Meč, který ukončí dějiny

„Chci uvidět tvář Boží,“ rozhodl se mladý muž, později známý jako Cestovatel, poté, co na náměstí vynesli tělo Ocelového Krále, který po tisíci letech vlády začal propadat Prastarému Šílenství.

V trůnním sále, mnohokrát přestavěném a rozšířeném, před Krále předstoupila stovka jeho nejvěrnějších rytířů. Všichni pocházeli z rodů, jejichž předkové po boku bohů bojovali s prehistorickými draky a teď požadovali po svém králi, aby ukončil staletí válek, odešel do Země obrů a přenechal město Mladým, kteří mají stále ještě jasnou mysl. Ocelový Král, osm metrů vysoký v temně šedém brnění, seděl v zamyšlení. Jednou gigantickou rukou si podpíral bradu, druhou svíral rukojeť obrovského meče položeného na kolenou. Otočil se ke svým rytířům a promluvil pomalým hlasem, ze kterého se během staletí vytratila skoro všechna lidskost: „Tahle země má jednoho nesmrtelného boha. Nikdo jiný se jím nemůže stát. Nenechám ho.“ Pak povstal a tasil meč. Jedním rozmáchnutím smetl přední řadu svých rytířů a zbořil mramorový sloup trůnního sálu. Nakonec byl však poražen, vojáci kladivy rozbili jeho silné brnění a jeden z nich, který se později stal novým králem, mu sťal hlavu.

Ve světě nesmrtelných jsou všichni odsouzeni skonat mečem nebo prokleti věčností a Prastarým Šílenstvím, kdy bez ustání rostou v obry, kteří se můžou dotknout oblaků.

Cestovatel chtěl spatřit tvář nejstaršího ze všech bohů, který chrání tento svět. Odešel krátce poté, co uložili Ocelového Krále v kobkách po boku gigantických těl. Všechna patřila prastarým vládcům zabitým obry, kteří se přihnali z pustin, prorazili hradby a začali pustošit město, nebo zabitým lidem, který se vzbouřil proti jejich Šílenství.

To všechno se však stalo před nespočetně staletími a od té doby se svět změnil k nepoznání.

Cestovatel vyrazil napříč královstvími Mladých, směrem do středu světa, putoval z města do města, nechával se zaměstnávat jako voják a bojoval proti divokým obrům, strážil na hladkých černých zdech, které převyšovaly horské hřebeny a byly zbudovány před příchodem lidí v nezměrných kruzích kolem dávno zaniklých měst, aby zadržely jakousi prastarou hrůzu.

Pak potkal obchodníky s vozy naloženými zlatem, které chtěli směnit za obrovské bloky za studena tepané oceli. Putoval s nimi do země obrů, kam všichni s přibývajícím věkem podvědomě tíhli. Říkali, že zlatý věk lidí skončil, když se země začala otřásat a obři rozbořili První Město a zhasli oheň, který začal hořet v dobách před historií, zatímco bohové stáli na horizontu a nečinně přihlíželi. Od té doby měla ocel větší cenu než zlato. Dodávali, že drahé kovy nikomu život nezachrání. O mnoho let později se od jiných obchodníků dozvěděl, že bývalá země Ocelového Krále byla zpustošena jedním ze Dvanácti Starců, kteří dlí na pískovcových trůnech na okraji světa.

Jak postupoval krajinou, všechno bylo větší, více neznámé a více zpustošené. Viděl legendární paláce a města z jiskřivě bílého kamene, která se před milénii hrdě vypínala k nebi, ale teď ležela v troskách. Viděl dálnice široké stovky metrů a rovné jako hladina rybníka, které protínaly horské masivy a táhly se od horizontu k horizontu. Viděl armády prastarých obrů, kteří už stovky let spali v údolích a na svazích hor, zasypaní hlínou a porostlí trávou. Viděl vstupy do obludných podzemních měst, která se údajně táhla od celým světem, v nichž stále přežívaly pozůstatky věků před příchodem kamenných ještěrů, hrůzy uctívané jen zvrhlými kulty, kteří se tak snažily zvrátit kletbu Prastarého Šílenství. Viděl osamocené kyklopské paláce, trůny vysekané do obnaženého kamene hor a sklepení plná zlata a pokladů, které tam jako dary bohům přinesli pradávní věřící. Viděl žebra a kostry prastarých bytostí, tvrdší než kámen, která se v řadách tyčila nad vrcholky stromů.

Občas narazil i na živé bytosti, na monstrózní kováře, kteří celé týdny mechanicky kuli ocel a pod každou ranou jejich kladiv se zachvěla zem, na giganty vzpomínající na dávno zapomenutá království a země eóny potopené pod hladinou moře, kteří bojovali s jinými prastarými lidmi nebo odešli a vyhledali samotu v nekonečných pustinách Země Obrů, a kteří vyprávěli o Bohu – prvnímu z lidí, jenž vzešel před miliony let, zbavil svět storukých kyklopů a mágů s kůží z černého kovu, kteří válčili s prapůvodními draky, kamennými ještěry a pravěkými bytostmi, které zplodilo Zlo v dobách před příchodem světla. Říkali, že to byl právě on, kdo vystavěl obrovské dálnice z hladkého kamene, které se táhnou od jeho trůnu ve středu světa na všechny světové strany.

Cestovatel sledoval širokou silnici a začínal pociťovat příznaky věků, neměl hlad, neměl žízeň, necítil únavu a čas pro něj plynul velice pomalu. Někdy se zapomněl na celé dny a jen se bezduše vláčel těžkopádným krokem věčnosti. Přemýšlení pro něj bylo stále namáhavější, jako kdyby mu vědomí halila lepkavá mlha, ale když přemýšlel o Bohu, stále mu přicházelo na mysl, že ho musí zabít. Prastaré Šílenství bylo jako nekontrolovatelný instinkt.

Jednoho dne, kdy už dáno přestal počítat roky, se na okamžik probral z otupělosti a mrákot, které mohly trvat hodinu nebo několik let, zvedl hlavu a v dálce před sebou uviděl Boha. Seděl ve věčném zamyšlení na bronzové hoře s plochým vrchem, zbroj z lesklého kovu a temného kamene, ze které vyrůstaly osamocené stromy i celé lesy, hlavu vysoko nad oblaky, jednu ruku opřenou o koleno a druhou na rukojeti kyklopského meče, který by dokázal jedním úderem smést z povrchu země celá království

Cestovatel přišel blíž, poklekl před Prvního z lidí a vzdal mu hold tak hlasitě, až se uschlé stromy třásly. Ale Bůh nereagoval. Seděl v zamyšlení milénií a jeho oči, které viděly počátek světa, hleděly do dálky bez náznaku toho, že by si svého světa, jemuž vládne, byl vůbec vědom.

„On nás všechny může jenom zahubit,“ prohnalo se Cestovateli zakalenou myslí. „Pokud ho jeho prokletí nezbavím dřív“, pomyslel si a začal s výstupem na horu v barvě bronzu.