ba|r|eality

„Cože po mě sakra chceš?“

„Povídám ještě jednou.“

„Nechápu. A dneska mi taky není nejlíp, asi na mě něco leze.“

Byli dva: Lazar Francisco „prostěsvině“ Pizzaro a Calderón Fernando „bachanamě“ Cortéz – jednovaječná dvojčata s různými matkami a otci a s jednou společnou sestrou.

„Je to jednoduchý, prostě vezmi tenhle revolver, přilož si ho ke spánku a zmáčkni spoušť.“

„Ale proč?“

„Konkista skončila neúspěchem, Canec si postavil hlavu, Mayové si koupili automatické zbraně a jdou po nás jako nikdy. Přečti si dnešní Popol Vuh, tam se to píše.“

„Jakže?“

„Chtějí nám trepanovat lebky. Už mě brali do kleští.“

„To si dovolili trochu moc, podej mi mojí pušku. Ukážu těm bezbožnejm sviním zákon španělský koruny.“

„Ééééé.“

„Nemáme pušky?“

„Tak trochu.“

„Ty tvoje zatracený metafory!“

„Kdyby jenom metafory, dneska se všechno podělalo a otec Gorriot s teleskopákem nám korzuje před domem.“

„Co ten dědek chce?“

„Prachy. Dlužíme mu čtvrt mega.“

„A sakra.“

Oba dva, Lazar a Calderón, nejvýznamnější španělští konkvistadoři, kteří nemají na nájem, se dali na útěk. Kličkovali po asfaltových chodnících zavěšených vysoko v prostoru, uháněli kapilárními strukturami města, prolétávali nekrotickými tkáněmi sociální struktur.

Ale svět měl jiný problém, daleko větší lapálii, které se nelze vyhnout: entropii. Byla to neviditelná vládkyně osudů, která určuje míru neuspořádanosti systémů a nelze ji nijak zastavit. Na entropii se Lazar a Calderón odvolávali, když šlo o libovolný úklid. „Uspořádané systémy se samovolně mění na neuspořádané. Je to přirozený proces a nemá smysl jít proti němu.“ O týden později jim na dveře zabouchal otec Gorriot s pěti cigány a bylo vymalováno.

„Co s tím?“ ptal se jeden druhého, když seděli v baru vydlabaném v hromadě slisovaných vlaků. Bar se jmenoval Detox a byl řetězem zavěšen na obřím jeřábu tři kilometry nad Prahou. Jediná přístupová cesta byl katapult umístěný na Žižkově. Ve strojovně, hned za zdeformovanými pákami na ovládacím pultu žabí tlamy, naléval starý ruský válečný veterán s jizvou přes celý obličej a dřevěnou nohou panáky vodky do plechových kýblů.

„Dáte si vodku done Cortézi? A co vy done Pizzaro?“

„Ne ne, to by nás zabilo, dáme si jeden obří ledový koktejl s tím malým deštníčkem a několika brčky. Nalijte ho prosím do litinového umyvadla.“

Bargan začal nalévat jednotlivé složky jedu do rezavého dřezu a přisypával kostky ledu.

„Tavgre, hoď tam ještě jednu kostičku.“

„Zajisté done!“

Za malou chvíli naservíroval na malý sklápěcí stoleček veliké umyvadlo plné alkoholu a ledové tříště. Jak přecházel po nálevně, celý bar se pohupoval. Ve vedlejším kupé se líbali dva admirálové v cyklistických dresech.

„Tavgre, co když se to utrhne?“

„Nesmysl.“

Když to řekl, už padali. Bar se utrhl ze řetězu a prolétával oblaky.

„Pořád jenom zdrháme,“ řekl jeden z nich v okamžiku, co Bar dopadl s ohlušující ránou na zem a vytvořil kráter široký sedmdesát metrů. V té chvíli už seděli v jiném baru, který byl vestavěn do návěsu kamionu, kromě Lazara a Calderóna tam popíjelo padesát afgánských teroristů obložených trhavinou a jeden pilot kamikadze. Oba dva skoro nepili a shrbeni nad maličkým plastovým stolečkem dumali, jak se zabavit svojí viny a kde přijít k prachům.

„Přepadneme banku!“

„Příliš předvídatelné.“

„Vypleníme Petén Itzá a ukradneme Mayům všechno jejich zlato.“

„Právě tohle bylo příčinou všech našich problémů.“

Starý řidič kamionu s černými brýlemi a dlouhým bílým vousem si spokojeně pobrukoval, rádio nakřáple chrčelo hity sedmdesátých let a motor předl strojovou melodii.

Pohoda skončila, když řidič vykřikl: „Kde je moje hůl?“

„Jaká hůl, drugu?“

„Ta bílá, co ležela tadyhle za sedadlem.“

„Ta je vaše?“ Calderón nejistě svíral slepeckou hůl v rukou a nevěděl co by si měl myslet v posledním okamžiku svého života. Nezmohl se na nic víc než na neurčité „Gháááágz?“

Naštěstí za malou chvíli dosáhli hranic republiky a byli zastaveni celníky. Na zemi už dávno panovala noc, když se otevřely dveře návěsu a dovnitř nakoukli dva policisté s kordy příručních svítilen.

„Zatracený černý huby, tohle nám dělaj dycky,“ řekl jeden z celníků, posunul si čepici do týla, několikrát zatočil ještě doutnajícím revolverem kolem prstu a efektně ho zasunul do pouzdra.

„A co vy? Co vy tady chcete?“ řekl druhý z nich. „Počkat my vás známe.“

„A sakra,“ vyhrkl Lazar.

„Vy jste ta známá dvojice obviněná ze zlodějiny, podvodů, zpronevěry, genocidy a plenění středoamerických národů.“

„Čtou v nás jako v  knize,“ pošeptal bokem Calderón.

„Tři, dva, jedna, teď!“

A zase prchali, z problému unikali jenom tak, že vyvolali ještě daleko větší problém.

Několik dalších týdnů strávili v hospodě, kterou kdysi někdo vybudoval v ropném tankeru velice pomalu se potápějícím na dno mariánského příkopu. Všem bylo jasné, že jakmile starý ocelový kolos dosáhne kritické hloubky, bude tlakem vody zmačkán jako papír, ale nikdo si to moc nepřipouštěl. V tankeru byl prostor několika hektarů a tento nezměrný lán pokrytý vrstvou smrduté, lepkavé ropy a zahradních stolků se slunečníky a barovým pultem dlouhým dvě stě metrů. O světlo se tady nikdo příliš nestaral, stejně většina násosek už dávno oslepla díky nekvalitnímu alkoholu a navíc se čas jejich životů neodbytně zkracoval. Poslední dva dny z horních palub doléhaly táhlé zvuky deformované a zkrucované oceli.

Oba dva seděli v prostoru, kudy neprolétl jediný foton viditelného záření a v obou rukách svírali velké těžké sklenice. Mayové u vedlejšího stolu nadávali na Španěly, Španělové na Maye a mezitím na sebe vrhali nevraživé obličeje. Uprostřed strnule seděl nějaký mladík s nervózníma rukama.

„Hej Calderó, padáme odsud. Nemám z toho dobrej pocit.“

„Všechny východy byly uzavřeny někde v hloubce mínus čtyři sta, jsme tu jako v kleci. Navíc tady je jediný bezpečný místo na zemi i když je to vlastně jenom předimenzovaná rakev, kde je chlast zdarma.“

„To máš pravdu, ale stejně – naděje umírá poslední.“

„Už je dávno mrtvá.“ Calderó mávnul rukou k vedlejšímu stolu, odkud zaváněla mršina.

„Tys mě nepochopil, musíme ven a já vím jak. Postavil jsem batyskaf z lahví dvanáctileté whisky a špuntů Chateau de Ypres. Můžeme se dostat ven.“

„Ale co tam? Nezapomeň, co se nahoře stalo.“

Předtím než se skryly pod mořskou hladinu, podařilo se jim na povrchu zrealizovat podvod první třídy. Ve zkratce v něm šlo o odkoupení poloviny Polska za jednu prošlou konzervu sardinek, ale okolnosti byly samozřejmě mnohem složitější. Teď po nich pátrali všichni detektivové světa a jakmile se vynořili v jejich improvizovaném batyskafu, okamžitě se dostali pod palbu právníků a přesných dalekonosných děl. Nemohli se vrátit do společnosti, jejich život byl rozvrácen a všechny vazby zpřetrhány. Nezbylo jim nic než se uchýlit do komplexu nočních podniků na souostroví Gulag. Výhodou bylo, že Gulag ležel až za polárním kruhem a právě v okamžik, kdy se tam oba dávno mrtví španělští pokořitelé středoamerických kultur vydali, začínala polární noc. Souostroví Gulag měl svoje zvláštní kouzlo: málo jídla, otrocké práce a velice levný alkohol.

Když v kantýně dostávali svojí miniaturní porci jídla a čtyři lahve Ryzlinku na vykloktání, podíval se Lazar na těch pár smítek masa a dodal: „Brate, hoď tam ještě jednu kostičku, ať mám co obírat.“

Dostal těžkou nakládačku a dva dny samotky za projev nevole.

„Vzpomínáš, jak ještě loni byl svět krásnej,“ povídal Calderón, roztřesen zimou, když rukama v pletených rukavicích bez prstů objímal plechový hrnek s polévkou plnou švábů, aby se trochu zahřál. „Všichni nás měli rádi a my byli mladí a krásní.“

„Jak pak by né, kamaráde! Slavnostně jsme otevírali noční klub vytesaný u samotného vrcholku bílých útesů doverských a pak jsme personálu vysvětlovali, že by nám na ISICa měli dát studentskou slevu na chlast a děvky. To byl čas.“

Černovlasý bachař s hustým knírem a v dlouhém plášti procházel mezi stoly jídelny na souostroví Gulag.

Pochopitelně že v jejich srdcích byl šrapnel a nezahojená rána.

Dalšího dne je probudil obvyklý řev sirény ve 4:30. Na souostroví Gulag se prakticky nespalo, hned po skončení nucených prací v dolech nebo na stavbách začínala pařba, která obvykle končila až s dalším jekotem budíčkových sirén. Nově příchozím tento režim práce a pití bez možnosti spánku dělal zpočátku problémy, ale nakonec si zvykli a postupně si Gulag zamilovali. V Gulagu probíhala destrukce lidí na dvou frontách: destrukce zvenčí a sebedestrukce.

„Stejně se ven nedostaneme!“ řval kolem třetí hodiny ranní jeden Rus, který už čtyřicet let nespal.

„Kdyby si se jenom mýlil.“ pomyslel si Calderón.

Pískavá kakofonie ustala a začalo divadlo. Hosté souostroví se právě řadili na -ostnatým drátem obehnaném- nádvoří jednoho z ostrovů. Hlídkovací věže byly plně obsazeny opilými kulometnými četami, které co chvíli přepadal neodbytný pocit, že se právě děje něco a oni to něco musí řešit hustou palbou ze všech zbraní do všech směrů. Naštěstí byli téměř vždy opilí do slepoty a stříleli převážně do vzduchu, ale i přesto občas dopadla osamocená kulka i mezi řady otrhaných hostů nastoupených v několika řadách.

Pár jich padlo k zemi, jak si projektil obrovské ráže prokousával svojí cestu jejich tkáněmi. Řady nenápadně prořídly, ale nikdo se nikdy nepodíval na mrtvá těla.

Z můstku spojující severní a jižní ostrov právě svrhávali jednoho vězně s nohama zalitýma v betonu.

Lazar polkl: „Musíme pryč!“

„Co to meleš? Takhle levný chlast nikdy na světě neseženeš.“ Calderó odpověděl téměř pohoršeně, ale poté dodal: „I když je pravda, že musíš pár hodin denně tvrdě makat, ale na druhou stranu zase budeš mít nějaký ty svaly.“

„To je pravda,“ to musel Lazar připustit. Než se dostal na souostroví G byl spíš slabší tělesné konstrukce, ale několik měsíců práce se sbíječkou ho dokonale přetransformovalo. „Ale podívej se na to. Támhleten chlap jenom řekl svoje jméno, když se ho na něj ptali a proto dostal mu zpřerážely všechna žebra a teď ho posílají do nejhlubších pater uranových dolů.“

„Pravda, o lidská práva se tu zrovna dvakrát nezajímají, ale přesto to tady má několik výhod.“

„Jmenuj jednu.“

„Chlast!“

„Dobře, tohle přebije všechno. Ale stejně musíme pryč, na cestu k moři nebo do hor a musíme hned; tohle je vězení. Tady nám teče voda do bot.“

„Co navrhuješ?“

„Vyvoláme vězeňskou vzpouru v uranových dolech a pak všechno hodíme na Máje, Aztéky, Inky a Toltéky.“

A tak se taky stalo.

Vypukly nepokoje, začalo se střílet a v záplavách letících projektilů prchali oba konkvistadoři pryč z docela snesitelného pekla souostroví Gulag. Prokličkovali kolem kulometných postů, přelézali ostnaté dráty, prohrabali se pod vnější bariérou, skákali panáka v minovém poli, tančili valčík v dělostřelecké palbě křižníku Potěmkin, nafoukli svůj provizorní gumový člun vyrobený z pouťových balónků, a lžícemi z kantýny veslovali přes oceán k pevnině. Pak byli torpédováni několika ponorkami a potopeni. Museli proto jít do půl těla a ledovou vodou doplavat ke svobodě.

Šlo jim o jediné: o relativně větší dávku svobody než zažívali na souostroví Gulag, ale zapomněli, že okolní svět je pořád nemá ráda, je na ně stále vypsáno několik mezinárodních zatykačů a jedině vůdci nejhorších totalitních režimů je byli ochotni přijmout bez toho aby trvali na okamžité veřejné popravě na hranicích jako v případě vůdců jiných států, které si zakládali na demokratickém image.

Ale hned jak se nadechli ovzduší svobody, což jim, po mastném toxickém vzduchu plném kouře, jaký byl běžný na souostroví Gulag, zamotalo hlavy, dostali se do křížku s pokřivenými zákony kolidujících identit a zhroucených žebříčků hodnot. Hodili si mincí a los padl, že ukradnou jedno konkrétní nenápadné auto. Ale bohužel to auto patřilo čtyřem pološíleným fyzikům, kteří objevili rovnici vyjadřující bezútešnou podstatu vesmíru, hmoty, času a života, čtyřem bývalým akademikům ze kterých se stali bestiální vrazi, kteří se před několika týdny opevnili v nejvyšším patře hotelu flacktürm a po děsivém masakru, kdy pozabíjeli několik stovek rukojmích, utekli větracími šachtami. Pak se plížili kanály, podminovaly několik čtvrtí, které v jeden okamžik odpálili.

„Jsou to blázni!“ křičel Lazar na Calderóna v autě plném drog a zbraní zatímco se za nimi hnaly čtyři kradené motorky a snášela se hustá palba.

„Ještě žijeme, to je dobrý znamení,“ odpověděl Calderón a prudce zabočil doleva.

„To taky znamená, že můžeme brzo umřít.“

„Kdyby to bylo tak jednoduchý, jako ta honička s policií, když jsme ukradli auto největšího drogového bosse na severní polokouli.“

To byla naprosto jiná situace, kdy se řítili se noční dálnicí a za nimi se hnalo několik policejních okrsků; auta, vrtulníky, motorky, všechno, co bylo schopno pohybu mělo za úkol je zastavit. Bylo povoláno také těžce vyzbrojené zásahové komando, zmobilizována armáda.

Když se před mini vynořilo několik tanků napříč dálnicí, zastavili a čekali na rozsudek smrti a jeden z těch případů, kdy několik policistů v sebeobraně rozstřílí na kusy neozbrojeného, ale zato velice nebezpečného pachatele, velice dlouhými dávkami z mnoha palných zbraní.

K autu přišel sám policejní šéf, následovaný několika armádními generály a krytý celým plukem odstřelovačů.

„Pane, chtěl jsem vám jenom říct, že vám nesvítí zadní světlo. Měl byste s tím něco udělat.“

„Jistě,“ odpověděli současně Lazar s Calderónem a rychle zmizeli pryč.

„Kdyby to bylo jenom tak lehký jako tenkrát.“ říkali teď, ale věděli, že to není možné, protože teď proti nim stojí opravdový nepřítel, který se navíc neřídí žádnými pravidly nebo logickým úsudkem.

Pak se něco stalo a za nimi se ozvaly mohutné detonace. Pronásledování náhle skončilo.

Když zastavili na nejbližším odpočívadle, přišel k nim trochu shrbený silák a povídal: „Vypadá to, že máte problémy. Když jste proti sobě poštvali i tyhle blázny, tak pro vás na povrchu této planety není bezpečno. Pojďte, znám jedno místo, kde se můžete trochu napít.“

„A ty jsi kdo, kamaráde?“

„Atlas, těší mě. Kdysi jsem nesl nebeskou klenbu, ale pak přišli astronomové a fyzikové a svými přesvědčivými výzkumy, výpočty a důkazy vědeckých teorií mi vysvětlili, že moje práce je naprosto zbytečná, že prý nebeská klenba nespadne. A do té doby jsem bez práce. Došlo mi, že jsem několik tisíc let dělal práci, která je jenom o trochu méně zbytečnější než job kolegy Sisyfa.“

„Známe, taky byl na souostroví Gulag. Měli jsme společný pokoj a ten chlap celou noc vymýšlel nějaké podivné stroje a mechanismy, kterými by ten zatracený šutr vytáhl nahoru. Dálkově si udělal tři inženýrské tituly ale pořád nevěděl, jak na to.“

„Smutný případ, ale věřím, že jednou se mu to podaří.“

Popíjeli v nelegálních barech hluboko pod zemí, kde bylo velice málo kyslíku a nesnesitelné horko.

„Kdyby tu byl Dante, tak by to tady popsal jako peklo,“ prohodil Lazar u stopadesátého panáka technického lihu.

„Ale on tu je.“ odvětil Atlas. „Ale nechtějte ho vidět, stal se z něj nenávistný asociální bloger, což je jenom o trochu horší než kdyby spáchal milionovou genocidu.“

„Blogeři jsou ta největší špína v tomhle vesmíru.“ zařehtal se Lazar a spadl pod stůl. V žilách mu kolovalo víc alkoholu než krve a pomalu přestával, vidět, slyšet a dýchat, ale po dlouhé době se na jeden krátký okamžik cítil zase šťastný, ale za tyhle prchavé okamžiky štěstí platil obrovskou daň.

„Člověk, který jenom utíká před svými problémy a neřeší je, se zaplétá do nekonečné smyčky ze které se nedá utéct,“ ze tmy k nim dolehl hlas.

„A ty jsi zase kdo, kamaráde?“

„Herkules, toho času v invalidním důchodu.“

„Do prdele, co jste vy lidi vlastně zač?“

„Jenom staří alkoholici a flákači, kteří se zalekli tíhy problémů, která se na ně navalila. Přežíváme navzdory logice, pijeme tady v podzemí a vyrážíme klín klínem.“

„Spíš, Calderó?“ pronajali si malý pokoj v levném motelu, aby aspoň na jednu noc složili hlavy. Mezitím je stále pronásledoval ten šílený vrah, který se pohyboval jako duch, nikdy nebyl viděn a zanechával za sebou hromady mrtvol.

„Ne,“ odpověděl a ještě slyšel řev motoru jejich auta odpočívajícího před motelem, výstřely a hektický tep honičky.

„Jsme v hajzlu. Jednou nohou stojíme v hrobě.“

„Tak nějak.“ Svítalo a nenápadné světlo stále ještě rozředěné tmou pronikalo do pokoje skrz mřížová řaluzií.

„Ve bundě mám balíček neurotoxinů a drogy Y, díky kterému jsem přežil poslední čtyři roky prakticky beze spánku. Jsou to nebezpečné látky, kdy je každá dávka na hranici smrtelného množství a tělo si žádá víc.“

„Balancování na jazýčku vah. Znám to, taky jsem jeden čas bral Y, pak jsem přešel na e-toxin ředěný permotinem,“ odpovídal Calderó zatímco ležel na posteli, rukama si podkládal hlavu a díval se do stropu.

„Mám toho ještě tak třicet dávek a napadlo mě, že bysme ten zbytek mohli najednou vyžahnout.“

Ticho se mísilo se vzdáleným řevem policejních sirén a tichých kroků za dveřmi motelového pokoje.

„Co si o tom myslíš?“

„Nech mě přemýšlet. Nikdy jsme žádný problém nikdy nevyřešili, jen jsme donekonečna utíkali a zaháněli čerta ďáblem. Nevěřil bych, že to takhle skončí.“

Po nebi se prohnalo několik vrtulníků policejních zásahových jednotek.

„To se nikdy nemůže stát.“ Stalo se.

A staly se i daleko podivnější věci.

Na jednu malou chvíli usnuly a probudili se ve Stalingradu roku 1944.

„To se nám “jenom zdá,“ vykřikl zděšeně Lazar, když kolem nich dopadaly šrapnely dělostřeleckých granátů.

Samozřejmě se jim to zdálo. Ve skutečnosti se probudili v malé hospodě Studenej flus kdesi ve válečném Československu. Situace se začala obracet a z východu i ze západu se hnaly spojenecké jednotky. Stále byly ještě velice daleko, ale konec války se kradmě a nerozvážně přibližoval. Všichni to cítili ve vzduchu. Ti hodní začínali zase dostávat naději a ti zlí řádili jako ze řetězu utržení. Zatýkání bylo na denním pořádku, členové popravčích čet pracovali přes čas a někdy ve tři hodiny ráno už padali únavou, neudrželi pušky v rukách, muška se jim třepala a nedokázali zacílit na rozmazané postavy před cílovým valem střelnice. Střelec popravčí čety bylo v té době nejtěžší povolání a málokdo se do něj hrnul, i když bylo tak dobře placené.

Lazar a Calderón se ocitli ve večerní místnosti plné lidí a půllitrů piva. Vzduchem se nesl tichý šum, který po sinusoidě přecházel ve veselý hlahol a pak zase utichal. Vzduchem se nesla vůně optimismu a smrad levných cigaret.

Hostinský, od pohledu dobrák, roznášel pivo ke stolům po desíti kusech.

Pak dveře rozrazila skvadra esesáků vedená oficírem v dlouhém černém koženém plášti a s cvikrem na oku.

„Hostinský Suchý!“ vykřikl. „Vy i celá vaše rodina jste zatčeni na poslouchání zahraničního rozhlasu. A taky za napomáhání parašutistům a jiným nepřátelům říše.“

V sále to zašumělo.

„Vezměte ho!“ Přikázal nacistický velitel svým lidem.

„To ne!“ ozval se jeden násoska z lokálu.

„Co?“ zasmál se oficír a znělo to jako rachot kulometné palby.

„Tohle nedovolíme.“ Každý návštěvník hospody vytáhl pistoli z holínky, samopal z kabátu nebo pušku zpod stolu. V jedné vteřině na skupinu esesmanů zamířilo pětadvacet zbraní a v druhé se začalo střílet.

Těla mrtvých Němců rozvěsili po okolí a oficírovu zdechlinu poslali nevyplaceně po kouskách samotnému Heidrichovi, který byl už samozřejmě dlouhou dobu po smrti, ale i přesto to rozlítilo polovinu nacistického světa a okamžitě bylo jednohlasně rozhodnuto, že hospoda hostinského Suchého i s celou jeho rodinou a se všemi štamgasty musí být okamžitě zničena a do základů vypálena.

Tento záměr se nepovedl úvodní várce sto dvaceti pěšáků, ani jedné obrněné divizi, která po nich následovala. Ozbrojení hosté Studenýho flusu se bránili tak urputně a sveřepě, že dokázali odrazit i další obrněné divize, několik čelních útoků stovek tisíců pěšáků, nálety a kobercové bombardování. Marně německá branná moc posílala mladé životy na smrt ke Studenýmu flusu. Skupina pětadvaceti povětšinou postarších hospodských povalečů dokázala pravé zázraky.

Nakonec byla přece jenom hospoda dobyta, ale stalo se tak až kolem roku 2050, kdy bylo vynalezeno strašlivé orbitální bombardování a první orbitální bombardéry, které kdy byly vyrobeny, zacílili právě na Studenej flus. Ale tou dobou už Lazar a Calderón už byli dávno někde jinde. Většinu peněz utratili za nákladné operace, které měly jejich tělům vrátit aspoň část jejich dávno ztraceného mládí. Zákroky se povedly nadmíru dobře, oba dva vypadali opět na pětadvacet a vyrazili za děvčaty. Nešlo o jim už o nějaké navazování vztahů, ale o recesi, kdy se po určité době, obvykle druhý den ráno, zmínili, že by neměli tak utrácet, protože to z důchodu prostě neutáhnou. Když se ulovená slečna zeptala, co tím sakra myslí, ukázali občanky. Pak následoval okamžitý útek a smích až dlouho do noci druhého dne. Recese byla jediná věc, která je držela při životě, o vztahy jin nešlo, zvlášť, když jim v srdcích zela ta obrovská díra, která procházela oběma komorami a fakticky znemožňovala funkci svalu lásky.