Dáváte přednost copyrightu nebo právu mluvit v soukromí?

Před pěti lety, když jsem zakládal švédskou Pirátskou stranu, jsme stanovili tři pilíře naší politiky: kultura sdílení, svobodné vzdělávání a fundamentální soukromí. Tato témata zaznívala jako ideály v kruzích respektovaných aktivistů. Měl jsem pocit, že spolu nějak souvisely, ale trvalo mi ještě několik měsíců, než jsem objevil spojení mezi právem na soukromí a právem sdílet kulturu.

Překlad článku Do You Prefer Copyright or the Right to Talk in Private? publikovaného pod licencí Creative Commons BY, jehož autorem je Rick Falkvinge – zakladatel Švéské pirátské strany.

Spojení se zdálo tak zřejmé, když jsme ho konečně formulovali; jde stále o jeden z našich nejlepších postřehů:

Dnešní úroveň vynucování copyrightu nemůže existovat společně s právem komunikovat v utajení.

Pokud vám pošlu email, může obsahovat hudbu. Pokud jsme na video-chatu, můžu tam promítnout copyrightem chráněný videoklip, abychom se oba podívali. Jediný způsob, jak toto detekovat za účelem vynucení současné úrovně copyrightu, je eliminovat právo na soukromou korespondenci – což znamená odposlechnout všechny jedničky a nuly odesílané a přijímané všemi počítači světa.

Není možné, aby bylo dovoleno právo na soukromou a utajenou korespondenci pro nějaký druh obsahu, ale nikoli pro ostatní. Z principu musíte porušit pečeť a analyzovat obsah, abyste mohli zjistit jestli je povolený nebo ne. Ale v tomto bodě je už pečeť rozlomená. Buď bude pečeť na všem nebo na ničem.

Takže stojíme na rozcestí. My, jako společnost, můžeme prohlásit copyright za nejdůležitější věc na světě a vzdát se možnosti soukromé komunikace. Buď tak, nebo řekneme, že právo soukromé korespondence má větší hodnotu a v takovém případě může být tato korespondence použita k přenosu copyrightem chráněných děl. Neexistuje žádná třetí cesta.

Jakmile přijmete fakt, že copyright musí být upozaděn, začne být patrná celá paleta výhod. Dvě miliardy lidí by získaly neustálý přístup ke všem znalostem a kultuře lidstva. A to by byl pro civilizaci mnohem větší krok vpřed než veřejné knihovny, které se začaly objevovat v roce 1850. Bez nákladů pro veřejnost nebo zavedení nových daní. Všechna potřebná infrastruktura je už na svém místě. Technologie byla vyvinuta a nástroje se už používají. Jediné, co zbývá, je zrušení zákazu jejich používání.

Co mě nedávno překvapilo, bylo jak dobře tomuto problému rozumějí lidé v zábavním průmyslu a jak vytrvale se snaží vyhladit právo soukromé komunikace, aby mohly udržet současnou spornou úroveň copyrightu.

Diplomatická depeše, uvolněná WikiLeaks před Vánocemi odhalila seznam požadavků pro Švédskou vládu od amerického zábavního průmyslu – IPAA. Americká ambasáda se pochvalně vyjadřovala k tomu, jak s nimi švédské soudy „táhnou za jeden provaz“ a ke značnému v prosazování požadavků proti vlastním občanům, ale ve prospěch amerického zábavního průmyslu.

Součástí těchto požadavků byl téměř každý velkobratrský zákon přijatý v posledních letech. Data retention, IPRED, třikrát a dost, přístup policie k IP záznamům pro vyšetřování drobných zločinů, zrušení mere conduit messenger immunity, všechno tam bylo.

Začalo být zřejmé, že zábavní průmysl nás aktivně tlačí ke společnosti Velkého Bratra, protože ví, že jedině tak může být zachován copyright.

Sám za sebe myslím, že je čas tento průmysl vyloučit z legislativního procesu.