10 vteřin
(meteorit na cestě a zbývá posledních 10 vteřin – povídka o naději, která (skoro) nikdy neumírá)
Z rádia se ozvalo: „Pokusy zničit meteorit selhaly. Na Zem dopadne za deset vteřin.“
#10
„Panebože panebože 10 vteřin posledních 10 sakra doprdele bože, bože, kde je musím jí to říct.“
Na nebi žhnula ohnivá koule a odpočítávala poslední okamžiky světa. Ale on na to nedbal, vyrazil z domu, přeskočil branku a běžel dál, má posledních 10 vteřin a musí udělat jednu věc, kterou chtěl udělat už dávno, ale nikdy nenašel odvahu.
#9
„Musím ji vidět, musím ji vidět, musím ji vidět. Hned, hned, sakra rychle.“
Sprintoval ulicí kolem rybníka a nad hlavou mu zářila hvězda zkázy. Podvečer se změnil na nejjasnější poledne. Každým krokem urazil pět metrů své poslední trajektorie. Vzduch se začal zahřívat.
#8
„Moje hvězda, bílá labuť, květinka.“
Běžel ze všech sil, stal se z něj nejrychlejší člověk všech dob. Míjel školu kde se všichni žáci i učitelé tlačili u oken a vykláněli se z nich a sledovali ohnivé divadlo na obloze. Neměli v očích strach, jen údiv. Všechno se seběhlo tak rychle, že si ještě nestačili uvědomit hrůzu situace. Meteorit se zvětšoval, rozpálil vzduch a vyhladil stíny.
„Za chvíli tu bude, ale já ho předběhnu. Sakra, naposledy tě uvidím a řeknu ti…“
#7
„… že tě zatraceně miluju.“
Byl odhodlán a nikdo na světě nemohl změnit jeho rozhodnutí. Pádil stále dopředu, neohlížel se, utíkal, běžel a na ulicích okolo něj stáli jako sochy strnulí lidé a hleděli na obrovský rudý meteor i na rozmazanou postavu běžce, který se prohnal kolem nich a do údivu je přiváděly oba úkazy. Cítil oheň na obloze, cítil jak se blíží, cítil také tepání posledních vteřin naděje na spáncích a zrychloval nade všechny meze, byl rychlejší než světlo i čas a vítr mu svištěl ve vlasech a kolem uší.
#6
Proletěl stromořadím a vyběhl do mírného kopečku s rozestavěnými domy nalevo.
„Už tam budu, už jen několik vteřin, několik okamžiků. Proč jsem jí to neřekl nikdy předtím, proč jsem nezpíval pod jejím oknem, proč jsem nenakupoval růže? Proč? Proč chci všechny promarněné šance dohnat teď na konci věků? Musím.“
Proměnil se v ohnivou čáru, vystřelený projektil, řízenou střelu a razil si tunel skrz opony horkého vzduchu. Do plamenů oděný meteorit na obloze rostl každým okamžikem.
#5
„Tak daleko, ještě je to tak daleko.“ Na zátylku cítil žár padající hvězdy. „Dělej, přidej, teď nebo nikdy, políbím ji a zemřu. Proč teď? Není už pozdě? Zatraceně pozdě? Teď nebo nikdy. Nikdy…“
Zatnul zuby a potlačil přicházející pláč. Začal pochybovat, ale běžel dál, odhodlání a naděje stále ještě převažovaly. Žádná situace není tak beznadějná, aby nestálo za to bojovat. Už necítil nohy a nedýchal, necítil už vůbec nic, připadal si jen jako polomrtvá myšlenka, která letí vzduchem.
#4
Bez dechu zaklel.
„Musím jí vidět, musím jí říct, že mi vyrvala srdce z těla, požádám jí, aby mi ho vrátila. Sakra je tak krásná, fantastická, zatracenej idiot, nesnáším se. Shoří.“ Začal plakat. „Ale musím.“
Prolétával krajinou, kolem se míhala pole, stromořadí kolem cest i osamělé ostrůvky lesů. Obloha změnila barvu na jasně oranžovou, vzduch byl protkán provazci žáru, asfalt začal měknout.
Běžel a vpředu za mírným kopečkem začaly prokukovat domy.
#3
Byl zoufalý. Nebál se ohnivé zkázy z nebe, ale děsil se možnosti, že se neodhodlá udělat poslední krok nebo jí nenajde včas a meteorit dopadne dřív, než zazpívá baladu o lásce. Pohyboval se už jen setrvačností, přesto velice rychle.
„Už jsem blízko, zatraceně blízko.“
#2
To je ona, to je ona, zhmotněný sen, neuvěřitelná kráska, okvětní lístek který nezvadá ani v nesnesitelném žáru.“
Spatřil ji, jak mu v záři ohnivé zkázy běží naproti.
„Jde mi naproti, chce se se mnou potkat, chce mi něco říct, chce se nechat líbat v poslední den. Sakra, sakra, je tak blízko. Takový kousek od cíle, jen pár kroků, přetrhnu pásku a můžu se oddávat vítězství.“
Jeho vůle zakolísala, žaludek se mu začal obracet, hlava se mu zatočila, ozvala se tikající bomba v jeho nitru. Svěsil ramena, udělal pár namáhavých kroků a pak se zastavil. Stál na samotném konci své cesty, ale nenašel odvahu na ten poslední krok, stejně jako tisíckrát předtím.
#1
Stál na místě a smutně ji pozoroval s vědomím, že teď ji definitivně ztratil. Meteorit a jeho ohnivá křídla už překryly většinu oblohy, vzduch hořel, celé okolí potopené do jasně oranžového světla. Padl na kolena a proklínal se, zatímco rozvlněná silueta běžela proti němu, ale byl stále příliš daleko. Zaplakal. Teď už je pozdě. Hlavou mu proletěly vzpomínky na mnoho promrhaných dní a nocí.
#0
Poslední okamžik. Nula. Meteor dopadl. Ozvala se rána, země se roztřásla, vzduch zapraskal. Ucítil světlo, ucítil žár, žhavé polibky v rozhodující vteřině. Pak zvony a černota. Po chvíli spatřil rozmazané světlo, světlo na konci tunelu, nebo na jeho začátku.