Playback

Budík zazvonil a odstartoval běh na trať dlouhou 24 hodin.

Petr vystřelil z postele, zběžně se oblékl, letmo se nasnídal, narychlo se umyl a utíkal na vlak.

Pavel měl dneska volno. Jenom se v posteli protáhl a pak si zase lehl a válel se dál.

Monika zaklela, umlčela budík a rozespale bloudila po pokoji ve snaze nalézt oblečení. Znovu zaklela a odešla na autobus. V uličce za hospodou prošla kolem několika plakátů, ale nevěnovala jim pozornost.

Mezitím Petr sprintoval po cestě na níž ještě zůstával štěrkový posyp od minulé zimy. Proběhl kolem skladu, ze kterého právě odjížděl náklaďák naložený dráty, šrouby, maticemi, řetězy a rzí. U otevřených vrat postával jemně opálený dělník s mohutným hrudníkem a silnými pažemi složenými na prsou. Byl oblečen jen do montérek, ale spíš než utahaného pracanta, který si může být jist jedině tím, že ho začnou bolet záda, připomínal prototyp neúnavného stroje zrozeného z oleje a ozubených kol. Ohlédl se za sebe do útrob skladu. Při každém pohybu na něm hrály svaly a slunce se odráželo v kapkách potu, jediném pozůstatku tvrdé práce.

Ve chvíli kdy Petr kolem něj probíhal, zaslechl ze skaldu fragment hovoru, větu vytrženou z kontextu: „Vždycky mě zajímalo, co se skrývá pod vylepenými plakáty.“ Chvíli mu zněla v uších, ale pak všechno nechal za sebou a běžel dál. Nádraží před ním povstalo ve velké průrvě mezi starými domy. Zrychloval. Ze zatáčky se vyřítil vlak. Zrychlil ještě trochu a už necítil nohy. Vlak se zastavil. Petr v duchu odpočítával vteřiny a řítil se jako meteorit k nástupišti. Srazil jednoho chlapa, ale nezastavil se, na omluvy není čas. Poslední metry, poslední vteřiny, téměř se nedotýkal země. Vlétl dovnitř a za ním se zabouchly dveře.

Pavel zase usnul. Včera šel pozdě spát a teď se vůbec nechtěl probudit. Zabředl do snů.

Světlo se rozsvítilo a vyhnalo stíny z koutů místnosti. Otevřel oči. Seděl v pokoji bez oken pod prostou žárovkou zavěšenou na drátu; zlehka se houpala, jen o pár milimetrů tam a zase zpátky. Nejistě se ohlédl za sebe a spatřil dveře. Přišel k nim a zabral za kliku z chladné oceli. Odněkud se ozvalo silné zaskřípání, pak náraz ticha a před ním se rozvinula rušná ulice lemovaná prázdnými chodníky. Nalevo i napravo ubíhala naprosto rovně k nekonečnu, její vzdálené konce se ztrácely v lehkém oparu mlhy a smogu.

Prošel dveřmi a zamířil podél kulis domů. Po silnici svištěla auta nadzvukovou rychlostí. Za okamžik dorazil k přechodu bez semaforů, jedinému přechodu na celé ulici. Na druhé straně stála Monika. Chtěla přejít, ale Pavla si nevšimla. Rozhlédla se a vyšlápla na první bílou čáru. V ten okamžik se zprava se vyřítil autobus. Několik milisekund, zlomek času a byl u ní. Nestačila udělat ani dva kroky a ocitla se pod koly vozidla.

Opona snů spadla a Pavel se probudil. V rozích pokoje ještě doznívaly poslední zbytky úzkostného výkřiku. Vyhlédl z okna a někde směrem k městu tušil obří mrakodrap v jehož nejvyšších patrech se opíjejí loutkovodiči a zvrací z oken dolů – směrem k základům, které jsou podkopávány dělníky s pneumatickými kladivy. K tomu mrakodrapu směřovaly všechny cesty a právě tam uháněly soupravy vlaků, desítky autobusů, pod jejichž koly umírali lidé a několik sanitek první a poslední pomoci.

Všechny tyhle představy mu vířily v hlavě spolu s okamžikem, kdy Moniku srazil autobus. Nervózně přecházel pod hodinami v obýváku, kousal se do rtů a stále si přehrával tu scénu tam i zpátky. Nebyl si jistý, zda doopravdy spal nebo byl vzhůru a všechno, co viděl uvnitř své lebky, nedokázal zařadit do žádné z kolonek: výmysly, vzpomínky, předtuchy.

Tlukot svého srdce slyšel hlasitěji než tikání hodinového strojku na stěně.

Předčasně vyrazil na cestu, na dlouho očekávanou schůzku, za měkkým stínem višňového sadu a vůní koberce rudých květů, ale mezitím na čele cítil drátky loutkovodičů a studený stín vrhaný mrakodrapem.

Petr mezitím seděl ve vlaku a rám pro reklamu uvnitř vagónu naproti němu byl prázdný. Jen bílý čtverec pokrytý slabou vrstvou průhledného plastu. Zavřel oči. „Jaký tam asi má být obraz?“ Vybavila se mu černobílá fotografie nejrychlejší parní lokomotivy na světě, stříbrné střely, která překročila rychlost 200 kilometrů v hodině. Mohl by to být také obraz Doriana Graye, podobizna, která stárne. Mohl by ukrývat siluetu mrakodrapu, rámovat člověka, poráženého autem. Plakáty, ano, mohly by tam být plakáty, anebo magnetický kouzelník.

„Cože, Magnetický kouzelník?“ v duchu se podivil se, kde vyhrabal tento výjev, kterému nerozuměl.

Člověk málo rozumí jiným a o to méně pak sám sobě.

Zahleděl se do středu rámu a viděl tam vypravěče, bleskuvzdorný blesk, lampy v mlze, nejasnou hořící postavu a oblaka prachu.

Vlak vjel do tunelu, ve vagónu se nesvítilo, prázdný reklamní prostor zmizel ve tmě.

Pavel procházel ulicí potopenou v mlze pod řadou lamp a jejich světelných kuželů. Všechno okolo napjatě mlčelo, ulicí se nesl jen Pavlův svižný krok.

Zanedlouho se před ním zvedla k obloze obří krychle z betonu.

Konečná stanice!

Dveře se rozevřely a začaly z útrob vlaku chrlit davy pracujících do náručí olověných clon mraků s příchutí sazí a dehtu a zaprášeného nádraží se sto pater vysokou siluetou kvádru z černého mramoru v dálce. Petr také vystoupil a dav ho unášel napříč nádražím přes podchody, eskalátory a obří haly, až ho vyvrhl na chodníku před vstupem. Kousek od něj na provizorním pódiu velice povědomý muž zpíval, ale pohyb jeho rtů se neshodoval se slovy písně.

Zvedl se ze země a pokračoval v cestě. Najednou se ocitl před vinárnou Mizerné hrozny. Nikdy o ní neslyšel, nevěděl, že se tam nachází a ani nechtěl vstoupit, přesto neodolal a vešel. Uvnitř potkal pár neznámých tváří a číšníka, od kterého se dozvěděl, že tu podávají vína z motorových olejů a nezralých hroznů. Pak se napil zdejšího nápoje a všiml si vypravěče s dráty místo vlasů, kalendáře z roku 2014 a obrazu s výjevem meteoritu dopadajícího na vesnici.

Odložil sklenici a odkráčel pryč.

Oba vešli do budovy naráz, ale každý z jiné strany. Byla to prostá syrová stavba z betonu, připomínající šedivou krychli s mnoha vchody, napěchovaná trhavinami až po okraj. Prošli vchodem a praštil je vlhký zápach staveniště, v nose ucítili šimrání střelného prachu a spatřili provazce drátů, které čekají, až někdo stiskne spoušť nebo otočí klíčkem a pak přenesou signál k zápalným mechanismům.

Kdyby měli někde strávit poslední den světa, vybrali by si právě tohle místo, ačkoli ještě nevěděli co se skrývá za zavřenými dveřmi a na druhé straně vylepených plakátů.

Petr prošel průchodem, spatřil obrazovku v níž neustále běžel záběr, jak auto poráží člověka a uvažoval, že by tu někde mohly být pokladny.

Pavel prošel kolem pokladen a hlavou se mu prohnalo osobní auto a srazilo vybledlou siluetu.

Ponořili se do hlubin budovy. V televizích na stěnách donekonečna běžela obrazová smyčka ukazující pád vysokého mrakodrapu ze smolně černého leštěného mramoru. Změnil se na mraky šedivého prachu, z nichž vystupovaly neurčité postavy.

Skrz zdi k nim doléhal hlas: „A pak se jeden plakát odlepil a odkryl zamčené dveře. Klíč, který pasoval do zámku, jsem už roky nosil s sebou. Vstoupil jsem do nekonečné chodby za zdí. Ze spodních pater prosakoval dívčí pláč. Byl jsem vtažen dovnitř, srazil mě nízko nad zemí prolétávající meteorit. Prchal před minulostí, ale místo toho se zacyklil ve všedním tanci kolem mrakodrapu…“

Oba současně vstoupili do rozsáhlé haly vyplněné řadami židlí zahalených v prachu. U obou dveří svítily lampičky a tak se na okamžik spatřili, přesto se usadili na opačných stranách hlediště. Hodiny na stěně běžely pozpátku. Prach ustoupil a odkryl několik diváků rozesetých v řadách židlí a tři dělníky se sbíječkami, kteří rozbíjeli prosté betonové jeviště vpředu.

Opona za jejich zády vzplála a odkryla výhled na orchestr. Byly tam všechny myslitelné nástroje: housle, kontrabasy, violoncella, kotle, tympány, flétny, harfy a ještě mnoho dalších. Avšak žádný hudebník z orchestru se nedotýkal svého nástroje, všichni jen nečině posedávali na židličkách a pokuřovali levné cigarety. Dirigent ležel zády na zemi, jednu ruku pod hlavou a v druhé držel zapálenou cigaretu.

Ačkoli hudebníci nejevili sebemenší zájem o hraní, za chvíli se ozvala melodie. Představení začalo. Na pódium přišel uvaděč, odkašlal si a spustil: „Vítejte v klubu Playback, jediném plně automatizovaném klubu na světě, na večerním představení Fast backward. A teď mi dovolte, abych uvítal vaše oblíbené trio“. Jakmile dořekl, na scénu vtrhli zpěváci – lidem podobní roboti v cylindrech, každý z nich vysoký jako dospělý muž. Potkat jednoho z nich v šeru ulice, kdekdo by ho považoval za svalnatého chlapíka. Přestože vypadali jako lidé, byli stvořeni z oceli, drátů, ozubených kol, pístů a křemíkových čipů.

Na jevišti si začali ladit hlasy, přecházeli z hlubokých tónů do vysokých, nahlas, potichu. Na chvíli se zvuk z jejich hrdel zvrhl do ohlušujícího skřípotu a pak začali zpívat. Začala show. Odhodili klobouky a odstartovali kabaretní vystoupení svým příjemným trojhlasem, který zněl tak lidsky, že bylo až s podivem, že vycházel z neživých úst umělé bytosti. „Nebo mají duši?“ Petr i Pavel se sebe zeptali téměř současně.

Orchestr samočinných nástrojů vyráběl melodie a robotické trio tančilo a zpívalo.

„Fantastické! Skvělé! Neskutečné!“ volali lidé z hlediště zatímco se položiví zpěváci za potlesku klanili a odcházeli.

Orchestr ztišil. Nastalo skoro úplné ticho, jen jediná osamocená flétna bez prstů a dechu živého člověka rozechvívala vzduch křehkou melodií.

Ale pak se rozpoutalo peklo. Celý soubor spustil ohromující symfonii, největší hudební opus všech dob. A do rozbouřeného moře tónů se ze stropu spustil ohnivý anděl na rameni jeřábu. Byla to temná silueta, které místo křídel ze zad šlehaly proudy plamenů. Zahalená do ohně prolétávala sálem, zanechávala za sebou žár, rozpalovala vzduch, stvořila výheň, vybudovala peklo.

Na plátně za orchestrem problikávaly neurčité výjevy: zase ten mrakodrap z černého kamene; dráty, které vedou z nebe kolmo k zemi; továrny obehnané ostnatým drátem; kamery, které dohlédnou hlouběji, než jen na povrch věcí a muži s přísným výrazem, kteří postávají na všech rozích.

Nemělo smysl sledovat tyto obrazy. To došlo Petrovi a Pavlovi okamžitě. Byl to začátek, konec i průběh jednoho příběhu. Provazce drátů rozvedených po budově se napjaly. Anděl na rameni jeřábu, nebo spíš dělníci s kangem spustili smrtící mechanismus a zahájili smrtelnou křeč betonu. Odkudsi z hlubin se ozvala první exploze. Oba dva proběhli dveřmi nouzového východu. Následovala série výbuchů při níž ucítili, jak základy sténají a stěny se třesou. Běželi chodbou obloženou trhavinami a dráty, kterými proudil signál k rozbuškám. Na jednom konci chodby spatřili temně modrou oblohu, za sebou sálající žár postupujících explozí. Utíkali pryč a oheň jim sahal na paty. Další výbuch, ohromná rána. Část stavby se zhroutila. Vyskočili ven a budova za nimi byla pojídána plameny a měnila se v mračna prachu.

Siluetu mrakodrapu už neviděli, ale vlákna, která vedla do jejich paží a hlav a ovládala jejich kroky tu byla stále.