Abs - update #1

Aspoň jsme si to mysleli a naše přesvědčení vydrželo celou další hodinu.

Pak jsme vystoupili z auta a zapojili se do Akce, což bylo něco jako airsoftová akce, ale všichni byli příšerně zduněný, běhali po táboře polonazí a stříleli po sobě z ostrých zbraní. Nekoordinovaně. Každý proti každému.

„To tady jako chcete zůstat?“

„Když jsme sem jeli takovou dobu…“

„A zaplatili jsme vstupný…“

To byl argument, proti kterému se nedalo protestovat. Bylo rozhodnuto.

Akce byla děsivá, nekoordinovaná, děsivě nekoordinovaná a nekoordinovaně děsivá. Šlo tam o to, že někteří byli ti zlí a někteří ti hodní, ale nikdo nevěděl, jestli on je ten zlý a jestli je ve správném táboře a tak všichni jen mlčky přešlapovali na místě, pískali si a snažili se nedat najevo svojí nervozitu. Chvíle napětí se snažili odlehčit střelbou do vlastních, do nepřítele, do stromů nebo do země. Na tom zas tak moc nezáleželo.

Mezi dvěma tábory se táhlo písčité území nikoho. Ve skutečnosti patřilo lesákům, kteří tam vysadili lvi a prováděli experimentální chov. Došlo nám, že nepřítel (nebo naši v případě, že stojíme na špatné straně), se nikdy přes území nikoho neodhodlají.

Skutečnost, že jsme se mýlili mám došla ráno, když nepřítel (nebo spojenci) zaplnil celý horizont. „Myslíš, že jdou na nás?“ ptal se Marty v okopech na hlídce toho bahnitého rána.

„Néééé,“ odpověděl malej Martin a pokračoval v hovoru se svým dodavatelem sobolích kůží.

Valili se jich na nás hordy, ze všech stran včetně shora a zdola, nekonečné zástupy ozbrojených bláznů, jejichž první linie sice byla sežrána lvi, ale další voje prošly kolem přecpaných oddychujích zvířat bez problémů a ztrát.

„Mě připadá, že jich je asi stokrát víc než nás.“

„Nééééé,“ prohodil malej Martin a pokračoval do telefonu: „Drž pivovary, kupuj ocelárny jakmile se propadnou.“

Už bylo pozdě, hnali se na nás jako utržená lavina a nic je nemohlo zastavit.

„Vstávejte, valí se na nás,“ křikl Marty do našeho přístřešku, kde jsem spal já a Honza. Já jsem se jenom převalil a nějak jsem nemohl pobrat smysl toho sdělení. Chápal jsem, že všude kolem mě je bahno a chlápci se zbraněma a někdo chce po někom střílet, ale co tohle má znamenat?

„Jasně,“ odpověděl jsem a zavřel oči.

Honza vystřelil ze spacáku jenom v trenkách a s puškou v ruce. „Matko, kde mám kalhoty?“

Bojovali jsme tvrdě, ale než se stihli přiblížit na dostřel, kapitulovali jsme.

Ale šlo o jednu z nejzajímavějších akci všech dob: poznali jsme člověka, který dokázal vyslovit slovo, které zabíralo skoro dva řádky ve třech krátkých slabikách a přihlíželi jsme jak jedna americká jednotka dokazuj nehořlavost Nomexu a vůbec čehokoli pomocí vybíjení velikých stád prasat.

„Podívejte na tyhle rukavice. Že jsou opravdu z nehořlavého Nomexu vám dokážu, když elektrickým proudem povraždím tohle stádo prasat.“ On to udělal a nikdo nevěřil. Nahnal další tvory do ohrady a střílel do nich a zapaloval je a lil na ně horkou smolu a skřípal nehty o okenní tabulku. „Vidíte, rukavice stále nehoří.“ Ozval se slabý potlesk lidí, kteří se vyžívali v týrání zvířat.

Pak nastal ten zdrcující útok a všechno skončilo patem, kdy nikdo nevěděl jakými slovy začít dokument o kapitulaci.

Krátce na to jsme vyrazili na jinou akci, která trvala několik dní a bylo nutné se na ní náležitě vybavit. V podstatě jsme si vzali padesát kilo jídla, vybraná vína, gril, stroj na tvorbu mlhy a diskokouli. Když jsme se chystali opustit Dům a měli jsme ty obrovské věci na zádech, někdo z nás vykřikl:

„Nepřibližuj se k němu nebo nastane gravitační kolaps a pak začneš obíhat kolem toho těžšího z vás dvou.“

To se přesně stalo a Marty získal svojí první oběžnici.

A během naší cesty v lesích na nás poprvé zaútočili slugzové, což byli zlí krvežízniví slimáci, kteří měli jenom jednu drobnou slabinu: byli to pořád jenom slimáci, takže se plazili nesmírně pomalu a zabíjel je sůl.

Znovu se nás rozhodli dostat v Dome, ale my jsme byli už dlouho připraveni: kolem baráku jsme vytvořili solnou stěnu. Slugzové měli statečná srdce a žádnou inteligenci a hrdinně zaútočili. Naše obrana spočívala v tom, že jsme seděli na balkóně, jedli slané tyčinky a dívali se jak jejich nekonečné voje narážejí na solnou stěnu a postupně velice pomalu, ale přesto zábavně umírají. Jejich plán nám byl jasný už od samého začátku: neohroženě hnali vlnu za vlnou proti solné stěně smrti, aby ze svých vyschlých mrtvol vytvořili vysoký val kolem celého domu, který nebudeme moci překonat, v důsledku čehož vyhladovíme.

Bohužel k dosažení jejich plánu nebylo na světě dost slugzů. Do večera v agónii na absolutní vysušení zemřelo šest set milionů slugzů a nás to stálo jen tři pytlíky soli a jedny chipsy.

Další útok, kdy slugzové osedlali kapry, také šeredně selhal.

Částečného vítěství se jim podařilo dosáhnout v okamžiku, kdy dokázali osedlat prasata a provedli jízdní útok, ale to je část naší minulosti, kterou jsme se rozhodli cenzurovat.

Necenzurované období začíná v okamžiku, kdy se malej Martin pokusil samovolně rozčtvrtit. Toho dne jsme se vydali na lov obřích parazitů, kteří se k nám sbíhali, pásli se na nás, chtěli vědět, jaké vesty nosíme a prosperovali z našeho úspěchu.

„Tohle musí skončit,“ bouchnul do stolu Marty, kterému jsme tou dobou neřekli jinak než stará Martyová. Několikrát vystřelil do vzduchu, aby rozehnal parazity a oni se rozprchli jako, když na zem dopadne křehká váza ze skla.

Ale paraziti tu byli stále, lepili se nám na paty, pohybovali se na diskuzních fórech, blogovali a existoval jediný způsob, jak je zastavit: odlovit královnu. Proto jsme se navlékli do obleků ze sobolích koží a vyrazili do Úlu parazitů.

Výprava trvala už celou věčnost, ale přesto se ani zdaleka neblížila svému konci a my jsme se za sněžné bouře choulili kolem ohně, byli jsme špinaví, měli jsme obrovské čelisti a vystouplé nadočnicové oblouky.

„Tohle nedává smysl, vždyť jsme na cestě teprve hodinu.“

Bylo to tak a za další hodinu naše mise definitivně selhala.

Ale královnu se nám podařilo odchytit a umlátit tenisovými raketami o tři roky později a hned poté jsme její na cáry rozsekané tělo věnovali britskému národnímu muzeu.

„Ať si to, Briťáci, vypijou!“ řekl někdo z nás, ale nikdo nevěděl kdo, protože jsme tou dobou byli shodou náhod velice opilí a vyprávěli jsme si vtipy s několika japonskými turisty.

„Gadišo mugo wonobi?“

„Kwó.“

„Haiso movaro ubi!“

A všichni se smáli.

Potom jsme se separovaně snažili vystřízlivět, ale nepodařilo se nám to do další soboty, kdy měl být trénink, ale místo se toho jsme se jenom vypravili na plácek a tam jsme se kanonádou ze všech zbraní snažili rozstřílet frisbee.

Nejproblematičtější úlohu měl vždycky nadhazovač.

„Střílejte do toho červenýho, když se vám dostane na mušku něco bílýho, jsem to já. Mě nechte bejt.“

„Jasná věc!“

Pak Honza nadhodil a my jsme několik dávek cvičně vystřelili jeho směrem a když utíkal, pronásledovali jsme ho.

Toho dne nezemřel žádný létající talíř, ale podařilo se nám po těžkých bojích postřílet jeden celý školní výlet.

**

Pak jsme seděli na podlaze v mé polovině pokoje, který jsem sdílel s Martym, a snažili se strávit supermastný gyros s extra tukem a dalším omastkem v tupláku a malej Martin najednou vymlátil všechna okna.

„Pořád mi připadá, že je tady žalostně málo kyslíku.“

Ve skutečnosti bylo za okny vakuum a od toho podivného vzduchoprázdna nás dělilo jen dvojité sklo, ale to nikoho z nás naštěstí nevěděl.

**

Krátce potom jsme vyrazili do posilovny. Na tom místě nebylo vůbec nic zajímavého, snad jen, že tam mimo jiné pracoval tetér, který na poloviční úvazek obchodoval s akciemi a byl prostředníkem fotbalových korupčních afér. Další zajímavostí byla skutečnost, že jsem se do posilovny a odtamtud domů vždy dostávali střihem.