Corporal Cortex #5

Seděl jsem v sále na svém místě někde v zadních řadách, vedle mě můj režisér a na druhé straně P. Přímo pode mnou seděl K. lemovaný R. z jedné a MM. z druhé strany. Zbytek týmu nás obklopoval, ale nebyl jsem si jistý, kde kdo je. Byl to nepříjemný pocit. Během měsíců, kdy jsme natáčeli náš film, jsme si vypěstovali zvláštní lokalizační cit, mystický šestý smysl, který se objeví u lidí, které k sobě poutá hluboké přátelství nebo jiné neobvyklé pouto. Vždycky jsme věděli, kde kdo je. Nemusel jsem se dívat nebo ohlížet, věděl jsem, kdo stojí za nmnou, kdo vedle mě, kdo je ve vedlejší místnosti, kdo je za kamerou, podvědomně, jako kdybych měl v mozku radar. Ale teď, tady v kinosálu společnosti Corporal Cortex jsem nedokázal vycítit ničí přítomnost, ani když seděli hned vedle mě, když zářili na okraji zorného pole. Jako kdyby tady ze strachu před odposloucháváním nainstalovali nějakou psionickou rušičku. Byl to divný pocit, naprostá bezradnost, osamění, paranoia.

Snažil jsem se na to zapomenout a vnímat film, ale nemělo to smysl, znal jsem ho příliš dobře, než aby mě nějak upoutal, věděl jsem co přijde v každé vteřině, věděl jsem, že nemá žádné úvodní titulky, jenom v levém horním rohu na chvíli zazáří jeho film a zhasne, aby uvolnil místo záběrům na noční Metropolis. Film začíná ve stejném okamžiku, kde začíná kniha, ale ten moment je záměrně ambivalentní a nápadně připomíná konec celého snímku. Pak se ale odtrhne od děje, opustí byt tří hlavních protagonistů a uhání zpátky v čase a v náznacích odhaluje všechny podstatné momenty, které vedly hlavní hrdiny do náručí paranoidního šílenství. Ale i když je všechno vyzrazeno hned na začátku a pomyslnými průrvami v čase problikne i několik scén z konce, nikdo nemá šanci pochopit o co vlastně jde, kdo je kdo a jak se filmová realita mapuje na děj knihy. Film i kniha má zcela jiné tempo, jiný srdeční rytmus, jiný způsob vyprávění. Ve filmu si můžete dovolit co v knize není možné: vyprávět příběh beze slov. Jenom nechat melodiky plynout obrazy namalované černou barvou a nechat promlouvat obraz. Také s tempem se můžete pohybovat s mnohem vyšší amplitudou. V knize nikdy nemůžete zastavit proud slov, čehož jsem vždycky litoval – je třeba obratně tepat pomalé, melodické a lyrické věty, ale když se zpomalí příliš, když překročíte minimální rychlost, stane se z textu repetitivní slovní šmirgl, očividná vycpávka. Film v tomto ohledu má větší rezervy, ale jeho hlavní síla leží na opačné poloose. Je možné tempo zrychlit do těžko uvěřitelných mezí, doslova problikávání obrazů, které není divák schopen vědomě zpracovávat a protože nemá v ruce ovladač, aby film zastavil a mohl scénu vstřebat, nasáknout a přemýšlet o ní, přetížený mozek v horečné snaze zpracovávat vlnobití informací, barev a zvuků předá většinu práce podvědomí. Když se podaří vyprovokovat tyto staré a západní civilizací úzkostlivě skrývané cesty vnímání, je vyhráno. Kanonáda scén se do člověka vryje velice hluboko a jak si všechno snaží připomenout a do posledního detailu pospojovat a pochopit, stále se mu to vrací. Úspěšný útok na nevědomí má obrovský dopad.

To byl náš film a všechno tohle jsme do něj vpravili, protože v našem týmu byli vědci, nikoli umělci. To byl veliký rozdíl, můj režisér vždycky říkal, že nechce skvělé herce, kteří dokáží svojí roli zahrát na Oscara, nechtěl takové, kteří do každé věty vloží příliš mnoho dramatu, chtěl obyčejné lidi a nabral smečku goonů.

Z tranzu, kdy jsem se pohupoval mezi filmem a meta-filmem, tedy přemýšlením o něm, mě vytrhla R., otočila se na mě, zaklepala mi na nohu a řekl: „K. není dobře. Už se to z něj nejspíš muselo vypařit.“

Chvíli jsme ho sledoval a doopravdy nevypadal nejlépe, škubal sebou, pak na okamžik úplně strnul, hlasitě dýchal nosem, silou svíral čelisti, skřípal zuby, ruka pevně svíral držadla sedačky, svaly napjaté, pak se rychle a trhaně rozhlédnul a něco kolem sebe hledal, díval se na zem. Pak se chytil za bradu, nehty zaryl do tváře a do dásní. Všechny pohyby byly rychlé a neklidné. Druhou rukou si prohrábl vlasy, pak zase trnul, napjal všechny svaly, jako kdyby měly prasknout, viděl jsem, jak se mu svaly na krku proměnily v provazy. Prolomil ticho a začal kvílet na vysoké frekvenci a sklánět se dopředu.

„Tohle není dobrý. Máš s sebou nějakej tranq? Musíme mu něco dát, nebo se roztrhá na kusy,“ zašeptal jsem směrem k R. Musel toho mít dost, nejspíš na něj přišla špatná chvíle, kterou vždycky popisoval jako úplné zatmění, jako kdyby měl na mozku dehet, jako kdyby viděl černě i za nejsvětlejšího dne a cítil akutní bezmoc a vnitřní bolest, kterou sám nedokázal k ničemu přirovnat.

R. z batohu vytáhla tři zabalené injekční stříkačky a v šeru mžourala na obaly: „Něco tady mám, ale nevím jestli…“ Zadívala se na další, přetočila ji naruby a dívala se zase. „Jo tohlee by mělo být ono.“ Roztrhla obal. „Ha, bublinka, to by nemuselo dopadnout dobře.“ Chytila K., vyhrnula rukáv a pevně mu sevřela loket svojí rukou ve které běžně louská ořechy a druhou mu do ramene zabodla injekci. „Účinek nastoupí skoro hned, ale dlouho nevydrží, musíme s ním pryč.“ K. v těch okamžicích nebyl nebezpečný pro svoje okolí, všechnu tu nekonečnou zlobu směřoval vždy na sebe. Stříbrné plátno muselo působit jako zesilovač, kdy šílenství rezonovalo mezi K. v sále a K. na plátně a stále narůstalo.

„Jasně,“ řekl jsem a pak jsem se otočil na P. a mého režiséra a doktora v jedné osobě. Oba kývli. S R. jsme vzali K. každý za jedno rameno a vyvlekli ho ven ze sálu.

Zbytek představení jsem neviděl, ale jak mi vyprávěl CS, prý jsem o nic nepřišel. Následoval jenom šokující úspěch, potlesk, fanfáry, korunovace a další zbytečnosti. Kdo ví, kde přesně v jeho slovech končila pravda a začínala lež.

O hodinu později jsme se ocitli na after-party v baru vytvořeném pro film. Nedošli jsme tam, prostě jsme se tam najednou ocitli. Nevzpomínám si na žádný spojitý pohyb, který by tomu předcházel. Museli jsme se přemisťovat střihem mezi dvěma scénami. Zhmotnil jsem se v sedačce nízké kruhové kóje, jedné z mnoha anomálií, které rozrývala prostor baru. Rozhlédl jsem se kolem a znovu jsem musel žasnout, jak se všechno podařilo, byla tam tma i světlo, hluk i tichá místa, kde se dalo normálně komunikovat bez nutnosti odezírání ze rtů, ambivalentní, kontrastující a silně chaotický prostor. Geniální, zhmotnění všech skrytých představ. Já jsem se nacházel v jedné z těch klidnějších částí, vedle mě seděl K., mračil se, jeden koutek nahoře a jako goon čekal, co se stane, kdo bude jeho obětí. Kóji s námi sdílel ještě P., MM., R., Moo, J.R. Pope a nějací dva cizáci – příliš mnoho masa a kostí na takový malý prostor a to tam ještě chyběl můj režisér, který se vydal na nebezpečnou výpravu pro další várku nějakého životabudiče. Nápoje byly další zvláštností toho podniku, člověk nikdy nedostal, co znal, výběr byl netradiční, ale nejjednodušší bylo říct, ať vám prostě něco nalejí. Překvapení bylo nedílnou součástí zážitku. Můj režisér se k nám vmáčkl a na malý kruhový stolek položil náklad něčeho zářivě zeleného, co chutnalo sladce skoro jako jahody, ale za chvíli měl konzument pocit, že pije lávu a taví se mu žaludek.

To byl okamžik zlomu, kdy šlo všechno do háje. Pak se řetězec mých vzpomínek zpřetrhal. Nevím jak na sebe události chronologicky navazovali, ale pamatuju si, jak jsem vyprávěl několika pticím neboli holkám, vypůjčovali jsme si slang z Mechanického pomeranče něco s obrovským zaujetím vyprávěl. Nepamatuju si co, ale zaujetí bylo neskutečné. Lámal jsem rukama a gestikuloval a ony se smály. Musel jsem říkat nějaké výmysly. Paměť je nebezpečná děvka, která má v ruce břitvu, ale tváří se tak zatraceně mile. Jedině paměť vytváří naší minulost. Vymaž paměť, vymažeš minulost. Bylo to dokonalý. Ten čas existoval a očividně jsem ho i prožil, ale když se dívám zpětně proti proudu času, tak nemám o jeho existenci žádné stopy. Z téhle perspektivy neexistoval. Hrůza. Děs. Těch pár mladých holek, kterým, díky pouťovým zázrakům moderního kosmetického a zkrášlovacího průmyslu, mohlo být něco mezi patnácti a tisíc patnácti roky, s námi byl i nadále. Byl to divný pocit s nejistotou se dívat do těch svěže vypadajících tváří a nevědět jak stará kůže je vlastně pod tou maskou. Kosmetika vizuálně vymýtila stárnutí, za deset let nás do hrobu šoupnou s tváří patnáctky. Šílenství. Kdo tohle vlastně chce? Je to jenom válka ve zbrojení. Vy musíte mít tyhle nové zbraně, protože je má i nepřítel. Je jasné, že je nikdy nepoužijete, ale kdybyste je neměl, pak na vás nepřítel použije ty svoje nové naleštěné hračky. Proč někdo chce zastavit vizuální projevy stárnutí? Proč se místo toho nesnaží zpomalit samotný časovač té rozbušky, která v nás tiká. Ale kosmetická vizuální válka je jenom jeden aspekt sociální choroby, která se v naší krásné společnosti rozrůstá jako rakovina. Zvyšují se standardy. Jednotlivec, který v protestu couvne, nemá šanci. Krok zpátky musejí udělat všichni. Teprve pak si oddychnou. Ale je to ta válečnická povaha kanibalů, která nás do všeho toho šílenství tlačí. Standardy nebo ideály už opustily zvládnutelné úrovně, opustily je a letí k nebi. Pořád výš a výš, pořád rychleji, méně přirozeně. Tohle je ideál krásy roku 2010. Tohle ideál štěstí, tohle je prototyp, tohle musíte překonat, abyste byli šťastní, tohle je minimum. A laťka se zvedá. „Ale tohle přece nedává smysl.“ Trhl jsem s sebou, nebyl jsem si jistý, jestli jsem si to jenom myslel, nebo jsem to doopravdy řekl. Seděl jsem na jiném místě v tom našem podniku. Kóje obložená akvárii z neprůstřelného skla, vzdálená stěna byla posázená velikými displeji a na ně se v reálném čase promítalo dění na internetu. Různé zdroje, různí lidé, různé informace. Nepodstatný informační šum. Sedělo nás tam víc, dokonce i ta dvojka Šváb a Škrtič. Někteří starší a rozumnější členové našeho týmu si šli lehnout. Jedině oni vyhráli válku, zatímco blázni v poli se snažili ze svých zákopů uhrát aspoň jeden bod. Můj režisér seděl na pravé straně a několika neznámým lidem, pravděpodobně lidem od Oficiální Kinematografie, možná že dokonce papalášům ze struktur společnosti Corporal Cortex, něco vyprávěl. Měl jsem dojem, že to nedělá rád, ale přemáhal se, protože získat si je na naší stranu bylo výhodné hlavně pro nás.

„Natáčeli jsme několik scén možného pokračování a jedna scéna s K. je naprosto ikonická. K. je snímán zezadu jak pomalu prochází pancéřovanou vilou mafiána jenom s velkou sekyrou v rukách. Cestou zabije čtyři lidi a na konci brutálně rozseká jednoho člověka. Tempo je velice pomalé a K. se pomaličku vleče širokými chodbami obloženými dřevem a pak najednou záblesk akce, zatnutí sekyry do krku a do hlavy a pak se zase pomalu šourá chodbami. Tempo skoro uspávací. Celá scéna trvá dvacet minut a natáčeli jsme ji najednou, žádné střihy, žádné efekty, jenom čiré pomalé šílenství. K. trval na tom, aby ti lidé z ochranky, které zmasakruje, měli ostré zbraně s tlumiči. První tři měli slepé náboje, ale u posledního vyžadoval, aby měl odjištěnou pistoli se zásobníkem plným ostrých nábojů. Sakra, co tohle bylo za formu temného šílenství. Říkal, že scéna musí být naprosto autentická, byl realitou posedlý, ale copak zešílel? My jsme na brutální autenticitě trvali od začátku, byla to jedna z hlavních myšlenek filmu, ale tohle? Řekli jsme fajn, ale budeme potřebovat právníka a tvého psychiatra a budeš muset podepsat, že jednáš podle svobodné vůle a souhlasíš s možnými následky. Myslíte, že pochyboval? Myslíte, že se rozmýšlel? Ani náhodou. Hned se pod to podepsal. Začali jsme točit, sekyra vážila stejně jako skutečná, ale nebyla ostrá, herci měli na místech záseků kevlarové vycpávky, umělou krev, všechno jsme dokonale secvičili. Chtěli jsme to natočit na první pokus a proto jsme to na sucho drilovali dokud všichni neznali svoje kroky pozpátku a se zavázanýma očima. Časování bylo zásadní, to muselo sedět. Pak jsme řeklo: 'OK, jdeme na to.' Neměl jsem z toho dobrý pocit, to vám snad nemusím říkat. Byli jsme blázni, ale nikdo z nás na sebe nenechal mířit nabitou pistolí. Pokud to nebylo nezbytně nutné. K. vyrazil, pomaloučku se loudal chodbou, první stráž – přesně, jak jsme plánovali, zase ta jeho pomalá bolestivá chůze. Úplně jsem slyšel hudbu, která u toho bude hrát. Další stráž, další práce se sekyrou a zase práce podle šablony. Mimochodem, ti chlapíci, co hráli stráže, dokázali umřít nejlíp, jak jsem kdy viděl. Podle mě je někdo někdy musel doopravdy seknout sekyrou. Fantastické. Další chlápek, rána sekyrou, skuhrání, umělé krvácení a zase je ta brutalita K. vystřídána klidem kroků po vysokém koberci. A pak přišla na řadu stráž s nabitou zbraní. Ta scéna trvala už patnáct minut v kuse. Nechtěl jsem, aby se něco pokazilo. Bylo už pozdě v noci, všichni ostatní už spali a jenom mi se to snažili ještě ten den natočit. K. toho chlapíka seknul, ale minul, chvíli se prali, přesně podle plánu. Pak se do sebe zaklesli na zemi, K. se z toho měl vyvlíknout, postavit se a dorazit ho sekyrou. Žádné efektní boxování, snažili jsme se to udělat nudné, protože reálné rvačky nejsou žádná choreografické show, ale když jsou reálně nudné, působí mnohem osobněji, tělo na tělo, dvě zvířata, která se chtějí sežrat. K. se rozmáchl, minul, stráž ho srazila, prali se a když byli na zemi stráž ho dvakrát střelila do nohy. Ostrou municí. Náboje minuly tepnu i kost, prošli svalem tam a hned ven. K. se zvednul i s tou zraněnou nohou, hrál dál, zvedl sekyru a dorazil ho. On byl postřelený. Kde je pak hranice reality a fikce? Co jsme vlastně točili? Nevím. K. si to zranění udělal sám. Když se rvali, k vzal pistoli, přitlačil si ji na stehno a dvakrát to zmáčknul. Udělal to chytře, věděl, kde je kamera a odkud to nebude vidět. Šílenec. A když jsem si druhý den projížděl záběr došlo mi to. Rvačky sice vypadali přesně jako podle naší choreografie, ale nesedělo pořadí. Musel jsem být zatraceně vyčerpaný, když jsem si toho nevšiml. Pořadí bylo proházené. Netočili jsme předem připravené manévry, ale skutečný boj na život a na smrt, který vypadal jako podle plánu, ale nebyl. Co ten film vlastně bude? Experiment, který pár lidí nepřežilo? Proboha, ještě že se nikomu nic nestalo, ještě že K. těm chlápkům nerozsekal hlavy. Tohle vážně není vtipný.“

Byla to temná pravda, jedna z mnoha, která se kolem našich projektů točí. Stejně jako ten detektiv, kterého si najal můj režisér, nebo mnoho podivných záběrů, které se nedostali do konečného střihu, protože byly příliš nebezpečné. V podstatě nás mohli zatknout a měli pro to milion důvodů. Buď nás přehlédli nebo prostě jenom vyčkávali a snažili se vyhrabat další staré pravdy zpod podzimního listí.

Šílenství.