Abs

Byli jsme čtyři: já – Karel a pak Honza, Marty a malej Martin. První tři jmenovaní porůznu studovali na vysokých školách, čímž je samozřejmě myšleno toulání se po bufetech, popíjení levného chlastu a provozování podivných pánevních pohybů. Malej Martin, kterému jsme říkali prostě jenom ten malej, nestudoval, nebo se to aspoň tak jevilo. Nikdo z nás přesně nevěděl, co je malej Martin zač. Měli jsme takovou interní teorii, která říkala, že je na částečný úvazek totalitním diktátorem v jedné severoafrické zemi, ale běžně dělá do skla, nebo něco na ten způsob. Víc jsme nevěděli, ale bylo nám blbé se po těch letech, co se známe ptát, jak se vlastně jmenuje a co dělá. Setkali jsme se za docela normálních okolností, Já, Honza a Marty jsme popíjeli na baru, když k nám přišel malej Martin a několikrát cvičně vystřelil do vzduchu. Pak následoval střih a všichni čtyři jsme byli u chirurga s přeraženými nosními přepážkami. Druhého dne jsme si všimli, že malej Martin jezdí v něčem, co hodně blízce připomíná parní tank.

Naše studium bylo v podstatě pouze výsledkem podivných náhod a neuvěřitelných shod okolností. Já jsem studoval na FELu, což je neveselá škola, kde se prakticky vzato nevyskytují holky a všichni jsou deprimovaní, ale na druhou stranu zase inženýři získávají absolutní imunitu na zranění elektrickým proudem.

Honza H. chodil na Suchdolskou ČZU. To je komplex jedné vysoké školy, kde nikdo neví, co se tam vlastně přesně dělá, ale nechtějí ze sebe dělat hlupáky a tak se tam všichni promenádují a nadouvají svoje tokadla. Pod ČZU jsou obří vodní nádrže spojené s povrchem jenom několika šachtami, které ústí do několika vybraných místností. Většina výuky probíhá ve velikých přednáškových sálech, které jsou vestavěny v interiérech ponorek, které se se začátkem hodiny potápějí do podzemních nádrží a vzájemně spolu bojují. Přednášející je jednak kapitánem ponorky, ale zároveň stále musí vést přednášku.

V přednáškovém sále bylo ticho a klid, polovina studentů spala a druhá půlka jich vůbec nepřišla. Několik dalších zaspalo a nestihlo nastoupit před vyplutím a tak smutně postávali na molu v místnosti G223 (druhé patro vlevo). Profesor psal na tabuli řady vzorečků a monotónním hlasem tam něco vykládal.

„Kapitáne, máme problém, na tohle byste se měl podívat,“ ozvalo se shora.

Profesor si sundal bílý plášť, nasadil si námořnickou čepici a spustil periskop. „Pane Comptne, stočte to na pravobok, zpětný chod a připravte torpéda.“ Ze strojovny se ozýval rachot motorů. „Pal!“

„Pane, zasáhli jsme je.“

„Výborná práce pane Comptne, celá přednáška z betonů jde ke dnu.“ Profesor si zase sundal čepici a nasadil plášť a unylý hlas uspavačů hadů. Nikdo ze studentů si nevšiml něčeho zvláštního a i kdyby postřehl změnu, nepřikládal by jí sebemenší důležitost. To byla ČZU, kde na ISICa dostanete dva litry tvrdého destilátu na osobu, semestr a metr čtvereční. Na FELu zase běžně běhali přednášející oblečení jen do koupacího pláště.

Stejně tak téměř nikdo netušil, co se doopravdy dělo na FakStav, kam den co den chodil Marty a to i v sobotu a neděli. V pracovních dnech jako student, o víkendu jako bytový zloděj. Možná, že tam byly taky nějaké skryté poklady jako na ČZU, kde v jedné třídě je nenápadně schovaná celá sfinga, v jiné místnosti jsou vybudovány obrovské přístavy, jinde – na záchodcích – je vystavěna přesná kopie hrobky pro faraóny. Nikoho v době stavby nenapadalo, že vlastně nemají faraóna ani důvod stavět jeho hrobku.

Na ČVUT je to samozřejmě jiné. Celý obrovský rozpočet této vzdělávací instituce je investován od budování nezměrné armády, která má jeden jediný cíl: obsadit ČZU, zapálit ČZU a to, co zbude, posolit. ČZU má samozřejmě úplně stejný plán a taktéž buduje nezměrnou invazní armádu. K několika krvavým konfliktům už pochopitelně došlo. Naposledy během Války Vysokých Škol roku 2004, kdy byly během bojů vypáleny a vyrabovány čtyři Vysoké školy ekonomické.

Na FELu se všichni věnují převážně vývoji elektroniky, pohonům a řídícímu softwaru pro obří zabijácké parou poháněné roboty Č.V.U.T. Všichni kromě obyvatel laboratoří v podzemních patrech, kam se dá dostat přes labyrint střežený minotaurem nebo pomocí páternosteru (což je jeden z největších objevů na FELu, který na ČTU nemají a touží ho získat). Profesoři a docenti, kteří v těch kobkách žijí v podstatě celé dny vyoperovávají mozky mrtvým opicím a tahají za obří páky a přepínají nejrůznější přepínače. Vzduchem létají obrovské elektrické výboje a oni sami se u toho maniakálně smějí. Tuto činnost provozují už patnáct let a nikdy ničeho nedosáhli.

Mezitím se na několika podlažích nad nimi v krásných nových posluchárnách rekrutují další generace, která se zapojí do odvěkého zápolení těchto dvou vysokých škol.

Já sám na většinu přednášek přicházím pozdě a nikdy si s sebou neberu víc než ručník, plavky a budík.

V přednáškové místnosti běžně už deset minut probíhá výuka, když v tom rozrazím dveře, jsem nahý, jenom kolem pasu mám obtočený ručník, všude se valí pára a já do sebe mlátím březovými větvičkami.

„Dole v sauně je to výborný, taky byste tam měli zaskočit.“

„Sauně?“

Divím se, že nechápou.

Pak si nařídím budík, složím hlavu a usnu.

Přednáška mezitím plyne dál a už je skoro u konce. Deset minut před koncem hodiny mi zazvoní budík, zabouchnu ho, natáhnu si plavky a skočím do vody.

Dolní část posluchárny byla zatopena vodou až po čtvrtou řadu židlí, profesor musel přednášet z batyskafu, vlevo byl skokanský můstek, vpravo měl svoje stanoviště plavčík, ale nikomu to nepřipadalo divné.

Martyho studium na stavárně je až na několik malých rozdílů v podstatě úplně stejné. I když vedení obou fakult se v podstatě nenávidí a vedou proti sobě vleklou zákopovou válku. Přesto čipové vstupní karty fungují na obou fakultách úplně stejně a člověk z FELu teoreticky může projít turnikety dovnitř a zase ven. Teoreticky.

Popravdě jsem to jednou zkusil. Přiložil jsem kartu na čtečku a okamžitě se spustil alarm, kužely světla se na mě zaměřily, najedou se všude ocitly ostnaté dráty, podél kterých hlídkovali sovětští vojáci se psi, a věže s reflektory a kulomety. Vrátný skočil do okopu a zahájil krycí palbu a hlídky začaly pročesávat atrium, jestli se tam náhodou neschovávám. Na střeše architektury se objevili snipeři a snažili se eliminovat každého, kdo mi byl jenom trochu podobný. Zanedlouho přijely policejní těžkooděnci, vytvořili kordón a obklíčili fakultu, aby se mi nepodařilo uprchnout. Když mě za čtvrt hodiny nemohli najít, začali panikařit a bombardovat náhodná místa v Praze.

Tohle všechno způsobil jeden průchod turniketem. Na FELu v Dejvicích turnikety naštěstí nejsou a na Karláku nefungují.

Jednou jsem se tam v přestrojení, které se skládalo s žertovně velikého knírku, přece jen dostal a zjistil jsem, že jediný rozdíl mezi FELem a stavárnou je v tom, že jim na stavárně záchody voní a nejsou poblité.

Já a můj brácha jsme bydleli v jednom pokoji, který se rozlohou a počtem přistávajících letadel nápadně podobal letišti Heathrow a někdy uplynuly celé měsíce, aniž bychom se potkali nebo jenom v dálce zahlédli. Většinu času jsme trávili na svých stranách pokoje v zapytlovaných okopech za mířidly kulometných čtyřčat a čekali jsme, kdy se ze země nikoho vynoří silueta abychom spustili palbu. Většinou se ten druhý nikdy neobjevil a tak jsme mnohokrát z nudy pouštěli několik dávek do stropu. V našem pokoji bylo příliš mnoho zbraní. Hned u vchodu na zemi leželo několik hromad samopalů a jedna slepecká hůl.

Nikdo moc dobře nevěděl komu vlastně patřila, ale nikomu to moc nevadilo. Byl to rozhodně menší problém než měli trpaslíci s můstkem Khazad-Dum. Jednoho dne jim tam přišla stavební komise, která měla celou Morii zkolaudovat. Problémem byl právě Khazad-Dum, který se klenul přes bezednou propast.

Komisaři chodili kolem můstku a neustále si něco zapisovali do svých bloků a potom to řekli: „Tak tohle vám nemůžeme schválit. Podívejte se, my víme, že jste si s tím dali strašně moc práce, ale tady musí být zábradlí. Je to příliš nebezpečné. Podle směrnic Evropské unie musí mít každý můstek nad bezednou propastí nějaké zábradlí.“

A to byl samozřejmě konec. Trpaslíci Morii opustili, začali pít, zakládat kasina a plenit celé národy. Ale to byl úplně jiný příběh.

Ten náš příběh se točí hlavně kolem Honzova sombréra, které si koupil do jednoho umírajího Japonce, kterému se shodou náhod dostal mezi žebra Honzův nůž. Nikdo na světě nedokáže uspokojivě vysvětlit, jak se to stalo, ale nejlepší věštci říkají, že ho prostě bodnul. Tento incident měl ještě nepříjemnou dohru, kdy Honza požadoval po rodině zesnulého a do pangejtu pohozeného Japonce, svůj nůž zpátky, ale o této velice nepříjemné soudní při, která skončila masivní přestřelkou a úprkem na v břiše labuti směrem k Brnu, snad až jindy.

Honza začal nosit to enormní sombréro v té době, kdy emaři vylezli ze svých děr a začali z nás vysávat naše deprese. Byl to tak gigantický klobouk, že se dal použít jako deštník pro čtyřicet lidí včetně jejich rodin, velbloudů a jednoho slona. Zlom nastal v okamžiku, kdy si pořídil dva staré holubi, kteří mu seděli na špičce toho nesmyslu pokrývajícího hlavu, neustále pokuřovali, dojížděli vajgly a odklepávali popel do sombréra. Neměli jména, ale zato dovedli mluvit a pokřikovali oplzlé hlášky na kolemjdoucí slečny.

„Ukaž dudy, kotě,“ křičel jeden.

„Dej dvojčatům svobodu,“ řval druhý a napil se wisky, která byla tak stará, že ji pravděpodobně doma pod postelí pálil samotný Kristus. Oba dva dali několik lahví za večer a pak vytuhli.

Druhý den poté, když vyspávali nejdrsnější kocovinu všech dob, jsme shodou náhod jeli kolem golfového hřiště Honzovým autem, které bylo neuvěřitelně malé. Bylo ve skutečnosti tak malé, že mohlo podjíždět jiná auta a bez problémů by Honzovou auto podjelo i angličáka a rozhodně nevypadalo, že se do něj vejdou čtyři lidi. Přesto jsme to vozidlo měli rádi. Honza zásadně řídil v kožené letecké kukle a leteckých rukavicích. To mělo jeden očividný důvod: v tom dopravním prostředku byla nalafetována dvě dvojčata kulometů s plechovým záměrným křížem, stejně jak to měl rudý baron. A Honza i jeho spolujezdec mohli sestřelovat ostatní dvojplošníky. Nebo auta. Nebo jenom tak střílet do lidí. Když jsme po dlouhých bojích s důchodci, kteří se belhali po chodnících a srandovně se klátili na zem nebo zpod kabátů vytahovali Thompsony s bubnovými zásobníky nebo tašky plné nákupů, doráželi na místa určení, Honza z auta vystupoval vždycky s obličejem černým od kouře. Nikdo neví proč. Ve skutečnosti se do auta vešli čtyři lidé, hromada zbraní a pytel plný sexu. Přesně takhle bylo Honzovo auto naložené i toho dne, kdy jsme míjeli to golfové hřiště, které bylo ve skutečnosti střelnicí a malým bitevním polem. Stáli tam golfisti proti nalitým myslivcům s kulovnicemi. Po pravdě ti golfisti byli taky na mol, protože jinak by se nepostavili chlápkům s nabitými zbraněmi.