Abs - update #2

Podle skutečných událostí.

Před tím než si Marty neboli stará Mártyová udělal řidičák, měly jeho transporty vždycky mírný nádech vzrušení. Dva dny čekal v roští u zastávky, zakopal se, zamaskoval, nastražil pasti a vyčkával. Pak se přihnal autobus, napochodoval do něj, na řidiče namířil pistoli a řekl: „Tohle je přepadení. Dovez mě do Říčan na náměstí.“

„Ale tam já jedu normálně.“

„Výborně,“ cukl sebou, schoval zbraň a řekl: „V tom případě bych chtěl jeden lístek do Říčan.“

Doprava z místa A na místo B byla vždycky úzce spjatá s alkoholem, protože místo A bylo tam, kde jsem se zrovna nacházel a místo B byl zdroj lihovin.

Honza každý pátek, sobotu, neděli a někdy i všechny následující pracovní dny vyrážel, stejně jako mnoho dalších mladých, krásných a úspěšných lidí, do klubů, diskoték nebo hospod za zábavou, za lidmi, užívat si života. Taky jsem to s ním, s bráchou a malým Martinem párkrát zkusil, ale byla tam příliš hlasitá hudba, příliš mnoho lidí a příliš drahý chlast. Trpěl jsem tam a dokázal jsem se soustředit jenom na to, jak seženu sekeru nebo rovnou střelnou zbraň. Tam někde mi došlo, že k životu ni stačí jenom počítač, tuny podivného japonského porna, ticho a velké množství alkoholu.

Nebyl jsem pro tyhle akce stavěný, narodil jsem se jako plážový intelektuál, skoro celý muž, salónní pedofil a nenávistný asociál – rozhodně nejasociálnější z party a dost možná i na světě. Lidí jsem se stranil a když jsem se nemohl stranit, tak jsem je aspoň pomlouval a hrubě urážel.

Došlo mi, že na internetu něco chybí. Všude se rodily a vzkvétaly sociální sítě, kde si člověk eviduje své přátele, ale chyběla tu asociální síť – kartotéka všech úhlavních nepřátel, zlých dvojčat a rivalů. Úspěch byl ohromující. Všichni nenávistní hajzlové se slezli na jedno místo a začínali řádit. Bylo jasně poznat, že jejich nenávist je a) nekonečná, b) týká se bez výjimek celého lidstva + několika druhů zvířat a c) když není koho nenávidět, vystačí si sami se sebou. Do týdne se zaregistroval milion hajzlů a nikdo z nich nikdy nevyplodil nic jiného než nekonečný proud nenávisti a zášti. Splnil jsem svoje životní poslání. Hotovo. Mohl jsem se rovnou zastřelit.

Pár dnů nato se mě Honza ptal: „Půjdeš si s námi zaplavat do bazénu? Zase se hrozně se spálíme.“

„Koupaní se žralokama? A neleknou se vás?“

„V panice se budou tlačit do filtračních otvorů.“

„Ne, ne, ne, nemůžu. Mám něco důležitějšího na práci,“ odpověděl jsem.

„Co, proboha?“ Údiv byl na místě, protože jsem nebyl zrovna známý tím, že bych někdy něco dělal.

„Budu se opalovat doma, v pokoji, v noci pod rozsvícenou žárovkou a budu u toho hrozně pít. Nakoupil jsem dvacet tisíc galonů rumu a budu pít tak dlouho, dokud se pod tou prťavou žárovičkou neopálím dohněda.“

„Je ti jasný, že z tý místnosti jeden z vás dvou nevyjde živej. Buď praskne žárovka nebo ty.“

Byl jsem ochoten to risknout. Zpod postele jsem vytáhl sekyru a začal jsem pít.

Následujícího rána se sešlo vedení ČEZu a po dvou jointech jim přišlo jako docela dobrej nápad do celé sítě pustit dvacet kilovolt místo normálních dvě stě dvaceti. Takže moje malinká žárovička se na malý okamžik změnila na malé slunce a způsobila mi popáleniny třetího stupně v oblasti rozkroku. Podrobnosti radši vynechám.

Další zajímavostí bylo, že jsem ven vycházel zásadně v županu.

Malej Martin jako jediný z nás jevil známky pracovitosti. Aniž bychom to věděli, pracoval víc jak dvacet hodin denně, protože mu magnetická přitažlivost peněz nedala spát a tak si vzal druhou práci a stal se podomním prodejcem olihních varlat na částečný úvazek a po nocích na ebayi skupoval zinkové vany, které obratem prodával za konzervy druhoválečných paštik, po kterých se sháněli sběratelé z jižní Indie, kteří mu za ně nabízeli vrtule bombardérů a ty směnil za fašírku ze zaječích vnitřností a tak dále a tak dále.

O půlnoci se u něj rozezvonil telefon: „Dobrý den, chcete nakoupit několik metráků skartovaných a slisovaných briket akcií zkrachovalých podniků na otop, prodat nějakou tu měď nebo si nechat opravit televizi?“

Chvíle ticha.

„Mami?“

Samozřejmě to byla jeho matka a chtěla využít jeho speciální nabídky: k metráku švédských bot zcela zdarma podkovy a jejich instalace na koně, nainstalování telefonní linky na přímé spojení s Kremlem přímo do kanceláře ruského prezidenta, sledovací zařízení a iontový kanón na střechu. Tyhle věci, které sháněl na trzích v západní Číně za pakatel a pak je přikládal jako akční nabídky, mu vynesly pověst férového obchodníka a taky několik set tisíc starověkých šekelů ze kterých tavil zbrojařskou ocel a tavený sýr.

Ale pak mu do řemesla začal fušovat i velkej Marty, který se pokoušel z ebaye po nocích skupovat všechny vadné pruské helmy s bodcem dovnitř, což se pochopitelně nelíbilo malýmu Martinovi a stalo se, co se muselo stát: souboj na kordy na hřbetě obřích mechanických pštrosů za úsvitu na střeše jedoucího vlaku.

Bohužel celou tuhle parádu náhle ukončil velice nízký tunel, ale o tom snad jindy.

„Co budeme dělat?“ řekl někdo z nás, v té době když se oba Martinové vrátili z nemocnice a byly sádrou spojeni do jednoho nad-člověka. Sami si o to požádali: „Doktůrku, udělej z nás víc než chlapa a nešetři sádrou.“ Tak se z nich stalo monstrum, které se svojí monstrozitou skoro vyrovnalo Chucku Norisovi. Doktůrek jim do hrudníků vložil atomové kanóny.

V té době jsem ještě studoval a chodil spát v šest ráno a budil jsem se kolem oběda. Klasický vysokoškolský život. Na tom by nebylo vůbec nic zajímavého. Ale pak jsem šel ke dveřím a podíval se prosklením ven.

„Co to kurva…“

Stálo tam Honzovo auto, motor ještě nastartovaný.

„Proč stojíš před naším barákem a žereš čokoládu.“

„Jenom tak,“ odpověděl.

„Tak to je potom jasný. Ne, počkej… Nic není jasný.“

Milisekundu poté z domu vyběhl Marty, rozrazil banku. Křičel: „Jedeme, jedeme.“ Naskočil do auta a… nic.

Honza pořád stál venku, pusu plnou čokolády, velice pomalu se otočil na Martyho, zvedl obočí a zahuhlal: „Už?“

„Tak co teda jako bude.“ Byl zrovna jeden z těch absurdně horkých dnů končícího léta, kde si člověk říká, že to může být poslední opravdu pěkné odpoledne toho roku a ani netuší, že pozítří napadne metr sněhu. Honza nastartoval a odjeli jsme někam pryč.

Za dvě hodiny – a nikdo z nás si nevybavuje, jak se to přesně stalo – jsme běhali po ploché asfaltované střeše opuštěného baráku někde v lesích jenom v trenýrkách a mlátili jsme se opasky.

„Není to divný?“

„Nééééé!“

Nikdy se nám nic nezdálo tak divné, jak to připadalo těm lidem, kteří šli kolem a samou hrůzou nemohli ani vytáhnout foťáky.

Tak jsme se aspoň fotili navzájem, všichni najednou a pak zase odděleně. Nedokázali jsme si užívat kouzlo okamžiku a tak jsme ho zaznamenávali na paměťové karty a pak jsme se z fotek zpětně dozvídali, kde jsme byli a co jsme tam vlastně dělali.

„Hele, tady běháme polonahý po střeše a mlátíme se páskama, není to divný?“

„Nééééé!“

„A tady je auto malýho Martina.“

Samozřejmě jsme byli u toho, když malej Martin prodával svoje auto, které bylo ve skutečnosti přestaveným tankem. Přijel si pro to nějaký ostravák a malej Martin mu hned předhodil smlouvu. „Podepsat tady, tady, tady, tady krví a tady spermatem. Výborně, auto je vaše.“ Samozřejmě, že to vozidlo po čtyřech kilometrech jízdy vybuchlo. Jednak kvůli špatnému technickém stavu a druhak kvůli náloži trhavin, kterou Martin nastražil pod kapotu.

„Jenom pro případ nouze,“ odpovídal na otázku proč, když odcházel a přepočítával si obě dvě tisícovky v balíčku bankovek.

Malými Martinovi se taky – po sérii experimentů, které se skládaly s manipulaci s pákami, přepínači a velkého množství blesků – podařilo vytvořit několik organismů, které se živily výhradně Orsilem a za několik dnů zemřely bolestivou, ale vcelku komickou smrtí. Taky koupil několik měsíčních safírů a otevřel bránu Garaše. Ale o tom snad jindy.