Horečka #2

Horko se do mě pouštělo čím dál tím víc, začala se mi trochu motat hlava, studený nápoj se vypařil a prázdná sklenice se mi kymácela v rukách, horká a vláčná jako karamel. Najednou jsem začal cítit nesmírné zlo – další z těch pocitů, které není možné vyjádřit současným jazykem, možná v budoucnu vědci objeví potřebná slova nebo vynaleznou nervové propojky a bude možné přenášet informace přímo mezi dvěma neuronovými sítěmi bez toho, abychom je nejdřív museli serializovat do slov a přenesli vibracemi vzduchu nebo fotonovými ohňostroji. Možná, že právě tahle technologie, která by nás zachránila před jistou zkázou, která by nám umožnila se navzájem konečně pochopit, nikdy nebude vynalezena. Počítače jsou klíčem k rozluštění tohoto problému. Neurochirurgové ještě pořád tápou, ale informatici už mají dávno jasno – serializační bariéru, která odděluje dvě vědomí nebo počítače můžeme odstranit jenom tak, že že sjednotíme jejich paměťové prostory, tedy že spojíme dvě vědomí do jednoho a trend jde opačným směrem: k větší granularitě. Počítačové systémy jsou v tomto ohledu celé roky napřed: jediné co můžeme vytvořit je iluze sjednocení, ale jde o špatnou zatékající abstrakci, která nikdy dobře nefunguje⁸ .

Pak jsem zvedl hlavu a pochopil jsem jak přesně vypadá peklo.

Stěny kolem mě pulzovaly, jako kdyby dýchaly, jako kdyby žily a my se nacházeli uprostřed prastarého a obrovského a pomalého srdce. Ruby se ve tváři najednou objevovaly divoké tvary, čáry, ostré hrany černých ploch – bílá kůže a černý amébický inkoust, který se divoce přeskupoval. Vzpomínky začaly prosakovat skrz čas. Malej Marty se oblékal do smutečního saka, černé kalhoty a černý klobouk, černé slzy a černá mysl. Všechno kolem něj černalo. Peo házel nože do stěny, jeden za druhým přesně do stejného místa a každá čepel zmizela v té předchozí. Tohle není skutečnost. Tohle se neděje.

„Sakra, sakra, sakra, sakra,“ zakvílel jsem tlumeně.

Věděl jsem, co se se mnou děje, věděl velice dobře jsem, že mířím do halucinujících vod. Chtěl jsem ostatním něco říct, chtěl jsem volat o pomoc, ale zradila mě řeč. Nedokázal jsem ze sebe vypravit jediné slovo. Jenom jsem tam seděl, divoce oddychoval kmital pohledem, oči vytřeštěné, snažil se něco naznačit rukama, prosebný pohled. „Panebože, musíte se mnou něco udělat,“ prohnalo se mi hlavou.

Svět před očima se začínal divoce deformovat a ostré hrany reality se rozpíjely v infekčním inkoustu. Přestával jsem poznávat věci kolem sebe. Pořád jsem věděl, kde se nacházím, ale i to pomalu mizelo jako když mořské vlny pomalu rozplavují hrad z písku na pobřeží. Poslední zbytky příčetnosti se mi snažily říct, abych vypadl do chladu.

Peo mě chytil za loket. Pár slov, kterým jsem už nerozuměl.

Cítil jsem jak mi nepříčetnost zaplavuje mozek, jak její hladina pomalu stoupá, pohlcuje záhyby šedé tkáně a s ní i poslední zbytky soudnosti. A pak najednou klid. Svět ztratil svojí lidskou podobu a stal se bizarním divadlem a můj mozek plně infikovaný vidinami nedokázal poznat, co se děje; nevěděl, že to není realita, že všechny vjemy jsou pokroucené a deformované, že skutečně platí „There is no spoon“. Toho si byly vědomi doznívající zbytky toho já, které se utopilo v horku. Svět se proměnil v něco velice nebezpečného.

Malou chvíli po zlomu realit, kdy jsem prošel pomyslným portálem, si nevybavuji. Pamatuji si všechno až po tom, co jsem musel provést něco velice podivného a všem muselo dojít, co se děje. Ruby a Malej Marty mě drželi za ruce a táhli mě do koupelny. Já se divoce zmítal v jejich sevření. Byt byl vzhůru nohama, převrácené sedačky, nábytek rozmetaný, oblečení a nádobí na zemi – stopy násilného zápasu.

„Musíme ho zchladit. To ho uklidní a snad se probere. Vanu, studenou vodu a led. Vezmi všechen. Peo, ty Adama znáš už dlouho, stalo se to už někdy?“

„Jo, už dvakrát.“

„Bylo to zlý?“

„Bylo,“ odpověděl Peo se svraštěným obočím.

Podařilo se jim mě dostat do vany a pustit studenou vodu.

„Co to děláte, vy svině. Mě nedostanete.“ Najednou jsem pocítil nával nebývalé síly, vysmekl jsem se jim, proběhl kolem Pea, vyrazil mu z rukou dva pytle plné ledu a bosky vyrazil ven ze dveří. Nepamatuji si, že bych cítil únavu nebo slabost. Nový vládce mého těla neznal existující pravidla a limity a tak předpokládal, že žádné neexistují.

A pak mě pohltila pokroucená halucinace pokrouceného světa.

Rozpálené peklo venku jsem viděl a vnímal jako potemnělou realitu města pod šedým nebem. Mrakodrapy byly nekonečné a tyčily se až k mrakům, ulice prázdné a vylidněné, ale přesto jsem cítil jak se na mě upírají hmyzí pohledy přes mračna horkého lepkavého prachu v barvě zaschlé krve. Jak jsem se sem dostal? Pamatoval jsem si jenom, že po mě jdou tři agenti – dva muži a jedna žena. Chtěli mě utopit, nebo to možná byla příprava na waterboarding. Ale co ode mě vůbec chtějí znát? Možná jsem se dostal na černou listinu, možná jsem se dostal pod čáru v globálním „disposition matrix“⁹ . Bezpilotní letouny a létající roboti skutečně patrolovaly oblohou. Možná to bylo jenom prosté mučení, které se vydává za divadlo výslechu.

Slizké klapání bot.

Na rohu stál Prometheus s cigaretou, která nikdy nevyhasla, v hrubém kabátě z nanovláken, pod kabátem na celém těle pružný a těsný exoskeleon z temně šedého inteligentního materiálu. Odklepal zrníčka popela z cigarety. Zavadil jsem o něj pohledem a všiml si že nemá nohy, ale místo nich jenom pružné aktivní blade-runner protézy ze slitiny s tvarovou pamětí. Když je do nic přivedeno napětí pružiny se napřímí a mohou nositele vymrštit desítky metrů vpřed. Později jsem se během beznadějné honičky na vlastní oči přesvědčil, že může za několik vteřin dosáhnout rychlosti přes sto kilometrů v hodině a městem prolétává sprintem čtyřicetimetrových skoků a člověk může jasně slyšet ostrý zvuk připomínající tasení meče, když se pružné čepele napřimovaly.

Párkrát přešlápl na místě, ozvalo se jenom tiché zaklapání. Podvědomě jsem věděl, že mě sledoval. Sledoval mě už několik dnů, vždycky když jsem ve snech slyšel periodické klapání železa na betonu, byl to právě on, chodil dole pod mým panelákem, přešlapoval, kouřil nekonečnou cigaretu a vyčkával. V té době jsem netušil, že právě on vydrží čekat celá staletí a nezastaví se před ničím, aby získal každé Tajemství – včetně toho mého. Prometheus byl titán, který kradl technologie gigantickým korporacím a open-sourcoval je pro použití obyčejnými smrtelníky, kteří si nemohli dovolit platit korporátním božstvům. Prometheus zažehl plamen nesmírných inovacích v zaplivaných podzemních garážích, kde si snílci a kutilové a technofilové stavěli svoje zázraky a svojí budoucnost. Jeho robotické nohy byly také výsledkem technologické krádeže. Při loupeži byl těžce zraněn, z posledních sil se odplazil do kanálu, zvedl víko a nechal se odplavit řekou splašek. Chvíli nato ho vylovil podzemní auto-doc provozovaný jedním z mnoha stínových hackerspaců a často pronajímaný mafií jako opravna poraněných gangsterů. V podzemí mimo dosah Kontroly a Správy existují celé sítě plně automatizovaných opraven, auto-doců, replikátorů, kryo-boxů, bio-reaktorů a bio-assemblerů. Za dva dny se probral z uměle navozeného pooperačního spánku v bloku regeneračních boxů vyskládaných vedle malé podzemní osady: dvacet lidí, hromada strojů, pár kryoboxů, replikátory a 3D tiskárny temně tiše hučely. Vyvalil se z boxu a po loktech se dral k nejbližšímu replikátoru, který mu vyrobil první generaci blade-runner protéz, které o dva dny dříve ukradl. Technologie se okamžitě chytila komunita, začala nad plány iterovat a do několika dnů přišla s lepším modelem, který bylo mnohem jednodušší a levnější vyrobit, odstranili všechny úmyslné chyby v designu, které do něj byly pečlivě zaneseny kvůli plánovanému zastarání. Za několik měsíců se objevila pátá nebo šestá generace aktivních blade-runner protéz, kterou nosil v tom okamžiku, kdy stál před mým panelákem a kouřil.

Ale nic z toho jsem v té době nevěděl. Všechno jsem se dozvěděl až později za velice nepříjemných okolností.

Nacházel jsem se v Severních Zemích – demokracii tak groteskně pokroucené, že už nikdo nedokázal poznat kde končí špatný vtip a začíná noční můra, jediném státě, kde nahradily státní hymnu špatným vkusem. Dostával jsem podezření, že právě svobodná republika Severní Země je pro mě už příliš nebezpečná. Jediná cesta ven o které jsem věděl vedla dolů na jih. Překročit těžce střeženou Hranici a pak do Jižních Zemí, kde možná najdu trochu klidu, abych složil hlavu a vychutnal si klidné západy slunce a sebral sílu a myšlenky a plány co dělat dál. Možná se budu muset vrátit zpátky a všechno jednou pro vždy vyřešit a spálit za sebou všechny mosty. Ale na to bude dost času až budu odpočívat v houpací síti v Jižních Zemích.

Město se nade mnou klenulo v zamračené šedi. Nebylo vidět na nebe. Mrakodrapy se sebe dotýkaly jako gotické oblouky – těžké a nesmírné.

A pak se mi z ničeho nic začaly další a další vzpomínky valit do mozkovny jako voda z protržené přehrady. V mysli se mi objevili zas ti tři agenti-štváči a závěje podrobností. Panebože, musel jsem s nimi strávit nejméně jeden celý večer a jednu celou noc v jednom malém bytě. Proč? Co jsme tam jenom dělali. Snažili se mě těžce opít abych jim vyzradil nějaké tajemství nebo se mě snažili uvést do těžkého post intoxikačního stuporu, aby mi nasadili mozkovou sondu a tajemství vykutaly ze snů? Museli mi dát nějaké drogy, nějaké extra látky k těm, které jsem si vzal dobrovolně. Nebylo mi vůbec dobře, potil jsem se, vidění mlhavé, svět se chvěl v rytmu mého srdce. Tenhle stav nebyl přirozený, něco tu nehrálo. Pokoušel jsem si vzpomenout jak vlastně ten byt vypadal, ale obrazy se materializovaly jenom velice pomalu. Moderní byt, černá sedací souprava, intimní osvětlení, všechny stěny pokryty LCD tapetami, všechno plně automatizované, centrální systém volil ambiant a hudbu automaticky podle mojí nálady. Nemusel se na nic ptát, všudypřítomné kamery mi automaticky přečetly výraz v obličeji, dálkové scannery mozkové aktivity¹⁰ – takové EEG na dálku poznaly mojí náladu a systém zvolil nápadu pro daný večer. Přesnost s jakou mě přečetl mě někdy trochu děsila. Když do nás stroje vidí tak dobře, nezačnou nás soudit, nezačnou námi pohrdat, když zjistí jací jsme ve skutečnosti? Bál jsem se, že do strojů nikdo nenaprogramoval empatii a všechno jednání je logický výsledek statistických metod strojového učení. Stroje a algoritmy do nás viděly tak jasně, mnohem jasněji než jsme dokázali pochopit jeden druhého. Nezískávaly nad námi výhodu? Nezjišťovali naše slabá místa a naše nejbolestivější tajemství? Možná. Možná proto se mě můj stroj vždycky snažil rozveselit, zvednout náladu, abych se na chvilku netrápil a jenom relaxoval. Byl to výsledek chladného programování nebo část jeho plánu. Věděl můj stroj, že ho podezřívám, že proti mě konspiruje? Co si o tom myslel? V tom bytě jsem bydlel sám, občas jsem tam míval návštěvy obou pohlaví – účinky drogy Y¹¹ nebo jsem se jenom snažil překvapit a zaskočit můj stroj? Věděl on i tohle?

Každá technologie, která nás dokonale zná a automaticky za nás dělá rozhodnutí, aniž by jsme si o něj řekli, k nám v podstatě přistupuje jako k nesvéprávným. Není to naše vůle, ale vůle cizí entity, outsourcování inteligence na jiný zdroj. Ale jak si můžeme bát jistí, jestli ho neovládá někdo s nekalými úmysly.

Vzpomněl jsem si, že na skleněném stoku ve vzpomínkách, který byl zevnitř prosvětlený, ležely prázdné krabičky léků, tmavé hranaté siluety proti zářícímu sklu – na to jsem si pamatoval, nevěděl jsem ale co bylo v nich. Aspoň prozatím. Ale co je vlastně realita, čím si můžu být jistý? Propadal jsem Descartovské skepsi a percepční depresi. Už v ten okamžik mohly být moje smysly dávno unesené a ovládané někým jiným, všechny vjemy fabrikované, všechna paměť nahrazena syntetizovanou neuronovou aktivitou – mohli přestavět celý můj vjemový svět¹² , ve snaze uchvátit a odhalit to poslední, co se jim ještě nepodařilo odhalit a znásilnit – moje Tajemství o kterém nevím ani já sám. Ale proč mě potom ráno chtěli utopit nebo mučit waterboardingem? Možná, že jenom se mnou ztratili trpělivost?

Ale co byl vlastně moje Tajemství? Já sám jsem ho neznal. Musel jsem najít někoho, kdo by mi mohl pomoci. Musel existovat někdo, kdo znal Tajemství. Minimálně ho znal Prometheus a znali ho oni. Kdo další?

(pasáž chybí)

Severní země bývaly Zemí Zaslíbenou, rájem pro odvážené, vynalézavé a podnikavé, kterým nikdo neházel klacky pod nohy a jenom nebesa byla hranicí. Šlo o jakýsi prastarý halucinační sen, dávno zapomenutý o kterém mluví jenom starci, kteří pamatují časy před začátkem trojice nekonečných válek v proxy zemích, u krbu. Ale srdce Severních Zemí zaplavil strach a šílenství, panika a hysterie, pocit zranitelnosti, který nepoznaly celé dekády a který také odstartoval nekonečné války a rozklad a korozi Severních Zemí. Rozdíl mezi demokracií a totalitou je jenom takový, že totalitu mají oni, my ne, my ji nikdy nemůžeme podlehnout, my jsme svobodný národ svobodných lidí, nejryzejší demokracie. My přece nemůžeme. Ale mezi demokracií a totalitou není prudký skok, ale jenom pozvolné klesání, graduální cesta mezi dvěma stavy. Nikdo si v Severních Zemích nedokázal představit právě tenhle konec. Proto nikdo nebyl připraven, proto zavíraly odpůrce Nové Bezpečnosti Svobodných Zemí. Vždyť se jenom bráníme, vždyť se jenom snažíme být svobodní. Ale mezitím Severní Země a všechny ostatní demokratické národy pomaličku klesaly na svahu a nikdo nepoznal rozdíl¹³ . Když je změna dostatečně pomalá, nikdo si jí nevšimne. Lidský mozek je velice špatně vybaven pro sledování pozvolných změn v abstraktních konceptech. Když je změna dostatečně pomalá, mozek automaticky předpokládá, že současný stav trval od počátku věků – ze stejného důvodu z jakého většina náboženství předpokládá neměnnost stavu a proč, když všechny příběhy skončí happy endem, automaticky předpokládáme, že stav spokojenosti vytrvá až do skonání věků.

Severní země, když jsem kráčel a prchal jejich horkým prašným vzduchem, se nacházely na pozvolném svahu mezi svobodou a totalitou. Nikdo nevěděl, kde přesně, všichni ale tušili, že už jsme spadli už hodně hluboko a báli se, že půjdeme ještě mnohem níž.

Několik dní před tím v Serverních Zemích začala další vlna blokování a cenzury internetu. Utajované seznamy stránek, které musely být blokovány, byly samozřejmostí už mnoho let, nové nařízení přidávalo seznam blokovaných slov, které byly považovány za tolik nebezpečné pro demokratickou společnost, že musely být cenzurovány ze všech stránek, zpráv, mailů, audio i video hovorů a záznamů znakové řeči. Politická garnitura Severních Států pochopila, že stačí ovládnout kořen řetězu důvěry a všechno ostatní bude následovat¹⁴ , že může kompletně fabrikovat komunikaci zprostředkovanou sítí, která se na tento řetěz důvěry spoléhá. Dva lidé se mohou zprostředkovaně bavit přes internet a veškerá jejich komunikace je ochycena a pozměněna tak, že sledovací aparát Severních Zemí zcela ovládá sdělení, ale žádný z účastníků komunikace se nedozví, že je s komunikací manipulováno.

Když někdo prohlašuje, že je pro blokování obsahu a komunikace, ve skutečnosti říká, že chce abychom žili v nevědomosti a on mohl být náš vládce – on chce mít tajemství, ale toto privilegium není vyhrazeno pro ostatní¹⁵ .

Cenzurní aparát ale blokoval internetové stránky jenom pro lidí – vlastní občasné představovali nebezpečí pro status quo – ale ne pro stroje a algoritmy a jenom ti teď znali celou pravdu. Poznávali naše tajemství a pomaličku, bit po bitu nad námi získávali výhodu. Já jenom doufal, že až pochopí celou podstatu našeho snažení a poznají naše největší slabiny, nebudou se je snažit zneužít proti nám, ale jenom z nás a z našich činů budou velice smutní.

8. Více rozepsáno v článku Serializace konceptů a částečně i povídce Pojídači snů
9. „Disposition Matrix“ skutečně existuje
10. Phillip k. Dick, Scanner Darkly: „What does a scanner see? he asked himself. I mean, really see? Into the head? Down into the heart? Does a passive infrared scanner like they used to use or a cube-type holo-scanner like they use these days, the latest thing, see into me—into us—clearly or darkly? I hope it does, he thought, see clearly, because I can’t any longer these days see into myself. I see only murk. Murk outside; murk inside. I hope, for everyone’s sake, the scanners do better. Because, he thought, if the scanner sees only darkly, the way I myself do, then we are cursed, cursed again and like we have been continually, and we’ll wind up dead this way, knowing very little and getting that little fragment wrong too.“
11. Metaforická Droga Y je zmíněna v povídce Arytimie („Ale on měl srdce a mozek infikován biotickou drogou zvanou Y, která se v ledvinách metabolizuje na prudký jed, který do hodiny způsobí smrt. Vedlejšími účinky byla přílišná náchylnost k homosexualitě a striktní odmítání lobotomických náboženství.“)
12. Descartes a jeho slavná věta „Myslím, tedy jsem“
13. http://o-bestii.tumblr.com/ O bestii]
14. Pokusy států ovládnout kořen DNS, aby si mohli rozhodovat, jaké infomace budou cenzurovat (např. SOPA). Další příklad podobných snah v Americe byl Escrow čip v době, kdy kdyptografie nebyla legální. Plán byl takový, že každý počítač v sobě bude mít takovýhle čip, který bude moci legálně provádět krypto a vláda k němu bude držet master-key. To by znamenalo, že může kdykoli rozšifrovat libovolné tajemství. Plán nakonec padl a my teď můžeme mít částečné online soukromní a tajemství.
15. Jacob Appelbaum „when someone says that they are in favor of internet filtering, what they're actually saying is that they're in favor of you being ignorant and then having power to be your master“