, odstrčil se, dopadl na zem na nohy, chapadla se zavlnila a najednou v každém z nich a ve vlastních rukách držel nějakou zbraň, která byla spojena s jeho zavalitým tělem širokým podávacím pásem. Spustil drtivou palbu na deset směrů zároveň. Vrtulníky na obloze kroužily kolem Pavouka a jejich posádky začínaly žhavit palubní zbraně. Palba sílila.

Všechno se seběhlo v několika krátkých chvilkách. Poté, co jeho obklíčení povolilo, upadl na zem a pozadu se plazil ke kraji střechy. Strach ho svíral svým ledovým stiskem. Když byla druhá helikoptéra za letu roztrhána na kusy, podíval se z okraje střechy dolů a uviděl kolony pancéřovaných aut dole u paty budovy.

„Zmizet, musím zmizet.“

Uviděl východ ze střechy dvacet metrů před ním, velice blízko smrtelně nebezpečného mechanického obra. Zhluboka se nadechl, aby si dodal odvahy, soustředil se jen na ty vylomené dveře daleko vpředu. Zavřel oči a pak je otevřel. Na zemi před ním leželo tělo a vedle něj pistole. Vzal jí do ruky a najednou pocítil naději. Začala smrtelná symfonie olova a střelného prachu a on utíkal o život k černému portálu.

Sestupoval níž po prázdných zchátralých schodištích. Nad jeho hlavou zuřila palba a dole pod ním se na jednom ze schodišť ozýval dupot stovek párů bot. Přivolané posily se hnaly na střechu.

„Hlavně ať mě nepotkají. Hlavně ať mě minou.“

Uviděl před sebou tvář pod maskou. Rána, světlo, tělo padá dolů po schodech. Pistole v jeho ruce vystřelila. Nerozhodl o tom on sám, stalo se to samo, byl to reflex, byl to zkrat. Na vteřinu se zastavil. Zvuky kroků přehlušily divoké rány jeho srdce. Nebyl čas. Přeskočil mrtvé tělo a hnal se dál.

Sestupoval níž, dvě patra pod sebou uslyšel hlasy a pohyb. Blížily se k němu. Teď nebo nikdy. Nadechl se a potopil se do černé tmy. Zastavil v nejbližším mezipatře, čekal a mířil do prostoru před sebou. Oni nečekali jeho, několik ran a dvě mrtvá těla chvátajících vojáků padla k zemi. Několik vteřin mučivého ticha. Neklidně se rozhlédl a napravo od něj se černaly otevřené dveře do starého výtahu. Vlezl do něj. Běh po schodech. Zacvakal na knoflíky, ale výtah se ani nehnul. Pěstí udeřil do klávesnice a zaklel. Uviděl první černou masku a bleskově na ní namířil, ale staré rezavé lano výtahu nevydrželo tíhu času a přetrhlo se. Kabina se zakymácela. Znejistěl a rozhlédl se kolem sebe. Odpor povolil a urvaná kabinka se řítila patnáct pater do hlubiny prázdnou šachtou.

„Do prdele, tohle mě zabije, tohle nepřežiju.“ Řítil se do hlubin a dělalo se mu zle. Hlavou mu blesklo: „Když dole nadskočím, nezabije mě to.“

Nadskočil, ale příliš brzo. Klec výtahu s bouchnutím dopadla do prachu čtvrtého podzemního patra. Vyplazil se z plechových trosek, a zjistil, že má zpřelámané obě nohy, hlava mu třeští a má silné bolesti žaludku, pánve a páteře.

Nevěděl, co má teď dělat. Ležel s bolestmi na podlaze nejhlubšího sklepení, neschopen pohybu. Rozhlížel se kolem sebe a snažil se přivyknout kryptické tmě. Tělem a hlavou mu projely jehly bezmoci. V záchvatu zuřivosti vystřelil poslední ránu z pistole, kterou stále držel v ruce. V prchavém záblesku světla spatřil otvor vybouraný ve stěně.

…

Plížil se kanály, metaforickými koridory, které tvořily pod městem hustou síť a každý sektor kanalizace v sobě skrýval jinou hrůzu. Hlavou mu stále znělo: „Nikdo z těch, kteří se dostali do města, nikdy nenašel cestu ven.“