Jarní den

Rozlepil jsem víčka, podíval jsem se z okýnka vlaku a před očima se mi míhala jarní prosluněná krajina. Napadaly mě různě zvrhlé nápady, nebavilo mě sedět na jednom místě a nudil jsem se, proto jsem začal přecházet z vagónu do vagónu, abych přišel na lepší myšlenky. Nedostavovaly se.

Otevřel jsem další dveře v jedoucím vlaku a za rohem seděla čarokrásná holka. Letmým pohledem: 17 let, míry 86-61-84, modré oči. Přisedl jsem si a pozval ji na vlakové záchodky, abychom si vysvětlili mnoho skutečností na ploše 1,5 na 1 metr. Nezdálo se mi to vůbec nemožné. Ze slušnosti odmítla, ale já měl názor, že je to velmi neslušné odmítnutí a hrubě jsem ji chytil za ruku a odtáhl na záchod. Ani se moc nebránila. Myslím, že se potají docela těšila.

Celý vlak se kýval, ale to nebylo naší vinou. Projel další stanicí a celkem mě to bavilo. Projel zase další zastávkou a my jsme byli v nejlepším. Následující zastávku jsme už končili. Cítil jsem se skvěle a ona holčina taky. Nabídl jsem jí, zdali si to někdy zopakujeme. Vyjádřila se velmi kladně, ale musela vystupovat a já se nedozvěděl její jméno. Je to sakra škoda!

Zase jsem si sedl na své úplně první místo, už jsem se neudil; jen jsem spokojeně oddychoval. Ani ne za minutu se mi zavřela víčka a já zaspal cílovou stanici, což mě docela naštvalo.

Následující události naznačím pouze útržkovitě: nedostavil jsem se na rande s mojí holkou včas; dostal jsem košem; ze smutku začínám kouřit trávu a o měsíc později si beru kokain; předávkování; končím v odvykací léčebně, kde ze mě mají sejmout drogovou závislost; do půl roku si skutečně odvyknu; pak odjíždím na dva roky do Tibetu a tam si mnoho věcí dám do pořádku; začínám na sobě tvrdě pracovat, snažím se dohnat všechno co jsem ještě nestihl, dodělávám maturitu a vystuduji vysokou školu; stává se ze mě nový, lepší, morálně čistší člověk.

Všechno je v nejlepším pořádku, ale…

Rozlepil jsem víčka, podíval jsem se z okýnka vlaku a před očima se mi míhala jarní prosluněná krajina. Napadaly mě různě zvrhlé myšlenky…