Sedm roků samoty

(založeno na skutečných událostech)

10 vteřin

Z rádia se ozvalo: „Pokusy zničit meteorit selhaly. Na Zem dopadne za deset vteřin.“

#10

„Panebože panebože 10 vteřin posledních 10 sakra doprdele bože bože kde je musím to říct.“

Na nebi žhnula ohnivá koule a odpočítávala poslední okamžiky světa. Ale on na to nedbal, vyrazil z domu, přeskočil branku a běžel dál, zbývá mu posledních 10 vteřin života a musí vyřešit jednu věc, kterou chtěl udělat už dávno, ale nikdy nenašel odvahu.

#9

„Musím ji vidět, musím ji vidět, musím ji vidět. Hned, hned, sakra rychle.“

Sprintoval ulicí kolem rybníka a nad hlavou mu zářila hvězda zkázy. Podvečer se změnil na nejjasnější poledne. Každým krokem urazil pět metrů své poslední trajektorie. Vzduch se začal zahřívat.

#8

„Moje hvězda, bílá labuť, květinka.“

Běžel ze všech sil, stal se z něj nejrychlejší člověk všech dob. Míjel školu kde se všichni žáci i učitelé tlačili u oken a vykláněli se z nich a sledovali ohnivé divadlo na obloze. Neměli v očích strach, jen údiv. Všechno se seběhlo tak rychle a sami si ještě nestačili uvědomit hrůzu nastalé situace. Meteorit se zvětšoval, rozpálil vzduch a vyhladil stíny.

„Za chvíli tu bude, ale já ho předběhnu. Předběhnu i čas a pak… Sakra, naposledy tě uvidím a řeknu ti…“

#7

„… že tě zatraceně miluju.“

Byl odhodlán a nikdo na světě nemohl změnit jeho rozhodnutí. Pádil stále vpřed, neohlížel se, utíkal, běžel a na ulicích okolo něj stáli jako sochy strnulí lidé a hleděli na obrovský rudý meteor a jen koutkem oka v periferním vidění zahlédli rozmazanou postavu běžce, který se prohnal kolem nich a zvýřil prach. Cítil oheň na obloze, cítil jak se kámen z vesmíru blíží, také ve spáncích cítil tepání posledních vteřin naděje a zrychloval nade všechny meze, stal se rychlejším než světlo, dokázal překonat čas a vítr mu svištěl ve vlasech a kolem uší.

#6

Proletěl stromořadím a vyběhl do mírného kopečku s rozestavěnými domy nalevo.

„Už tam budu, už jen několik vteřin, několik okamžiků. Proč jsem jí to neřekl nikdy předtím, proč jsem nezpíval pod jejím oknem, proč jsem nenakupoval růže? Proč? Proč chci všechny promarněné šance dohnat teď – na konci věků? Musím odhnat všechny ty roky, teď nebo nikdy!“

Proměnil se v ohnivou čáru, vystřelený projektil, řízenou střelu a razil si tunel skrz opony horkého vzduchu. Do plamenů oděný meteorit na obloze rostl každým okamžikem.

#5

„Tak daleko, ještě je to tak daleko.“ Na zátylku cítil žár padající hvězdy. „Dělej, přidej, teď nebo nikdy, políbím ji a zemřu. Proč teď? Není už pozdě? Zatraceně pozdě? Teď nebo nikdy. Nikdy…“

Zatnul zuby a potlačil přicházející pláč. Začal pochybovat, ale běžel dál, odhodlání a naděje stále ještě převažovaly. Žádná situace není tak beznadějná, aby za ni nestálo bojovat. Už necítil nohy a nedýchal, necítil už vůbec nic, připadal si jen jako polomrtvá myšlenka, která letí vzduchem.

#4

Bez dechu zaklel.

„Musím jí vidět, musím jí říct, že mi vyrvala srdce z těla a požádám jí, aby mi ho vrátila. Posledním polibkem před koncem světa. Sakra je tak krásná, fantastická, zatracenej idiot, nesnáším se. Shořím a se mnou celý svět! Včetně ní!“ Začal plakat. „Ale musím.“

Prolétával krajinou, kolem se míhala pole, stromořadí kolem cest i osamělé ostrůvky lesů. Obloha změnila barvu na jasně oranžovou, vzduch byl protkán provazci žáru, asfalt začal měknout.

Běžel a vpředu za mírným kopečkem začaly prokukovat domy.

#3

Byl zoufalý. Nebál se ohnivé zkázy z nebe, ale děsil se možnosti, že se neodhodlá udělat poslední krok nebo jí nenajde včas a meteorit dopadne dřív, než zazpívá baladu o lásce. Pohyboval se už jen setrvačností, přesto velice rychle.

„Už jsem blízko, zatraceně blízko.“

#2

To je ona, to je ona, zhmotněný sen, neuvěřitelná kráska, okvětní lístek který nezvadá ani v nesnesitelném žáru.“

Spatřil ji, jak mu v záři ohnivé zkázy běží naproti.

„Jde mi naproti, chce se se mnou potkat, chce mi něco říct, chce se nechat líbat v poslední den. Sakra, sakra, je tak blízko. Takový kousek od cíle, jen pár kroků, přetrhnu pásku a můžu se oddávat prchavému vítězství.“

Jeho vůle zakolísala, žaludek se mu začal obracet, hlava se mu zatočila, ozvala se tikající bomba v jeho nitru. Svěsil ramena, udělal pár namáhavých kroků a pak se zastavil. Stál na samotném konci své cesty, ale nenašel odvahu na ten poslední krok, stejně jako tisíckrát předtím.

#1

Stál na místě a smutně ji pozoroval s vědomím, že teď ji definitivně ztratil. Meteorit a jeho ohnivá křídla už překryly většinu oblohy, vzduch hořel, celé okolí potopené do jasně oranžového světla. Padl na kolena a proklínal se, zatímco rozvlněná silueta běžela proti němu, ale byla stále příliš daleko. Natáhl roztřesenou ruku do vařícího se vzduchu a zaplakal. Teď už je pozdě. Hlavou mu proletěly vzpomínky na mnoho promrhaných dní a nocí.

#0

Poslední okamžik. Nula. Meteor dopadl. Ozvala se rána, země se roztřásla, vzduch zapraskal. Ucítil světlo, ucítil žár, žhavé polibky v rozhodující vteřině. Pak zvony a černota. Vše smetla vlna tlaku, ohně a trosek. Nebylo nic, ani naděje.

Pak se probudil a zjistil, že situace je mnohem horší: V ruce drží dopis a přesně před dvaceti lety a jedním dnem vybuchl Černobyl.

Výbuch

Jmenoval se Karel Kalandra. Narodil se ve stejný okamžik, kdy explodoval černobylský reaktor. Mohl to být osud, ale také to nemuselo znamenat vůbec nic. Přesto – bylo mu dvacet let a připadal si spíš jako jeden z jednatřiceti radiací vysušených požárníků, kteří hasili srdce černobylského reaktoru a přežili. Žil zatraceně nudný život. Měl sice spoustu koníčků a zálib, avšak nic z toho ho neuspokojovalo. Doufal, že se něco změní, ale nestalo se nic. Jasně cítil, jak nu v hrudníku a ve spáncích tiká časovaná bomba. Věděl jak ji deaktivovat, ale neudělal to.

Podívej, padá hvězda!

Všechno začalo před sedmi roky, kdy poprvé uviděl padat hvězdu. Za parného letního odpoledne prolétla napříč náměstím. zprvu nevěřil – myslel si, že je to jen fata morgána v horkém vzduchu, ale nebylo pochyb – zas mu začalo tlouct srdce.

Toho dne seděl v lavici a s planoucí hlavou řekl kamarádovi: „Podívej, padá hvězda.“ Zamiloval se.

Jmenovala se Kristýna Čedičová a jakmile ji uviděl propadl do citu tak hlubokého, že ho nemohl zničit ani konec světa. Avšak nebyla to láska nijak šťastná. Byl to cit neopětovaný a plný zoufalství. On pro ni plál tajným plamenem jasnějším než slunce, ale ona byla odmítavá a chladná jako žula. Doufal, že se něco změní, ale nedělo se nic. A tak pasivně seděl a odpočítával dny do večírku na rozloučenou. Nebyla naděje, přesto doufal. Přetlak v hlavě a začínající šílenství ze smutku mu vlévaly do žil kvanta energie, ale on je nedokázal zkrotit činem. Kalandrova láska byla zoufalá a bezvýchodná, přesto skřípal zuby a doufal, že se něco změní na rozlučkovém večírku v poslední den světa, který prožije se svojí láskou nebo skočí pod vlak.

Večírek pod hvězdami

Nečinně ležel na posteli s rukama za hlavou, když v tom se cosi stalo. Vycítil vibrace v mimosmyslové oblasti, vytušil signál a rozluštil jeho zprávu ještě před tím, než k němu dorazil.

Za desetinu vteřiny zazvonil telefon.

„Haló?“ zeptal se i když věděl, kdo volá.

„Přijď. Chybíš mi.“ Na druhé straně byla Kristýna. Večírek už začal a tohle byl rozhodující moment.

Okamžitě vyrazil, utíkal silnicemi rychlostí blesku, letěl, téměř se nedotýkal vozovky, cítil vítr ve vlasech – v té rychlosti pekelně studený. Běžel, pádil, valil se, sprintoval s hukotem jako nadzvukový letoun Concorde-Kalandra, byl šťastný a necítil únavu. Stále zrychloval, až se změnil na rozmazanou šmouhu.

Přiřítil se před dům, kde všechno začne nebo skončí. Pomalinku otevřel vrátka, aby náhodou nevrzla a vkročil. Byl už podvečer a celá parta seděla v zahradním altánku porostlém popínavými květinami vonícími omamnou exotikou. Všichni se smáli, jen Kristýna tam seděla smutná, oči sklopené. Jakmile ho zahlédla, rozzářil se jí na tváři úsměv.

Vykročil k ní a chystal se něco říct, otevřel ústa, aby vytvořil první slabiky fantastického vyznání lásky.

Neřekl však nic.

Probudil se a zjistil, že je ráno a vůbec nikde nebyl.

Zuřivost

Pod vlak neskočil, ale změnil se. Z tichého a nenápadného chlapce se stalo pološílené monstrum s mozkem zničeným bezvýchodnou láskou. Každé ráno vyrážel na kole na cestu dlouhou dvě stě kilometrů, aby zapomněl a každý večer do úplného vysílení posiloval, aby si zas vzpomněl. Nov proplakal, vrazil si pár facek, proklínal sám sebe a vyrazil na další cestu odnikud nikam. Stal se hromotlukem, nevychovaným svalovcem, šílencem bez možnosti spasení. Kristýna mu pořád ležela v hlavě, ale on sám věděl, že se nic nezmění, že se nikdy neodhodlá k činu. A tak se dál potácel na hraně zuřivosti, kvílel jako zvíře, rval si vlasy, na kole podnikal cesty rychlostmi o kterých se mu předtím jen zdálo a o půlnoci sepsal čtyři sta básní, aby je nad ránem spálil.

„Jsi šílenec, chlape,“ říkával si a věděl, že je to bohužel pravda. „Kdyby to tenkrát nebouchlo, bůh ví, co by se teď dělo.“ Pravděpodobně nic.

Připadal si opuštěný jako mrtvola i když žil víc než kterýkoli jiný člověk. Na kole byl jako doma, jedině tak mohl zkrotit motor ve svém srdci.

Poslední stádium

Jednoho dne zas roztočil svůj stroj šílenství na maximální otáčky a jako střela vyrazil na okružní jízdu zapomenutí. Bez námahy vyjížděl i ta nejprudší stoupání a ze svahů se řítil jako blesk. Do pedálů zabíral tak mocně, že cítil, jak kola podhrabávají a řetězy sténají. Lesní cesty byly pusté a bez lidí.

„Kdybych tady tak našel mrtvolu,“ zaklel a pokračoval dál.

Za několik minut vjel do malého městečka. Na náměstí postávalo plno lidí. Konala se svatba. Nepřikládal tomu velkou důležitost, přesto se ohlédl na manželský pár vycházející z radnice. V tom okamžiku se mu zastavilo srdce. Nevěstou byla jeho Kristýnka. V hlavě se mu zatmělo a cítil, jak nad sebou ztrácí kontrolu. Zabral do pedálů tak silně, až pneumatiky zakvíleli a celý slavnostní průvod zbystřil tím směrem, ale to se už hnal pryč zaslepen a rozzuřen beznadějí, ještě zoufalejší než obvykle.

Napsat dopis

Toho dne si uvědomil, že takhle to dál nejde. Musí něco podniknout, musí napsat dopis. I když nečekal, že se něco změní, vždyť už je vdaná, ale alespoň udělá tečku za svým příběhem smutku.

A tak si jednou, místo pravidelného šílenství o půl čtvrté ráno, sedl ke stolu a na cár nejjemnějšího papíru napsal všechno, co měl v hlavě, vytepal sedm roků lásky, samoty a šílenství do slov a písmen. Největším spisovatelům by tento úkol trval tisíce let, ale on byl hotov za jedinou hodinu. Stvořil čtyři listy pravdivého svědectví.

Následujícího dne, přesně na své dvacáté narozeniny – 26. dubna přecházel před poštovní schránkou. Dlažba byla mokrá a všechny jeho kroky se rozléhaly ulicí. Rozmýšlel se, zda vhodí dopis do schránky a ukončí tak zničující lásku.

Přiložil psaní ke zdířce schránky, ale ruka mu povolila. „Teď ne, možná zítra.“

Nasedl na kolo a za zlomek času opustil kužel světla pouliční lampy.