Horečka #1

Svět se v zrcadle jeví vždycky trochu pokroucený.

Probral jsem se s trhnutím v okamžiku, kdy se paprsky slunce prodraly překážkovou dráhou panelákového mauzolea a dopadly mi přímo na tvář.

„Co se to děje?“ vyjekl jsem, hlava zaplavena náměsíčnou panikou. Vždycky když mě někdo násilně probudil po dvou nebo třech hodinách spánku a vyrval mě z líného bzučení REM spánku, jsem byl v podivném stavu paniky. Nechápal jsem svět na nejzákladnější úrovni. Nevědomý svět bizarní reality snů se najednou setkal s objektivní hmatatelnou skutečností a vytvořil třaskavou kombinaci. V těch okamžicích paniky neexistovala logika, neexistovala kauzalita ani zkušenosti a pozorování, které ovlivňují vnímání světa, takže ani nemůžu těch pár okamžiků iracionálního děsu nijak popsat. Jazyk nemá potřebná slova, chápání nemá prostředky jak podchytit řeku snů, která vyvěrá zpod koberce a prosakuje stěnami lebky.

„Co? Jak? Proč?“

Ale pak mi z hlavy zmizela rezidua snů jako když podzimní vítr zamete listí pod koberec sněhu.

Z jednoho stavu paniky jsem plynule přešel do jiného.

Kocovina, tělesná slabost, bolest hlavy, sucho v puse, rozlámané tělo, ten dobře známý pocit, jako kdyby mi trouchnivěly dlouhé šlachy v těle.

„Co se jenom včera dělo?“ zeptal jsem se sám sebe polohlasem. Odpověď jsem pochopitelně znal a tohle byl jenom úhybný manévr před pravou a malá lest jak zmást vlastní vědomí a odložit konfrontaci s následky.

Stejně jako po přírodní katastrofě byl čas na kontrolu škod. Podíval jsem se na svoje ruce. Nic jim nechybělo, žádná krev, stejný počet tetování jako posledně. Už několikrát se mi stalo, že jsem si z amnezické moci odnesl jenom nějaké nové tetování jako připomínku zapomenutého. Na vnitřní straně levého předloktí jizva v dokonalém tvaru písmene K. To bylo nové. Úzké sytě červené řezy, jakoby opuchlé – musel jsem to dezinfikovat peroxidem. Žádné další stopy fyzického násilí. Ale bylo mi jasné, že forem chemického násilí jsem na sobě napáchal dost. Chvíli jsem nehybně seděl, hlavu v dlaních, očima jsem sledoval podlahu. Trochu jsem se bál vzhlédnout a oddaloval jsem to. Když neuvidím okolní svět, nebudu muset čelit jeho následkům.

„Tohle už nemá cenu odkládat.“ Vzhlédl jsem a hned jsem zase zabodl pohled na kus neklidné podlahy.

Vzpomínky, ach ty vzpomínky. Na světe není nic horšího než násilná paměť, která se skrývá pod záhyby mozkové kůry a na člověka útočí v pokřivených obrazech, vzpomínky jsou jako zrůdné deformující zrcadlo a když se do něj člověk dívá, vidí jenom sám sebe a čas a horko.

„Ok, tak včera jsme pili. Víc než bychom měli.“ To bylo jediné, co jsem si zatím připustil. S povzdychem jsem se natáhl pro krabici džusu, která stála otevřená na skleněném stolku a napil jsem se.

Naštěstí jsem se pořád nacházel v místě, které znám a v čase, který znám – rok léta páně 2012 uprostřed poslední z vln veder tohoto léta, které se přehnali přes Matičku Metropolis i celý starý kontinent jako poslední tsunami soudného dne. Dost možná jedna z předzvěstí konce světa – celý kontinent a jeho všechny jeho říše byly uvrženy do hořícího jezera druhé smrti a nikdo z nás nebyl zapsán v knize života¹ . Byl jsem v malém bytě bez klimatizace, kde jsem už nějakou dobu bydlel s Peem, Ruby a Malým Martym – místem, kde se dá žít jenom přes noc, které se přes den promění na nesnesitelnou pec. Seděl jsem na sedačce v čele nízkého skleněného stolku, který byl pokrytý nástroji naší chemické zkázy. Tady bylo všechno velice nízké: gauč a sedačky měly sedáky přímo na zemi, opěrky spíš jenom symbolické, stolek měl na výšku asi tak půl metru, postele byly matrace na roštech, které ležely rovnou na podlaze a už to bylo samo o sobě posun vzhůru – ještě nedávno jsme neměli žádné rošty. Napravo černý gauč a na něm se k sobě choulil Peo a Ruby – noci byly příjemně chladné a trocha tělesného tepla v okamžiku hibernačních teplot přišlo vhod. Noc byla jediná část dne, kdy se dalo aspoň nějak existovat a tak jsme se snažili existovat jak to jenom šlo než přijdou horka. A někdy jsme to s kvantitou existence mohli lehce přehnat. Chvíli jsem sledoval Ruby jak ve spánku spokojeně oddychuje – okamžiky klidu v epicentru nepokoje. Ruby – celým jménem Jana Alena Lamaczová – černé vlasy, neklidná hlava jiskřící nápady, sportovní postava plná energie, černý nátělník a žádné kalhoty. „Tak tohle si nepamatuju.“ Rozhlédl jsem se kolem, po kalhotách a Malým Martym ani zmínka. „Oni někde budou. Možná v jiném státě, možná v jiném stavu, ale někde je určitě najdeme.“ Ještě jsem jednou zkontroloval, jestli se v pokoji něco nezměnilo. Vypadal pořád stejně – za mými zády miniaturní a zoufale nevybavená kuchyň, jedna prosklená stěna, kterou se dovnitř začaly valit první vibrace horka. Chvíli jsem se díval ven, vystaven žáru. Viděl jsem jak tam stoupá teplota, viděl jsem jak atomy vzduchu vibrují o něco rychleji a rychleji, viděl jsem jak se asfalt chystá měknout, viděl jsem mizející stíny, jak je ta atomová pec na obloze po milimetrech ukrajuje. Cítil jsem to horko, viděl jsem ho, slyšel, chutnal, vnímal jsem ho všemi existujícími smysly a několika, které ještě neexistovaly.

„Proboha!“ Kapka potu mi stekla po spánku. „Potřebuju si dát něco s ledem.“

Stěny bytu se nezřetelně zachvěly, jako vlnky na klidném rybníce.

Došel jsem do kuchyňky – každý pohyb mě bolel víc než bylo zdrávo – a z mrazáku plného ledu jsem vylovil jeden překrásný čirý balvan zmrzlé vody. V teplém vzduchu se okamžitě orosil. Krása, chtěl jsem ten balvan políbit. Nebyl čas na romanci, byl čas na násilí. Nožem jsem ho nasekal na menší kousky a nasypal do ledového džusu. „Tyhle rány by je mohly probudit,“ pomyslel jsem si. Neprobudily. Spali tvrdě, jako opilci.

Svět se mi lehce klátil pod nohama. Stíny tmavly.

Věděl jsem víc než dobře jak odstranit následky alkoholu: hydratovat organismus, doplnit minerály, vitamíny, cukry, rozproudit organismus a okysličit krev, studená sprcha by přišla vhod, kdyby nám jenom zrovna fungovala, podávat Synthein a zázračný elixír z laboratoří SGC, který je určený pro ty nejtěžší případy. V mrazáku jsme měli několik dávek koktejlu toho všeho připravených k okamžitému použití.

Ale co konkrétně jsme včera vlastně dělali? Bylo těžké odlišit to, co jsme vypili od toho co jsme vypili už dřív. Nízký stoleček nebyl nic víc než jednoduchá skleněná deska položená na podstavci, který byl vytvořený z 98 prázdných litrových lahví Beefeater ginu – naším hlavním nástrojem chemické zhouby. Umělecké dílo, dokumentující tempo, jakým se zabíjíme. Pili jsme hodně, ale naštěstí jsme vyhráli genetickou loterii a mohli jsme vypít tolik, že by to zabilo nebo omráčilo průměrnou mulu² , ale odnesli jsme si z toho lehkou bolest hlavy nebo lehký třes v kolenou, který jsme před polednem vyběhali – byli jsme jako dynama, nezkrotní juggernauti, čtyři nadsamci (případně nadsamice) na čtyřkole, nastartovaní skleničkou gin/toniku, kteří předhonili TGV, překonali rychlost zvuku i když jeden z nich zemřel přímo za jízdy³ .

Ale co konkrétně jsme tedy včera dělali?

Na ginovém ledovci, který podpíral náš stůl stály další prázdné lahve lihu ochuceného jalovcem, koktejlové skleničky, dvě prázdné sklenice oliv, další sklenice, kaluže dávno rozpuštěného ledu, hromada napichovátek. A najednou vzpomínky. Nabouraly do mě, smetly mě jako vlak s troubením na přejezdu rozmetá siluetu se skleslými rameny, serotoninovým červem v mozku a bez vůle žít. Vzpomněl jsem si, jak jsme celou noc pili Martini tak suché, že se z něj prášilo. Peo s lízátkem v puse najednou připravoval celé baterie, křupnutí závěru nové lahve, modré sklo bombajských safírů. Ruby jednou rukou mnula stopku sklenice pokryté jinovatkou a v druhé držela párátko jako hypotetickou cigaretu. Její úsměv zářil v místnosti osvícené jenom hypotetickým měsícem a chmurnými backlight světly. Na krční tepně měla nalepený pruh mlžně červených diodek, které pulzovaly v rytmu jejího srdce a mimo jiné celý den měřil a zaznamenával její tep. Telemetrie toho nejcennějšího zařízení. Další záblesky a v paměti jsem viděl jak někdo hází nože do zdi. Stalo se to, nebo je to jenom fabrikace nebdělé mysli. Ve zdi skutečně bylo zabodnuto několik nožů. A pak Peo krvácel na krku. Co to jenom znamenalo? Naklonil jsem se k němu a nic na krku neměl. Tedy aspoň ne teď. Najednou se mi zjevila podivná pravda, kterou jsem nedokázal formulovat do slov. Možná, že žádná taková slova neexistovala, nebo možná šlo o stav podobný panice po příliš brzkém probuzení.

Pak se probudili, najednou, jako kdyby čekali na nějaký signál, možná že teplota stoupla o další stupeň a vytrhla je ze simulované zimní hibernace. Peo se ospale protahoval, červené oči by snesly ještě pár hodin spánku. Ruby seděla nehnutě a opakovala moje probouzecí rituály. Bezlogická posnová panika, realizace reality, kontrola vlastního těla, všimla si, že nemá kalhoty, popírání hmatatelného světa, nádech a zvedla hlavu a rozhlédla se po místnosti. Tepové diody začaly pulzovat o něco rychleji. Rychle se uklidnila, podívala se nejdřív na mě, pak na Pea a prohodila jako by nic: „Kde je Malej Marty? Už jsem si vzpomněla, co jsem mu chtěla říct.“ A najednou zase zářila štvavým optimismem a energií a šílenstvím.

Vzpomněla si během spánku – nikdy jsem se nedozvěděl na co a když jsem se ptal dva dny nato, už si nepamatovala. Stav somnické nebdělosti je čas, kdy se dějí věci, vědomí si uklízí v policích a přerovnává papíry a právě během spánku přichází na ty nejzásadnější objevy. Už mnohokrát se mi stalo, že jsem o něčem usilovně přemýšlel několik dnů, ale nemohl jsem najít řešení. Pak jsem šel spát a když jsem se probudil, řešení už bylo v mojí hlavě. „Hm, tak takhle to je,“ řekl jsem si lakonicky a šel se věnovat dalším věcem. Rich Hickey tomu říká „metoda houpací sítě“ – o problému přemýšlí přes den, ale řešení najde ve snech⁴ .

Chvíli jsme tam jenom tak seděli, vedli opatrné hovory a šetřili s decibely. Malej Marty spal nahoře, sešel mezi nás a marně se snažil popsat sen, který nemohl být popsaný slovy žádného jazyka. Neposlouchal jsem ho, sledoval jsem slunce jak postupuje pokojem a řádí mezi prázdnými lahvemi a sklenicemi na stole, který se vlnil jako jaro.

„Co jsme to jenom včera dělali? Je mi strašně,“ ukončil Malej Marty svoji exkurzi do světa mobiových vět. Tou dobou jsme všichni seděli do půl těla nazí, oblečení zredukované na naprosté minimum. Rtuť v teploměru na letěla k nebi. Slyšel jsem ji.

Co se jenom dělo? Nikdo si nebyl příliš jistý. Stejně jako si nikdo z nás nebyl úplně jistý, když jsme otevřeli zásilku s logem SGC.

Malýmu Martymu bylo zle. Z čeho? Byl z nás čtyř nejmladší, nejslabší konstituce, nejmenší odolnost spánkové deprivaci, odolnost nástrojům naší chemické zhouby byla nejmenší, ale stále obrovská ve srovnání s průměrným příslušníkem hmyzí populace Homo Sapiens Sapiens, nedokázal toho vypít tolik jako Christopher Hitchens, ale byl těsně v závěsu, rezistence na deriváty a syntetický analogy C₁₇H₁₉NO₃ poměrně snesitelná – delikátní bytost, kterou jsme vytáhli se svrabu příčetnosti, neexistujících duševních chorob a úzkostí a luxusního a pohodlného života, který může vést jenom student, kterému fotřík sponzoruje pronájem bytu v cizím městě a spokojené živobytí, jenom aby mohl studovat. Samozřejmě že nebude studovat. O to jsme se postarali, jako hurikán, který člověku vezme střechu nad hlavou, který z kůže sedře namalovanou masku spokojenosti. Tohle se prostě stává, pomyslel jsem si v duchu, když pohřbíval svého nejlepšího frendíka. Lidé mají několik tváří, jako matrjošky, zanořené do sebe, vrstva na vrstvě, fasáda na fasádě, jako škaredý obraz Doriana Graye, který celé generace malířů během staletí překrývaly novými a novými vrstvami barvy, aby zakryly tu hrůzu úplně dole, ale která přesto prosakuje skrz. I přes smích a bezstarostný zevnějšek jsme na Malým Martym viděli náznak jeho pravé tváře, zakopané hluboko, za několika závěsy perfektní tváře, ideální, bezchybné, budící obdiv, takového ksichtu, který dokáže vyvolat řev fanynek. Ale nic z toho nebyla pravda. Poznali jsme to. A on to věděl. Člověk by s sebou měl být upřímný i když to bolí, i když to odhalí staré rány, staré jizvy v hnisajícím mase. Nejdřív se člověk cítí odhalený, zranitelný, Takhle by to přece nemělo být, všichni se přece máme tvářit spokojeně, to je zákon mediální reality, to je zákon Photoshopem upravených fotek, to je zákon fabrikované a prefabrikované a pokroucené reality. A pak přijde smíření a pozná pravdu. Pojď k nám, nemáme laciné poklonky a pochvalu a komplimenty, my máme skutečnost. Pojď k nám, tady jsme všichni zcela šílení a nepříčetní a bláznivý a hořící a zapálení a živí. Naše společnost přitahovala jenom blázny posedlé životem a činem a akcí a tepem srdce a tepem světa, kteří křičí na hvězdy z čirého zoufalství, uvězněni na té naší modrozelené hroudě a rvou se a bojují. Racionalita? Pěkný koncept, ale tady ji nevyžadujeme. „Zanechte vší naděje, kdo vstupujete“⁵ A pak pohřbil svého druhého frendíka a neměl nic – život rozvrácený, jenom my jsme mu zůstali. Jenom my a krabice hardwaru a pájka a fůra senzorů a počítač a jeho hbitá klávesnice a programování. Tohle byl Malej Marty – stavitel, který budoval úžasné věci z šrotu a starého rezavého železa, který celé noci nespal, jenom aby mohl dokončit právě tuhle věc a pak další a další. A když on říkal, že je mu zle a nic si nepamatuje, muselo to něco znamenat.

Další vzpomínka: testovali jsme systémy rozpoznávající tváře, pole kamer na nás civělo svýma studenýma očima, které bez špetky odporu sloužili tomu, kdo ovládal kód. Stěna obložená monitory, ve většině jenom prázdné konzole, příkazové řádky s blikajícím kurzorem, čekaly na první příkazy. Na jednom z prostředních displejů se ukazovala moje tvář jak jsem se kroutil a nakláněl a zkoušel, jestli systém pozná můj obličej. Skoro vždycky uspěl a zeleným obdélníkem označil obličej. Podařilo se nám z několika dodavatelů vymámit výzkumné licence jejich software a hledali jsme způsob jak je zlomit. Kamery prorůstaly všechna města všech států a začínaly se do nich nasazovat systémy rozpoznávající obličeje, styl chůze, chování a dalších jedinečných identifikátorů jednotlivce. Jak se kamerový systém pomalu učil chování jednotlivých lidí, pomalu umíralo soukromí. Člověk nemohl být sám, nemohl jít někam, kde ho nikdo nezná, nemohl bloudit městem jako el hombre invisible⁶ , vždycky ho viděla a rozpoznala nějaká kamera, jeho výskyt byl zaznamenán a mohl vyvolat malý poplach algoritmu, který vyhodnocoval jeho chování: co tenhle člověk dělá právě v téhle části města v tuhle dobu? On přece měl být někde úplně jinde. Už zbývalo jenom, aby si o nás kamery a algoritmy začaly něco myslet a posuzovat naše lidské kvality.

A pak jsem si vzpomněl, jak se před kamerami začala promenádovat Ruby s face paintem ve stylu CV dazzle – nepravidelné kontrastní čáry a tvary přes obličej, ve kterých stroj nic neuvidí⁷ . Stroj hledá polohu očí, nosu a úst a typické stíny na tváři a ve stylovém zmatku CV dazzle nenajde nic. A když stroj nenajde lidskou tvář, nemůže poznat, komu patří. Pak už nezbývalo nic, než čekat na budoucnost, kdy začne existovat umělý inteligentní pigment, který by se neustále přeskupoval a měnil tvary."

Obraz včerejšího dne zmizel, rozpil se jako inkoustové skvrny na Rorschachově testu, rozplynul se do horkého vzduchu.

1. Kniha Zjevení 20,12-15
2. Narážka na to, jak moc pil Christopher Hitchens. Sám o sobě napsal „Sometimes, though, I suppose they mean how do I do all this and still drink enough every day to kill or stun the average mule?“ https://en.wikipedia.org/wiki/Christopher_Hitchens#Smoking_and_drinking http://www.vanityfair.com/culture/features/2003/03/hitchens-200303
3. Alfred Jarry, Nadsamec
4. Rich Hickey: Hammock Driven Development
5. Dante Aligiery, Božská komedie, Nápis nad branou pekla
6. Tak říkali Williamu Burroughsovi, když pobýval v Tangeru
7. CV dazzle