Horečka #3

V Severních Zemích pochopitelně fungovala přímá demokracie. Volby se konaly jednou za dvacet let a nikdo nemohl zvolené politiky odvolat. Nikdo jim nemohl mluvit do jejich způsobu vládnutí nebo je kritizovat. Jakýkoli kontakt s politiky byl zakázán (oficiálně proto, aby se vyhnuly možnosti úplatků a lobbingu, který ale i přesto probíhal ve velké míře) a všechny dokumenty přísně utajované. Politici žili celých dvacet let ve velkém paláci a jednou za měsíc podstrčili nový svazek zákonů pod dveřmi ven. „Co jste si zvolili to máte.“ Oficiálně byly povoleny jenom dvě strany, které se od sebe příliš nelišily. Když se omezí pestrost palety ze které se vybírá na dvě volby, lidé si vyberou mnohem lépe z oněch dvou možností. Nemusejí se zabývat a porovnávat miriádu irelevantních příležitostí a východisek.

Tak se to tedy aspoň psalo ve zkrácené verzi ústavy (nezkrácená verze byla příliš dlouhá a podle zákona vždycky vytištěná velice malým písmem a tak se nikdo moc neobtěžoval ji číst a přešel to s tím, že přece její autoři nebudou mít zlé úmysly), ale ve skutečnosti byla téměř kompletně ovládána soukromým kapitálem. Právě korporace rozhodovaly o utajené části vlády, parlamentu a senátu a svými financemi určovaly, kdo bude zvolen do té veřejné části¹⁶ .

Daleko na jihu šli ještě o kus dál a na pobřeží vytvořili tři městské státy plně vlastněné soukromým kapitálem¹⁷ . Vlastníci si dosadili vlastní zástupce a zákonodárce a ti pak vytvořili naprosto spravedlivou, rovnou a svobodnou ústavu a zákony městského státu. Vlastníci pak všechny tyto zástupce vyházeli a dosadili vlastní lidi, kteří vyprodukovali „lepší“ společenský systém.

Už dříve se mnoho let ve Severních Zemích ozývaly hlasy po tom, aby byl stát řízen jako soukromá firma – velice efektivně, zohledňující jenom návratnost investic, se zahraniční politikou jako formou public relations. Městské státy daleko na jihu byly řízeny jako firma – velice efektivně a zcela bez demokracie. Městské státy měly své vlastníky v roli absolutních monarchů, ne zástupce moci lidu.

První městský stát krátce po svém založení rychle měnil vlastníky v sérii spekulativních obchodů. Každá transakce uměle navyšovala jeho cenu – na jednu stranu šlo o prázdný kus země, na druhou stranu pak o přímou cestu k dystopickému cyberpunku, k dokonalému úniku superbohatých „pánů lidstva“¹⁸ před pravidly, které beztak do velké míry dokázali ignorovat. Cena dosáhla maxima, bublina praskla, nevydařené obchody dvěma bankám zlomily vaz, vyžádaly si záchranné dotace od státu a zanedlouho obě banky i spolu s městským státem koupila finanční divize společnosti Avarus Malum Corp. Zákonná norma Bankovního Městského Státu měla dva pilíře: maximální ochranu bank a žádná práva pro civilní obyvatelstvo. Tento městský stát neměl vlastní armádu, ale k vymáhání dluhů od krachujících států si pronajímal roje bezpilotních letounů přímo ze Severních Zemí – army as a service.

Druhý městský stát byl ovládnut narkomafií. V tomto státu nebyly ustanoveny žádné zákony, platilo jenom to, co řekl boss narkomafie. Ale nikdo nevěděl, co vlastně řekl. Zanedlouho po té, co svět zaplavily osobní bio-assemblery a drogový obchod začal upadat, vládci tohoto městského státu změnily zaměření a sestavili největší soukromou armádu na planetě, jejíž služby hojně využívaly Severní Země.

Třetí městský stát ovládla svoboda. Dávno před jeho založením proběhla největší světová crowd-fundingová kampaň, miliony a miliony nadšenců, aktivistů, hackerů a snílků daly najevo, že jim na svobodě záleží a složily peníze na zakoupení městského státu, aby tam vybudovaly anarchistickou společnost, kde bude probíhat inovace, pokrok a sdílení vědomostí k prospěchu všeho lidstva. Ale myšlenky pokroku, transparence a svobody byly pro svojí dobu příliš radikální a setkaly se s předvídatelnou odezvou: hrozba vojenského zásahu a obsazení území Anarcho-pirátského státu a destrukce jeho hlavní idei¹⁹ .

Všechny tři městské státy ležely vzájemně na dohled, tři body na nezměrném plochém pobřeží. Stavba byla v každém státě zahájena v okamžiku jeho založení a už nikdy neskončila. Země nezatížená pravidly okolního světa byla omezená a tak vládci jednotlivých států stavěli k nebi. Každý den se betonové věže, které do posledního centimetru pokrývaly celou plochu jednotlivých států, přiblížily o pět pater blíže k obloze v barvě obrazu televize naladěné na mrtvý kanál, unavení dělníci ve třech směnách nanášeli vrstvy betonu a oceli. Ze základů tří států vyrostly tři nesmírné věže.

A když k Anarcho-pirástkého státu – poslední a jediné skutečně svobodné enklávě – blížily tanky pronajaté soukromé armády – betonový ledovec se před nimi vytrhl ze země a vznesl se do vzduchu. „Musíme pryč a musíme hned. Tahle planeta je vězení.“

Jedna svobodná země se vznášela v oblacích nad tou nesvobodnou a druhá ležela hluboko pod ní.

(pasáž chybí)

Cítil jsem jak se něco pohnulo na okraji mého zorného pole. Zvuk jako kdyby někdo tasil meč, úpění slitin s tvarovou pamětí, čekající Prometheus vyrazil jako raketová šelma. Vrhl se po mě, třicet metrů letěl vzduchem. Dopadl na mě s chirurgickou přesností a srazil k zemi. V ruce měl břitvu, ocel se zableskla. „Máš něco, co potřebuje celé lidstvo,“ procedil Prometheus skrz zuby zatímco se mi snažil držet ramena u země. „Bez tvého Tajemství nemůžeme pokračovat v pokroku.“ Obětování jedince v prospěch celé lidské rasy dává naprostý smysl jenom pokud tím obětovaným nejsem já sám. A přesně v ten okamžik jsem byl přesně tím člověkem.

Sebral jsem všechnu sílu a odhodil ze sebe Promethea. Hbitě vyskočil zpět na své pružné protézy a mě hned došlo, že s jeho těžce augmentovaným tělem se nemůžu měřit v přímé konfrontaci, byl mnohem silnější, odolnější, hbitější a rychlejší než já – byl smrtelník na půli cesty k kybernetickému životu. Otočil jsem se a začal utíkat. Jaký to mělo smysl? Moje humanoidní končetiny proti šelmě, která byla z poloviny kyborg. Prometheus za mnou vystartoval a začal zrychlovat. Slyšel jsem pružné úpění jeho kroků. Klouzal vzduchem. Zrychlil jsem, až na konec sil a ještě dál, horký vzduch se na mě lepil v slaných krůpějích. Měl jsem sucho v krku, svět se jakoby zavlnil, jedna příčná vlna proběhla odstartovala od mých těžkých kroků a vzlétla patry mrakodrapů k prašnému nebi. A pak jsem se najednou cítil podivně lehký a klidný, jako kdybych prožil okamžik zostřeného vidění světa, pohyboval jsem se bez odporu, jako perpetuum mobile a zrychloval jsem, svět se zpomaloval, deformoval, tmavl červeným posunem. Letěl jsem jako nadzvuková střela, jako paprsek fotonů od nejvzdálenější hvězdy. Najednou bylo všechno možné, najednou jsem byl nezastavitelný Juggernaut, najednou jsem dokázal úplně všechno.

Prometheus mě předhonil – musel se hnát rychlostí aspoň 120 kilometrů za hodinu – skočil přede mě a zabrzdil. V asfaltu zůstaly dlouhé horké rýhy od jeho protéz. Nekontroloval jsem svoje tělo a smetl jsem ho. Najednou jsem ležel nad ním. Nečekal jsem na nic, žádné vysvětlení nebo poslední slova před nevyhnutelnou konfrontací a začal jsem ho mlátit do obličeje. Po pár ranách začala cákat krev. Zuřivě jsem mu nasázel ještě několik úderů než mi došlo, že je to moje krev. Moje pravačka zkrvavená, sedřená kůže, odhalené bílé klouboví. Prometheova tvář zcela nepoškozená. Odhodil mě stranou, zcela klidný, žádné emoce, žádná nenávist, jako naprogramovaný robot, věděl, co chce a věděl, že je to uvnitř mé hlavy.

Moje vědomí sláblo, zvedl jsem oči a nad Prometheem stáli ti tři agenti-štváči – Ona v bílých neprůstřelných šatech, všichni tři v rukou laserové rapíry²⁰ . A pak jsem se utopil v horké tmě.

(2. stupeň očistce)

Probudil jsem se na jiném místě v jiný čas, tělo vyprahlé a rozpraskané jako vyschlé bahno; horko bylo ještě nesnesitelnější. Protáhl jsem se, kosti zapraskaly, ale cítil jsem nebývalé teplo a aktivitu v tepnách a žilách. Zkontroloval jsem se, moje tělo bylo zcela nepoškozené, pravačka bez bolesti a zranění, zničená tkáň byla zcela zahojená, bez jizev. Později mi auto-doc v podzemí diagnostikoval nanobotický virus. Pokusil se extrahovat vzorek, ale jakmile virus opustil moje tělo, okamžitě se rozložil – jako kdyby se mnou byl nějak spjatý.

Město se proměnilo, zestárlo, prorostlo senzorickými sítěmi a poli, sledovalo a vyhodnocovalo své obyvatele²¹ . Mezi přáteli a nepřáteli přestaly existovat rozdíly – k oběma se přistupovalo se stejným analytickým přístupem a analýzou návratnosti investicí. Přátelství se bralo jenom jako druh investice. Společenské vztahy probíhaly pouze v nejmenší nutné míře, která stačila v uskutečnění vytyčených cílů a dokončení transakcí.

V té době už nebylo místo pro společnost, která u lidí předpokládá dobré úmysly. Nebyl důvod, když technologie může zjistit, že člověk skutečně nemá zlé plány a záměry. Pozitivistický světonázor byl prohlášen za zastaralý, převládla kultura povolení.

Velká část lidí nosila inteligentní brýle, které jim přímo do sítnic promítaly augmentovanou realitu, obraz okolního světa obohacený o mnoho informací, detailů, spojitostí, reklam a lží^{22 35 36} . Realita byla částečně mediovaná. Lidstvo se hroutilo do druhého Věku Samoty.

První Věk Samoty nastal s rozšířením internetu, instantní komunikace a sociálních sítí, které slibovaly, že už nikdy nebudeme sami, ale přinesly pravý opak. Technologie nám dala neuvěřitelné možnosti, ale nenaučila nás, jak je správně využít, abychom byli šťastní. Technologie nám umožnila více komunikovat, ale přesto jsme byli stále více sami. Díky technologii jsme toho více říkali, více se prezentovali a více sledovali ostatní, ale stále více jsme byli o samotě, lidské bylo nahrazeno strojovým.

Prorokům bylo jasné, že v následujícím věku nebude méně samoty, jenom bude lépe maskovaná – a to byl Druhý Věk Samoty, kdy i kontakt tváří v tvář je mediovaný a zprostředkovaný a tím pádem je v něm cosi chladného, cizího a nelidského. Během setkání s přáteli si člověk připadal sám, separován od tepu světa, krmen prefabrikovaným neupřímnem, má záznam všeho, ale žádné zážitky, a minulost hodnotí podle toho kolik lidí ji vidělo a kolika dostala lajků. Všechno se dalo vyčíslit a výsledná čísla bylo možné seřadit a porovnávat s ostatními a každý žil tak, aby měl největší skóre²³ .

(pasáž chybí)

A pak jsem si vybavil další podrobnosti, kdy jsem seděl se svými třemi katy v bytě obloženém mramorem a mahagonem. Seděl jsem na kraji gauče a agentka v čistě bílých šatech, které aktivně zářily, se o mě opírala, seděla si na noze, jednou rukou mi objímala hlavu, druhou mi položila na břicho, koleno v mém klíně. Políbila mě za uchem a pošeptala pár slov: „Máš v sobě veliké Tajemství, máš ho v hlavě, v mozkovém kmeni, roste tam jako nádor a pomalu se šíří krevním řečištěm jako rakovina pravdy, velice nebezpečná a velice potentní. Vím o mnoha mocnostech starého světa, které po něm touží, chtějí ho získat, rozříznout kůži a lebku, otevřít mozkovnu, podívat se na něj přímo a extrahovat ho velice bolestivou metodou. Mi ti můžeme pomoct od tvého trápení mnohem příjemnějším způsobem – chemickou cestou.“ A pak si mlhavě pamatuji, že mi vyprávělo o psychoaktivních sloučeninách, které byly čerstvě vynalezeny jenom pro mě a moje tajemství.

„Proč od nás nechceš pomoct? Bojíš se toho, co objevíš?“ zněl mi v hlavě její hlas. „Bojíš se, že najdeš nástroj vlastní zkázy? Ale když to budeš odkládat, tak tě jistá zhouba čeká z jejich rukou.“ Nejistota a nevědomost byla mnohdy příjemnější než konfrontace s pravdou. Bylo snadné vydávat nejistotu za naději.

A pak si pamatuji, jak sevřela rty, mezi ně vložila jednu pilulku a pak mě políbila. Kapsli mi vnutila silou svého jazyka a syntetických feromonů. LED srdce na jejím krku divoce pulzovalo. Mlhavě jsem si pamatoval, jak jsem to samé dělal i s ostatními dvěma agenty.

Co mi to jenom dávali? Vysoké dávky opiátů, derivátů morfinu a syntetických analogů opia, vysoké dávky syntetických stimulantů a dalších psychoaktivních látek. Možná, že právě narkotika dokázala nějakým způsobem odemknout moje tajemství a proto se mě snažili zdrogovat. Skoro až nelidské dávky si ještě pamatuji a jenom bůh ví, na co se už nepamatuji. Nic z toho by v Jižních Zemích nebylo nelegální, ale tady to bylo proti vší logice zakázané. Kdyby mi podstrčili libovolnou nezákonnou substanci, mohli mě zabásnout hned na místě, přesně v tom okamžiku, kdy mi předávali kontraband. V jedné ruce balík drog v druhé pouta – cukr a bič, dva v jednom se slevou. V Jižních Zemích, kde zdravý rozum a logika nebyla ještě zakázána, nebyla konzumace drog protizákonná, pokud šlo o substance, které si člověk sám vyrobil. Nelegální byl prodej návykových látek. Byl nelegální a zcela zbytečný. Skeptici a alarmisiti a odpůrci pokroku se báli, že nás s rozšířením domácích bioreaktorů a bio-assemblerů ve kterých si kdokoli může připravit prakticky libovolnou substanci prakticky zadarmo, čeká katastrofa, ale mělo to za následek prakticky okamžité rozložení narko-mafie²⁴ . Drogový problém připomíná pyramidu, začíná s narkomanem z ulice a končí u vypasených drogových baronů. Veškeré úsilí se zcela zbytečně zaměřovalo na špičky ledovce – hlavy mafie. Ti jsou naprosto postradatelní, jakmile jednoho zavřou a pověsí, na jeho místo nastoupí dva další. Žádný z plánů konečné likvidace drogového problému nikdy nebral v potaz jediný slabý článek bez kterého řetěz drogového obchodu nemůže fungovat: koncové konzumenty a narkomany²⁵ . Tento problém se vyřešil sám. Když si drogu mohou vyrobit sami, nemusejí ji kupovat. Když nejsou zákazníci, celé jedno odvětví průmyslové aktivity skončí ze dne na den. Drogový průmysl se stal zastaralým.

Naproti tomu na sever od ocelové bariéry Hranice bylo zneužívání substancí těžkým trestem. Kdysi jsem v podsvětní síti laboratoří hrál Dungeons and Dragons s jedním šestnáctiletým drogovým baronem. Zeptal jsem se ho, kdy si myslí, že skočí štvavá válka proti drogám. „Doufám, že nikdy,“ odpověděl pohoršeně. Chemická válka držela ceny jeho produktu vysoko a konzumenti nebyli ve stavu, kdy by si mohli vybírat nebo stěžovat. Připlazili se kanály jenom aby dostali další kapku ambrózie²⁵ . Podobnou odpověď jsem dostal od agentů z protidrogového. Každá instituce vytvořená aby vyřešila nějaký problém se postará, aby problém přetrval a instituce tak měla smysl. Válka prohlubovala problém, a čím byl problém horší, tím větší měla smysl jejich instituce. Byly tu přeci jenom kvůli válce.

(pasáž chybí)

Procházel jsem prašným městem zpustošeným nevlastní proxy-válkou, kterou každý viděl až z obrazovek počítačů, ačkoli zuřila v jejich městě, a snažil se zjistit, kde vlastně jsem. Asfalt mi tál pod nohama. Za jedním rohem jsem uviděl Promethea, stál ke mně bokem, sledoval ulice a stále čekal. Byl o něco starší, lehce prošedlé vlasy, hrubší rysy s vytesanými vráskami. Pozoroval ulice chladným metodickým pohledem. Věděl jsem, že jakmile, by mě spatřil koutkem infračervených senzorů implantovaných v jeho očích, hnal by se za mnou až na konec světa jenom aby mi vykuchal mozek z hlavy rezavou lžící. Snažil jsem se mu utéct přes síť kanálů, pozemních laboratoří a automatických továren. Podzemní svět se také změnil k nepoznání. Dole pod městem se budovala armáda. Tisíce replikátorů replikovaly samy sebe v předvečer plánované revoluce. „Jaký je plán?“ ptal jsem se jednoho hackera. Začal mi vyprávět o tom, že létající pirátský městský stát je neustále pod útokem, jak virtuálním, tak fyzickým a to, co vidím v podzemí je příprava obrané operace – žádné zbraně zatím neexistují, ale v podzemí je tolik replikátorů, že můžou vyzbrojit a sestavit gigantickou armádu během jediného dne. Podzemí se změnilo na nezměrnou automatickou zbrojovku pro podporu rebelů.

O něco později jsem v podzemí dostal otravu krve. Během několika hodin se dostavily přeludy ve kterých jsem viděl budoucnost, spatřil jsem boje a pirátský stát v plamenech jak pomalu klesá pod hladinu moře. Také jsem spatřil vlastní smrt pokud velice rychle nenajdu pomoc. Vyléčil mě až jeden zapadlý auto-doc, který mi diagnostikoval onen neznámý nanobotický virus a u kterého jsem si nechal implantoval pár augmentací.

16. Přesně jak o tom píše a přednáší Lawrence Lessig (přednášky, blog).
17. V Hondurasu vyrostou městské státy pro podnikatele http://denikreferendum.cz/clanek/13902-v-hondurasu-vyrostou-mestske-staty-pro-podnikatele
18. „Masters of mankind“ jak o nich mluví Noam Chomsky
19. viz celá historie amerického státu, jak o ní mluví Noam Chomsky
20. Lasterové rapíry původně pocházejí z System Shocku, podrobněji jsem je popsal v povídce Šestý Den
21. INDECT
22. Google Glasses + http://falkvinge.net/2012/09/07/three-reasons-child-porn-must-be-re-legalized-in-the-coming-decade/
23. přednáška „Design Outside the Box“ z roku 2010 http://www.g4tv.com/videos/44277/dice-2010-design-outside-the-box-presentation/
24. Drogy a alkohol 2.0
25. viz W. S. Burrougs: Nahý Oběd
35. The Google Glass feature no one is talking about
36. Thirty-Five Arguments Against Google Glass