Corporal Cortex #8

Jestliže se dalo něco o Švábovi říct, tak hlavně to, že jeho názory byli silně nekonzistentní. Klidně nadával na to, co vždycky miloval a hájil své nepřátele proti jiným. Dělal to jenom proto, že mu to přišlo jako velice špatný nápad. Nedělal si s tím starosti. Z toho důvodu nikdy neměl žádný vážný vztah, skoro žádné přátele a uvědomoval si, že ho dřív nebo později někdo velice naštvaný zastřelí. Ani s tím si moc nedělal starosti. Jediné na čem mu záleželo, bylo mlácení lidí. Miloval to. Miloval i bolest, přímo zářil, když se rval, když byl v ringu, když nelogicky riskoval. Podle mě musel mimo jiné trpět silnou agresivní a hraniční poruchou osobnosti – v manuálu MKN-10 označované jako F60.3, které přerostla do obludných rozměrů a už se ztrácelo spojení s jejím původem v raném dětství. On tento chaos a napětí a adrenalin potřeboval k životu, jenom tehdy si připadal naživu, byl zase plný energie. Byl šťastný. Z toho důvodu také boxoval. Nebyl to box, ale nějaký druh organizované rvačky, kde bylo jenom velice málo omezení a dva bojovníci se řezali hlava nehlava. Šváb nikdy nebyl favoritem na to byl příliš zbrklý, netaktizoval, on ze srdce toužil toho druhého chlapa zmlátit do krve a byla to děsivá podívaná, když se mu jeho kolotoč podařilo rozjet. Ale málokdy v tom viděl něco osobního. „Byl to jenom zkurvenej nesmyslnej sport pro pobavení lidí a já a ten druhej chlap jsme se prostě v jeden čas vyskytli na místě, kde do sebe máme mlátit a když to za to stojí, pak stojí za to to dělat pořádně.“ Někdy se s chlapem, kterému zlomil nohu klidně zašel napít. Velice nekonzistentní goon.

K. o tvrdil, že pokud na trh nepřijdou účinnější léky, nemůže přežít víc jak pět let, Šváb říkával, že více jak deset si nedává, R. nedokázala cítit bolest, takže kdyby se ji něco stalo, ničeho si nevšimne a v klidu vykrvácí, můj režisér zaplatil většinu peněz za právníky, odškodnění a svého detektiva. Byly jsme sebranka existencí bez naděje, neurotické laboratorní myši v nekonečném bludišti. Beznadějné případy. Ale jak nám potvrdil Ursus, detektiv, otec i J.R. Pope, když pracovali s námi, najednou omládli. Byli jsme divné uskupení, nejmladšímu bylo 17, mladé gardě kolem 25 let a stará polovina byla o deset až dvacet let starší. Distribuční funkce věku nebyla plynulá, věk se mezi nás nerozkládal rovnoměrně, kolem 30. – 35. roku byla propast, která oddělovala staré od mladých, aspoň orientačně, mezi námi. Ale naši „staří“ neherci s námi omládli. Počítal jsem, že z jejich strany pocítím nějakou rezervovanost, přece jenom jsou starší, zodpovědnější, nemají čas, sílu, vůli nebo chuť blbnout před kamerou a trpět jako blázni. To jsem si myslel a přesně to nebyla pravda. Ursus, ten strašlivě silný chlapík, rozvedený a s jedním dítětem ztraceným v soudním procesu, vyslovil myšlenku, že jsme si nepřestali hrát, protože jsme vyrostli, ale vyrostli jsme proto, že jsme si přestali hrát. Normy společnosti, které diktovaly, jak by se měl člověk chovat, jak by se měl oblékat, jak by měl mluvit, co by měl dělat, jak to dělat, jak se bavit, o čem snít a o co usilovat, aby nebyl spontánně diskriminován a následně vyloučen z jádra lidského sociálního kotle, je – všechny „staré“ neherce z našeho týmu – tísnily, sužovaly, spoutávaly. A když se jim během let nedobrovolně podvolili, nemohli létat, ani běhat, mohli se pohybovat jenom malými krůčky, které dovolil řetěz na nohách. Nemohli ani dýchat ani křičet. Svoboda, ta prapůvodní bestiální svoboda, zmizela. „Ale pak,“ říkal Ursus, „do našich sklíčených životů od osmi do pěti, přišlo několik bláznů, kteří nevěděli, jak se musí žít a zkrátka nám ukázali, že to ještě jde, že je to možné.“

Z Ursuse jsem měl radost. Nevím jak to ten člověk dělal, ale v každé chvíli z něj vyzařovalo nadšení a zároveň veliká starost. Ursus byl naší oporou a ve chvílích když nadšení chaotických jedinců, jako byl K. nebo můj režisér, polevovalo, nás přiměl se do toho zase pustit. Jako kdyby přenesl náboj do vybité baterie. Ožili jsme. On byl naší ochranou, archetypem špatného otce, vyvažoval náš tým. To už jenom z toho důvodu, že sám vážil asi tolik jako zbytek týmu.

Ursus nebyl nijak nadměrně vysoký, měřil přibližně metr osmdesát pět, ale přesto to byl ohromný člověk. Neřekl bych o něm, že byl tlustý, on byl pravý prehistorický silák, člověk-medvěd, Atlas, Herkules, Thor – bůh blesku. Další rozměrově velký člověk v našem týmu byl Škrtič, kterého jsme objevili krátce po Švábovi.

Den na to, co jsem viděl Švába, jak umlátil šest špinavých obrů, jsem s mým režisérem a P. jel autobusem k němu domů, vyzvednout nějaké věci. Auto mého režiséra – ta orvaná Octavie – zase umřela a nepodařilo se nám sehnat nikoho jiného s pojízdným autem. Náš vozový park byl velice rozptýlený a na jeho funkčnost se nedalo spolehnout. Na zastávce jsme postávali skoro čtvrt hodiny a vydrželi jsme se bavit jenom o tom, že máme hlad a co bysme si dali, kdyby někdo z nás měl u sebe nějaké peníze. S penězi to bylo podobně jako s vozovým parkem a film měl jednoznačnou přednost.

Autobus přijel, zastavil, naskládali jsme se dovnitř, Šváb nastoupil jako poslední. Počkal až se rozjede, pak začal kašlat jako tuberák, jako kdyby se dusil, odplivl si do kapesníku a když nabral dech, řekl: „Vážení přátelé, prosím vás o pozornost. Řeknu to stručně: byla mi diagnostikována prasečí chřipka. Užijte si jí.“ Naser všechny, nikoho nelituj – byl to goon, tvrdé jádro sekty nenávistných bestií. Nikdy neváhal střílet do vlastních řad.

O dvě zastávky dál ho dav rozzuřených lidí vyhodil z autobusu. Dopadl na asfalt a smál se jako blázen. Po tvářích mu tekly slzy smíchu, válel se v prachu a nemohl přestat. „Viděli jste ty jejich ksichty vycepovaný mediální panikou? Viděli jste tu čirou nenávist. Ty lidi by mě zabili, stáhli z kůže, rozčtvrtili, vařili ve slané vodě, nasekali na kousky a ty pak obětovali supům ve snaze udobřit si boha jménem H1N1.“ Pak konečně vstal a ukázal kam máme jít. Naštěstí to nebylo daleko. „Tady vidíte, že my se chceme něčeho bát, podvědomě cítíme, že bysme měli být něčím ohrožení, ale nic takového tu není a proto s díky přijmeme ptačí chřipku, prasečí chřipku, teroristy, dětský porno, černou díru v LHC. Chceme mít něco, u čeho můžeme panikařit aniž by se nám lidi smáli nebo se na nás blbě dívali. Všechno je to zbytečná panika. Během španělský chřipky vymřelo jedno až pět procent světový populace. Tragédie, co? Ale když se na to podíváte z druhý strany, přežilo devadesát pět a až devadesát devět procent lidí. To je krása. Většina z nás přežila a táhneme to dál. Přijde prasečí chřipka, lidi budou umírat, bude to tragédie, ale stejně to přežijeme a život půjde dál.“ Měl svým způsobem pravdu. Na druhou stranu Šváb byl naprosto lhostejný k cizímu utrpení. „Lidi umírají, ale nikoho to nezajímá,“ občas říkával. Naprostá netečnost, lhostejnost, odcizenost. Obecně mu nezáleželo na lidech, ale na pravdě. Pravdu, skutečnost, realitu, fakta, považoval za zásadní a nesnášel její překrucování, zamlčování nebo zjemňování. Nesouhlasil s politicky korektním, jenmným jazykem, který nám má nalhat, že situace není tak vážná, že změnou a zmírněním výrazů se zmírní a sama skutečnost. Říkal věci takové jaké jsou. Neříkal o někom, že je plnoštíhlý, ale že je to obézní tlusté prase. Netvrdil o lidech, že mají poruchu učení, dislexii, disgrafii nebo deficit schopností, říkal, že jsou tupí a pitomí idoti, neříkal že jsou lidé hendikepovaní, nebo že mají tělesné, mentální a senzorické zdravotní postižení, říkal, že jsou to kriplové, nemluvil, že lidé mají svoje roky, že jsou to senioři, říkal, že jsou staří. Nikdy se nesnažil bolestivou pravdu zabalit do utěšujících slov. „Nikdy nepolevovat, ani tváří v tvář Armageddonu.“ Ostatním mohl přijít zbytečně krutý. On byl naprosto upřímný ve světe jehož standardy se posunuly a krutá upřímnost se bere jako urážka. Stejně tak nesnášel kosmetiku, procesy omlazování, plastické operace a skrývání se před stárnutím. „Plastický operace? Bojíte se smrti? Tak si sakra kupte zbraň a zabarikádujte se ve svým baráku a vyhoďte všechny zrcadla. Celý tohle šílenství je nesmyslný. Nic se tím nezmění, jenom si nalháváme, že na tom nejsme tak zle. Jsme tam ještě hůř. Celý normy společnosti jsou tak groteskně pokroucený, není dovolený bejt starej, nebejt úžasně úspěšnej, nesmát se, bejt nasranej, nebejt prachatej. Tohle je tvář naší západní společnosti, pod několika maskami se skrývá sama před sebou. Zvrácený, odporný. Lidi jsou hmyz a ulice tohohle města jsou jenom stoky. V týhle kolektivní halucinaci jsou dva světy: ten oficiální, u nějž se tváříme, že v něm žijeme a smějeme se a ten skutečný neoficiální v němž žijeme, ten kde je prach a špína a utrpení a všechno není tak krásně nablejskaný a za který se stydíme a nechceme ho nikomu ukázat a o kterém lžeme. A všichni tuhle hru hrají a tváří se, že o ní nevědí, tváří se, že to není pravda a popírají ten spodní špinavej svět. Oficiálně není dovolený žít tam dole, žít doopravdy, musíme se tvářit šťastně a spokojeně, že jsme v tom horním světě s prosluněným obývákem a perfektně bílými zuby. Hnus. Sociální nemoc. Neléčitelná, smrtelná.“

Vešli jsme do Švábova bytu a tam nebylo vůbec nic. Prázdné bílé stěny, žádné skříně, žádný nábytek, jenom v jednom koutě byla na zemi pohozená deka a batoh a pár krámů.

„Moje exilový království, vítejte,“ řekl Šváb a začal se hrabat v tom batohu.

Ta prázdnota byla omračující. Jeden úplně prázdný pokoj a za ním další, kde Šváb měl věci do kterých mlátil. Ze stropu mu tam visel pár pytlů, obyčejných hrubých pytlů naplněných nejspíš hlínou nebo obilím, na několika místech zalepených. A to bylo všechno, žil doopravdy jako šváb, žádný životní standard. Měl jenom to, aby přežil a to přesně chtěl.

Později toho dne jsme objevili Škrtiče, který se ke Švábovi za několik dní nastěhoval.

„Snažíme se zfilmovat možnou budoucí cestu lidstva,“ řekl můj režisér a ta slova mě vytrhla z úvah a vnitřního balancování, abych zjistil, že pořád sedím v tom samém studiu. Ale něco se změnilo, lidé seděli jinak, moderátor měl nahoře rezepnutou košili, P. mu seděl na stole a přikyvoval do rytmu slov mého režiséra a doplňoval ho o nenápadné drobnosti, které na první pohled nemusely souviset s tím, co můj režisér vyprávěl, ale ve skutečnosti to byl náhled do hluboce propletého dějového monobloku. Co se tady stalo? Co jsem propásl? „Ve skutečnosti jde o několik paralelních cest, které nejsou nijak ohraničeny a jejich okraje splývají, v průběhu filmu se budou ještě více dělit v okamžicích klíčových rozhodnutí a zase se mohou slučovat, když se nastavení jejich reality bude podobat. A nepůjde o dokument. Bude to regulérní hutný příběh několika osob, který se bude táhnout napříč padesáti až sto lety budoucnosti. Chceme odhadnout a předpovědět několik variant vývoje lidstva. Jaké technologie se objeví, jak se změní hodnoty člověka, morálka, jak ji ovlivní rozvíjející se technologie, jak lidstvo může změnit detekce radiového signálu ze vzdálené hvězdy, jak se změní náboženství, přístup k naší jedinečnosti, když zjistíme, že tady nejsme sami, že je nás víc, že někde ve vesmíru je jiná Země, ale je pro nás nedosažitelná, je tak daleko, že samo světlo letělo dvacet tisíc světelných let, aby se dostalo k nám a v době, kdy jsme zachytili jejich signál, pravděpodobně už dávno neexistuje. Je tu spousta otázek, které chceme nakousnout, kterých se chceme dotknout. Technologie a informace například, sledování, mám na mysli kompletní dokonalé sledování veškeré aktivity každého člověka na zemi jak virtuálně tak fyzicky, dvacet čtyři hodin denně. V jeden okamžik to bude proveditelné, jak se k tomu postavit, bude to zamítnuto a zakázáno, nebo to projde a sami sebe svojí laxností uvrhneme do bledě modrého vězení? Několik dějových linek bude apokalyptických, budou to konce světa, které jsou vědecky reálné a čeká se, že někdy přijdou, singularita, šedá hmota, výbuch supernovy, která uvolní masivní záblesk gama záření, který sfoukne naší ozonovou vrstvu a všechen vyšší život na Zemi bude posléze usmažen, ale do toho všeho se organicky mísí ty linky, které nesměřují k apokalypse. A na některých z těch mnoha konců světa je nejskvělejší to, že s nimi nejsme schopni nic udělat. Naprosto vůbec nic. Budeme sedět doma v naší Planetě Vězení a když budeme mít štěstí a zjistíme to v předstihu tak i možná čekat.“ Moderátor něco řekl. „Myslíme si, že jsme páni tvorstva, nejvyspělejší organismus, ale to leda hovno.“ Moderátor něco namítal. „Nejsme nic. Všimli jste si té obrovské žluté věci na obloze přibližně tímhle směrem, kolem které obíháme? Ta si může udělat cokoli a my to nejsme schopni jakkoli ovlivnit. Naše civilizace může zaniknout doslova lusknutím prstů a my jenom pokorně vychcípáme. Proboha, vždyť mi ani nejsme civilizace prvního typu. To je potřeba si uvědomit a ne se odvolávat na boha. To všechno chceme zachytit.“

„Přestaňme mluvit o Bohu, ale vyprávějte o vašem novém projektu, na mě to působí jako neuvěřitelný epický kolos,“ řekl moderátora a mě bylo jasné, že mu došlo, že tuhle debatu nemůže vyhrát a proto změnil téma.

„Kolos je slabé slovo,“ řekl P. na stole moderátora. „Je to neuvěřitelné šílenství. Ani nevím, jak tohle mohlo Adama napadnout a proč jsme ho v tom podporovali.“

Můj režisér ani ostatní se raději nezmiňovali o mnoha podrobnostech, ve kterých už teď máme jasno. Jedna dějová linka bude snímat hlavního hrdinu, jak trpí nevyléčitelnou nemocí a v průběhu let jsou mu postupně vyměňovány orgány za umělé, tak jak jde pokrok a jak jsou nové náhrady vynalézány. Postupně přestává být člověkem a poměr jeho lidství, jeho dávného dědictví se změnšuje. On sám to vnímá jako určité vysvobození z nesnesitelných okovů, ale na druhou stranu ztrácí sám sebe. Hranice lidství, hranice života a nevyhnutelnost jeho vzniku bych chtěl také prozkoumat, jít až do bolestivých extrémů. „Nikdy nepolevovat, ani tváří v tvář zkáze,“ řekl Šváb. „Tenhle zatracenej příběh je nejdůležitějším sdělením naší generace. S tím můžete nesouhlasit, ale kdybyste znali plány, kdybyste věděli, co se nám rodí pod rukama, museli byste souhlasit. Je to naprosto klíčová věc, finální revize skutečnosti podle posledních poznatků. Pravda bolí a tenhle film bude bolesti plnej až po okraj. Nikdo jinej neměl koule, aby to řekl. Nikdo neměl žaludek, aby řekl pravdu. Absolutní a krystalickou. Nemůžeme polevit.“