Horečka #4

Jakmile jsem vylezl z kanálů, uviděl jsem tři agenty-štváče, jako kdyby na mě čekali, jako kdyby mi na kůži nalepili tracker sondu, která se po nějakém čase vstřebá do kůže a v hostiteli několik týdnů koluje jako tekutý RFID čip.

Jako první jsem v lepkavé mlze uviděl červenou pulzující skvrnu – přesně takovou jakou měla na krku agentka, která mě mučila v mém bytě. Měla na sobě bílé šaty z LED vláken, které aktivně zářily a umělý pigment ve tváři, který se divoce přeskupoval a měnil tvary.

Jeden z agentů měl kolem sebe dva duchy. Lidé v té době už neumírali. Těsně po smrti se jenom s malým narušením kontinuity existence restartovali v počítačové podobě, která se manifestovala v podobě holografických duchů. Poslední výdech byl zároveň prvním nádechem nového života. Duchové žili v cloudu – nejspíš na serverech společnosti Avarus Malum Corp a proto museli souhlasit s jejím licenčním ujednáním, které se mohlo kdykoli jakkoli změnit, všechny své myšlenky zpřístupnili společnosti Avarus Malum Corp k analýze, uschování a data-miningu, jejich vědomí mohlo být kdykoli změněno, poupraveno, jeho části nebo nějaké vzpomínky, která odporují pravidlům společnosti smazány. Část jejich mysli a paměti byla vždy vyhrazena pro reklamy a komerční sdělení. V horní polovině snů se vždy promítaly reklamní bannery. Duch nemohl říkat nebo jinak komunikovat nic, čím by porušil něčí copyright, duševní vlastnictví, monopol nebo patent. Mezi patentovanými slovy bylo například: děkuji, prosím, rád, nebo většina slov označujících budoucnost (o minulost nikdo nestál, nedala se zpeněžit) a příjemné pocity. Když duch nesouhlasil byla jeho existence okamžitě ukončena. A samozřejmě se nemohl přestěhovat na jiný server jiné společnosti nebo svojí existenci hostovat sám, s tím také souhlasil²⁷ .

Jak jsem se vysoukal z kanálu, už tasili laserové rapíry. Jakmile mi srdce začalo divoce tlouct a adrenalin se mi rozlil po těle, zase jsem pocítil tu neobvyklou lehkost a zostřené vidění světa. Nanobotický virus začal pracovat.

Snažili se mě chytit, snažili se mi usekat nohy rapíry, snažili se mě omráčit paralizujícím jedem, poslali po mých stopách bio-terminátor – velice dravou umělou formu života, která byla vytvořena za účelem likvidace celých mimozemských civilizací. Kolonie bioterminátorů, které přežijí i ve velice nehostinných podmínkách, přečkají nepředstavitelný chlad, lávové horko, nepotřebují kyslík, odolají gigantickým tlakům, přežijí v atmosféře plné výparů silných kyselin a v chladných prostorech vesmíru se uvedou do stavu hibernace, by byla vysazena na cizí planetě, bio-terminátory by se začaly množit a požírat a likvidovat místní faunu a flóru, za několik let by byl původní ekosystém zcela zničen a připraven pro lidskou kolonizaci. Bio-terminátory byly tak neuvěřitelně nebezpečné, že musely mít životnost omezenou na čtyři roky.

Ale nic z toho mě nemohlo zastavit.

Jenom moment, jako záchvěv, vibrace a v hlavě se mi rozezněl známý hlas, který jsem nedokázal popsat ani přisoudit žádnému zdroji. Šeptal mi do ucha: seber se a běž.

A tak jsem běžel.

Jeden z agentů po ně vrhal rezavé nože. Čepel se mi zaryla do lopatky. Nebyl čas na bolest, ne právě teď. Vystřelil jsem jako zběsilý projektil, raketa poháněná pudem bláhovým sebezáchovy. Znal jsem mechaniku systému Sledování, Kontroly a Eliminace, kterou mohli demokraticky zvolení despotové vybudovat jenom proto, že rozdělili, znechutili a odcizili lid. Všichni si začali věřit, že pyramida politické reprezentace a vládnutí je už z principu zkažená a jediné, co mohou dělat, je Pyramidu a Oko ignorovat. To byla živná půda pro plíseň aparátu Sledování, Kontroly a Eliminace Severních Zemí. Věděl jsem, že i kdyby se mi podařilo setřást ty tři agenty-štváče, stejně bych neměl vyhráno. Vždyť celé nebe bylo proti mě a proti nám všem, celé nebe se na mě a všechny ostatní dívalo a sledovalo nás. Bezpečno bylo jenom v podsvětí.

V Severních Zemích nevycházelo ani nezapadalo slunce. Celý den tam ulice plnilo neustávající horké přítmí. Říkalo se, že Severní Země zakázaly střídání denního cyklu, protože díky pokročilým stimulantům a mozkovým štěpům a elektro-implantátům stejně nikdo nepotřebuje spát více jak šest hodin týdně a pro ty příležitosti jsou připraveny hibernační boxy, které člověka uměle uvedou do stavu spánku. Nikdo nepotřeboval noc a tak zakázali den – to byla logika Severních Zemí. Ve skutečnosti bylo nebe přeplněné sledovacími satelity a orbitálními bombardéry²⁸ , že se mezi nimi prodralo jenom pramálo slunečního světla. Oběžná dráha byla přeplněná, satelity a družice do sebe strkaly a narážely, většina z nich už dávno nefunkční, jako auta v dopravní zácpě, nikdo nemohl jet rychle, aby nenarážel do ostatních a tak se vraky a smetí a funkční zařízení a vesmírné zbraně vlnily v mnoha vrstvách na rozhraní kosmu a zacláněly slunci a zacláněly i sami sobě. Přesto ve městě bylo vždycky nepříjemně horko.

V té době jako reakce na nekonečné přítmí začaly masivní implantace duhovek citlivých na infračervené záření. Ale výsledný efekt byl přesně opačný – protože všichni, nebo aspoň velká většina lidí, viděla dobře i ve tmě, začaly se vypínat pouliční lampy.

Stejně tak se začínalo s první várkou implantací intrakraniálních senzorů, které byly schopné číst cizí myšlenky cizích lidí. Ani jsem se nesnažil domyslet, jaké by tohle mohlo mít vedlejší efekty pro strukturu společnosti. Později jsem se dozvěděl, že všechny testovací subjekty, kteří přijaly intrakraniální senzor začaly trpět šílenstvím a do posledního spáchaly sebevraždu. Neunesly neustávající příval hlasů a skutečnost, že se víc vyznají v ostatních než sami v sobě.

Potemnělé město mě nechtělo pustit ven, jeho imunitní systém byl aktivován, Prometheus slídil, agenti zase na stopě, já zase na útěku. Tohle město bylo vězení, tady mi tekla voda do bot. Pod vyhaslou lampou stopovalo několik čtenářů myšlenek.

Zase mě zalila vlna syrové božské energie, byl jsem jako nezastavitelný juggernaut – probíhal jsem zpomaleným filmem přízračného města. Několik vteřin a ztratil jsem se svým pronásledovatelům z očí.

Zmizeli mi z dohledu, ale ani v nejmenším jsem nebyl v bezpečí. Na mojí stopu se vydaly mnohem horší věci – autonomní létající roboti, kteří se nespoléhali na lidské smysly, aby vypátrali a uhnali svojí kořist, ale na senzory mnohem přesnější než cokoli, co kdy příroda stvořila²⁹ . Někdy mě napadalo, že kdybychom vytvořili jednu jedinou syntetickou šelmu vybavenou mohutně zostřenými smysly senzorů a scannerů a vypustili ji do volné přírody zabíjet, celý ekosystém by se zhroutil, příroda by nebyla schopná odolávat vražedným monstrům, které produkujeme a stavíme a zlepšujeme každým dnem, jako maniakální vědci si svítíme zapálenou sirkou v domě nasáklém benzínem. Vždycky bylo snadnější ospravedlnit válku, než ospravedlnit mír.

Ty robotické létající bestie mi byly v patách, slyšel jsem vzdálený hukot rotorů, nechtěli mě očividně zabít, to mohli udělat každý den tisíckrát ještě před tím, než jsem si dal snídani, chtěli mě naživu, nejspíš proto aby mohly extrahovat Tajemství.

Severní Země poměrně brzo dosáhly Konečné A Jediné Formy Spravedlnosti, která se vyvinula z prvotních snah o automatizaci policie³⁴ – masivní počítačový systém, který vyhodnocoval chování všech obyvatel. Když byl někdo zařazen do kategorie „nebezpečný“, byl automaticky zavražděn raketou vystřelenou z robotických letadel patrolujících nad Severními Zeměmi dnem i nocí. Nejvyšší Forma Spravedlnosti fungovala zcela bez zásahu člověka posledních dvacet let²⁹ .

(pasáž chybí)

Senzory a scannery namontované na vraždící robotická letadla a senzorické sítě viděly jenom živé věci. Když člověk umřel, nechaly ho být. A tak jsem umřel. Sedl jsem si, hlavu opřel do dlaní, zavřel oči a srdce mi přestalo tlouct. Jak klesala moje tělesná teplota, stával jsem se pro senzory čím dál průhlednější. Čas se zastavil.

V hrudníku jsem měl Černé Srdce – přístroj implantovaný auto-docem, který mi do oběhu vypustil vysokou dávku syntetických prezervantů a pak vypnul a přerušil všechny životní funkce. Ale to nebyl konec. Černé Srdce čekalo a odpočítávalo. Dostalo mě za řeku Styx a odečítalo vteřiny do znovuzrození, do okamžiku, kdy bude čas mě vytáhnout z přízračného Tartaru zpátky.

Elektrický šok, škubl jsem s sebou, prezervanty byly rozpuštěny jinou látkou a po dlouhé době jsem se znovu nadechl. Jediný vedlejší účinek byly bolesti hlavy, nejistá chůze a zcela nový pohled na svět a na kontinuitu existence.

Senzory nikde. Tiché podzimní předměstí. Vyklepal jsem listy z vlasů a vydal se šedým večerem.

„Jak dlouho jsem vlastně nebyl?“ pomyslel jsem si.

Podíval jsem se na hodinky.

„Čtyři měsíce! Proboha!“ Společnost byla v rozkladu a nikdo se na ulici nedíval nalevo ani napravo a ani moc daleko dopředu, aby náhodou nezavadil pohledem o jiného člověka, který by ho mohl soudit za znásilnění, omezování osobní svobody nebo porušení copyrightu.

V té době mi už bylo jasné, že to Tajemství, které se tak horlivě snažil dostat Prometheus nebo trojice agentů je v mojí hlavě ukryté velice dobře, ale dá se uvolnit použitím jistých chemikálií a drog. Proto mi ti agenti nejdřív podávali velké dávky syntetického alkoholu a drog. Nepodařilo se jim to jenom proto, že nenašli tu správnou kombinaci látek, neměli správný chemický klíč

Prometheus se mě snažil ochránit před agenty-stváči proto, aby mě mohl dostat sám, ale jeho metody nebyly ani zdaleka tak sofistikované. Prometheus věděl po čem touží a věděl, že to může z mého krvavého mozku extrahovat libovolným ostrým předmětem.

Znovuzrozený v nevlastním anonymním světě jsem pomalu šel na jih.

(pasáž chybí)

A najednou se přede mnou objevila těžce hlídaná hranice hranice Severních Zemí.

Každý náklad z Jižních Zemí byl proskenován mobilními backscatter rentgeny³⁰ , každý cestující musel projít polem senzorů a nikdo si nebyl příliš jistý, co vlastně senzory snímaly. Někteří lidé poté, co prošli polem, viděli jasné barvy, jiní byli důrazně požádání ochrankou, aby šli do zadní místnosti na slovíčko. Co našli a hlavně jak, nikdo netušil. Poté, co byly zavedeny scannery, senzory, neustále patrolující bezpilotní robotická letadla, automatické výzvědné vzducholodě³¹ , nekonečná kamerová pole a molekulární scannery³² , Hranicí přestala proudit Droga, ale i Svoboda.

Všechen hi-tech hardware pro ostrahu a totální sledování na Hranici proudil přímo z bojových oblastní a četných válek vedených Severními Zeměmi³¹ . Jakmile boje ustaly, dělníci od pohraniční stráže začali nakládat drahé vybavení do náklaďáků a odváželi z pouště do čekajících nákladních lodí, aby je o dva dny později namontovali na stále sílící Hranici. Co jiného měli dělat s vojenský hardwarem? Zbavit se ho? Zcela běžná praxe byla (nikdo o tom příliš nevěděl a tak tomu ani nemohl odporovat), že v okamžiky skončení války se všechno vybavení přesunulo na domácí bojiště, kde nepřítelem byly tak zákeřné a nebezpečné věci jako svoboda, soukromí, spravedlnost nebo všeobecná příčetnost. Jakmile sledovací aparát Hranice nebo zemí od ní na sever pohltil další nástroje, zbytněl a nová úroveň sledování se stala normou³¹ .

Měl jsem se tam setkat s Hadem – se svým robotickým dealerem. Doufal jsem, že mi dodá potřebné látky, díky kterým budu moci aspoň částečně pochopit svoje Tajemství. Možná, že pak nebudu muset přecházet Hranici. Chvíli jsem postával na horkém betonovém plácku, kterým prorůstala tráva a kopal do vajglů. Najednou se zvedl nepatrný vánek a něco zašustilo v trávě. Had. Zastavil se přede mnou, napřímil se, měřil mě mechanickýma očima a pak promluvil syčivým hlasem. To byl můj dealer.

Jediný způsob, jak propašovat Drogu přes těžce hlídanou hranici byl robot ve tvaru hada, který se neslyšně plazí po zemi a může se prokopávat i pod ní. Jedině taková bytost může uniknout Zdi Očí.

(pasáž chybí)

V Severních Zemích jsem ještě nějakou dobu zůstával a skrýval se v podzemí. Utekl až jsem krátce poté, co se zprávami mihl případ člověka, který vedl spořádaný život a bylo mu líto, že jeho agent-informátor nemá o čem hlásit a začal s protisystémovým chováním. Následující noc jsem přešel hranici a ocitl se v pláních Jižních Zemí a nadobro opustil svého Agenta. Čas od času mi pak od něj chodily pohledy, ve kterých si stěžoval na své nové Cíle.

Každému člověku v Severních Zemích byl přiřazen jeho vlastní agent-informátor, který svého člověka sledoval 25 hodin denně a o jeho chování podrobně informoval vyšší místa. Agent, který nepotřeboval spánek a nikdy nemrkal, žil v domě svého cíle a zblízka ho sledoval a dělal si podrobné zápisky. Agent musel za všech okolností následovat svůj cíl a mít ho na dohled a na doslech. Agenti často celé noci bděli u postelí svých Cílů nebo se přehrabovali v jejich věcech a lidé nemohli nic namítat. Agent tu byl přece jenom pro jejich bezpečnost a to že byl u každé manželské soulože (kterou podle zákonů Severních Zemí musel co nejpodrobněji popsat, ohodnotit a spolu s fotografickou evidencí co nejrychleji poslat do vedení) bylo jen pro dobro občanů Severních Zemí.

Každý člověk se musel o svého agenta starat. Musel ho na vlastní náklady ubytovat, nakrmit, ošatit a pravidelně shánět nejnovější špionážní vybavení. Stockholmský syndrom byl nevyhnutelný a bez výjimky nastával během několika týdnů. Byly známé případy, kdy občané pomáhali agentům s reporty o sobě samých. Lidé často předávali reporty osobně, obvykle i s vlastním podpisem, který stvrzoval faktickou pravdivost reportu.

„Přece nebudete nutit daňového poplatníka, aby financoval policejní stát?“

(pasáž chybí)

Podařilo se mi utéct do Jižních Zemí. Kdybych pokračoval dál na jih, mohl bych vidět na obzoru dvě věže městských států. Pronajal jsem si byt v malém dřevěném hotýlku na pobřeží a po mnoha letech konečně spokojeně usnul.

(3. stupeň očistce)

Probudil jsem se ale opět v horkých potemnělých ulicích Severních Zemích, které se proměnily k nepoznání.

Celé město bylo pokryto kamerovými tapetami. Každá plocha každého města Severních Zemí byla pokryta senzorickým materiálem, který fungoval jako fotovoltaický článek, ale také jako pole kamer a scannerů. Každý centimetr čtvereční nás viděl, slyšel a cítil. V horkých mračnech prachu kroužily roje autonomních robotů velikosti hmyzu. Ve vzduchu poletovaly RFID čipy veliké jako zrnka prachu, které se šířily jako pyl – dostaly se na člověka, zůstaly na kůži, byly vdechovány, cirkulovaly krví a pak mohly být kdykoli přečteny a identifikovány z jakéhokoli senzoru v městě.

Všechny tyhle stroje vydávaly teplo. Možná proto bylo v Severních Zemích takové horko a možná proto, se vedro s lety znatelně zhoršovalo.

Z Města Vězení se už nedalo uniknout. Sledovací aparát nepotřeboval bývalé strážce brány, které podporovaly jeho rakovinné bujení. Žil vlastním životem, nanesen v tenké lesklé vrstvě na každém umělém povrchu. Lidé byli jenom špína, která znečišťovala optiku kamer.

Už se za mnou nikdo nehnal, věděli, kde přesně se nacházím. Mohli mě vyřídit, kdykoli chtěli. V každou chvíli jsem měl na dohled hejna vražedných botů nejrůznějších tvarů a podob – létajících, chodících, plazících, slídících. Mohli mě ve vteřině anihilovat, kdyby jenom chtěli. Tak na co vlastně čekali?

(pasáž chybí)

Před několika lety začal Věk Nemravnosti, kdy se augmentace a modifikace těla a mysli a splétání DNA byly stále odvážnější, bizarnější a hlavně zcela běžné. Mody překročily nepsané hranice lidské estetiky. Začalo to prostou glorifikací augmenované vizáže – ostré rýhy v kůži po operacích, viditelné šrouby zasazené ve tkáních a v kostech, krční porty sloužící k medikaci léků, mechanická nelidská těla, symbióza živé tkáně a strojů. Živočišná tkáň se stávala mechanickou a implantované stroje se stávaly organickými – žily, dýchaly a regenerovaly se. Ale jak předvídali vizionáři v dobách před technologií, žádný cílový konečný bod, kde by se tempo změny a pokroku zastavilo, neexistoval a nikdy nenastane. Všichni věřili v end-point jenom proto, že je selhala představivost. Jakmile fantazie dosáhla limitů, lidé věřili, že všechno od té chvíle až k tepelné smrti vesmíru bude stejné a naprosto beze změny.

Každý člověk mohl mít tělo, jaké chtěl a po jakém toužil, krása se stala lacinou komoditou. Ale kdo tvrdil, že standard krásy zůstane nezměněn, když je možné úplně všechno? Kdo tvrdil, že každý člověk amputovaný od pasu dolů bude chtít dvě lidské nohy, když může mít cokoli? Mechanizovaná lidskost byla fetišizovaná. Někteří porušili pravidla a nechali si implantovat mechanické hadí tělo nebo osm arachnoidních nohou. Proč dodržovat pravidla, když žádná neexistují? Materializace libovolného fetiše byla jenom otázkou peněz. V posledních dnech se objevili kentauři. Od pasu nahoru člověk, od pasu níž tělo koně. Několik set kilogramů divoké tkáně všetně semi-realistických genitálií. A takto modifikovaný genom se začal šířit populací a smýval lidskost z lidské rasy. V té době se začínalo mluvit o real-time evoluci v tempu obměn buněk a o prvních úspěšných modech dětí, jejichž geny byly zcela fabrikované. Pokud si rodič mohl dovolit platit za patentované geny, mohl si vybrat nejlepší z nejlepších potomků.

Všichni byli mladí. Stárnutí se s každým dnem zpomalovalo. Předpovědi Aubreyho De Graye³³ se vyplnily a po městě visely jeho portréty na kterých byl vyobrazen jako světec. Jenom díky němu se plnovous znovu vrátil do módy.

Začínaly se objevovat první primitivní nanobotické viry, syntetická krev – která dokázala vázat stomilionkrát více kyslíku a díky ní se člověk musel nadechnout jenom jednou za tři roky a dva měsíce – a ambrózie – univerzální lék, který byl krátce po svém objevení zakázaný úřadem pro kontrolu léčiv.

A přesně v tom okamžiku začala technologická singularita.

V korunách mrakodrapů zahřmělo, chladný večerní blesk se klikatil mezi reflexními panely oken.

A pak se spustil déšť.

Stál jsem v horečce a prachu ulice, voda mi stékala po hlavě a pálila v čerstvé jizvě na zátylku, město se ochlazovalo a s klesající teplotou se vracela i moje příčetnost.

Viděl jsem, jak ke mně přibíhají tři agenti-štváči, ale přívaly deště rozpustily jejich halucinační masky.

Pohlédl jsem na ně, byl jsem unavený, spálený, vyprahlý, dehydrovaný a bolela mě hlava. Chytili mě za ramena a pomalu a mlčky mě vedly domů. V tu chvíli jsme nepotřebovali žádná slova.

27. Něco v tomto smyslu
28. Orbitální bombardéry popsány zde. Psal jsem o nich v povídkách Anomalocaris Detrimentum a 2048
29. Informace o rozsahu použítí Drones a bezpilotních letounů: zde, zde, zde a zde
30. Backscatter rentgen v dodávce
31. From Battlefield to the Border
32. http://surviveandthrive.tv/new-tsa-molecular-scanner-can-scan-every-molecule-in-your-body/
33. Aubrey de Grey
34. Zmíněno v povídce Dům na okraji dějin