Jeden v davu

Blížila se půlnoc posledního dne roku 2014 a my seděli v mrazivé a temné místnosti jako lovci čekající na kořist. Společnost nám dělalo jen trio fotoaparátů na stativech namířených do ulic a trojice monitorů.

Z bytu ve čtvrtém patře jsme měli perfektní výhled na Vltavu, most a dvě ulice, jejichž jména jsem si nikdy nezapamatoval, na kterých se začaly rojit davy lidí, aby přihlížely posledním ohňům posledního roku. My tu však nebyli kvůli ohňostrojům nebo oslavám.

„Jestli na nás přijdou gangsteři z telekomunikací, tak nás přibijou na kříž,“ prohodila Jana. „Přes naše IMZI catchery se právě teď připojilo deset tisíc mobilů.“

„A bude hůř, o půlnoci tu bude hlava na hlavě,“ odvětil jsem, aniž bych vzhlédl od zářících displejů. Na jednom se ukazovalo, že sledované číslo se nachází někde poblíž, stále připojené do naší falešné mobilní sítě. Na zbývajících monitorech se míhaly záběry z ulic.

Foťáky jely naplno už půl hodiny a naplňovaly místnost zvukem cvakajících závěrek. Každý z nich šestkrát za vteřinu pořídil dvaadvacetimegapixelový obraz, velice jemný i v oranžovém světle lamp, plný detailů tváří proudících ulicemi jako nezkrotná a opilá řeka.

Blížila se půlnoc a lidí přibývalo. Tlačili se na most a ke kamennému zábradlí kolem řeky, aby měli co nejlepší výhled na ohňostroje, které za pár minut zapálí nebe nad Prahou. Někteří z nich v rukách nesli zelené lahve se šampaňským. Viděl jsem je na monitorech. Všichni ti lidé, všechny jejich životy, odkud přišli, kam jdou? přemýšlel jsem. Jako mravenci se valili tepnami města, každý z nich bez cíle, ale dohromady tvořili jeden skvělý organismus. V tom davu byla cítit neuvěřitelná energie, potenciál a nervozita. Už ráno, když jsme se přesouvali do pozorovatelny na nároží a míjeli auta záchranky a hasičů, to šlo jasně vycítit. Z města a masy jeho obyvatel sálala najednou zcela jiná nálada.

Začínajících ohňostrojů jsem si všiml až, když moře hlav v monitorech zalil záblesk explozí. Fotoaparáty se přizpůsobily světlu, snížily fotosenzitivitu a tím i šum scény.

„Máme ho,“ vykřikla Jana a ukázala na prostřední monitor. Kolem jedné tváře se zobrazoval červený rámeček. „Za chvíli uvidíme neviditelného může.“

„OK, chvíli ho necháme. Zjistíme, jestli s někým nejde.“ Prsty zatančily po klávesnici a na monitorech byl najednou každý člověk ve scéně zvýrazněn zeleným obdélníkem a zelená čára ukazovala cestu, kudy šel od okamžiku, kdy se dostal do záběru. „Žádná korelace tras. Je tu sám.“

Seběhl jsem dolů do ulice oslňované záblesky. Naváděn broukem v uchu a infračerveným majákem na rameni jsem se propletl davem a položil vyhlédnutému muži ruku na rameno. „Můžete prosím jít se mnou.“ Zmateně souhlasil a já ho jen s ujištěním, že se všechno dozví, odvedl zpátky do bytu. Jen, co se objevil ve dveřích, Jana ho vyfotila zblízka a systém potvrdil pozitivní shodu. Posadil jsem ho ve vedlejší místnosti, která nebyla tak studená.

„Co víte o loňském únosu Jany Aleny Lamaczové?“ zeptal jsem se ostře.

„Vy jste od policie?“

„Soukromí vyšetřovatelé. Teď prosím zpátky k otázce.“

„To není on,“ řekla Jana a podala mi jeho občanku. „Vypadá tohle jméno jako 'Michal Eliáš' nebo 'Michael Ellis'? Vypadá tahle fotka jako jeho ksicht?“

„Co tím myslíš?“ pohlédl jsem na ní tázavě.

„Pochopitelně jsme sebrali špatnýho chlapa,“ odpověděla sardonicky a silně přejela rukou muži po tváři. „Podívej,“ ukázala mi dlaň. „Makeup. Takže fotka, sledování a tenhle chápek byl podvod a my jsme šli po falešné stopě.“

Podíval jsem se rozhořčeně na muže. Stále se nevzpamatoval z počátečního šoku a teď přicházel další. Muž začal překotně vysvětlovat: „Poslali mě sem, zaplatili mi, abych tady někoho našel, ale…“ Bouře za okny stále zuřila.

„Ellis není zrovna známý tím, že by se vystavoval na veřejnosti, nebo že by dovolil, aby byla prozrazena jeho identita,“ drmolila Jana sarkasticky. „Zatímco jsme si mysleli, že sledujeme jeho, on sledoval nás, nastražil past a teď sem jde pár chlápků s pistolema.“

„Jak to můžeš vědět?“

Ukázala za mě na výstražně blikající monitor: Čtyři vstupy do domu, pár minut po tom, co jsme přivedli podezřelého muže.

„Musíme na střechu,“ zavelel jsem. Čím beznadějnější byla moje situace, tím lépe jsem se cítil, připadal jsem si dokonale soustředěný a věděl jsem naprosto jasně, co je třeba udělat.

Odpojili jsme notebook, servali foťáky ze stativů, vyběhli na balkon, vyskočili na silné betonové zábradlí, chytili se okapu, přitáhli se a jedním elegantním pohybem koček jsme najednou stáli pod explodujícím nebem ve vlnobití střech Matičky Metropolis.

V kanonádě ohňostrojů jsem uslyšel něco, co znělo jako jeden osamocený výstřel.