Kafe v pět

Na hodinách probliklo 16:00, když jsme konečně vstali od počítačů, poblouznění, šílení, unavení, zcela bez sebe a ještě s doznívajícími odlesky monitorů na rohovkách. Vyškrábali jsme se na střechu paneláku a nechali se omývat ostrým větrem, který zněl jako hučení větráků, a beze slova sledovali mraky – bílé, těžké, obrovské a nekonečně vzdálené. Všechno se najednou zdálo nepřirozené, jako kdyby šlo o nekvalitní kopii už nekvalitní kopie, jako digitální noční můru, neosobní a syntetickou, ze které se můžeme probudit jenom do kaleidoskopické bouře v optických kabelech. Podíval jsem se na svoje ruce, tak umělé a cizí, a pak na obzor města a zdálo se mi, že má nádech sépie, jako kdyby celá realita byla jenom jedna z miliardy fotek na Instagramu.

Posledních 92 hodin nás při životě udržovalo jenom čerstvé ovoce, energetické nápoje a třicet minut spánku každých 5 a půl hodiny. Víc jsme si nemohli dovolit. A ani nechtěli. Říká se, že když člověk začne dělat sám na sebe, pracuje od nevidím do nevidím. V našem případě to platilo dokonale a bez výjimky. Zvlášť, když pracovní doba byla diktována nenadálými záblesky kreativity a jasného vidění, které přicházely bez varování a jako oheň pohltily tělo i duši. V těch chvílích se všechno zdálo dokonale jasné a na dosah ruky, jako kdyby se rozestoupila mračna a paprsek světla ukázal cestu přímo k řešení libovolného problému a stačilo se zasednout k počítači a bříšky prstů zatančit po klávesnici. Kdo jednou začal žit na krásné a opojné vlně techno-renesančních hackerů, raději uhořel jako Ikaros, než aby jen mihotavě plápolal.

„Co je dneska za den?“ zeptal jsem se, ale nebyl jsem si jistý ani stoletím.

Ruby, celým jménem Jana Alena Lamaczová, opálená dívka s jasnými čelistmi a havraními vlasy, kterými ve věku dvaceti šesti let začalo prokvétat první stříbro ¹ , zazvonil telefon. Poodešla na kraj střechy a, zatímco její řeč byla šifrována aplikací RedPhone ² , nepřítomně dolů skopávala kamínky štěrku. Zaslechl jsem pár ruských zdvořilostí a pak anglickou konverzaci, ale ani já, ani Peo, jsme tomu nevěnovali pozornost, snažili jsme se pouze zůstat při smyslech. Po dlouhém programátorském maratonu jsme se vždycky cítili jako trosečníci vlnami vyvržení na rozpálené písky reality. Když se spáč probudí, obrazy, které mu nevědomí malovalo v lebce a které mu do té doby připadaly tolik skutečné a samozřejmé, se začínají rozplývat a on se najednou musí vyrovnat s Descartovskou myšlenkou nespolehlivosti vlastních smyslů. Důvěryhodnost všech systémů, ať už neuronových nebo digitálních, byla relativní a postrádala absolutní základ, ten si každý musel vytyčit sám během aktu stvoření³ . Přesně tak nedůvěryhodná a pochybná mi připadala realita po čtyřdenním transu programování a vývoje. Vzpomínky mlhavé a neurčité, jako starý sen, jako rozpitý inkoust na vlhkém papíru. Mohli jsme napsat a otestovat stránky bezchybných zdrojových kódů, mohli je nahrát na stovky virtuálních strojů a nechat je donekonečna počítat přízračné algoritmy a trénovat konvoluční neuronové sítě ⁴ . Mohli jsme. Ale když jsem stál na střeše pod klenbou skutečnosti, nebyl jsem si ani trochu jistý, jestli se něco z toho vůbec stalo. Mohlo jít jen o komplikovaný sen, který jen vyjevil, jak danou věc provést, až se skutečně probudíme ⁵ .

Ruby se vrátila, podívala se na mě, pak na Pea a usmála se: „Máme to v rukávu. Náš investor volal a říkal, že se mu všechno líbí. Bude platit dál, pokud nikde nepublikujeme výsledky.“

„A co přesně chtějí koupit?“ zeptal se Peo, unavený, nejistý realitou, která v jeho očích byla křehká jako porcelán.

„Naší věc, samozřejmě,“ odpověděla Ruby stroze. Ona z nás tří byla stále aspoň trochu lucidní. „Teď se půjdeme najíst, dáme si silné kafe a pak rozjedeme poslední kolo dokud neuhoříme. Co vy na to?“

Přikývl jsem a už jsme seděli v poloprázdné kavárně z plastu a jedli okoralé sendviče a zapíjeli je kávou, která obsahovala přinejmenším LD50 dávku ⁶ kofeinu.

Před Ruby ležel rozevřený notebook a ona na něm po očku sledovala průběh aplikace, která teď běžela na stovkách počítačů kdesi v Irsku, Singapuru, Sao Paulu a Tokiu ⁷ . Na oznamovací liště ji blikal OTR instant messenger ⁸ , ale nevěnovala mu žádnou pozornost.

OTR neboli Off-the-Record byl plugin do komunikačních programů, který každou zprávu šifroval jedním z nekonečného řetězu derivovaných klíčů, a po ukončení konverzace staré zprávy mazal. Žádná z komunikujících stran tak po sobě nezanechávala stopy, ať už na svém počítači nebo na síti. Když někdo zprávu zachytil, nemohl ji přečíst, protože neznal klíč k jejímu rozšifrování, a i kdyby ho po obrovské námaze zjistil, mohl by přečíst jen tu jednu kraťoučkou zprávu z celé konverzace. Pokud by získal hlavní klíč ze kterého se ostatní odvozují, stejně by nedokázal přečíst žádnou minulou zprávu. OTR a podobné programy anonymní a soukromé komunikace představovaly v době po Snowdenových svědectvích o pravé tváři NSA naprostou nutnost a každý zašifrovaný paket pomáhal bojovat proti nestvůrnému soukolí. Paranoici měli celou dobu pravdu a optimisté byli jen naivní snílci ⁹ . Nezáleželo, jak nevinní byli, vždycky někdo velice mocný na síti naslouchal jejich slovům a čekal, až poruší pravidla hry ¹⁰ , které sám napsal.

Posledních několik let většina naší komunikace probíhala šifrovaně přes anonymizační síť Tor¹¹ . Jako primární operační systém jsme používali distribuci Tails¹² , všechna data měli na šifrovaných discích a flash pamětech, které se sami smazaly, když rozeznaly, že je čte někdo cizí ¹³ .

Ruby klikla na OTR ikonku a četla: „Mallory píše: Craig se minulý týden zabil. Našli ho v lese s dírou v hlavě.“

„Kdo je Craig? Znám ho?“ zeptal jsem se.

„Craig byl jeden z prvních, kteří na FELu začali formovat BlackHat, ještě před Michaellem Ellisem. S Craigem jsem se ještě znala osobně a s Mallory patřil mezi první generaci, která nosila černé klobouky,“ ¹⁴ odpověděla, ale pořád se upřeně dívala na ten jeden řádek textu.

„Pracoval v Corporal Cortex?“ ¹⁵ ptal jsem se dál i když mi bylo jasné, že bych měl raději mlčet.

„Ne. Ellis do CC natahal až další generace lidí z BlackHatu.“

„To znamená, že patřil mezi ty, kteří nám šli po krku, nebo ty, kteří uzavřeli příměří?“ ¹⁶

Ruby neodpověděla.

Manipulativní paranoik a black hat hacker Michael Ellis a firma Corporal Cortex, která sloužila jako proxy společnost a fasáda jeho nelegálního byznysu, nad námi visela jako kletba celé roky poté, co byla zničena během vleklých soudních sporů. Před tím, než se CC, jak se společnosti mezi zasvěcenými přezdívalo, definitivně potopila, se nám z ní podařilo vynést několik serverů plných dat, programů a strašlivých tajemství Ellisovy operace. Jedno z nich byla špičková technologie rozpoznávání tváří.²⁴

Ellis se nás celé roky snažil zbavit¹⁷ a zašel až tak daleko, že naplánoval neúspěšný pokus o vraždu a jeho lidé asistovali u konspirace Peova únosu ¹⁸ . V hloubi duše jsme věděli, že za vším stojí právě on, ale nikdy jsme nic nehlásili policii. Neměli jsme koho nebo co. Ellisova identita byla prchavá, neurčitá, skrytá v hlubinách sítě a jeho hříchy byly nepříjemně propletené s těmi našimi. Když jsme však nemohli zaútočit přímo na něj, vyvrtali jsme díru do trupu jeho lodi Corporal Cortex a doufali, že s ní půjde ke dnu i její kapitán.

I když on přežil, maska jeho operace spadla a všechno, co roky budoval, bylo nenávratně zpustošeno a jediné pozůstalosti z CC – těch pár serverů – jsme měli v rukách my. Mohli jsme jeho odkaz zničit, ale místo toho se z nás stali pečovatelé o památku Michaela Ellise¹⁹ . Právě proto nás kontaktovali jeho bývalí klienti, abychom pokračovali ve výzkumu systému rozpoznávání tváří, který dokáže s obrovskou přesností ²⁰ rozpoznat člověka podle obličeje a automaticky ho najde na každé fotce na internetu, i když dotyčný neví, že byl vyfocen. Kdo používá prostředky Bestie, riskuje, že se stane následující Bestií ²¹ .

„Další zpráva od Mallory,“ řekla Ruby, která najednou působila velice ospale, a četla: „'Tohle by vás mohlo zajímat.' A pak je tu odkaz na nějaké video v Tor hidden service.²² “

„Doufám, že to nebude záznam, jak policie našla Craigovo tělo,“ zděsil se Peo.

„Mallory píše ještě tohle: 'Nepokoje na Ukrajině začínají vyplavovat zajímavé věci. Útoky na místní sítě sílí a nechávají po sobě díry. Tohle našel můj scanner zranitelných serverů.' A hned nato se odpojil.“

„Tak to nahoď,“ kývl jsem a unaveně dodal: „Ať je to cokoli, bude to naše pohádka před spaním.“

Ruby spustila video. Záběr ukázal záda policisty, který se blížil k dřevěné stodole na kraji lesa. Kamera byla neklidná a houpala se v rytmu chůze druhého policisty. Ten vpředu říkal něco ukrajinsky. Rozuměl jsem jenom 'našli jsme je tady'. Pak policista vešel dovnitř, kamera se přizpůsobila tmě a odhalila čtyři pytli přikrytá těla ležící na hliněné podlaze. Policista vpředu ukazoval a něco spěšně vykládal. Kameraman se zeptal, policista vpředu se otočil, podíval se do hledáčku a jednou krátce kývl. Sehnul se k prvnímu tělu a odhodil pytel. Ukázal na podlahu vedle těla a něco řekl. Kameraman odpověděl a policista rychle odkryl další tří těla. Kameraman ukrajinsky zaklel a pak přistoupil blíž k tělům a kamerou přejížděl po jejich tvářích. Všechny patřily mladým ženám s černými vlasy a výraznými čelistmi. A všechny vypadaly jako Ruby. ²³

1. viz Akademická Čtvrthodinka
2. viz RedPhone
3. Jako například PKI a systém certifikačních autorit používaných pro ověření pravosti internetových domén a jejich dat. Ten je tvořen stromem certifikačních autorit vyrůstajícím z několika málo společností, které jsou nějakým podivným řízením osudu považovány za důvěryhodné a všechny prohlížeče jim implicitně věří. Nebo jako systém doménových jmen DNSSEC, který se spoléhá na několik klíčových kryptografických podpisů od kterých se odvozují všechny další a závisí na nich bezpečnost celého systému. To je onen okamžik stvoření, během kterého se musíme rozhodnout, jestli budeme těmto základním kamenům důvěřovat a postavíme na nich funkční model světa, podobně jako když Descartes vyšel z nezpochybnitelného tvrzení „Myslím, tedy jsem“ a na něm postavil svůj filosofický systém. Ale v případě online důvěry ve světě digitálních certifikátů a kryptografie, tento základ není tvořen nějakou absolutní pravdou, ale organizací, která drží privátní klíče (v případě DNSSEC je to ICANN, která sedm částí privátního klíče svěřila sedmi lidem a aspoň pět z nich se musí sejít, aby mohli restartovat nebo poškodit celý systém). Ale jestli se tato instituce skutečně chová tak, jak tvrdí, nebo podlehla něčímu nátlaku, vyzradila svoje tajemství a podťala celý strom důvěry, je otázka na kterou si každý musí odpovědět sám.
4. viz wiki, více technické informace v An Introduction to Deep Learning: From Perceptrons to Deep Networks
5. viz Burroughs o snech
6. LD50 je dávka, která má padesátiprocentní šanci, že zabije konzumenta. LD50 u lidí se udává v rozmezí 150-200mg kofeinu na kg. Takže pokud Peo stále váží 60kg (viz Atlas Vzpomínek), LD50 je v jeho případě minimálně 9g kofeinu, což odpovídá 90 hrnkům kafe nebo 112 malým RedBullům, ale s přihlédnutím k jeho všeobecné rezistenci to bude nejspíš mnohem víc.
7. poloha některých AWS (Amazon Web Services) datacenter
8. viz OTR
9. viz Strach a hnus v Silicon Valley a Sympozium
10. viz We kill people based on metadata
11. viz Tor Project
12. viz Tails
13. Writing a Thumbdrive from Scratch, Hard disk hacking a The Exploration and Exploitation of an SD Memory Card
14. viz BlackHat
15. neplést s CC ze série Corporal Cortex, která nemá s touto CC nic společného a jde alternativní verzi Terminality
16. příměří viz Bar Cenzura
17. například viz události, které vyustily v neúspěšný pokus Adama K. o sebevraždu v Do ledovce vytesán a Svědectví o chorobě
18. viz Terminalita
19. viz Apocalypse Now, kde Cpt. Willard říká: „It was no accident that I got to be the caretaker of Colonel Walter E. Kurtz's memory,“
20. co je myšleno vysokou přesností viz DeepFace (paper)
21. viz O bestii
22. Tor Hidden Service je zjednodušeně řečeno webová stránka, skrytá v síti Tor a proto není možné zjistit, ze kterého serveru je skutečně poskytována
23. viz Manifold
24. zmíněno v End-time #3 – rok 2014