Corporal Cortex #4

„Počítám,“ začal můj režisér, když jsme si užívali taky svojí pomalou chvíli na červeném koberci, „že tak v polovině promítání z K. ta sedativa vyprchají a jestli pak bude mít špatnou chvíli, bůh s námi. To ho už nezastaví ani ta holka.“

Myslel samozřejmě R. Už ani nevím z jaké popelnice jsme ji vyhrabali, ale ona mě odjakživa hluboce znepokojovala, nevěděl jsem přesně, co to způsobuje, nebo spíš, co to způsobuje nejvíc. R. byla jako duha, zářila celou plejádou odstínů různých osobnostních abnormalit a výstředností. Tak například rozlamovala jablka holýma rukama napůl a nedělalo jí to žádné problémy, vzala jablko a krásně plynulým pohybem ho rozloupla na dvě dokonalé poloviny. Až potom ho snědla. Také s sebou neustále nosila posilovací kleště a když byla zamyšlená nevědomky je svírala. Podle mého režiséra, by v dlani dokázala rozmáčknou hlavu slona jako malinu. Ale mnohem více mi vadila její naprostá netečnost k nahotě. Ona naprosto postrádala stydlivost a pojem intimity. Neviděla rozdíl mezi tím, když byla nahá nebo oblečená, pro ni to byly dva stavy stejné věci, na škále morálky jakkoli kvalitativně nerozlišitelné. Podle mě trpěla depresonalizací a nedokázala vnímat hranice svého těla nebo je vnímala, ale nepovažovala je za důležité. A její vztah k mužům byl… ani nevím jestli pro to vymyslel nějaké slovo. Ale dalo by se říci silně ambivalentní. Milovala muže, ale jenom zdálky, jak se k nim blížila odpor a nenávist exponenciálně narůstaly k nesmyslným hodnotám. Ale někdy se tato odpudivá síla na několik dnů ztratila a ona mohla fungovat relativně normálně.

Ale hluboko v srdci byla goon až do krajnosti. Bez mrknutí oka dokázala zradit svoje nejhlubší přesvědčení, jenom aby si mohla do někoho kopnout. Když se s někým hádala, pohybovala se ve vlnách slov s obrovskou elegancí, nikdy nezvýšila hlas, nikdy negenerovala nesmyslné slovní útoky, které se samy ospravedlňovaly. Všechno, co řekla bylo mrazivě logické, dokonale spárované kompaktní homogenní tvrzení, kterému se nedalo odporovat. Druhý den mohla všechno změnit a hrát jinou roli. Když ji pak včerejší poražení soupeři vyčítali, že je pokrytecká, prostě je kopla kolenem do koulí a loktem do zátylku a bez výčitek šla dál a smála se jako blázen. Ráno se dokázala přít s kreacionisty a důsledně rozvrátit jejich vidění světa a večer se už vydávala za kreacionistu a přesvědčivě vyvrátila Darwinovu teorii přirozeného výběru.

„Uděláme to, protože můžeme,“ existence podle ní neměla žádný jiný smysl. Stejně jako ona jsem nevěřil, že by měl život nějaký vyšší smysl, ale přistupoval jsem k tomu jako goon a nelámal jsem si hlavu se zásadními otázkami života vesmíru a tak vůbec. „Pff, umřeme, je to strašlivý, ale co naděláš.“ Chtěl jsem si to utrpení jenom trochu užít. K tomuto zvrácenému dvojsečnému nezaslepenému optimismu jsem dlouho tíhl, ale až teprve R. mě infikovala v plné míře. Její vztah ke smrti byl opět dvojaký: sama se bála umřít, ale na druhou stranu jí to bylo jedno a nezáleželo jí na smrti kohokoli jiného. „To není moje věc. Já jsem centrum, kolem kterého se točí vesmír a jedině na tom záleží. Všichni jsou jenom herci v divadle mého mozku.“ Tragédie jí nedojímala, utrpení nezajímalo, na katastrofy se dívala s radostí u nehod se smála. Netečná k utrpení.

Stejně jako mě, ani jí nevadilo testování léků na zvířatech, byla pro, dokonce požadovala více testů, mnohem více, klidně i nesmyslných. „Jenom ať do těch zvířátek nepumpujte vaše chemikálie, já se budu dívat, jestli vám to nevadí.“ Samozřejmě to říkala jenom proto, že stejně jako já, můj režisér a sousta dalších byla šílený bezcharakterní parchant a taky byla člověk. A to byl klíčový poznatek, kteří by si měli všichni marihuanou nasáklí aktivisti za práva zvířat uvědomit. My jsme sakra lidi, homo sapiens sapiens, to nejlepší, co kdy kráčelo po povrchu Země, jsme na vrcholu potravní pyramidy a můžeme si dělat všechno, co se nám zlíbí, se všemi tvory v nižších patrech pyramidy. Zkoušet kosmetiku na zvířatech nemělo cenu, protože same kosmetika sama byla zbytečná, byl to jenom další pilíř sociální nemoci. To všechno říkala R. s širokým skrytě pohrdavým úsměvem.

Také nepociťovala bolest, nikdy ji nebyla zima nehledě na okolní teplotu, byla zcela barvoslepá, stačili jí čtyři hodiny spánku, ať jedla jak jedna, nikdy nepřibrala na váze a nebyla schopna mít děti. Vlastně jsem pochyboval jestli byla ještě člověk. Avšak pro roli R. se hodila více než dokonale.

A pak to celé natáčení, byla to dlouhá temná zkušenost, kterou chci i nechci zažít znovu. Nemůžu říct, že jsme během natáčení brali drogy, ale na nahou jsme se drželi zuby nehty a nezastavili jsme se před ničím. Naštěstí měl můj doktor balík předpisů na léky a razítko jednoho specialisty z prvotřídní kliniky a občas nás zásoboval „prostředky poviné prevence pracujícího personálu pro případ patognomických příznaků“. Vždycky používal podobně znějící žargon, aby dal všemu nádech oficiálnosti a legality. Netřeba zdůrazňovat, že někdy se přehmátl. Jednou vybíral z katalogu psychoaktivních léků a každému nám naordinoval paletu nějakých žlutých kapslí. Příbalové informace jako vždycky schoval, protože tvrdil, že na takový děs není lidský mozek připraven. A pak to začalo a bylo to zkurveně depresivní. Mysl jsem měl čistou, jenom jsem ji přestal ovládat, skutečnost se rozmazala, kauzalita přestala existovat, byl jsem tam jenom já, vězeň ve svém těle, které se nekonečně rozpínalo, jako kdyby nikdy nepoznalo hranice, ale přesto to byla klec, miniaturní cela ve které jsem se nemohl pohnout, nemohl jsem komunikovat s míšním kanálem a ovládat svoje končetiny, smysly přestaly pracovat a samovolně odpojily svoje nervy. Byl jsem paralyzovaný, nekontroloval jsem se, ale přesto byla moje mysl, nejosobnější identita vzhůru uvnitř sama sebe a třásla se strachy a všechen ten děs dokonale vnímala. Aniž by to kdokoli z nás tušil, kamery byly zapnuté a scéna se dostala až do finálního střihu.

Šílenství.

Chvíle pravdy.

Byli jsme uvnitř. V honosném srdci společnosti Corporal Cortex, v centru nervové soustavy řídící tento svět, ve finanční strojovně vymírající západní civilizace. Intimní přítmí, chodba obložená dřevem a luxusními křesílky, pod nohama koberec vyrobený ze srsti nějaké velice vzácné šelmy, dvoukřídlé dveře dokořán otevřené a několik vítačů s úsměvem a bezvadnými zuby. Tohle všechno jsem viděl na cestě arterií do srdce. V sále se už napjatě čekalo. Nikdy jsem nebyl na žádném podobně luxusním promítání filmu bez čtvrthodinového reklamního bloku. Můj režisér se mračil, když si vybavil jaké hrůzy se skrývají na druhé straně plátna a čekají, až je odhalí světlo z promítací kabiny.

Byla to slavnostní chvíle, ale naše práce nikdy nekončila. Vytáhli jsme několik kamer. „Dvě dopředu,“ dirigoval můj režisér svůj sbor sběhlých goonů, „každou po jedné straně plátna, dvě dozadu nad hlavy diváků a po sále budou lítat CS a Moo.“ A. rozložila jeden stojan a nasazovala na něj jednu kameru, připojovala ji k záložnímu zdroji a zaměřovala její pohled. „Doufám, že to vydrží.“ Pak další tři lidi s batohy začali ve svých rozích instalovat svoje kamery.

Dva z vítačů stáli za zády mého režiséra a chvíli nás zkoprněle pozorovali, co si to jenom dovolujeme. Pak, když byly všechny kamery prokazatelně usazené, funkční a nahrávaly, jeden z nich významně zakašlal. „Pánové, tady nemůžete natáčet.“

„Proč?“ zeptal jsem se.

„Bude se tady promítat film a je zakázáno ho natáčet.“

„Proč?“ zeptal jsem se znova a vítače to začínala štvát.

„Porušení autorských práv,“ odpověděl.

„To bych netvrdil,“ odpověděl jsem a otočil jsem se k němu zády.

„Pánové, tohle není možné, natáčet během slavnostní premiéry. Musím vás požádat, abyste sbalili svoje kamery a odešli.“

„Neřekl bych,“ řekl pomalu a s pohrdlivým šklebem můj režisér, „Nám ten film patří. My jsme jeho tvůrci a vlastníci práv a můžeme si s nahrávkami filmu dělat, co chceme. Takže teď tě – moje milá špíno – musím požádat, abys zmizel a neobtěžoval nás. Děkuji.“ Můj režisér mu položil ruku na rameno a zadíval se na něj s falešným soucitem. Vítač stál vteřinu strnule na místě, nevěděl si co si o nás myslet, jestli jsme drzí podvodníci nebo doopravdy vlastníci autorských práv. V každém případě by se mu nevyplatilo mýlit. „Něčemu nerozumíš, bratře?“ zeptal se dlouze a pomalu můj režisér.

„Ehm, já…“ koktal vítač a snažil se všechno urovnat v hlavě a dostat ze sebe nějakou odpověď.

„Ne?“ řekl můj režisér, jednu ruku mu položil za rameno a druhou ho poplácával po tváři. „Já to tedy vysvětlím tak, aby to pochopila i retardovaná dementní opice po mrtvici jako ty.“ Pevně sevřel vítačova ramena, škubnutím ho otočil a zatímco ho pořád držel za ramena, zlehka ho kopl do zadku.

Vítač se nasupeně otočil a ohnal se po mém režisérovi pěstí.

Míč byl na našem hřišti.

Tohle přesně můj režisér čekal. Popravdě řečeno, snažil se vyprovokovat útok na sebe, aby se pak mohl adekvátně bránit.

I když slovo adekvátně použil v životě jenom jednou a to ještě špatně.

Můj režisér se ráně vyhnul a z kapsy vytáhl řetěz na jehož oba konce pro pobavení publika připevnil nějaké železné závaží. Nečekal na nic, na okamžik prozření nebo, že řetěz vítače zastraší a všechno bude bezbolestně vyřešeno a prostě mu vrazil jednu ránu do hlavy a pak druhou do břicha třetí za krk, když se vítač sklonil bolestí. Ale to už kolem nás kroužil CS a Moo s kamerami a několik vzácných parazitů showbyznysu.

„Bratře, bratře,“ řekl režisér dokonale přátelským tónem, „křivě obvinit nevinné z porušování autorských práv, pošpinit tak jméno společnosti Corporal Cortex a ještě mě napadnout. Dneska nebyl tvůj šťastný den. Mohl bys jít krvácet někam jinam, tady se bude promítat film.“ Otočil se na mě a smál se. Všem nám bylo do smíchu, takováhle nepříjemná událost vždycky dokázala prozářit naše dny.

Blízké hlavy zašuměly a pak se s větrem vrátili na svá místa. Tiše a spořádaně. Nejspíš si mysleli, že je to součást našeho cirkusu, rozehřívací kolo, malý předkrm. Teprve potom jsem vystoupal po schodech uličkou mezi křesly. Ale jakými! Nebyly to klasická miniaturní sedátka v kinech pro normální smrtelníky do kterých se musel divák natlačit, zkroutit a zpřelámat kostru, aby se tam vůbec vešel. Tohle byly veliké sametem potažená nádhery ve kterých člověk levitoval na magnetickém polštáři. Ať jednou umřu, chtěl bych, aby mě posadili do podobného trůnu a vystřelili do vesmíru, abych pozdravil majora Gagarina. Také se v nich muselo výborně spát. V posledním záblesku světla odraženého z pozlacených lustrů jsem pohledem přelétl po osazenstvu sálu: samá krystalická verbež, která nepřišla proto, že by se zajímali o náš film, ale aby se mohli na chvíli mihnout před kamerou. Objektiv byl jejich modlou, nejnávykovější drogou jako lidstvo kdy poznalo o níž konzumenti sedící na druhé straně optické dálnice neměli ani ponětí. Oko kamery bylo hypnotické a pomalu konzumovalo svoje oběti.

Začalo se promítat a temné vzpomínky vyplavaly na povrch.

Říká se, že všechno, co se stane v Las Vegas také zůstane v Las Vegas. Možná, že to platí, možná že ne, ale rozhodně nefungovala variace s naším filmem. Ten působil jako zvětšovací sklo, mikroskop, megafon, zesilovač všeho, co jsem do něj s pomocí mého týmu přenesl, doufal jsem, že všechnu tu starou hrůzu do něj schovám a pak zapomenu, ale bylo mi jasné, že je to jenom zbožné přání. Do své knihy jsem zakomponoval nejhorší noční můry, latentní strach, který se usazuje na spodní straně lebky jako černý škraloup, krystalickou paranoiu, melancholii staré Evropy, zničující touhu, šílenství. A potom mi jí ten blázen vydal a tohle všechno, pečlivě zamčené v jednotlivých větách zase vyplavalo na povrch. Vzpomínky se zase ozývaly a připomínaly staré časy v temnotě. Nebyl to materiál, který bych byl schopen snášet. Ostatní si možná libovali v dekódování zpráv a rozplétání všech příběhů a narovnávání dějových smyček, ale pro mě to znamenalo návrat starých časů. A pak se ozval můj režisér a přišla další vlna tsunami, realita knihy se neoddělitelně spojila s naší realitou, obrazy ožívali a já jsem hrál sám sebe. Šílenství. Jaký duševně zdravý a příčený člověk by tohle dopustil, jaký vrah by se vrátil na místo činu a snažil se před objektivy kamer zopakovat, to o čem před tím tajně doufal, že bude zapomenuto? Jenom já. S nekonečnou pomocí mého režiséra a zbytku týmu jsme zrekonstruovali mé sny a jejich kulisy vestavěli do reality. Už se nejednalo o kulisy, realita skutečná a knižní se prolnula, neexistovaly pojmy jako „tam“ a „tady“. Náš film byl ve své nejhlubší podstatě dokument o augmentované skutečnosti, uměle pozměněné současnosti vypěstované v petriho misce. Z GM herců jsme vytvořili jiné lidi, stali se svými rolemi, jejich původní život byl zatlačen, přijali novou identitu. Nastartovali jsme jenom mírně korigovanou sociální reakci a její průběh dokumentovali. Kamery běžely téměř 24 hodiny denně. Můj režisér chtěl mít všechno, chtěl mít i nedůležité věci, které by byly v konvenčním film naprosto k ničemu. „Mapujeme realitu, zkoumáme, zaznamenáváme průběh experimentu.“ Vždycky říkal, že film by měl mít podtitul: „Experiment.“ Měl v podstatě pravdu, byl to jeden velký pokus u něhož jsme ani náznakem netušili, jak vlastně dopadne. Mohl se z toho spontánně vyvinout úplně jiný film, který by měl podobný začátek, ale pak by se evoluce ubírala svojí vlastní cestou. Nevěděli jsme to a sám jsem to připouštěl jako reálnou možnost. Nemohli jsme příliš zasahovat do reakcí a interakcí, bylo tu příliš mnoho proměnných, systém byl příliš nestabilní a malá změna mohla mít zásadní následky. Jediné, co nám zbývalo, bylo mít pořád zapnuté kamery a nabité baterie.

A pak tu byla ta matoucí záležitost s křížením světů. Během natáčení jsme založili několik podniků, které přesně odpovídaly popisům z knihy a nezhmotněným představám v mé hlavě. Přímo v Metropolis to byl jeden bar a jedna hospoda. Nebyly to kulisy, potěmkinovy vesnice, šlo o normální plně funkční byznys, většinovými vlastníky jsem byl já a můj režisér, nějaký díl vlastnili i ostatní lidé z týmu, hlavně ti starší se pustili do investic. Tyto naše aktivity v posledních týdnech tvorby našeho filmu sloužily jako zdroj peněz. Ale proč se to vlastně stalo? Čím vlastně byly? Byli postaveny kvůli filmu, nebo do něj organicky vrostly? Bylo to nevyhnutelné? Bylo jiné řešení? Většinu nákladů na tvorbu našeho filmu nepředstavovalo točení nebo stříhání, ale právě tyhle realitu narušující vedlejší aktivity. Všechny peníze, které jsem vydělal na své knize, jsem investoval do těhle šílených kulis. „Musí to žít, musí to dýchat,“ říkával můj režisér, „my si realitu přizpůsobíme a pak ji zdokumentujeme.“

Všechno bylo ještě komplikovanější, že v baru vestavěném do filmu se odehrávala after-party. O několik hodin později jsme tam seděl a přemýšlel. Kde se to vlastně nacházím? Nejsem teď také v nějakém filmu? Je tohle realita nebo film? Jedno jsme změnili na druhé, dají se tedy tyto dva světy od sebe oddělit? Rozeznat? Záleželo na tom? Jestliže film byl spontánní reakcí, kterou jsme jenom iniciovali a pak sledovali její průběh, není tohle kolem mne jenom další stádium oné reakce? Nejsem vlastně uvězněn ve svém vlastním světě? Dá se mluvit o modelu reality a jeho meta-modelu?

Ničím jsem si nebyl jistý. Vnímání reality bylo narušeno.