Akademická čtvrthodinka

„Tak tady to je. Co dál?“ zeptal se Malej Marty, když jsme se ocitli přede dveřmi.

„Udeřit přímo do srdce bestie! To přece dává smysl,“ řekl jsem, ale sám jsem si nebyl ničím jistý.

Před námi stál velice nóbl klub, kde se potkávali minulí i budoucí absolventi Univerzity, jediného pravého technického učení v Matičce Metopolis, škole tak elitní, jak to jenom v troskách východní Evropy bylo možné. Chtěli jsme se vmísit mezi místní populaci, sledovat její chování, najít slabinu a pak okamžitě udeřit i když nikdo z nás nevěděl, co to vlastně znamená – já, Peo, Malej Marty ani Ruby. Možná, že Anit s sebou přinese náznaky organizovaného plánu, až jí skončí šichta v kolchozu Svět a přidá se k naší křížové výpravě.

„Zatraceně! Peo, podívej na tohle doupě,“ procedil jsem mezi zuby, když jsme prošli dveřmi a dýchla na nás prastará arogance, která se ve zdech toho podniku držela od prvních dnů roku 1348, prakticky od začátku historie. Nebyl pro nás problém se dostat dovnitř, bez toho abychom vzbudili podezření, vždyť jsme sakra vypadali jako studenti a budeme tak vypadat dokud naše těla nezahrabou do studené hlíny v posledních letech tohoto století. Věční učňové, věčně šílení, hladoví po znalostech. Bylo nutné si odmyslet očividné přízraky stárnutí: mojí proklatou genetiku, která mi nadělila dárek po noha generacích plešatých mužů, Peovy jemné vrásky kolem očí, zatím tiše vyčkávající jako nášlapná mina času nebo Rubino stříbro, které ji ve 26 letech prokvétalo černými vlasy. Jenom Malej Marty byl vlnobití věků a mimikrám moudrosti zatím imunní. Proboha, vždyť mu bylo teprve 21 let a jedinou školu, kterou úspěšně vychodil, byla škola života – zvířecká, bezohledná a brutální, plná maniaků lačnících po krvi, která se neptala, kdy student chyběl a když mohla, vrazila mu kudlu do žeber. Bez důvodů a bez omluv, stačilo si jen chvíli nehlídat záda. On toho věděl víc, než všichni tihle vznešení blázni s tituly.

Vycítil jsem, že v takovém prostředí je konflikt nevyhnutelný a podvědomě jsem se připravoval na rozhodující utkání.

Začali jsme jednat podle příruček guerrilla boje: každý z nás si objednal drink tak vulgární a nemravný, že musel vzbudit pohoršení všech důstojných pánů i učňů vezoucích se na přepravním pásu k osvícení.

„Dejte nám čtyřikrát dvojitého Minotaura,“ poručil jsem rozhodně, ale vzápětí jsem se opravil: „Vlastně ne, osmkrát.“

Barman se na mě podíval a pak na zbytek pátrací čety, ale v jejich tvářích nenašel nic, čeho by se mohl chytit.

„Nebojte,“ řekl Peo a usmál se tak sebejistě, jak jen to bylo možné, „jsme profesionálové. Víme, co děláme.“

Hodil jsem před barmana dvoutisícovku a on se pustil do práce. Patřil mezi ně, do nechutné smečky žoldáků bez morálky a bez zásad. Minotaur byl hřích přímo zmíněný v bibli a barman nás měl na místě popravit, už jenom proto, že jsme se o něm zmínili. Ale místo toho zaťal zuby a jakmile před ním zašustily peníze, pustil se do práce. Na druhou stranu nám to hrálo do karet, tenhle člověk bude náš spojenec dokud mu budeme platit. Můžeme si u něj v mrazáku schovat mrtvolu a jemu to nebude vadit, pokud budeme dávat pořádné spropitné.

Celé roky čistil boty akademikům, nenakazil se snad od nich? Je tohle obraz akademické sféry? Je to ještě pořád barvitá a životem pulzující komunita volnomyšlenkářů, kteří posouvají hranice lidského poznání, nebo jsou to už jenom žoldáci grantů, semleti systémem na prach?¹⁰ Kdo ví? Já rozhodně ne. Z vysokého školství jsem byl propuštěn bez pocty před čtyřmi lety a od té doby jsem na ten uzavřený svět skoro zapomněl. I přesto, že Univerzita patřila mezi crème de la crème vzdělávacích institucí v troskách střední Evropy, celý systém na mě nikdy neudělal příliš dobrý dojem. Možná právě o tohle šlo, možná jsme se snažili odhalit zkažené jádro celého systému. Proč ne? Byl to plán jako jakýkoli jiný.

Vyzbrojeni obscénním alkoholem jsme si šli sednout, abychom probrali, jak přistoupíme k celé operaci. Stačil jediný pohled po okolních tvářích a bylo jasné, že se musíme stát divokými zvířaty, abychom vůbec měli naději tenhle úkol dotáhnout do konce, ať už to znamenalo cokoli. Za chvíli jsem vstal a došel pro další drinky, tentokrát čtyři Martini koktejly připravené do středně velkých váz. „Nebojte, doktor mi to předepsal na srdce,“ říkal jsem barmanovi, který, jak se zdálo, neměl ve tváři žádné mimické svaly. Jakmile jsem položil novou várku na stůl, ze kterého se stal pomyslný výškový tábor, pustili jsme se do našich barbarských a divošských nápojů, jako Vandalové, kteří drancují Řím. Alkohol na nás ale moc neúčinkoval, měli jsme v genech zakódovanou neobvykle vysokou rezistenci. Skoro žádné negativní účinky, jenom samá pozitiva: kreativní myšlení, ztráta zábran, inhibice.

„Přesně tak,“ říkal jsem později jednomu profesorovi, když se plán definitivně zhroutil. „Jeden člověk z milionu má právě tenhle gen, který metabolizuje acetaldehyd jako vodu. Četl jsem to v jednom brilantním paperu, který napsal…“ přiložil jsem ruce na spánky ve snaze se rozpomenout na to zatracené jméno. Za okamžik jsem zvedl hlavu a luskl prsty: „Šerý et al.¹ “

„Ale ten sedí přesně tamhle.“ Akademik ožil, když uslyšel to jméno a ukázal někam dozadu.

„Výborně, jestli bude chtít několik testovacích subjektů, tak ať si řekne. Kromě mě, moji tři kamarádi si v sobě nejspíš nesou stejný gen. Všichni čtyři máme velikou odolnost alkoholu, za večer vypijeme vanu plnou ginu, ráno se protáhneme a všechno je v pořádku. Jsou někde tamhle…“ otočil jsem se, abych je našel, ale páteční večer byl mnohem rušnější, než jsem předpokládal, mnohem víc lidí, spousta z nich už stála, drinky v rukách, diskutovali, smáli se.

Otočil jsem se zpátky a dodal: „Někde tady budou. Poznáte je snadno, budou nejspíš balancovat dva drinky v každé ruce a na přeskáčku z nich upíjet.“

„Naše katedra by potřebovala nějakou novou zapálenou krev. Na jaké univerzitě pracujete Adame? Jste doktorand?“ zeptal se akademik s typickou polovičatou přívětivostí: použil křestní jméno, ale vykal.

„Na žádné,“ řekl jsem prostě. „Pracuji na volné noze, hacker, programátor, analytik, data scientist, stavím roboty, drony, 3d tiskárny, mám podíl v jednom baru tady ve městě.“ Akademik se na mě podíval nedůvěřivě, stejně jako když mě poprvé zahlédl v davu, jak třímám obrovskou sklenici s maličkým paraplíčkem na vrchu. „Všechny papery biologie, genetiky, fyziky, psychologie, sociologie a chemie čtu po večerech jenom proto, že mě to fascinuje. Jak se říká: Vykašlete se na populární vědu, a jděte rovnou na skutečnou věc – vytrhnout ještě tepající srdce z hrudi bestie,“ odpověděl jsem energicky, ale akademik se na mě pořád díval nějak divně. Možná se mu nezdálo, že jsem citoval ze všech prací, která jeho katedra publikovala za posledních sto čtyřicet let, možná mu jenom nevonělo, kde jsem k nim přišel. Člověk jako já přece nemůže mít přístup ke všem těm drahým akademickým žurnálům, ale možná jsem jenom nebyl jeden z nich.

Ale pak se mi ztratil z očí. Tou dobou už všude vládl chaos, v místnosti to hučelo jako v úlu, lidé na nohách, velice mobilní, přesouvali se od hovoru k hovoru, od skupinky ke skupince jako šílení nomádi pohánění chemickým ohněm. Tohle byla chvíle, na kterou čekaly celé kordony studentů připravených v záloze, tady se mohlo rozhodovat o akademickém postupu, jednoduché diplomce, úspěšném vzdělání, dobrém zajištění, vysokým platům a pohodlnému životu. Každý pátek večer tu čekali jako krysy, skryti v temných norách ze kterých zářily jenom oči, a když zazněl gong, vyrazili do útoku.

Malej Marty, který vypadal příliš mladě na to, aby si vymohl přístup k horní kastě, prováděl průzkum mezi mužstvem, bavil se se studenty a studentkami. Byla to nevděčná pozice, protože se musel probíhat záplavou bahna a příběhů, které se opakovaly s železnou pravidelností: lenost, strnulost a apatie. Ze strany studentů převládal všeobecný nezájem, většinou jim šlo jenom o to aby prošli sítem, aby přežili Stroj, neprahli po vzdělání, chtěli jenom titul, aby měli jakési zajištění. Ale nedalo se říct, jestli šlo skutečně o jejich cíl. Apatie byla zakořeněná hluboko a možná si jenom mysleli, že to chtějí, možná to chtěli, protože se to po nich všeobecně žádalo.

Tohle chování a taková nálada však nezůstávala jenom dole u paty pyramidy. Někteří z nich se dostanou mezi důstojníky a budou tvarovat další generace studentů. Ale k jakému obrazu?

Možná byl tohle hlavní problém celého systému, zájemce musí překonat obrovské překážky, a když kdekoli cestou zaváhá, spadne do bahna, buď a nebo, všechno nebo nic, vítězové najdou suchou zem, poražené rozsápou žraloci, žádná třetí cesta. Ale když se někdo dostal dovnitř, stal se součástí Rodiny, Klanu a Syndikátu – jediné východisko v tomhle strnulém systému, který fungoval s efektivitou jatek.

Když je cesta předem daná, zápal se dostaví jenom velice zřídka.

Za chvíli jsem zaslechl, jak se Ruby baví s několika profesory, děkany a rektory, alfa-samci svých smeček, velice mocnými bestiemi, ale útržky slov, které jsem zachytil, na mě nedělaly dobrý dojem. Stěžovali si, že univerzity a vysoké školy jsou pod rostoucím tlakem státu a dalších mecenášů, kteří chtějí investovat jenom do aplikovaného výzkumu, který může něco vydělat. Nezajímá je základní výzkum. Nezajímá je dobré vzdělání, chtějí fabriku na tituly, kde se budou točit prachy. Ruby tam jenom stála, Minotaura vyměnila za něco jemnějšího a všichni ji svěřovali svoje nejčernější tajemství, zmiňovali se o škrtech, šetření, problémech a podvodech.

Tohle se mohlo podařit jenom jí. Ona byla pro celou operaci naprosto nepostradatelná. Většina místní populace byli muži, a proto působila jako magnet. Sportovní postava, havraní vlasy a zářivý úsměv, který byl naprosto falešný. Většinu z těch lidí by dokázala roztrhat na kusy holýma rukama a kdyby bylo nejhůř, v kapse měla vyhazovací nůž. V duchu jsem se ptal, kolik by jich zvládla odrovnat najednou, než by ji přemohlo vyčerpání. Padesát? Šedesát? Možná celý ansámbl? Kdyby se to skutečně stalo, jaké by byly zítřejší novinové titulky? Naprosto nepříčetná studentka, před několika lety vyloučená z Univerzity krátce před závěrečnou zkouškou, v záchvatu zuřivosti a pomsty v gigantické rvačce těžce zranila velkou část akademické obce, mnoho obětí stále na jednotce intenzivní péče, vysoké školství se hroutí, Hollywood se zajímá o filmová práva. To všechno by se mohlo stát, kdyby někdo uvolnil démona v ní. Jenom důvody by byly překrouceny médii a ztraceny ve zmatku dějin.

Jeden takový konflikt skutečně proběhl, kdysi dávno ještě na akademické půdě, když jsme s Ruby ještě patřili mezi studenty. Nikdy jsem se o tom moc nedozvěděl, protože akademická kultura do značné míry funguje jako zločinecké syndikáty a nejradši řeší věci interně. Co se stane uvnitř, tam taky zůstane. Krátce poté, co se situace uklidnila, se Ruby nastěhovala ke mně a Peovi do archy zatracenců.

Používali jsme ji jako výbušnou návnadu: začala konverzaci, někdo z nás se přihnal, zmocnil se rozhovoru a ona šla dál lovit příběhy. Velice efektivní modus operandi.

„Já jsem po čtyřech letech radši odešel, než abych se věnoval něčemu, co mě nebaví,“ říkal jsem později jednomu doktorandovi, ke kterému jsem se dostal přes Ruby, když atmosféra zesílila a osazenstvo místnosti se svým chováním nebezpečně přibližovalo barbarství.

Ale on nemohl pochopit proč, skoro jako kdybych mluvil nějakou dávno zapomenutou řečí. On nastoupil na svůj obor aniž by věděl proč, chtěl něco studovat a tohle se zdálo jako schůdná cesta. A když tam strávil tolik let, nemělo přece smysl odcházet. Zaťal zuby, pokračoval dál, učil se co musel, látku, která ho zajímala pouze okrajově. Jen vítězové a poražení. Za ty roky se naučil v systému chodit, podlézat všechny překážky a psát bezvýznamné práce jenom pro slávu svých vedoucích.¹⁰

„Tak proč tam vůbec jsi, když tě to nebaví? Jdi dělat to, co je tvému srdci blízké. Na zbytek přijdeš cestou,“ řekl jsem a upil dalšího Minotaura. „Tvůj život, tvoje pravidla.“ Ale moje slova proletěla vzduchem a nezanechala žádnou stopu. Logika proti vášni.

„Od té doby, co jsem odešel,“ řekl jsem, když mi došlo, že se můžu svěřit s čímkoli, protože slova v tom prostředí očividně neměla žádný dopad, „neuplynul jediný den, kdy bych se nevzdělával, kdy bych se neučil, kdy bych nezkusil něco nového, nepoznal něco nečekaného nebo nezpochybnil vlastní hodnoty. Nic z toho jsem nedělal, když jsem musel. Doma mám dva takhle vysoké štosy vytištěných paperů,“ ukázal jsem do výšky ramen, „všechna myslitelná témata: IT, algoritmy, strojové učení, fyzika, chemie, sociologie, medicína, psychiatrie, přečtené do poslední stránky. Dělám jenom, co mě baví. V noci pít, čtyři hodiny spánku, proběhnout se, hackovat, vzdělávat se, budovat. Když můžeš jet vlastním tempem, můžeš jet maximální rychlostí, na nikoho nečekat a nezastavovat se. K ničemu z toho nepotřebuji, aby mě někdo pět let nutil lézt smrdutými zákopy jenom proto, že cestou je pár míst, kde si můžu sednout a dát si pořádně vychlazený gin/tonic. Vždycky jsem nejlíp fungoval instituci navzdory.“

Chvíli jsme se bavili. On namítal něco o rozhledu, vedení k poznávání věcí, které nevím, že nevím. S tím vším jsem souhlasil, ale měl jsem námitky proti slabé motivaci a časování. Vzdělání je typicky předem nalajnované: základní, střední, vysoké; a většina se touto neflexibilní šablonou řídí. Znamená to, že jim vyhovuje? Možná, možná ne. Touha po vzdělaní může přijít mnohem později. „O abstraktní algebru jsem se začal zajímat až potom, co jsem zjistil, že obsahuje mocné koncepty, které se dají v programování skutečně použít. Nejel jsem podle plánů, hnala mě jenom touha,“ podotkl jsem.²

Ale on pak dodal, že někdy musíme dělat i věci, které nechceme.

„Tohle odmítám,“ odvětil jsem suše. „Je to můj život, mých šedesát let³ a postarám se, abych je zatraceně dobře využil. Znal jsem jednoho člověka, který žil podle čtyř zásad: nikdy na nic nečekej, neptej se na svolení, vezmi si, co potřebuješ a požaduj pro sebe to nejlepší. Žil jako naprosté monstrum, ale byl svobodný. Je sice už čtyři roky po smrti, ale na tom teď nezáleží.⁴ “

Nereagoval a já mezitím dostal chuť na gin/tonic, velice silný, Hendrick's gin a okurka, pochopitelně. Každý vzdělávací systém nejen předává vědomosti, ale také neodvratně tvaruje myšlení a hodnotový systém svých obětí, čím delší indoktrinace, tím hlouběji je systém zakořeněn. Nekompatibilní názor pak oběti vnímají jako roztomilý anachronismus, zbytečnost nebo dokonce hrozbu. V extrémních případech může nastat až kognitivní disonance. Začínal jsem tušit, že ať už se tu snažíme o cokoli, jde nejspíš o prohranou bitvu. Historie nám dávala za pravdu: střetnutí odlišných kultur nikdy nevedlo k dialogu ale k děsivému krveprolití.

Došel jsem za barmanem. Zaskočilo ho, když jsem si řekl o gin/tonic. Čekal něco okázale vulgárního.

„Už jsi zapadl mezi tyhle svině?“ řekl, když přede mě pokládal perfektně připravený nápoj na ubrousek.

Podíval jsem se na všechny ty studenty, kteří tam každý pátek utráceli svoje tenčící se finanční rezervy v naději, že jim to pomůže vyšplhat se výš na akademickém žebříčku, že tak získají náskok v krysím závodě. Tolik pokrytectví a špatného svědomí. Jak nám začalo být už od začátku jasné, nikdo v tom klubu nebyl tak nevinný, jak se zdálo. S postupem večera, jak se sklenky s Martini, Minotaury, gin/tonicem nebo whisky vyprazdňovaly, začaly vzduchem létat historky, které by někoho mohly stát kariéru, kdyby se dostaly k nesprávným uším: podvody u zkoušek, zaplacené státnice, falešné tituly. Ale nic se nestalo, protože tady všichni táhli za jeden provaz, tady byli všichni spolu, jedna klika, společný zájem. Spolek s vysokými vstupními nároky, ale jakmile byl člověk uvnitř, jel v tom se všemi ostatními, musel, jinak by ho ostatní na místě ukřižovali. Stejný psychologický mechanismus držel pohromadě každou armádu světa, společné utrpení utužuje kolektiv. Je těžké se dostat dovnitř, ale ti, kterým se to povedlo, jsou bratři od té chvíle na věčné časy.⁵

Všechno se to kupilo tak rychle, že bych potřeboval křídla, abych se té špíně neutopil.⁶

Přede mnou stál barman, který zahodil všechno, když před ním zašustěly peníze. Čekal na odpověď.

„Jak to tady můžeš vydržet?“ odpověděl jsem otázkou. „Mě by z toho hráblo a spálil bych to tady do základů.“

Barman jenom pokrčil rameny a zavřel pokladnu.

Možná, že právě tohle symbolizovalo konec všech snů a nadějí nezávislých výzkumníků, hackerů v původním slova smyslu, kteří věřili v dobro a chtěli pro to něco udělat. Kam se jenom poděli? Kam zmizeli všichni ti blázniví snílci? Nepracují teď v žoldu státu nebo korporací? Nenechali se přetáhnout na odvrácenou stranu světa? Neprodali sebe a svoje ideje? Jedno bylo jasné: pokud skutečně existovali, rozhodně jsme nemohli najít v tomhle klubu.

Seděl jsem sám na baru, srkal hořkost a vzpomněl si na několik veršů, které jsem nemohl nikam přiřadit:⁷

Pod košatým kaštanem prodali jsme se navzájem: Oni lžou, my taky lžem pod košatým kaštanem.

Začal jsem přemýšlet, jestli jsme my čtyři imunní tomu pokušení. Dokázaly by naše ideály odolat, nebo nás chránil jenom fakt, že patříme mezi blázny a vyděděnce, neschopní fungovat v normální společnosti, možná zázračně nadané, ale možná jenom neschopné zastavit na cestě ke zkáze?

Celá operace skončila – ne výbuchem, ale zasténáním⁸ . Vylezli jsme na ulici a nadechli se šedého vzduchu toho září léta páně 2013. Po Anit ani stopa. Proč jsme tohle všechno dělali? Jaký byl smysl celé operace? Nehnal nás jenom pocit viny, že jsme všichni nedokončili svoje vzdělání, že jsme zahodili nejlepší roky svých životů, utopili je v dehtu; bez směru, bez naděje, pronásledováni smečkami černých psů? Nebylo pak šílenství jediné východisko, jak si udržet příčetnost? Dost možná to celé nemělo žádný smysl.

Ale co potom Malej Marty? Snažil jsem se věřit, že on má ještě naději. Stáhli jsme ho s sebou ke dnu nebo mu pomáháme se vyhnout našim chybám? Jeho v životě potkalo tolik neštěstí, dva kamarádi z dětství mrtví, zahrabaní do podzimního listí, rodiče se ho zřekli, opuštěn a vyplaven na neznámém pobřeží.⁹ Doufal jsem, že u nás našel svobodný přístav, kde může, odstíněn od reality, nechat naplno propuknout manickou kreativitu, kde nikdy nemusí zastavit, kde se nikdo z nás nemusí zastavit.

Pozn:

1. et al. se používá v akademických paperech místo etc. pro výčet autorů. Typicky se uvádí první autor a jména ostatních se nahradí za et al.
2. Tak jak o tématu mluví a píše Ken Robinson.
3. viz track Until Your Chest Explodes of Our Ceasing Voice, který začáná slovy > 60 years > Was all we got
4. viz Jesse v připravovaných povídkách BC a Dark Night of the Soul
5. viz pasáž z Shakespearova Jindřicha V. > We few, we happy few, we band of brothers. > For he to-day that sheds his blood with me > Shall be my brother; be he ne'er so vile, > This day shall gentle his condition;
6. viz Coppolova Apocalypse Now: > Willard: Oh man, the bullshit piled up so fast in Vietnam, you needed wings to stay above it.
7. Verše pochopitelně pocházejí z Orwellowa 1984, v originále: > Under the spreading chestnut tree > I sold you and you sold me. > There lie they, and here lie we > Under the spreading chestnut tree.
8. viz T.S. Eliot: The Hollow Men (anglická verze opatřená bohatými poznámkami, nepodařilo se mi najít reprezentativní český překlad), narážka na slavné verše: > This is the way the world ends > This is the way the world ends > This is the way the world ends > Not with a bang but a whimper.
9. zmínka o tom, že v té době jsou Martyho dva bývalí kamarádí Jesse a Mu už mrtví (oba spáchali sebevraždu, Jesse se zabil v roce 2009, Mu v roce 2012) a že se Martyho rodiče zřekli vlastního syna (viz Horečka #1, 2. února 2010 a připravovaná povídka Atlas vzpomínek)
10. viz An Aspiring Scientist’s Frustration with Modern-Day Academia: A Resignation