Bad Joke Incorporated

Nad mrakodrapem Carus Ferocia¹ kroužil Mechanický Drak, děsivá kreatura, která mohla celé město v jediném okamžiku sežehnout na prach, ale všichni se tvářili jako by se nic nedělo, jako kdyby se První Nanomechanická Revoluce nikdy nestala a nezplodila několik takových zrůd.

Právě do Carus Ferocia jsem měl namířeno. Čekal mě tam pohovor u společnosti Bad Joke Incorporated, na pozici, která se okrajově týkala Mechanického Draka a jeho stínu a to mě děsilo.

Během První Nanomechanické Revoluce nevznikli jenom Draci, ale také zástupy androidů, které byly v následných automatizovaných válkách téměř zcela vyhlazeny. Následoval zákaz další produkce, dokud důkladně nepochopíme všechny aspekty vědomí. Androidi se k nerozeznání podobali biologickým lidem, ale měli defektní umělou inteligenci a jejich duševní činnost byla špatný vtip. Na první pohled to vypadalo, že jde jenom o drobné vady, jako jemné trhlinky na povrchu hladkého krystalu. Teprve později se ukázalo, že jsou to problémy zcela zásadní, zarostlé do substrátu umělých neuronů jako rakovina, jako neodstranitelný nádor statistických metod umělé inteligence. Androidi nerozuměli humoru, neměli empatii a necítili emoce. Ve stínu dračích křídel jsme jich vyrobili miliony a teprve pak nám došlo, že jsme nevědomky stvořili armádu psychopatů. Ale to nejhorší teprve následovalo.

Bad Joke Incorporated sídlili na záchodcích v druhém podzemním patře a měli filiálku o několik pater výše v místnosti na košťata. Guerrilla corporation v plné síle. Styl vedení firmy, který se objevil po krachu startup bubliny, uprostřed ekonomické krize, která nakonec trvala šedesát let a Bledě Modrá Tečka se jejích následků nezbavila až do svého zničení.

Ale o konci světa v té době věděly jenom Bestie – bytosti tak hrozivě znetvořené, že i kdyby to byli lidé, nemohlo v nich zůstat vůbec nic lidského. Bestie dokázaly měnit tvary jako amébická hmota a obvykle viděly skrz čas a znaly všechno o Mechanických Dracích, Orbitálních Bombardérech, Supervizi, vlnách exodů a blokádě odletů, která trvala až do hořkého konce. V těch letech blízko konce pozemských dějin byly známé jenom dvě Bestie, které se pohybovaly na svobodě a řádily v nočních ulicích. Většina ostatních nasadila lidskou podobu nebo něco, co se jí aspoň částečně podobalo, a skrývala se v podzemí měst nebo dosud spaly přikryté tektonickými deskami. Kdyby se Bestie prozradila, byla by okamžitě zlikvidována. Všichni dobře věděli, jak strašlivě nebezpečnou se může stát.

Zeptal jsem se na recepci a pochopitelně žádnou podobnou firmu neznali. Mohl jsem mít špatné číslo mrakodrapu, město bylo tvořeno výškovými budovami beze jména, zcela identickými věžemi ze skla betonu a oceli a trvalo to tak až do příchodu mechanických budov. Carus Ferocia byl v té době jenom jednou z mnoha anonymních staveb, které se Carus Ferocia říkalo jenom v jistých kruzích. Svoje jméno dostal oficiálně až mnohem později po tom strašlivém incidentu, který se stal v jeho zdech.

Opodál stála překrásná žena, bio-mechanické augmentace temně zářily, dlouhé nohy, obrovská prsa. Zeptala se, co hledám.

Odpověděl jsem, že jednu firmu, ale mám nejspíš špatnou adresu.

„Jste tu správně,“ odpověděla. „Čekáme vás.“ Musela mě na dálku proscannovat. Pravděpodobně měli v budově parazitickou senzorickou síť.

Odvedla mě do malé místnosti o dvě patra níž, kde už čekali dva muži, jeden z nich neoholený, zamračený, s jizvou na tváři, kouřil cigaretu a druhý o něco mladší na očích měl brýle, které mu do sítnic promítaly neutuchající proud dat. Závislost na informacích se stala pro společnost obrovským problémem a přítěží. Necelých deset procent populace jí podlehlo a takoví lidé nedokázali vydržet jediný den bez neutuchajícího vodopádu dat, informací, videí, textu, zvuků a barev. Virtuální realita selhala, technologická singularita se nekonala a tohle byl jediný způsob jak se jí aspoň trochu přiblížit. To aspoň tvrdili datově závislí jedinci, ale realita byla jiná. Bitová ambrózie, která jim stékala po rohovkách je zaslepila a postižený si nikdy nedokázal uvědomit a přiznat svůj skutečný stav. Datově závislí dokázali zahodit všechnu lidskou důstojnost a plazili by se kanály, aby dostali svojí dávku, aby se dozvěděli, co se právě teď děje ve světě, o čem si lidé se stejně spáleným mozkem povídají. Ale oni se nikdy nebavili o ničem. V hlavách jim znělo jenom neutuchající štěbetání stěží podobné řeči, jehož informační hodnota klesala, zatímco apetit stoupal. Stávali se z nich zvířata chycená v neuro-chemickém svěráku s abstinenčními příznaky tak zrůdnými, že je v dobách před epidemií info-dependence nedokázali předpovědět ani Bestie.

Když jsem se před několika týdny ucházel o místo ve firmě velice podobné Bad Joke Incorporated, místo kanceláří jsem našel jenom pár špinavých místností, ve kterých se několik lidí svíjelo na zemi a olizovali optické kabely a chvěli se při představě dat, která poudila světelnými vlákny. Dvě mrtvoly na záchodě. Vykrvácely, když si chtěly dlátem zavést kabel přímo do mozkovny. Informační závislost měla stejná pravidla a stejnou mechaniku jako všechny ostatní závislosti – konzumentovi nepřinášela štěstí, když svojí drogu měl, ale jenom muka a utrpení, když strádal nedostatkem^{14 15} a tolerance se zvětšovala a dat bylo potřeba čím dál tím víc. Celá info-dependence byla důsledkem informačního zahlcení, kterým se lidstvo nenápadně infikovalo. Víc, rychleji, ale hlavně víc! Víc dat, víc informací, víc vědomostí, víc požitků, víc zábavy, víc současnosti, víc reality! To nevyhnutelně vedlo k rapidnímu zmenšování časového okna současnosti, které nás zajímalo. Z měsíců na týdny, dny, pak hodiny až k minutám a vteřinám. Instantní realita² . Poslední vteřina, poslední hrana času, poslední bitová vlna byla ta nejžhavější, největší vzpruha, nejsladší potrava pro závislostí hladový mozek.

Zrychlovali jsme až na hranu reakčních časů a možností biologické struktury i když jsme věděli, že naše kognitivní schopnosti mají tvrdý limit. Věděli to také první androidi, kteří právě toho využili ve svých manipulacích s lidmi.

Chorobu spolu s androidy urychlovali především trans-humanističtí kněží, kteří hlásili, že totální spojení lidstva v jeden kolektivní meta-organismus, který cítí, myslí a žije najednou, je na dosah. Ale byla to jenom lež, jedna z mnoha lží a celé plejády futuristických mýtů a techno-legend, které nás nevědomky vedly vstříc degenerované utopii³ ; báje velice podobná té, která mě nutila se ucházet o místo v Bad Joke Incorporated.

Krátce jsme se představili a začal pohovor, kanonáda otázek a moje naučené odpovědi vedené s chirurgickou přesností. Věděl jsem naprosto přesně, na co se zeptají a co jim odpovím. Dělal jsem to už tolikrát, že jsem nemohl selhat.

„Můžete nám popsat vaše předchozí zaměstnání,“ požádala žena.

„V I.P. jsem byl členem týmu, který zkoumal realizaci nepřímé komunikace. Dosáhli jsme značných úspěchů a podařilo se nám rozšířit spektrum vnímání, to bohužel vedlo k akceleraci informační závislosti,“ odpověděl jsem.

„Výborně,“ odpověděl muž s cigaretou. Všechno, co jsem říkal, byla chladná kalkulace a lež. Věděl jsem naprosto přesně, co chtějí slyšet, co bylo nutné říct, abych tu práci dostal. Šlo o prázdný rituál, který bylo potřeba perfektně ovládnout, aby člověk mohl dostat práci. Ve své symbolice se podobal prastarým pářícím rituálům zvířat.

„Šlo o stejný tým, kterému se podařilo kompletně mechanizovat kreativitu.“ Tvořivost a kreativita byla v té době už zcela mechanizovaná. Ukázalo se, že slavná rovnice P = NP⁴ neplatí a není možné zmechanizovat matematiku a uvažování a zredukovat všechny problémy lidstva na jednoduchý optimalizační problém, ale je možné algoritmicky vyjádřit kreativní proces. Jakmile se tato komodita stala běžnou, nikdo o ní neměl zájem⁵ . Design a umění upadlo, města začala vypadat identicky, individualita byla nahrazena masovou produkcí a unifikací. To trvalo až do První Nanomechanické Revoluce a příchodu prvních androidů, kteří nás donutili se zahledět hlouběji do zrcadla a pochybovat o podstatě lidství. Objev neexistující empatie a chyb v simulované humanitě přerušil ty hloubavé roky a na mnoho let zastavil výzkum v oblasti vědomí.

„Později jsem aplikoval nejnovější poznatky z oboru neo-chaotické sociologie a neschématického vedení,“ pokračoval jsem, „do praxe jsem tlačil výsledky z vědeckých studií, které jsem získával těsně před publikací. Musel jsem drasticky optimalizovat celý proces a řezat jednu milisekundu za druhou. Ve výsledku jsme dokázali nasadit nový způsob vedení za necelých třicet nanosekund od okamžiku, kdy byla prokázána pozitivní korelace.“ Korelace bylo to jediné, co nás zajímalo. Na zkoumání kauzality jsme zanevřeli, jako na zbytečné akademické komplikace, kterým se můžou věnovat filosofové, ale praxe a průmysl se bez nich obejde. Na tomhle přístupu jsme vystavěli složité statistické systémy a modely, kterým jsme nerozuměli, ale stačilo nám, že se tváří, jako že fungují. ⁶ Právě tohle z velké části přispělo k fiasku s androidy. „Pokrok byl tak rychlý a naše metody tak účinné,“ pokračoval jsem, „že za jeden týden nebylo vedení vůbec potřeba a do měsíce se firma rozpadla na dva tisíce nezávislých subjektů, z nichž osmdesát bylo řízeno určitou formou umělé inteligence.“

„Fantastické,“ hlesla žena.

Další otázky a další odpovědi.

„Kde byste se viděl za pět let?“

„Zase tahle otázka,“ usmál jsem se v duchu a odpověděl perfektně nacvičenou odpověď. V některých velkých korporacích po uchazeči nechtěli jenom hesla naprosto ke všemu⁷ včetně bankovních účtů, ale rovnou ho posadili mezi dva obří scannery, které detekují jeho mozkovou aktivitu, rozeznávají lži, čtou veškeré myšlenky, odhalí nejtajnější touhy a zkopírují veškerou uchazečovu paměť. Neurosenzory se na pohovorech rozšířily krátce poté, co pominuly nejhorší roky ekonomické krize, kdy byl obrovský nedostatek práce a těch pár korporací, které krizi přežily, si najednou mohly diktovat drakonické podmínky. Začalo to hesly, pokračovalo povinnou domovní prohlídkou, instalací štěnic, napíchnutím připojení k síti a skončilo neurosenzory. Akceptovali jsme to, protože jsme neměli na vybranou. Buď obětovat všechno soukromí a všechny vzpomínky a myšlenky a naprosto se obnažit a pokleknout a pokořit se bdícím očím Korporace nebo strádat hladem. Neviditelná ruka trhu všechny semlela na prach.

Normální uchazeč by odpověděl, že by za pět let chtěl stále pracovat pro Bad Joke Incorporated a v běžných případech by to byla správná odpověď, protože společnosti chtějí loajalitu a loajalita je jenom krycí jméno pro slepou poslušnost, podřízenost a servilnost. Ale já to neřekl. Věděl jsem, že Bad Joke Incorporated je pouhá náborová proxy firma, která vznikla před krátkou dobou za účelem náboru vědců pro jinou entitu a zanedlouho bude rozpuštěna, ať už splní svůj účel nebo ne. Fluidní dynamika byla nutná. Věci a struktury, velice komplikované, složité a náročné, vznikaly dočasně, na jednu noc a pak se rozpadly, byly rozpuštěny a zrušeny, dřív než si změny někdo všiml. Na stejném principu byly vybudovány mechanické mrakodrapy, dočasné struktury, které se mohly měnit v to, co bylo zrovna potřeba. Většina těchto dočasných guerrilla firem byla nějak spojena s některým z mnoha Svobodných Měst, které se vynořily po utichnutí krize a budou až na malé výjimky rozmetány na prach orbitálním bombardováním. Poslední pozůstatky tohoto slibného uspořádání společnosti budou přežívat v pralesích a jinak odlehlých oblastech, kde likvidace „svobodných“ enkláv nebude ekonomicky výhodná⁸ . Svobodná Města měla volnější pravidla a zákony a dalo se v nich aspoň částečně dýchat. Před lety jsem měl možnost utéct do jednoho z nich a podle všeho by se mi tam žilo lépe a měl bych víc svobody, ale moje práce byla tady v prašných městech traumatizovaných zemí, které se řítí do záhuby. Život ve Svobodném Městě by pro mě byl exil, ukrývání před drsnými a zvířeckými lety před koncem světa. Ale to jsem nemohl udělat, protože jsem věděl, co se stane.

Spojení společností jako Bad Joke Incorporated se Svobodnými Městy bylo dobře známé, ale samo o sobě nemuselo nic znamenat. Stejně tak se vědělo, že propletená síť proxy entit má mnoho úrovní a neustále se mění před očima. Netušil jsem ale, kde má svoje centrum. Tam jsem se chtěl dostat.

Budova se zatřásla. Mechanický Drak musel dosednout na střechu Carus Ferocia a křídly zahalit několik horních pater. V té době ještě neexistovaly orbitální bombardéry. Probitas Tyrannus, první z nich, se teprve budoval v docích na orbitě planety a čekal na svůj první let, vyhlazení Draků a na svou následnou zkázu⁹ .

„Jaké jsou vaše koníčky a zájmy,“ zeptala se žena.

Přednesl jsem dokonale nacvičenou odpověď, která byla naprosto přesně vykalkulovaná pro tuto příležitost.

Pak se muž s jizvou zeptal na moje slabiny a pak na moje silné stránky. Klasické otázky, kterými kdysi začínaly testy empatie a emoční odezvy. Krátce po objevení zásadních chyb v robotické AI se předpokládalo, že nejjednodušší způsob, jak rozpoznat androidy od běžných lidí budou povinné testy empatie, ale ty žalostně selhaly. Strojové mozky byly postaveny na statistických metodách umělé inteligence¹⁰ , které dokázaly svoje lidské protějšky dovedně emulovat, ale ve skutečnosti nechápaly nic z toho, co se děje, neprováděly žádnou duševní práci a neměly žádné skutečné vědomí¹¹ , jenom donekonečna vážily pravděpodobnosti a hledaly maxima v modelech automaticky vytvořených bez špetky pochopení, co se skutečně děje a co je vědomí. Androidi byli dokonalou simulací lidství bez toho, aby to bylo lidství samo, dokázali emulovat empatii aniž aby by ji skutečně měli. Poháněl je chladný kalkul a kostru mechanických výpočtů potáhli simulovanou kůží lidskosti – perfektní nápodoba inteligence bez porozumění podstaty. Proto se chovali jako dokonalí psychopati, všichni Androidi tak byli zkonstruováni. Když se pak dostali mezi běžnou populaci jejich kolektivní porucha osobnosti nad nimi převzala vládu a začali masově manipulovat a zneužívat skutečné lidské vlastnosti – ty které mohli simulovat, když jim jejich program řekl, že by měli a zcela shodit masku, když by si tím nijak nepomohli. Když koncentrace syntetických psychopatů dosáhla kritické meze, nastal jev známý desítky let a celá společnost se začala chovat zrůdně. Sebestřednost a sobectví katalyzované přetvářkou androidů začalo být normou. Následná obrovská a nezdravá soutěživost pomalu ničila a rozkládala předivo společnosti. S rivalitou, která se dostala i do toho, jak odpočíváme nebo relaxujeme, přišla chorobná epidemie nejistoty a úzkosti a pochyb.

To byla hlavní zhouba, kterou na lidstvo přinesla První Nanomechanická Revoluce – armáda androidů bez morálky nebo svědomí zdeformovala základy, na kterých stojí naše civilizace a přetvořila společnost na národ psychopatů¹² . Proto byla masová produkce inteligentních robotů zakázána do doby, než budou dobře známé všechny záhyby a rohy a zákoutí mozku a až naplno pochopíme vědomí. Většina dětí První Nanomechanické Revoluce byla vyhlazena silou v následujících letech, ale několik málo z nich se naučilo dokonale simulovat lidské chování a uniklo zničení. Právě ti jsou teď rozeseti po světě a stále tráví společnost svým jedem.

„Máte zbrojní licenci?“ zeptal se najednou muž s jizvou, skoro jako kdyby něco vycítil.

Tohle rozhodně nebylo v plánu.

„Ne,“ odpověděl jsem. V té době už byly všechny všechny zbraně opatřeny id-tagy, registrované a ovládané z centrálního registru, každá zbraň mohla být dálkově vypnuta a každý výstřel se automaticky zaznamenával v registru. Jediný způsob jak spáchat zločin s id-tagovanou zbraní bylo vystřelit a zbraň okamžitě převést na zavražděného. Když mezi událostmi uběhlo jen pár milisekund, zcela zalgoritmizovaná a zrobotizovaná policie za vraha považovala zavražděného. Tak probíhalo všechno vyšetřování: na místo činu se nejezdilo, jenom projeli data v databázi a vynesli rozsudek. Všechno zcela automaticky¹³ . Ale většina zbraní byla v té době už pronajatá v duchu poslední horké novinky: Weapon as a service a později Murder as a service.

Nejsnadnější cestu jak spáchat zločin stále představovaly staré mechanické zbraně bez špetky elektroniky vyráběné kováři pro pár bláznů, kteří se ještě zajímali o historii.

Poslední otázky zazněly jako salva umírající nad rozbouřeným mořem. Konec. Ozveme se vám do několika dnů. Věděl jsem, že se ozvou. Nikde nemůžou najít lepšího kandidáta. Podal jsem si ruku s oběma muži, pak se ženou. Usmál jsem se na ni a otočil se k odchodu.

Najednou přede mnou muž s jizvou zabouchl dveře.

„Myslím, že nikam nepůjdete. Vy nejste člověk.“

„Prosím?“ zeptal jsem se mnohem méně udiveně, než bych měl.

„Vy jste jedna z těch zrůd.“

„Prosím?“ opakoval jsem otázku hlasem bez překvapení. „Jak jste na to přišel?“

„Podíval jste se jí do výstřihu,“ řekl muž s jizvou a ukázal na kolegyni.

„Ale to by přece udělal každý, jen se na ní podívejte.“

„Nejde o to že jste to udělal, ale jak. Byl to chladný, analytický, kalkulovaný pohled. Podíval jste se na ní, pak vám došlo, že musíte udělat malé lidské gesto, nepatrný taneček a teprve pak jste se podíval. Vy jste Bestie.“

„A vy také nejste lidé. Jste androidi a měli jste být už dávno vyhlazeni,“ usmál jsem se a rysy v obličeji se mi hned rozpily jako inkoust na mokrém papíře.

Muži s jizvou zmizel z tváře vítězný škleb, emoce se ztratily v šumu a zůstal jenom neutrální strojový výraz. Šaráda skočila. Tohle se mělo stát až mnohem později. Obvykle jsem prošel několika koly pohovorů u androidích proxy firem a cestou získával informace. Když jsem byl nakonec prozrazen, zlikvidoval jsem androidí agenty, za čistku jsem dostal zaplaceno a začal hledat další pohovor v síti proxy firem.

Muž s jizvou se na mě vrhl a obrovskou mechanickou silou mě začal drtit. Vytáhl jsem z kalhot klasický revolver bez elektroniky, přiložil ho androidovi ke krku, ale než jsem stačil stisknout spoušť, druhý muž mi zbraň bleskově vyrazil z ruky. Technika selhala, musel jsem je zničit jako Bestie. Začal jsem se měnit, jakoby tát, lidská postava morfovala na beztvarou hrozivou tkáň.

Sténání a kvílení a úpění.

Chvíle děsu a mě u nohou ležela těla dvou androidů v kaluži syntetické krve.

Jenom ta žena tam stála a dívala se na mě, na děsivou běsnící hmotu a v jejích očích byl strach, skutečný lidský strach, který dokážou cítit jenom bytosti, které vědí, že jednoho dne zemřou.

„Za tohle nedostanu zaplaceno,“ pomyslel jsem si hned poté, co hluk utichl. Androidy jsem musel zabíjet revolverem. Vždycky, když jsem nasadil Bestiální podobu, dostal jsem se o krok blíže finálnímu prozrazení. Senzory, kterými bylo město protkané, už musely zachytit žhnoucí bestiální tkáň a vyslaly po mojí stopě armádu bezpilotních letounů a roje dalších robotů.

Musel jsem zmizet.

A co ta žena? Nebyla android. Proč byla na jejich straně, proč mezi mě zapadla? Mohla mít některé odpovědi a na rozdíl od androidů se k nim dalo dostat násilím. Pro androidy nezbývala naděje, byli odsouzeni k záhubě a nezáleželo jim, jestli s nimi zahyne i jejich tajemství.

Ona mohla vědět, proč jsou proxy firmy vedené právě androidy a proč a pro koho rekrutují vědce a výzkumníky a jak to zapadá do celé mozaiky. Věděl jsem, že se všechno nějakým způsobem obtáčí kolem jedné neznámé společnosti, která bude mít na svědomí konec světa. To všechno jsem v obrysech viděl trhlinami skrz čas, ale moje předpovědi končily děsivým okamžikem ticha, kdy naše Bledě Modrá Tečka nadobro zmizela.

Mohla mít odpovědi, které bych jako lovec androidů nikdy nezískal. S její pomocí bych mohl objevit to, co povede ke konci dějin a nějak naší zkázu odvrátit i když jsem nevěděl, jestli můžu předpovězenou budoucnost jakkoli ovlivnit.

Ale myslím, že to nemohl vědět vůbec nikdo.

1. Carus Ferocia
2. Zrychlování historie z povídky Dům na okraji dějin
3. Zmínky o kolektivní inteligenci v textech Pojídači snů, Serializace konceptů a Je na čase si posvítit na síťový Post-humanismus.
4. Slavný P versus NP problém.
5. Podobně jako je to zmíněno tady v části Nový dosah trhu
6. Correlation does not imply causation
7. Některé US firmy požadují po svých uchazečích hesla k jejich Facebook účtům, aby si mohli prověřit, že kandidát něco netají (viz např.).
8. Zmínka v povídce 2084 o lidech, kteří žili v neprůstřelných vilách v tropických lesích.
9. Probitas Tyrannus je první z orbitálních bombardérů, který byl poprvé zmíněm v Anomalocaris detrimentum.
10. Norvig vs. Chomsky and the Fight for the Future of AI
11. Vědomí má jeden problém a to, že nelze rozpoznat, co je skutečné vědomí a co se jenom tváří jako vědomí. Dost možná, nic jako skutečné vědomní neexistuje. viz Hard problem of consciousness.
12. Celková nálada byla v posledních fázích lehce doladěna podle filmu Fishead.
13. Robotizované vyšetřování z povídky Dům na okraji dějin.
14. Citát patří pravděpodobně Evgenu Morozovovi a celá pasáž závislosti na informacích je částečně inspirována některými rozhovory, ve kterých zmínil, že zamyká svůj router do sejfu s časovým zámkem, aby nemohl být rozptylován internetem.
15. Více o mechanice závislosti v povídce Věk Bolesti.