Rozhodnost

Seděl ve své rozlehlé kanceláři s nohama vyloženýma na stole tak, jak to dělával v poslední době. Nevzpomněl si už, jak dlouho to trvá, jestli několik měsíců či několik let. Pozoroval vířící sloupce prachu odhalené loučemi pozdně odpoledního letního slunce, které mu svou činností, alespoň si to právě teď myslel, přivozovalo stále větší apatii.

Zjistil, že celý podnik funguje bez něj, že jen stačí, aby tu seděl. Každý má pocit, že o něm ví veškeré informace. Každý se ho bojí. Kdysi to tak bylo, vše o všech věděl a věci jemu nelibé trestal. A přísně. Teď za něj vše udělá strach nebo lhostejnost, které zapříčinila dokonalá byrokracie vlastní jak jeho podniku, tak celému světu. Už jsem také její součástí, neřídím ji, jsem její dělník bez vztahu ke své práci, ke svému životu. Spíš otrok, který nemá nic na práci. Zasmál se s ironickou intonací svému protimluvu a uvědomil si, že vůbec neví, proč se celý život hnal tak bezhlavě za vysokými cíli, které mu přinesly jen nutnost přítomnosti ochranky.

V decentní přiopilosti způsobené řezavými paprsky slunce a sklenkou drahé lihoviny hledal příčiny svého dosavadního snažení a nenacházel nic určitého. Přišlo mu, že si pamatuje jen pocity – a to matně. Asi to byl vzdor. Jako mladík jsem přeci býval dobrák, možná trochu blbec. Ale všem to bylo jedno! Když jsem žádal, ať berou ohledy na ostatní, nechápali to. Nebyli zlí, jen to nechápali. Prostě se sami sobě odcizili už jako děti. Mně se to podařilo až teď, tudíž si to bohužel uvědomuji. Pousmál se. „Neštvalo mě to, tak jsem se stal sviní, ale naschvál. Chtěl jsem jim všem ukázat. Nebýt lhostejný, ale být parchant.“ Mumlal si šeptem, aby si lépe uvědomil své myšlénky.

" A měl jsem na to ideální podmínky", pokračoval v samomluvě a napadlo ho, jestli netrpí psychickou poruchou, když celé měsíce, možná už roky den co den sám sobě nebo fiktivní osobě vypráví ten samý příběh. Možná se snažil najít výmluvu pro své snažení, pro svůj život, ačkoliv výčitky nikdy nepocítil. Měl vždy pocit, že veškerá ta svinstva má obhájená tím, že se kdysi zkoušel chovat dle zásad, ale prostředí mu to nedovolilo, nabil si.

Tak otočil o sto osmdesát stupňů a měl na to ideální podmínky. Vládl tehdy totiž poněkud slabomyslný a stihomamem stižený premiér, který býval boxer a jeho inteligence i schopnosti odpovídaly počtu ran do hlavy, které utržil. Toto bezvládí dovolilo nejen vznik jeho impéria, ale i rozložení chapadel napříč celým státem, napříč všemi společenskými třídami. Následkem tohoto období pro něj i teď, mnoho let po odchodu slaboduchého nepodařeného premiéra, byly zákony jen cárem papíru do sběru, má-li ekologické cítění.

Vzal si ženu, která na jeho činnost nic neříkala, ovšem časem zjistil, že neříká vůbec nic. Ovšem, že jen jemu. Tak se rozvedli. od té doby neviděl ji ani děti, ke kterým si nedokázal vypěstovat jiný cit než lítost.

Teď neměl, co dělat. Mohl si zavolat poddajnou pohlednou podřízenou podle svého vkusu, jak to kdysi dělával. Ale ani to už ho nebavilo.

Zvedl sluchátko a přikázal: „Pošlete mi Terezu, jestli má čas. Může bez klepání.“ A už věděl, že to udělá. Vyndal si pero a papír, rozhodl se, že bude psát rukou, aby každý viděl, že to byl on.

Náhle a bez klepání se v kanceláři objevila Tereza. Na tváři měla obvyklý výraz skrývající opovržení. „Víte“, začal, „pozoruji vás už dlouho a nějak mi tu nesedíte. Jako jediná jste si tu uchovala charakter a oprávněně námi opovrhujete.“ Na tváři se Tereze vyrýsoval křečovitý úsměv a on pokračoval: „Nepatříte sem. Trpíte tu. Jako jediná opravdu něco děláte, ačkoliv neděláte vše, co chceme. Máte výpověď. Jste jediná, koho si vážím, proto to dělám. Šel jsem celý život nahoru a teď nemám kam jít. Plavu na hladině a létat neumím. Už Vám nemám co říct. Zbytek zjistíte sama. Časem. Ať se Vám daří. Rád bych Vám podal ruku, ale urazil bych Vás. S bohem.“ Tereze se objevil na tváři výraz, který už nic neskrýval. Soucitné a opovržlivé pochopení. Se sarkastickým tónem se rozloučila stejnými slovy.

Vzal si pero a psal celé odpoledne. Psal vše – jména, data. Už se rozhodl a to ho vyhecovalo k heroické aktivitě. Když dopsal, zničil všechny záznamy o Tereze a z anonymního účtu jí poslal slušnou sumičku. Sbalil si kartáček na zuby, pastu a ručník a vypařil se vedlejším vchodem. Vše s úsměvem na tváři.

S úsměvem na tváři musel donutit policii, aby ho vzala do vazby. Předal jí svou výpověď, ale organismus, který před lety vytvořil fungoval dál bez něj. Úsměv, který ho doprovázel celý proces, nezakolísal, přestože byl jediným odsouzeným. Cítil se konečně šťastně. Ale jeho chobotnice, ten dokonalý organismus fungoval dál. Bez něj.