Plačky nad Kalderonem (text grafické povídky)

Podařilo se jim opustit Město.

Rok žili ve strachu z iracionálního pronásledování a proplétali se mrtvými ulicemi sutin zatímco jim vichr hnal prach pod helmy.

Byli vojáky. Nevěděli, jak se dostali do Města, ale jakmile se probudili a ucítili pach popela, přestávala existovat jejich minulost.

Nebylo nic kromě Města.

„Musíme přežít, musíme se dostat ven a říct, co se tady děje.“

Nakonec překonali Bariéru – samotnou hranicí Města – a uviděli před sebou další nekonečné lány pekla plného rozbořených vesnic bez života rozházených po šedivém kraji soumraku. „Je tu někdo?“ zeptal se přidušeným hlasem jakoby sám sebe jeden z nich. „Nic,“ odpověděl druhý, který odposlouchával všechny frekvence vysílačky. „Jenom šum.“

Stále cítili všudypřítomný strach z Nepřítele, protože jim nad hlavami pořád visel Damoklův meč v podobě černých helikoptér, které soustavně pročesávaly kraj, obrněných vozidel, hlídkujících na křižovatkách prázdných silnic a těch ořích kráčejících věcí.
Ve vzpomínkách na ně se třásla země pod nohama a prašné mrakodrapy se sesouvaly k zemi a rozlétaly se jako domky z karet ve větru.

„Budeme spát? Senzor mlčí.“ Detektor pohybu předl jako prázdná gramofonová deska. „Dneska ne. Musíme se dostat co nejdál. Mám pocit, že nevědí, že už jsme pryč z pekla.“

Protáhli se trhlinou v Bariéře, plížili se sutinami vybombardovaných továrních hal a pečlivě zametali stopy, zatímco se průzkumné vrtulníky stočily zpátky nad Město. Než se setmělo, došli do travnatých rumišť, kde vegetace pomalu vítězila nad betonem a metropole ztrácela svůj tísnivý a strnulý děs. Ale stále se za nimi proti vyhasínajícímu slunci černala stopatrová silueta Bariéry.

Celý jeden rok se chtěli dostat z toho nevysvětlitelného vězení obehnaného masivní betonovou zdí, 52 týdnů se snažili probojovat, prostřílet nebo proplížit ven a vymanit se ze smyčky, kterou kolem nich svíral Nepřítel, mající podobu zabijáků v černých maskách, kteří kroužili po Městě a vyhledávali v ulicích se skrývající přeživší. Nikdo se tam nechtěl dostat, ale přesto se to stávalo.
Nevěděli proč a neměli ponětí, jak se tam ocitli a proč se stali štvanou zvěří. Utíkali celý rok, několik z nich zemřelo, ale přesto žádný z nich nikdy neviděl tvář Nepřítele.

Neviděli jiné oběti, nevěděli, zdali jsou ve Městě sami, až potom v našedlých loukách objevili náhrobek – kamennou mohylu a prostý kříž na kterém bylo nožem vyřezáno jméno Kalderon a pod tím slova: „Není nic kromě Města. Jsme vězni, kteří nemohou uprchnou.“