Ztichlej svět
<time datetime=2007-06-04T01:31:00>4. 6. 2007</time> — k47 (CC by-nc-sa)
(„Vrah a čarodějka v Nových Nadějích během Bezčasí“)
Padla noc
a svět se utišil
ruch nervových spojek
šelest hmyzích pohybů
a tikot srdce metropole
ustaly
a kapilární dálnice
pokryl popílek spánku
nastalo Bezčasí
kdy není vítěz ani poražený
a viníkům se odpouští
kdy se nemůže nic stát
po stovky živomrtvých let
mlhové Bezčasí
strnulá doba
svět smutné balady
zamrzlých nadějí
studených soch
a nehybných vědomí
lorem ipsum, prázdná slova
hodiny bez písku
šedý svět za okny
a černá barva v rámech obrazů
Smutný vrah
Seděl u Nových nadějía pil kafe černé jako bezměsíčná noc
tu temnou tekutinu, hustou jako dehet
ten motor úsvitů šílenství vrahů
už tisíc let se nehnul z místa
krev mu ztuhla v žilách
a zkysla v prudký jed
měl mladou tvář a kruhy pod očima
z nespánku a dlouhého trmácení
na krku měl šrám
na prsou čerstvou jizvu
obě rány převázané páskou
s proudy černé krve
na bílé košili
Byl smutným synem vraha
zrnkem obilí mezi mlecími kameny
černou skvrnou na temně šedé malbě
jen loutkou jménem Michael
Opustil rodinu v mystickém Dvojměstí
aby se dostal ze stínu svého otce
z provazců kouře, viny a zločinu
a navštívil domov, který nikdy neviděl
starý dům ve skalách, s výhledem na moře
Ale musel se vrátit zpět
hnán neklidem a bláhovou nadějí
planoucím srdcem, proudem svědomí
poháněn šílenstvím
plamenem, který se vzňal
němou vášní, nevyslyšeným voláním
Osedlal koně
a hnal se tisíc mil k Dvojměstí
neúnavně pádil krajem černým
potopeným v půlnočním dešti
svět byl tmavý, oděný v hrubých odstínech šedi
leskle plakal na vozovky silnic
a on, syn vraha s šaty nasáklými střelným prachem
se potácel jako černá tečka v tmavém obraze
a vprostřed tmy, blízko půlnoci a zhroucení
potkal svůj přízrak
od té doby nemohl spát a
bez dechu a bez únavy
běžel se studeným větrem
vstříc Dvojměstí
do spárů čelistí žraloka
za jazykem kobry
za úsměvem Mony Lisy
spěchal zpátky
a pak na konci času i naděje
se šrámy na těle
a zkrvaveným nožem v rukách
potkal svou Alenku
uvázanou v říši děsů
uvězněnou v kleci Bezčasí
uviděl její tvář a narazil do stěny
zhroutil se a plakal
ta surová červeň zpod rozmlžených víček
ta snová barva lásky na čepeli
nemohl nic změnit
dotknout se jejích rtů
nemohl se zastavit
ani usnout – jen kvůli ní
obehnán hradbou pohledů
mlčenlivých stěn
seděl u stolu
v nitru žhnul a pálil ho zátylek
ale nemohl se hnout
naprosto paralyzován
jen seděl s hlavou skloněnou
a smutnýma očima
a pil studenou černou kávu
Cítil lehké dotyky Bezčasí
unavenou realitu zaprášených silnic
dny kalného cizího života
Bezčasí bylo v něm – dýchal jej, jedl i pil
Čtyři dny bez spánku
a vrátil se časem
na okraj vznešených Alp
kde chtěl klidně spát
jedinou noc ve svém životě
ale v koutě, ve stínu nejtemnějším
čekal zabiják – nepřítel jeho otce
vytáhl nůž, ocel se zaleskla
několik záblesků, dva šrámy
tanec života a tanec smrti
divoký pulz světa ustal
ochladilo se a čas zastavil
Michael s hrůzou, s křečí
s děsem napříč nervovými vlákny
sledoval svou ruku na rukojeti nože
a pomalou studenou krev na ostří
S bezesnou hrůzou uháněl zpátky
s řeznými ranami na krku
karavanou rváčů
smršť kulek prolétla mu vlasy
letěl dál na kolizním kurzu k Novým Nadějím
kde všechno končí zoufalým Bezčasím ve tkáních prostoru
jeho otec vraždy litoval
dokud nevykouřil cigaretu
a nesetřel slzy a krev
„To je revolver, má drahá
kdyby náhodou otec trval na souboji“
a vzápětí se probudil z bdělého snu
Potlačit únavu a spánek
a celé bezčasí prožít v hibernaci
v objetí surového kofeinu
kavárna Nové Naděje i celý svět
byl tichý, šedý a bez barev
jen ona – čarokrásná – na druhé straně místnosti
ve světle modrých šatech
s leskem v očích a úsměvem na rtech
rozproudit krev v žilách
spustit zase ten nesmírný stroj
„už nastal Exodus, má milá“
transport do země zaslíbené
do milovaného Dvojměstí
poháněn svou Apokalypsou
s vrahy v patách …
zaťal zuby a zvedl zrak
šedým světem okovů
a věčného ledu
bleskla naděje
* březen a duben 2007