Proč je tak velká věda to, že by zákony měly platit i online?

23. 5. 2011 — k47 (CC by)

Jedním z hlavních požadavků Pirátské Strany je, aby offline zákony, platily i online. Myslím, že jde o zcela rozumný požadavek; internet není speciálním případem, ale jen součástí reality. Problémy se objeví, když si zastaralé, ale stále vlivné průmyslové odvětví, uvědomí, že rovné uplatňování právních předpisů znamená, nemožnost dalšího vynucování distribučního monopolu.

Překlad článku Why Is It Rocket Science That Laws Should Apply Online Too? publikovaného pod licencí Creative Commons BY, jehož autorem je Rick Falkvinge – zakladatel Švéské pirátské strany.

Abychom porozuměli absurditě požadavků zábavního průmyslu (copyright industry), musíme se zastavit a zamyslet se, jaká práva považujeme za naprosto samozřejmá v analogovém světě. A jsou to práva, která stejně tak platí i v digitální části reality, ale jsou nějakým způsobem skrytá v právní hře na schovávanou.

Podívejme se na práva, která mám, když s někým komunikuji analogově – prostřednictvím papíru, pera, obálky a poštovní známky. Ta samá práva by měla platit i když použijeme digitální komunikační kanál, tedy alespoň teoreticky, protože zákon nerozlišuje mezi jednotlivými metodami komunikace. Naneštěstí pro zábavní průmysl, zaručení těchto práv online by znamenalo, že kopírovací monopol (copyright monopoly) bude zcela nevymahatelný a právě z tohoto důvodu v současné době zábavní průmysl útočí právě na tato zásadní práva. To však neznamená, že tato práva nemáme.

Když někomu napíšu dopis, já a jedině já se rozhodnu, jestli se identifikuji v dopise uvnitř obálky, na obálce, na obou místech současně nebo nikde. Je mým neodvolatelným právem se rozhodnout, jestli budu komunikovat anonymně nebo ne. Toto právo máme pro analogovou komunikaci zakotvené v zákoně. Je zcela rozumné požadovat, aby stejná pravidla platila i online.

Když někomu napíšu dopis, nikdo nemá právo zachytit dopis, rozlepit obálku a prozkoumat jeho obsah pokud právě já nejsem již dříve podezřelý ze spáchání konkrétního zločinu. V tom případě může soud (a jenom soud) nařídit taková opatření. Samozřejmě nemám povinnost někomu pomáhat otevírat a interpretovat mé dopisy. Je zcela rozumné vyžadovat, aby stejná pravidla platila i online.

Když někomu napíšu dopis, žádná třetí strana nemá právo změnit jeho obsah, než bude doručen nebo dokonce úplně zamezit jeho doručení. Nemělo by být zcela rozumné požadovat stejná pravidla i pro online komunikaci?

Když někomu napíšu dopis, nikdo nemá právo stát u poštovní schránky a vyžadovat, aby mohl zaznamenávat veškerou mojí komunikaci, tj. s kým komunikuji, kdy a jak dlouho. Opět, požadovat stejná pravidla pro online svět by bylo jedině logické.

Když někomu napíšu dopis, pošťák nesoucí tento dopis jeho adresátovi není nikdy zodpovědný za to, o čem jsem se rozhodl psát (imunita poslů). A zase, je zcela rozumné požadovat, aby i toto platilo online.

Všechna zmíněná práva jsou pod systematickým útokem zábavního průmyslu. Soudí se s poskytovateli internetového připojení a požadují, aby nainstalovali zařízení pro odposlech a cenzuru mezi své switche; neustále ohlodávají imunitu poslů (prostý přenos (mere conduit) a common carrier principle); požadují oprávnění identifikovat jednotlivce, kteří spolu komunikují, chtějí pravomoc nám odepřít možnost vůbec vykonávat základní práva; a mají koule na to, aby navrhli cenzuru, jen kvůli udržení svého dosavadního distribučního monopolu.

Všechno výše zmíněné pramení ze skutečnosti, že každý prostředek digitální komunikace, který může být vyžit k soukromé korespondenci, může být vždy použit k přenosu digitalizovaného díla, na které se vztahuje copyright – a nikdo nedokáže rozeznat co je co bez toho, aby dal zábavnímu průmyslu právo porušit pečeť a číst soukromou korespondenci, což je právo, kterého se nikdy nehodlám vzdát.

Toto jsou občanské svobody o které naši předkové bojovali a kvůli kterým umírali. Je víc než zvrácené, že zastaralý zprostředkovatelský průmysl požaduje, abychom se těchto práv vzdali jen proto, aby byl zachován monopol zábavního průmyslu.

Když se v šedesátých letech poprvé objevily kopírky, knižní vydavatelé se je snažili zakázat protože mohly být použity pro kopírování knih, které by pak byly rozesílány poštou. Všichni odpověděli vydavatelům, že mají smůlu: copyrightový monopol je stále platný, ale to jim nedává právo nahlížet do soukromé komunikace jenom, aby hledali porušení autorského práva, a tedy s tím nemohou nic dělat. To platí offline a je zcela rozumné požadovat, aby to platilo stejně tak i online.

Zábavní průmysl si někdy stěžuje, že internet je místem, kde neplatí žádné zákony a že by stejné zákony a práva, která platí offline, by měly platit také online. V tomhle případě nemůžu více souhlasit.