Corporal Cortex #1 (prvních 2500 slov)

(NaNoWriMo 2009)

„Na minutu přesně,“ řekl můj režisér a doktor v jedné osobě, když jsme se blížili v jeho orvané Octavii ke Kinu. „Sleduj ten kordon naleštenejch ksichtů z vazelíny, sleduj ty čekající natěšený foťáky, ty novinářský krysy s psionickejma senzorama v mozku, sleduj to: hlavní nerv, blesjskavý nóbl kino, výkladní skříň společnosti Corporal Cortex. Dál už jsme to dotáhnout nemohli, Adame.“

Byl jsem tam já, můj režisér a doktor v jedné osobě, který zároveň hrál T., vpředu vedle něj seděla holka, která hrála MT., zároveň se starala o zvuk a virální marketing. Vzadu se vedle mě tlačili kluci, kteří hráli MM. a P. – ideální společnost – jednomu bylo dvaadvacet, druhému sedmnáct a půl, ale na padělané občance se už několik měsíců psalo datum narození 1988. To bylo naprosto zásadní pro natáčení našeho filmu. Spolu s námi bylo na zadní sedačce pár krabic a batohů s Vybavením nutným pro práci v tomhle smutném odkvétajícím podzimním světě.

„Fantastický. Přátelé, tohle je den D.,“ prohlásil jsem a najednou ze mě padala slova, která vypadala, že jsem si je musel aspoň měsíc nacvičovat před zrcadlem. „Naše práce skončila, nebo možná začíná až teprve teď, když se vmísíme mezi ty pozérský krysy a parazity showbyznysu, mezi tu společnost, kterou jsme se vždycky snažili sabotovat. Každopádně je to velký okamžik našich malých životů a já mám zatracenou chuť na jablka.“

Stará omlácená Octavie, která vedla naši kolonu goonů, zastavila a ostatní vozidla se za ní začala štosovat. Hned jsem otevřel dveře a přes MM. jsem se vysoukal z vozu. Můj režisér taky opustil potápějící se loď velice rychle, stál u otevřených dveří, bradu opřenou o střechu a díval se na pravou stranu na dav kravaťáků a motýlkářů v oblecích a žen v krásných šatech. Slavnostní premiéra filmu, na který se shodou okolností nedočkavě těšili jak nároční kritici a filmoví snobové, tak i diváci na nižších stupních potravního řetězce. Filmu podle mé knihy, kterou mi jedem blázen shodou náhod vydal a která se nepochopitelně stala hitem, bestsellerem, šla na dračku, lidi začali bláznit a já se vláčel z jednoho autorského čtení na jinou promo akci a pak na panelovou, abych pak večer byl v nějaké talk-show nebo co to bylo, kde mě vyslýchali a snažili se přijít na důvod úspěchu i na možné další pokračování. Nikdy jsem netušil, že takovéhle akce se pořádají a že může být o autory takovýhle zájem. Nedokázal jsem si to nikdy představit a ani v náznaku jsem nic takového neplánoval. Vždycky jsem si sedl k počítači a psal jsem. Neohlížel jsem se na nějaké potenciální čtenáře, nebral jsem ohledy, děj byl neuvěřitelně spletitý a temný, jedna polovina skutečností nebyla vysvětlena a druhá polovina se mihla v náznacích a spousta stop směřovala mimo moji knihu do zatím nezmapovaných končin. V hlavě jsem roky skládal rozsáhlý příběh, desítky postav, jejich minulost a přítomnost. Šílený ledovec fikce a proto-reality, děsivě komplexní vizi. A nikdy jsem o tom takhle nepřemýšlel, dělal jsem jenom, co mě bavilo. Nikdy jsem ani nepomyslel, že by mi knihu někdo vydal. Jednou v noci jsem si řekl „Ale co“ a poslal jsem jeden mail.

Potom věci nabraly nebezpečně rychlý spád.

Všichni strašně rádi spekulovali o možném filmovém zpracování. Na to jsem jim odpovídal: „Jaký duševně zdravý člověk by se do něčeho takového pouštěl? Jaký by byl výsledek? Muselo by to dopadnout, jako když vezmete všechny filmy Davida Lynche od Mazací hlavy až po Inland Empire mimo Alvina Straighta, seřadíte je za sebou, pak jednotlivé scény náhodně proházíte, otočíte, některým invertujete barvy, některé pustíte pozpátku u některých prohodíte zvukovou stopu a všechno to zrychlíte, aby se to vešlo do dvouhodinové stopáže. Kdo by to chtěl točit? Kdo by se na to chtěl dívat?“ Nevěřil jsem, že něco takového vůbec bude možné až do okamžiku, kdy za mnou přišel můj budoucí režisér a doktor a všechny práce jsem svěřil jemu – nejnekompetentnějšímu člověku na zemi.

A pak jsem po měsících tvrdé a někdy i nebezpečné práce vystoupil z auta před Kino společnosti Corporal Cortex a dav neživotných siluet s rameny vycpanými bankovkami mě podezíravě sledoval. Nepatřil jsem do jejich světa – toho oficiálního, správného, ideálního. Nikdo z nás goonů tam nepatřil. Byli jsme příliš divocí, svobodní a roztěkaní a spánek na hromadě bankovek nebyl prioritou číslo jedna.

„Hej, T., kde je R.?“ zeptal jsem se v nastalém tichu.

„Nevím, asi jede v jiném autě. A. spí v kufru, zabouchej na ní,“ požádal mě, sklonil se do auta a řekl P. a MM., ať vezmou všechno nádobíčko.

„Ťuk, ťuk, ťuk, konečná stanice prosíme vstávat,“ zaklepal jsem na víko kufru a pak jsem ho rychle otevřel. „Ale, ale, tady je.“

R. tam byla stočená spolu s A. a spali. Poslední dny je musely k smrti vysílit, jinak by se nedokázali nasoukat do toho malého prostoru a tam usnout. Během natáčení naše životní standardy a požadované pohodlí kleslo na naprosté minimum. Někdy jsme všichni spali u mého režiséra, deset nebo dvanáct lidí na jednom malém gauči a dva dny v kuse jsme jedli jenom jablka, pili vodu z kohoutku a to mu při tom ještě nešlo topení. Ale neměli jsme peníze ani čas se tomu věnovat. My jsme sakra natáčeli film, byli jsme jím naprosto posedlí a věnovali jsme jemu veškerou životní energii.

Vzal jsem A., která se už trochu rozkoukala, vytáhl jsem jí z kufru a vzal jsem batoh, který měla pod hlavou.

V tom okamžiku nás teprve poznali.

Hned po příjezdu se na nás dívali, jako že tam nepatříme, že jsme si museli splést místo a vypadali, že na nás zavolají ochranku, aby nám vysvětlila, že oni všichni čekají na režiséra, scénáristu a všechen herecký ansámbl. Nevím jestli čekali, že přijedeme v oblecích a budeme se je snažit oslepit naleštěnými úsměvy. Popravdě řečeno, většina z nás se ani neumyla, neučesala, nic. Můj režisér řekl: „Už musíme jet.“ a mi vstali od práce a šli jsme. Já jsem si jenom oblékl mojí prastarou lehkou goratexovou bundu, která byla na dvou místech přelepená páskou, aby do ní neteklo. Můj režisér vypadal vyloženě zuboženě, neoholený, rozcuchaný, na jednom oku monokl, ale my věděli, že pod tím vším tepe srdce z umakartu.

„To jsou oni, režisér, scénárista, herci,“ zaslechl jsem, jak někdo řekl v kordonu obleků. A pak zacvakaly foťáky, zprvu nejistě, jako kdyby ani nechtěli věřit, že jsme to doopravdy my. Naznačovali snad, že námi opovrhují, protože nesplňujeme jejich standardy?

Mám dojem, že jako prvního poznali MM. a hned po něm P. Tihle kluci vypadali znamenitě, plakátové obličeje, pečlivě udržovaná ikonická image, siluety, které by se měly tisknout na známky a na peníze. Právě oni dva shlíželi z virtuálních plakátů během virálního hurikánu, který MT. pečlivě rozpoutávala na internetu, když pomalu davům dávkovala různé informace o filmu, které unikaly jakoby náhodou, z nichž část byla naprosto zavádějící. To ona dirigovala vypouštění krátkých scén, které jakoby někdo natočil na telefon, jako by se někde objevili omylem a rychle byly zase staženy. Tahle nejistota kolem našeho snímku přitahovala zájem. Pořád se něco dělo, pořád bylo o čem spekulovat.

Přiběhla k nám skvadra fotografů se zašitými ústy a snažili se získat nějaké zajímavé fotky, ale v explozích blesků se tentokrát nejiskřila hollywoodská načechraná kýčovitá nádhera, vápenně bílé úsměvy ani tváře do nichž botox vetkl věčné mládí, permanentní úsměv a neschopnost používat mimické svaly. Nevšímali jsme si jich a vyndavali z auta Vybavení. Oni byli jenom předvoj před vypasenými novináři a filmovými kritiky – živočichy na vyšších příčkách potravní pyramidy žurnalistiky.

Ze zadních aut konvoje vystupovali všichni zbývající herci včetně těch několika starších: H., K., Moo, J., PB., DB., CS., Šváb, Škrtič, Y, VP, MP, Jaq, ME, J.R. Pope, Ursus, detektiv a otec. Celá skvadra bláznů, kteří na několik měsíců přestali žít vlastní životy, aby svůj čas plně svěřili našemu filmu. Mihlo se tam několik kamer. Moo, ME. a Jaq si na hlavy připevňovali malé kamerky, které budou celé to šílenství snímat z jejich vlastního pohledu. Během natáčení filmu podle mojí knihy zároveň probíhalo natáčení filmu o filmu, ale ani to nebylo nijak typické. Zpočátku šlo o obyčejný dokument, ale pak se věci začaly komplikovat a oba dva snímky se pomalu prolínaly a nebylo jisté, kde končí originální film a kde začíná film o filmu. Navíc postupem času začal být podružný dokument stále samostatnější a nezávislejší, přestával mapovat natáčení, začal ho částečně ovlivňovat a z původního filmu se částečně stal dokument o dokumentu. Proto je fiktivní realita snímku tak nejistá. Křehké hranice vymezující dílo od reality byly ještě víc narušeny. Můj režisér někdy nevěděl, jestli ještě vůbec režíruje film nebo hraje v nějakém úplně jiném. Šílenství, pochybnosti, nejistota. A potom můj režisér zjistil, že někdo z dokumentárního týmu v ateliéru nainstaloval skryté kamery a do oblečení všem hercům zašil mikrofony. Všechny hranice padly, přestalo být důležité, co se vlastně děje. Všechno bylo zaznamenáno, možná, že někdo další začal na vlastní pěst natáčet další film. Nevěděli jsme.

Vzápětí přiklusalo pár lidí s mikrofony.

„Co nám řeknete k vašemu novému filmu?“ ptali se novináři-slídiči a tlačili se jeden přes druhého.

„Měl jsem psa, který občas kouřil crack,“ odpověděl můj režisér. Když se před ním zvedly obočí všech slídičů jako barikáda kopí, dodal: „To je paralela, která naprosto vystihuje celý film a jeho natáčení.“ Ano, ke splnění svého snu jsem potřeboval jedině naprosto nekompetentního režiséra a bandu bláznů, kteří by do toho šli s námi.

Pak dodal: „Tenhle film je dítě sociálně-informační revoluce, produkt virálního marketingu, výsledek reverzního inženýrství psychologie člověka. Podívejte na mě, já jsem nikdy nestudoval uměleckou školu. Vyhodili mě z medicíny a informatiky. Proto všechno vypadá tak, jako to vypadá. Přistupovali jsme k problému obráceně, důsledně jsme porušili všechna zaběhnutá pravidla a všechny standardy. Vezměte si třeba to, že naši věc neposvětili elity a neřekli všem: 'o tohle se zajímejte', ale dav vyvolal rozruch a teprve tehdy elity se začaly zajímat. Posvěcení jsme dostali až zpětně, pod nátlakem bortící se země pod nohama. A šílenství se neustále stupňovalo jako bouře, jako hurikán, jako zemětřesení, všude byly cítit neklidné vibrace, všichni se ptali: 'Co to bude? Co z toho vyleze? Jak to zfilmují? Bude to dobré?' Byl to rozruch hodný holywodského spektáklu za miliony dolarů, ale nás reklama nestála vůbec nic. Ale vy jste se ptali na film. Kdybych o něm řekl, že je temný, pak by to bylo něco jak kdybych říkal, že smrt je dočasná. To samozřejmě není pravda. Chtěli jsme zpracovat Adamovu knihu, co nejpřesvědčivěji, jak to on sám zamýšlel, ne jakkoli jinak. Jestli jste jeho knihu četli, pak jste dostali rámcovou představu o surovosti, zlu a úzkosti, které jsou v příběhu zakódované, ale nechápete ani zdaleka všechno. Teprve, když mi Adam vyprávěl, jak všechno zamýšlel, jaké jsou motivace a minulost jednotlivých postav a všechny ty vedlejší příběhy o které se kniha jenom nevědomky otře, byl jsem v tranzu, mozek na nejvyšší frekvenci. Bylo to, jako kdyby mi vyprávěl úplně jiný příběh, mnohem temnější a děsivější, neuvěřitelně provázaný náznaky a asociacemi, které jsem před tím nebyl schopen rozluštit a pochopit. A tuhle pravou vizi jsme se snažili převést do filmu. A i tak tam je spousta scén, které nikdo nemůže úplně pochopit, snad s výjimkou Adama. U nich jsme se snažili, aby vypadaly aspoň atraktivně. Aby si je diváci zamilovali kvůli vizuální hostině.“

„A co nám k filmu řeknete vy? Jste autor původní knihy a psal jste pro scénář pro filmovou adaptaci.“

Mojí speciální schopností bylo, že jsem dokázal dokonale kontrolovat svoje emoce, uměl jsem nasadil naprosto neživý výraz v obličeji, vypnul jsem mimické svaly, vypnul jsem smích, vypnul jsem jakoukoli empatii. Nasadil jsem svojí neutrální masku a odpověděl jsem: „Tak říkat, že jsem psal scénář není pravda. Žádný scénář ve skutečnosti neexistoval. Jak už řekl T. – můj Režisér, museli jsme k filmu přistoupit naprosto jinak, zpracování tradičními metodami by nikdy nevedlo k úspěchu, nikdy by se nám nepodařilo vytvořit, co jsme nakonec vytvořili. Jediný scénář byla moje kniha a rozsáhlé, dosud nikým nespatřené poznámky k ní, které byly asi dvakrát rozsáhlejší než kniha. A pak jsem tu byl taky já pochopitelně. Víc nebylo potřeba. Navíc v průběhu natáčení jsem knihu na několika místech přepracoval, dopsal jsem nějaké kapitoly, které vysvětlí mnoho otázek ohledně příběhových linek v pozadí.“

„Pořád mluvíte o novátorském přístupu a zavrhnutí všech starých metod práce. O do konkrétně jde?“

Na otázku odpověděl můj režisér: „Tak například já nejsem umělecky vzdělaný, Adam není profesionální spisovatel, nikdo z herců nejsou profesionální herci, každý herec se na filmu zároveň podílel i jinak. Střihači, osvětlovači, technici. Každý se zapojil do mnoha článků procesu tvorby včetně umělecké. Všichni psali scénář, všichni byli zapojeni na sto procent, na několik měsíců se odpojili od reality a všechnu biologickou energii přenesli do filmu.“

Když jsme naverbovali většinu herců a chyběl nám snad jenom K. a adepti na nějaké starší charaktery, jsme se sešli v ateliéru mého režiséra. Když říkám ateliéru, myslím tím jednu starou průmyslovou halu, obrovský prázdný prostor, který čekal, až se naplní sny. Na jedné straně jsem seděl já, můj režisér a R. – první obsazená postava – a naproti nám seděl zbytek týmu na bednách a sudech.

Můj režisér začal mluvit: „Hele, podívejte, tohle je náš velkej projekt, velkej evropskej sen a v žádným ohledu nejde o tradiční snímek. Adamovu knihu jste už všichni četli, to je náš odrazový bod, náš scénář, naše bible od které se musíme ponořit a pochopit ji. Je naprosto nedůležitý, že nemáme žádnej opravdovej scénář, kde jsou všechny dialogy jeden po druhým, to vážně není důležitý. Kdybysme ho měli a naučili se všechny repliky zpaměti, nikam by to nevedlo, byl by z toho obyčejný film. Ale my chceme něco víc, chceme proniknout hlouběji, pod povrch, najít důležitá nervová spojení v hlubinách člověka, nahmatat duši, pochopit samotnou podstatu. O to tady jde a ani nevím, jestli se něco takového vůbec může povést, jestli tohle není jenom začátek slepé uličky. Ale my to zjistíme, budeme zkoumat. Naše práce nezapadá do schémat filmového průmyslu, ale do výzkumu psychologie, zkoumáme člověka, zkoumáme sami sebe skrz cizí parazitickou roli, kterou jsme byli infikováni a kterou rádi přijmeme. Vypněte svůj imunitní systém. Podle mě a Adama je naprosto stěžejní, abysme se všichni stali svými rolemi, nebudeme role hrát, ale žít. Proto je důležité, abyste přestali používat svoje občanská jména, omezili veškeré styky o okolím, přátelé, rodina, kdokoli. Když se budou ptát proč, řekněte jim, že jedete na služební cestu, do zahraničí, závod kolem světa, cokoli. Jen lžete, použijte cokoli, abyste se jich zbavili. A ještě mi Adam říkal, že pro natáčení je naprosto stěžejní, abyste spali maximálně šest hodin denně a neměli žádný sex. Já vím, já vím, ale mějte neustále na paměti, že tohle není obyčejný film. Abyste se udrželi v příčetném stavu je dovoleno naprosto cokoli kromě tvrdých drog.“

Pak jsme se na tři týdny zavřeli do rozsáhlého sklepení pod ateliérem mého režiséra, kde jsme v naprosté samotě plánovali průběh prací. Už tam jsme si začali říkat jmény filmových postav, které hrajeme.

„Postupovali jsme naprosto opačně,“ odpovídal můj režisér na novinářův dotaz. „V běžných filmech postaví kulisy umělé reality, my jsme realitu přizpůsobovali fikci, upravovali jsme skutečnost, aby odpovídala knize, skutečnost se stala fikcí ne naopak. Například jsme založili několik podniků: jednu podivnou kavárnu, dva bary, jednu společnost ve Skandinávii, které skutečně fungují a budou fungovat i nadále. Všechno podle imaginárních slov v knize. Realita se změnila a to je zásadní. My všichni teď žijeme ve světě, který jsem vymyslel. Ten film není jenom na plátně, je všude kolem nás. To co vidíte na plátně je jenom výřez upravené, augmentované reality, jeden zorný úhel. O tradičním přístupu se nedalo mluvit v žádném ohledu.“