Říkávala mu, že má krásné oči

Přišel ke dveřím. Miniaturní scanner duhovky ukrytý v rámu mu pohlédl do očí. Chvíli se nic nedělo.

„Nejspíš mě napálil“, pomyslel si, „dal mi něco, aby mě bolely oči, neoperoval a jenom sbalil prachy.“

Scanner zacvakal a dveře se pootevřeli. Byl to zvuk prastarých zrcadlovek, samozřejmě umělý, měl navodit známý pocit. Ve scanneru nebyly žádné mechanické součástky, jenom studené CCD oči.

Vklouzl do bytu. Moderní minimalistický apartmán, několik místností vytesaných do boku rezidenčního stalagmitu. Všechno bílé a nepřirozeně čisté. Lesklý nábytek, květiny s bílými květy i listy. Jako kdyby vstoupil do jiného světa. Obývák, ložnice. Čekal, že tu ještě pořád někde bude jejich zarámovaná fotka.

Nebyla.

„Na staré časy se prý nikdy nezapomíná“, pomyslel si, „ale na mě zapomněla zatraceně rychle.“ Nepřítomně otevřel zásuvku s oblečením a rukou projel její obsah. Nic konkrétního nehledal. Jenom se procházel jejím bytem, proplouval šťastnými roky. Chtěl si připomenout dny, kdy ještě byli spolu a skrytě doufal, že najde důkaz, že je jí to přece líto. Nenašel nic, jenom moderně sterilní byt v duchu technologické neo-renesance.

Vrátil se do obýváku a sedl na gauč. Bílá kůže. Ze stěny na něj zíral veliký černý obdélník televize, nepřirozený artefakt v tomhle sněhovém pavilonu. Tušil pole kamer zasazených do rámu obrazovky. Zadíval se na ně a obrazovka se rozsvítila. „Zapíná se pohledem těch správných očí. Žádná hesla, žádná otisky, jenom scannery duhovek. Svět je na nich postaven, svět je z nich postaven. Každý den člověk prodělá několik stovek scanů a ani o tom neví. Miniaturní kamery ukryté v rámech dveří a stěnách v úrovni očí neustále ověřují, že jsme těmi, kým jsme byli před chvílí. Aspoň, že to někdo ví. Protože si sám nejsem jistý,“ povzdechl si.

Průlomové rozhodnutí přišlo před deseti lety, kdy se svět zbláznil ještě o něco víc a soud rozhodl, že člověk může očekávat soukromí jenom ve svém domově a jakmile opustí dveře nebo hraniční router, je vydán na pospas nepřetržitému sledování. Už si ani nepamatoval čím to odůvodnili tentokrát. Když scannery duhovek a létající roboti s kamerami začali šířit ulicemi měst jako rakovina, chtěl odjet do Evropy, kde ještě zůstávaly poslední zbytky příčetnosti tohoto světa. Avšak v té době žil s ní a ona chtěla zůstat.

Zůstal a sledoval, jak se scannery šíří všude. Prý dělaly společnost bezpečnější. Nahrazovaly hesla, certifikáty i fyzické zámky. Nikdo s sebou nenosil klíče, ale každý u sebe měl vlastní pár očí. Tedy až do chvíle, kdy přišly umělé duhovky, které se mohly libovolně měnit. Najednou člověk mohl být kýmkoli nebo taky nikým.

Obraz duhovky v principu nebyl dobrým heslem, fungoval jako sdílené heslo, které člověk musí používat všude. Silnou stránkou byla pevná vazba na jednoho člověka a nemožnost padělání. Ale to s příchodem morfujících duhovek vzalo za své a stačil jediný pohled, aby kamera člověku ukradla duši. Technologie se chytli tajné služby a zločinci, takže byla obratem zakázána a svět si zase užíval falešného pocitu bezpečí. Ale pandořinu skříňku už nebylo možné zavřít a operace se prováděly zcela rutinně lidmi z podsvětí. Stačily peníze a půlhodina pod chirurgickým robotem.

Tam si on pořídil svůj pár umělých amébických duhovek a najednou se před ním otevřel celý její svět. Mohl se prohrabovat jejími maily, fotkami, celým jejím životem. Narazil na několik zpráv od doktora, předmět: onkologické vyšetření. Najednou mu zatrnulo. Tohle se nikdy neměl dovědět, ale nemohl si pomoci. Jednou rukou sáhl na klávesnici, která ležela na zemi u gauče, druhou na svůj telefon. Zkopírovat, všechno. Jeho tělo posloužilo jako drát mezi jejím a jeho světem.

„Tady už nemám co dělat,“ řekl si. „Všechny odpovědi najdu v jejích datech.“

Přenos dokončen.

Zvedl se a odešel.

U dveří se na něj senzor naposledy zahleděl a poznal její oči.

Ale jakmile se otočil, byl už někdo jiný.