Corporal Cortex #9

„Ale jak…“ řekl moderátor a okamžitě začal formulovat svojí otázku z jiného konce. „Vaše práce na tolika projektech najednou musí být časově náročná, jak to ovlivnǔje váš soukromý život? O kterém pochopitelně nemáme žádné informace i když by je někdo velice rád znal.“

K. se zasmál a kroutil hlavou. „Jaký soukromý život? Nic takového neexistuje.“

„Je to pravda?“ zeptal se bleskově moderátor.

„Je to tak,“ řekl Škrtič, který se první chopil slova. „Podívejte se na nás: banda neurotickejch chaotickejch vyvrhelů, který nejsou schopný žít klidný konformní životy. Neměli jsme se čeho vzdát, neměli jsme co ztratit, byli jsme zkrachovalý existence, IRL trolové, goonové, některý na útěku, některý rozvedení, jiný v depresích nebo s bohatou sbírkou poruch osobnosti, nemocných, bláznivých. Tahle věc byla pro nás pro všechny potřeba, byla jediná možná. Když jsme přestali používat svoje skutečný jména, nebylo to pro nic za nic. Museli jsme se do toho ponořit naplno. Mě si taky možná nikdo nebude pamatovat pod mým skutečným jménem, možná, že nikoho z nás, možná, že K. bude mít na hrobu napsaný tohle jedno jediný písmeno a rok 2014.“

„Vzali byste to zpátky?“

„Nikdy,“ odpověděl rezolutně Škrtič, „nikdy v životě.“

Škrtiče jsme nabrali den po Švábovi, zakopli jsme o něj v čekárně psychiatrie. Potřebovali jsme něco vyjednat s doktorem K. a tak jsem tam s ním seděl já a P. Shodou náhod právě před K. byl objednán Škrtič. Vyšel ven, v ruce mačkal modrý posilovací kroužek a P. se ho v závanu roztomilé konverzační nešikovnosti zeptal, co mu je.

„F32.2 a F43.2,“ odpověděl krypticky. Asi předpokládal, že nebudeme vědět o co jde.

„Těžká depresivní fáze bez psychotických příznaků a to druhý je…“ P. se zamyslel. „Jasně, to jsou duševní poruchy a poruchy chování související se šestinedělím. Ale počkat, tady něco nehraje….“

„Vole,“ smál se Škrtič. Nikdy později nedokázal říct, proč ho to tak pobavilo, možná dostal další dávku prášků, možná se stalo něco jiného, ale v ten okmažik se nedokázal přestat smát. Až na to, že on patřil mezi těch několik nešťastných jedinců u kterých člověk nedokázal poznat jestli se smějou nebo pláčou. P. si to špatně vyložil a snažil se Škrtičovi, který se pořád smál a vycházel s čekárny, omluvit.

„Mě je to moc líto, nechtěl jsem.“

Ale to už jsme stáli venku a Škrtič řekl: „Co? Proč se omlouváš, komiku?“

Začali jsme se s ním bavit a do večera kývl na náš návrh a stal se Škrtičem. Bohužel jsme v ten okamžik úplně zapomněli na K. a podařilo se nám ho objevit až o tři dny později.

Škrtič byl tlusťoch, na rovinu: byl obézní, bledý a ve špatné formě. Zrovna toho dne měl čtyřicáté narozeniny a neměl je s kým oslavit. Kdysi dávno, když býval ještě fit, byl ženatý s drobnou Japonkou, následoval rozvod, jeho psychický stav se zhoršil, ztloustl, jednak kvůli lékům a pak taky proto, že přestal vycházet z domu. Ale v té době začal v ruce neustále neuroticky mačkat posilovací kroužek. Bylo to jako tik, podvědomá reakce, kdy neustále musel něco dělat, musel si s něčím hrát a dnem a nocí mačka tenhle kroužek. Když si četl, když se díval na televizi, když jezdil tramvají, vždycky. Pak se mu najednou zdál nějaký měkký, tak si koupil tvrdší, za měsíc zase, pak znova a další a další a další.

A pak jsme spolu jeli v autobuse: já, on, P. a R. Potřebovali jsme nakoupit nějaké věci pro natáčení. Autobusák s námi jel jak s hnojem, řezal zatáčky, ostře zrychloval a brzdil, nedělal si s námi moc starosti. Sekl jednu pravotočivou tak ostře, že jsem spadl a na mě přistál P. Škrtič zůstal stát. Pobaveně se na nás díval a říkal: „Ale no tak pánové, musíte se umět držet.“

„Ještě že jedeme už jenom jednu zastávku,“ řekl P. když vstal. Pohledem přelétl Škrtičovu tlapu. „Mohl bys prosím tě trochu posunout ruku.“

„Co se děje?“

Škrtič pohnul dlaň a na tyči, za kterou se cestující drželi, odkryl úplně promáčklé místo.

„Co to je? Tahle tyč je docela fest, tady do toho někdo musel nejmíň kopnout.“

„Tohle jsem udělal já. Držel jsem se.“

„Jak.“

„Normálně,“ Škrtič zabral, tvrdé plasty zakřupaly, zdeformovali se.

„Neuvěřitelné.“

On ani v nejmenším nebyl ve formě, ale měl neuvěřitelnou sílu stisku. Určitě by dokázal jednou rukou uškrtit člověka.

„Škrič tu bydlí se mnou.“ říkal Šváb o tři dny později, když jsme se k němu nakvartýrovali – většina lidí z týmu, večer potom, co se najednou objevil K.

„K., kde jsi byl?“

„Neptejte se mě, možná jsem někoho zabil. Musím teď pryč z republiky, musím odjet, za hranice, někam daleko. Nejspíš mimo Evropu, protože tam všude mě můžou hledat. Potřebuju změnit identitu. Musím vypadnout.“ Byl zadýchaný a v očích se mu zrcadlil nekonečný děs.

Nedal si nic vymluvit, nedal se zastavit, vykroutil se ze sevření, vzal batoh, zmizel a na pár dnů, během kterých musel prožíval další nevýslovné hrůzy, jsme o něm neslyšeli. Nikdy jsme se nedozvěděli, co se s K. v té době ve skutečnosti dělo, kam se až dostal a co tam dělal. Nikdy sám neřekl ani nenaznačil a když jsme se ptali, neodpovídal.

Ke Švábovi jsme se vydali proto, že auto mého režiséra – ta jeho orvaná Octavie – se zase rozhodlo stávkovat a nám se nechtělo táhnout přes celé noční město do ateliérů. Místo toho jsme zakotvili ve Švábově prázdném přístavu.

„Bydlí tu se mnou,“ říkal, když jsme stáli na prahu. „Jeho byt vypadal v podstatě stejně. Když se nastěhoval sem, má to pro nás oba jenom výhody. Tou největší je poloviční nájem. Snížit náklady, snížit závazky, větší míra svobody. To je logika celé téhle věci, víc v tom nehledejte.“

„Jsi šťastný?“ zeptal jsem se ho, když jsme seděli na maličkém balkónku a čuměli na hvězdy, zatímco ostatní už složili svoje unavená těla na podlahu a usnuli.

„Šťastný? To je dobrá otázka. Za rok mi bude čtyřicet, žádná rodina, kromě vás žádní kamarádi, žádná pořádná práce, žádné úspory, žádné nemovitosti. Podle měřítek společnosti bych neměl být ani náhodou šťastný. Ale nic z toho mi nevadí. Přesto…“ vyndal párátko ze zubů, „pocit štěstí cítím, jenom když někoho mlátím. Najednou jsem sám, jsem v ringu, jsem živý, plný síly a můžu všechno. Jako kdyby mi tělem projel blesk, záchvěv nadšení. To je skutečné štěstí, ne nic z toho, co vidíš kolem Adame.“ Dořekl a zase vrazil párátko mezi čelisti.

Šváb býval silný kuřák, ale z ničeho nic přestal. Nehnaly ho k tomu obavy o vlastí zdraví nebo nedostatek peněz, on neměl důvod ani žádnou záminku proč přestat, ale jednoduše to udělal. Ze dne na den přestal. Abstinenční příznaky nebyly nic, co by nedokázal vydržet. Ustál už horší děsy, které s ním lomcovaly celé hodiny, když na něj padl stít temného šílenství, zůstal stát na nohách, nadechl se a šel. Třásl se, srdce mu zběsile bušilo, svíral se mu žaludek a mozek se mu snažil svými iracionálními kouřovými signály naznačit, že tady není bezpečno. Vydržel. Stejně tak vydržel i nekouřit. Z té doby si odnesl jenom zvyk neustále mít v zubech párátko a mimovolně si s ním hrát. Odnaučení kuřáci to tak mívají, zůstává v nich te motorický zvyk a z párátka se stane imaginární a neškodná cigareta.

„Jdu spát, vždycky se probouzím strašně brzo a když neusnu teď, čekají mě…“ podíval se na hodinky, „nanejvýš tak tři hodiny odpočinku.“

Zůstal jsem tam sedět a díval jsem se do tmy a sledoval mihotavá světla vzdálené noční Metropolis. Všechno to bylo zatraceně zvláštní. Před rokem jsem byl jenom další zmetek vzdělávacího systému, vyhodili mě ze školy, Alma Mater se rozhodla odvrhnout jednoho ze svých synů. Nebylo možno dál studovat, nedovedl jsem to. Ne, že by škola byla příliš náročná – měl jsem pocit, že kdybych doopravdy chtěl, snažil se a využil všechny svoje schopnosti naplno, dokončil bych tříleté studium za jeden, maximálně dva semestry. Ale ono to nešlo. Neměl jsem nedostatek času, nepracoval jsem, neměl jsem tisíce jiných zájmů, neproflámoval jsem celé noci, nepropadl jsem WoWku ani CSku. Ale stejně to nešlo. Tak v čem byl problém? Vždycky jsem byl nadějný student, první stupeň školy jsem ani nezaregistroval, druhý jsem se skoro neučil a přesto jsem měl průměr známek 1.07, na střední mi všechno začalo být jedno, byl jsem zkurvenej excelentní případ, nová naděje, cokoli si račte přát, i když jsem se nadále neučil, ale přesto mi to všechno lezlo do hlavy samo a měl jsem výborné výsledky bez námahy. Na střední odpadly nudné předměty, které se musely nabiflovat a jejich místo zaujaly předměty, které stačilo pochopit, proniknout do jejich logiky, do struktury vědy, naučit se několik všeobecně platných pravidel a na jejich základech stavět, odvozovat, přemýšlet. Matematika, fyzika, deskriptivní geometrie, programování. Ale nezáleželo mi na tom. Bylo mi jedno jaký budu mít prospěch, bylo mi to úplně jedno, ale přesto jsem odmaturoval s průměrem 1.0 a průběžně se to neslo ve velice podobném duchu. A to jsem si ani nepsal taháky, nepodváděl jsem. Ne že bych s tím měl nějaký morální problém, ale nechtěl jsem se s tím zatěžovat, stejně to bylo zbytečné, všechno dopadlo stejně. Bylo mi to jedno. Všechno přišlo samo, zadarmo. V té době jsem rozjel kšeft, kdy jsem ostatním kreslil výkresy do deskriptivní geometrie za prachy. Pár stovek to dalo, někdy až dva tisíce. Tohle mě bavilo, vyjebat s ostatními, se tím, co by se dalo klišovitě nazvat systémem, se všemi, hackovat těch několik mizerných pravidel a vymýšlet jak to udělat, aby jednotlivé výkresy vypadaly dostatečně odlišně, aby nebylo na první pohled vidět, že mají jednoho tvůrce. Nebyla to špatná doba. Tehdy jsem ještě nějak podvědomě tušil, že žiju. Už tehdy jsem psal, respektive jsem začínal. K aktivní tvorbě literatury jsem se dostal úplnou náhodou, ale najednou se něco změnilo. Něco jsem pochopil. Najednou jsem mohl něco vytvořit, něco udělat, něco vyrobit. Běžná technika byla už příliš složitá pro běžné smrtelníky, manuální hobby mě nikdy nelákalo. Tenhle starej svět se už nedal moc změnit, nebylo možný v něm pracovat a něco vytvořit, když mám pořád nad hlavou visel Damoklův meč jeho rezavých pravidel. Na druhou stranu v té době se internet stával velkou věcí, která byla všude dostupná a každý ji mohl mít. Masová komunikační síť, pojivo tkáně našeho století. Vytvořit něco virtuálního a nahodit to online bylo neuvěřitelně jednoduchý, nahrál jsem soubor na ftp a najednou ho mohl vidět celý svět. Tohle nebyla centralizovaná mediální korporace, tohle nebyli noviny ani televize. Tady platilo, že každý mohl. Každý mohl udělat cokoli chtěl, bariéry neexistovaly. Všechno mi došlo až zpětně, když jsem měl nadhled několika let, když jsem dokázal porovnat stavy „teď“ a „před tím“. Samozřejmě neoddiskutovatelným faktem bylo to, že já a celá generace mých vrstevníků vyrůstala s počítači. Doslova všichni mladí měli počítač, všichni ho používali, hráli na něm, brouzdali na internetu. My a počítače bylo samozřejmé spojení, nepochopitelné pro naše rodiče. Technologická synergie. A pak, když začala být levně dostupná rychlá a velice málo omezená připojení, zmizel rozdíl mezi stavem online a offline. Internet vždycky byl – persitentní komponenta existence, stejně všudypřítomná jako vzduch nebo indikace času. To byla naše konkurenční výhoda před předcházející generací, která automaticky nemusela vnímat novou technologii pozitivně. My jsme se s počítačem narodili a používali jsme ho odmala. Ale na druhou stranu mi bylo jasné, že jednou přijde technologie, kterou i mi nezažijeme od počátku, která už půjde mimo nás, nebudeme jí rozumět, nebudeme ji stíhat a budeme ji odmítat a nenávidět. A to se stane a přijde to dost možná ještě dříve než v případě předchozí generace. Tempo vývoje se neustále zrychluje a nám možná tenhle divoký vlak ujede zatraceně brzo.

Ovládla mě nekonečná a skoro až nesmyslná touha tvořit. Měl jsem nástroj, pohodlný a omniprezentní. Nadšení se vezlo na jeho vlnách. Začal jsem psát jako zatracený deviant, jako nestudovaný, špatný spisovatel, nevzdělaný. Nevěděl jsem jak „správně“ psát, jak správně budovat děj, zápletku, gradaci, pointu nebo cokoli jiného. Nikdo mi to neřekl, nikdo mi to nikdy nevysvětlil. Nikdo mě nikdy nepřivedl na pravou víru. Ale nikdy mi to nevadilo. Měl jsem prsty na klávesnici a víc jsem nepotřeboval. Nikdy jsem se nesnažil vzdělávat v tomto oboru, nikdy jsem se nesnažil prosadit, jenom ta samotná myšlenka se mi zdála zvrácená a snad i nebezpečná. To se přece nikdy nemůže stát. O šest sedm let později mi ten blázen vydal mojí knihu a roztočilo se tenhle groteskní kolotoč. Šílenství. Ani v nejhorších nočních můrách jsem si nedokázal představit, že dneska vůbec někdo může mít o knihy takový zájem. Přišlo mi to svým způsobem nemocné. Vyrostl jsem v prostředí světové sítě a tam bylo všechno zadarmo. Ať už legálně nebo nelegálně. Kdo by si proboha chtěl kupovat knihy, když má všechny informace světa k dispozici na jedno kliknutí? Kdo by je chtěl tisknout, kdo by jim chtěl dělat reklamu, kdo by je chtěl propagovat, kdo by o nich chtěl proboha psát? A najednou jsem byl v tomhle kaleidoskopickém bubnu ždímačky a můj vydavatel mě tahal po různých akcích ze kterých si pamatuji stěží polovinu, maximálně na polovině z té poloviny jsem byl aspoň trochu vzhůru. „Co tady sakra chcete? Jděte do prdele a nechte mě spát. Copak nemáte svoje životy, že musíte přežvykovat ten můj, vy zkurvený pijavice.“

„Ale my jsme přišli na panel o vaší knížce.“

„Aha, jasně, to dává smysl.“ Narovnal jsem se a uvědomil jsem si, že přede mnou posedává asi osmdesát lidí různého věku, pohlaví a vzdělání. Můj vydavatel se mě pořád snažil přesvědčit, že jsem dokázal přitáhnout široké spektrum čtenářů, těch, které by nikdy neměly o něco podobného zájem. Nikdy jsem mu nevěřil, podezříval jsem ho, že si ze mě dělá srandu. „A co mám dělat teď?“ hlasitě jsem zašeptal nejbližšímu chlapíkovi, který vypadal, že má něco do činění s organizací, nebo se v nejhorším případě zná s bratrancem doktora pořadatele téhle akce. „Kde to vůbec jsem? Jak jsem se sem sakra dostal?“ řekl jsem tomu chlapíkovi a pak jsem se otočil na to stádo lidí a vypadali celkem nadšeně. Dozvěděl jsem se, že jsem na nějakém knižním veletrhu ve městě XYZ a právě v ten okamžik se mě měli na něco ptát a já jim měl odpovídat a říkat nějaké vtipné historky a zajímavé poznámky. Tohle že chtěli vědět? Kvůli tomuhle přišli? Dobrovolně? Jak jsem s tím mohl jenom souhlasit? Celá tahle věc mi přerostla přes hlavu. Nikdy jsem nechtěl, aby to takhle skončilo. Psal jsem jako šílenec a jako šílenec jsem měl skončit v kleci, ve svěrací kazajce a na předních příčkách seznamu cílů pro lovce lidí.

Oni na něco čekali, něco jsem musel udělat.