2084

Žil na útěku a jeho svět mezitím exodoval, hroutil se a měnil v singulární past, ve vězení samoty, v čekající oprátku, v černou díru totality. Chtěl zmizet, toužil vzlétnout a prolomit Bariéru, ale nemohl.

Pak se ozvalo pískání laseru, který se prořezával skrz strop jeho bytu. Vyříznutý kus cementu propadl a shora se spustila železná tyč a po ní klouzali zabijáci ze Sběru Informací v černých uniformách, s černými plynovými maskami na obličeji a se zbraněmi v rukách. Další se vlamovali přes hlavní dveře a další se slanili skrz okna.

Věděl, že se to jednou stane a proto se připravil. Už kdysi se proboural do servisní šachty a pověsil v ní lano, po kterém teď rychle spustil do suterénu. Dole ukradl auto a zmizel.

„Teď už to chápu. Nebyla jiná možnost,“ říkal si, když zastavil před bránou a vyskočil z vozidla a uháněl po odletovém terminálu, který už byl připraven k demolici.

„Tam nemůžete, už je pozdě,“ křičel na něj člověk, který držel prst na tlačítku rozbušky. Neposlouchal ho.

Utíkal, běžel, pádil, letěl. Předhonil světlo i čas, fyzikální zákony roztrhl jako kus papíru, ale nedokázal zvrátit nezvratnou kauzalitu. Nikdy nevěřil ve svobodnou vůli, byl jeden z těch absurdních deterministů, kteří věřili jenom v příčinu a následek a jasnou nalajnovanost celého vesmíru, od jeho vzniku až po smutný konec v mrazivé nicotě rozpadající se hmoty, ale přesto jim to nebránilo žít své životy tak, jak chtěli, protože to byl nutný následek všech předchozích stavů skutečnosti. Nikdy nezoufal, nikdy ničeho nelitoval, nikdy nenadával na osud. Nikdy si nepřipustil, že by něco nedokázal a i když jeho víra ve svobodu byla nulová, vždycky, i se svázanýma rukama bojoval do posledního dechu.

A pak, když viděl, jak poslední transport opouští atmosféru a kolem něj začíná podzim, ucítil jak na něj padá nebe, slunce vychládá a stěny klaustrofobického vězení, ve kterém jednadvacet umíral v přítmí a ze kterého vyhlédl jenom jednou a uviděl paprsky světla v prchavém okamžiku, se bortí a ta stísněná cela, prostor nesvobody, se mění v singulární past – zhroutil se.

Probudil se až v prázdném baru Oblivio.

„Kolik nás tu zbylo,“ zeptal se poté, co dostal svojí dávku Drogy.

„Jenom pár,“ odpověděl barman, zatímco utíral politý pult. „Dvě vlny exodu odfoukly většinu světové populace jako podzimní listí ze silnic a teď nás tu zbývá odhadem“, přivřel oči a zvážil svět, „tak sto tisíc.“

To mu vyrazilo dech. „Méně než jedna stotisícina těch, kteří vytrvali.“

„Což znamená, že do dvaceti let všichni vyhyneme. Populace klesla pod kritické množství a navíc nám na krk pořád šlapou Ípéčka.“

Hltavě a s rudýma očima a s Šílenstvím vypil tuplák ginu, bouchl sklenicí do stolu a žádal další.

„Jsme tady sami, kamaráde,“ prohodil temně barman.

Tu smutnou destruktivní pravdu si uvědomil hned v ten okamžik a potom znova, když se probudil s vyměněnou krví a zdecimovaným mozkovým centrem Smutku a Šílenství, které si sám snažil vyoperovat pouze pomocí příborového nože a polévkové lžíce; ta pravda se mu zasekla v mozku jako střepina, která je příliš hluboko a není možné ji odstranit a proto nezbývá nic než žít v bolestech.

„Jsme tady sami,“ říkal si poté, co na dveře jeho provizorního bytu zabouchali příslušníci Ideopolicie bouracími kladivy a on se dostal do hledáčku senzorického systému, protože odmítl Čip a bar Oblivio byl opevněn, aby mohl vzdorovat náporům kázání Konvertorů. „Jsme tady sami a čekáme na smrt. Proč věnují všechno své úsilí tomu, aby nás pronásledovali a perzekuovali?“

„To proto, že nemůžeme utéct. Poslední transport zmizel v mracích a Emigrační embargo zakazuje dalším lidem opustit planetu. Mají nás v hrsti, jsme plátky masa na rozpálené pánvi a oni jsou kuchaři – manipulátoři, lidé posedlí mocí a touhou vládnout, chutí rozkazovat a posedlostí škrtit. A ani jim nedochází, že si pod sebou podřezávají větev.“

Byli pobláznění mocí stejně jako destruktivní kazatelé ilegální víry, kteří chtěli zničit svět a začínali sami sebou, nastavovali hruď palbě zbraní Ideopolicie a nebránili se, když jim stínali hlavy. Přesto někteří z nich přežili a pod horskými masivy vybudovaly svojí katedrálu – kruhové tunely ve kterých byla brána Soudného dne. O několik let později se tam dostal i on a sledoval, jak se mezi elektromagnety proplétají mecenáši s rudýma očima a bezednými účty a pobízejí vědce, aby pracovali dál a podíleli se na jejich společném snu.

„Je to pro naše blaho. Je to pro naši budoucnost.“

Ale on poznal pravdu a dělalo se mu z toho zle a když se dostal na světlo, pokusil se vyzvracet duši a vrátit zpátky čas. „Kde jsme jenom udělali chybu?“ ptal se sebe a prostoru a času a Nicoty a všech, teď, potom stejně jako před tím a pak mu to došlo.

„Vy srabi,“ nadával po nocích imaginárním lidem, které nepotkával v barech a na ulicích, kteří netepali ulicemi měst, kteří nechodili ráno do práce a večer domů, řval na lidi, kteří nebyli. „Vy srabi, jak jste mohli zmizet. To jenom váš strach udělal z téhle společnosti totalitní peklo, které se bortí samo do sebe.“

„Tohle se nedá vydržet,“ řekl jednoho dne, kdy byl v Obliviu udržován na sedativech a Benzodiazepinu, aby vystřízlivěl.

„Co budeš dělat?“

„Zastřelím se.“

Ale zbraň selhala. Stejně jako dalších pět revolverů, které si přiložil k bradě.

A tak začal svážet všechno zlato a veškeré bohatství, které za sebou zanechali exodující obyvatelé planety a které teď bylo bezcenné, seděl na svém trůnu z platiny a pil ze sklenek vykroužených z obřích diamantů, ale byl sám a sám sedával na hromadách zlata a šperků, ulehával v kradených palácích do postelí z bankovek a kreditních karet, za několik týdnů shromáždil devadesát procent světového bohatství, vlamoval se do opuštěných bank v mrtvých městech, kam nedosahovala moc Ideopolicie a rozbrušovačkou nebo trhavinami ničil vrata trezorů a pak nakládal zlaté cihly a cenné papíry po balících jako starý papír a odvážel a pak házel na hromady.

Byl sám na opuštěné planetě, která je odsouzena k smrti a všichni její obyvatelé si krátí čekání hromadnou ruskou ruletou poprav a akcelerací sebedestrukce.

Druhého dne se třásla země a on věděl, že odstartoval další automatizovaný orbitální bombardér napojený na Centrální Sledovací Databázi.

„Už sto čtyřicátá první orbitální pevnost dohlíží na bezpečnost nás a našich dětí,“ hlásila oficiální propaganda, ale z každého toho slova kapala lež.

„Hlavně se nenechat domlátit,“ říkal si, když všechno bohatství z nudy naházel do sopky a zase kráčel po zpustlých ulicích mrtvých metropolí a celé týdny nepotkal jediného člověka, jen občasné hlídky Ideopolicie, které se v obrněných transportérech proháněly ulicemi a hledaly Občany vyhýbající se životu v Centrech, kde byly rutinní razie konvertorů na denním pořádku.

Trávil všechen 0čas o samotě a uběhlo několik měsíců než řekl jediné slovo. Byl chirurgicky oddělen od zbytků společnosti, separován a uvnitř něho byla rotující neutronová hvězda, hroutil se, kolidoval a když našel album zažloutlých fotek, kterým listoval a poznával tváře lidí, kteří exodovali, aby zachránili sami sebe a podtrhly nohy ostatním a deník s hořícími deskami a černým papírem, který se bál otevřít, chtěl křičet, ale mlčel a jen kladivem a holýma rukama rozboural několik měst, vymazal je z mapy jenom proto, že v žilách cítil tlak a hlava mu hořela a klepal se zimnicí a malárií a několika do té doby neznámými chorobami a mozkovými parazity, kteří v něm už roky vyčkávaly. Díky koktejlu smrtelných nemocí a úzkosti halucinoval a viděl lidi s ohněm v rukách.

Jeho šílenství zaznamenaly seismografy po celém světě.

„Já chci pryč,“ křičel pak v noci uprostřed trosek a prachu města Megapolis a uviděl Bestii – její černý obrys proti bezhvězdné bariéře noci – jak skáče po hromadách suti v kruzích kolem něj.

Stál tam bez pohybu a sledoval, jak přichází ráno.

A potom uviděl, jak se vracejí.

Seděl s puškou na střeše mrakodrapu a očekával, kdy se objeví ta obří robotická monstra Ideopolicie, která procházela opuštěnými městy a hledala uprchlíky z Oficiálních Center Koncentrace Občanů, což byla moderní ghetta, kde bylo možné Občany snáze kontrolovat.

V tom okamžiku uviděl přistávající transport.

Krátce poté se do země jako jehly zabodávaly další a další dlouhé a úzké transportní moduly ze kterých vystupovaly další a další Supervizoři, kteří žili beze slov a vzbuzovaly strach, ale i naděje, že jejich nezměrná démonická autorita pohne základy světa, že něco se změní k lepšímu. Ale nestalo se nic a on rok poté, co na Zemi po Supervizorech přistáli i první lidé, navrátilci, kteří zatoužili po ztraceném domově, s jedním ze Supervizorů bezdůvodně bojoval na život a na smrt. Byla to rvačka na krumpáče v nejhlubších patrech obří vodní elektrárny jménem Srdce Stroje.

Nikdo se neptal proč, nikdo nic nezdůvodňoval.

„Věci se prostě stanou,“ říkal si v té chvíli stejně jako dlouho poté, co mu pod nohama praskala rodná planeta a drobila se na kousíčky.

Údery a bloky těžkých krumpáčů se staly nejpádnějšími argumenty, záminkami, důvody a zároveň řešením.

Když on neúnavně a jako blázen, který ztratil poslední zbytky příčetnosti a začal svět vidět v rudých odstínech černé, kolem sebe mlátil obřím rezavým nástrojem a Supervizor dokázal jen strojové uhýbat a blokovat rány v záplavách odlétajících kusů omítky a betonu, řval slova bez artikulace i významu, singulární jednotky informací, které lovil z ergosféry černých děr rotujících v thalamu – centru strachu a agrese. Nastal zkrat v jeho mozku zerodovaném úzkostí.

Neskutečnou silou udeřil Supervizora na plocho, ten se zakymácel a pustil svůj krumpáč.

Další ranou mu zasekl dlouhý hrot kopáčského nástroje do hlavy a pak sledoval jeho vyhasínající oči.

Druhého dne pochopil princip supervize, ale to se už rozpoutalo peklo a svět byl zaplaven nedotknutelnými zrůdami v černých kabátech, které v rukách skrývaly břitvy a zezadu podřezávaly hrdla všem, kteří se stali byť jen vzdáleně podezřelými. Šli po něm a on si opět uvědomoval, že tady na jenom hnije, marní čas, utíká z bláta do bažiny a čeká na smrt až ho zbloudilá kulka nebo jemné skalpely propagandistického Meta-náboženství rozstřílejí a rozřežou a zapálí a pohřbí někam do zapomnění.

Po nocích řval na střechách opuštěných mrakodrapů.

„Život je past ze které není útěku. Je to vratká lodička v černém oceánu neexistence, do které teče voda,“ říkal mu kdysi člověk, který byl později pověšen Konvertory na pouliční lampu proto, že nebyl dostatečně optimistický a nehledal útěchu a věčnost ve víře.

„Ale co dělat, když se potápí celá tahle planeta? Co dělat, aby se člověk nezbláznil, když se dívá do noci a vidí jak na něj padá opona času a kladivo neexistence. Co dělat, když je člověk vězněm, Ikarem bez křídel, který tolik touží překonat gravitaci a hledat aspoň fragmenty štěstí tam venku.“

Ten mrtvý filosof neznal odpověď, stejně jako teď všudypřítomná černota.

Seděl na okraji mrakodrapu ve městě, které se rozpadlo na prach a připomínalo ho jenom několik mement z oceli a betonu a díval se nahoru na hvězdy, zastiňované nesmírnými těly orbitálních bombardérů, které se vznášely nad hlavami jako odjištěné zbraně připravené k palbě. Byly to hlavně namířené na planetu Zemi, každý obyvatel měl svého kata, svojí bombu, svojí balistickou střelu, svůj laser, který mohl vystřelit kdykoli, v náhodný čas z náhodného důvodu. Plánem bylo mít na zaměřovači každého konkrétního občana Svobodných Národů Planety Země, který mohl být přeměněn na nečlověka jenom proto, že se znelíbil, nesouhlasil dostatečně nahlas, nebavil se tolik jako ostatní nebo byl podezřelý z nespecifikovaného zločinu.

„Řetězy. Nasazují nám řetězy a do hlavy nám zanáší virus strachu a my jejich snahu vítáme, my jejich represi přijímáme. Je to přece pro naše dobro.“

Klenba noci se zatřásla a rozžehla se bláznivými ohni přistávacích trysek transportních modulů, ze kterých vystupovali lidé, aby hned poté byly jejich stroje likvidovány příslušníky Ideopolicie.

„Další blázni se vracejí do náručí sledovacích systémů, čipování a normalizace názorů.“

„Nikdo nesmí opustit náš ráj,“ hřměl Konvertor z pětipatrových reproduktorů po obou stranách své miniaturní kazatelny. „Okolní vesmír je příliš strašlivé místo, příliš prázdné a příliš nepřátelské. Ostatně, proto se mnoho našich bratrů a sester vrátilo. Děti planety Země přišli zpět do svého ráje, který už nikdy nesměji opustit.“

Mezitím venku probíhala policejní razie v serverovnách svobodných médií a Supervizoři vylepovali plakáty s jeho tváří na stěny domů.

Ačkoli věděl, že nemůže protrhnout bariéru atmosféry, odešel. Zmizel jak nejrychleji to šlo. Vypařil se a ani se nerozloučil, protože neměl s kým. Neměl nikoho, komu by mohl říct aspoň pár slov a proto se hroutil do psychického pekla tichých zdí, které mu svíraly hrudník i ve vlaku, letadle, na palubě lodě, na cestě pryč. Nikde nebylo bezpečno, všude byly oči, které nikdy nemrkaly, oči, které prohlédly skrz několik stěn, které dokázaly chirurgicky otevřít mozkovnu a vypreparovat z ní i ty nejskrytější myšlenky.

Před peklem pronásledování utekl do nejhlubších pralesů. Nevzal si s sebou nic. Stejně jako tisíckrát předtím nechal všechnu svojí minulost za sebou a stejně jako tisíckrát předtím se cítil mizerně, když přežíval v mokřadech po pás v hnijícím blátě.

Pak se spustil déšť a pršelo celý den, bouřlivou noc i deštivé ráno, následující týden, měsíc, rok. Obloha se najednou zatáhla a z každého čtverečného centimetru oblohy v barvě tmavě šedé oceli k zemi padaly provazy černé vody. Přestal existovat den i noc a čas se spojil do kontinuálního přítmí deště. Církevní Konvertoři ve svých vyvýšených a opancéřovaných kazatelnách k lidem hřměly slova instantního strachu o konci světa, který zapříčinili právě oni, protože polevili ve své víře a opustili brány pozemského ráje. Ale on se plavil na improvizovaných vorech v zatopených džunglích, kde žili nebezpeční červi vrhající kyselinu a přečkával dny v promočených chatrčích v korunách stromů a věděl, že se nemůže vrátit. Dozvídal se to jenom náhodou, když potkával bývalé indiány z pralesů, kteří teď žili ve svých neprůstřelných vilách v samotě tropických lesů, kam jenom velice slabě doléhala moc Ideopolicie. Přesto u nich nemohl zůstat, protože i sem občas zalétávala bojová vznášedla obtěžkaná pancířem a zbraněmi, vznášedla, která levitovala nad vrcholky stromů a reflektory a senzory pročesávala zelená moře, nezměrné stroje, které říkaly, že svět je pro něj stále nebezpečný, že je stále příliš vysoko na Seznamu a že musí čekat.

A právě čekání ho zabíjelo, když ležel na voru obličejem vzhůru a oči mu z důlků vyplavoval déšť kyselé vody, ten déšť, do kterého chtěly horké a bláznivé mozky vůdců Strany dostat sledovací nanoboty, zase mu docházelo, že se jenom plácá v popelu téhle planety, že tu nechce zůstávat, ale musí; že mu zastřihli křídla a přeťali linii jeho života. Nemohl nic dělat, jen se svázanýma rukama sedět a poslouchat to zničující ticho uvnitř.

Krajinou zatřásl náraz ticha. Nejednou déšť ustal a temně šedivá mračna se protrhala a v průrvách uviděl tmavě modrou barvu začínajícího večera. Nad pralesem se vznášel klid, mlčení a pára. Nic se nedělo, žádné zvuky vznášedel, po roce deště se nad pralesem rozléhalo hluboké ticho.

Potom se noční obloha rozzářila a na ní slova napsaná laserem do mraků: „Byli bychom ještě lidé, kdybychom přestali snít?“

Došlo mu, že už dlouho nesnil. Došlo mu, že přestával být člověkem.

Naposledy toho dne, kdy vytáhl tu věc z vraku USS Exploded a pak mu začal hořet mozek v lebce a rozpadat se na smítka popelu. Tehdy si uvědomil, že jeho mozek je uprostřed sladké imaginace, poloreality-polosnu, infiltrován opiodními peptidy, na hraně zlomu, na okraji určitého poznání, ale z toho snu se probudil, když IP lasery začaly rozřezávat zdi rozpáleného mrakodrapu.

„A tam ten sen skončil,“ řekl si v duchu, ale přesto byl slyšet.