With a bit of luck, his life was ruined forever

Poslední dobou si připadám nějak takhle. Ne jako Hunter S. Thompson, ne jako ten acid freak, ale jako ten chlápek v saku na konci videa.

With a bit of luck, his life was ruined forever. Always thinking that just behind some narrow door in all his favorite bars, men, in red woolen shirts, were getting incredible kicks from things he'll never know.

Asi tak.

Když už tu mluvím o HST, měl bych se zmínit, že mi (ne)dávno přišel The Great Shark Hunt – sbírka článků a gonzo reportáží, které HST během let napsal. Kniha obsahuje takové klasiky jako: The Kentucky Derby Is Decadent and Depraved, The Temptations of Jean-Claude Killy nebo Strange Rumblings in Aztlan. První jmenovaný je považován za začátek gonzo žurnalistiky, která o pár let později vyvrcholila v kultovní Fear and Loathing in Las Vegas. I když technicky, Thompson považuje Fear and Loathing za neúspěšný pokus gonzo žurnalistiky. Jeho původní představa byla mnohem hrubší a surovější, jak se (mimo jiné) píše v „The Great Shark Hunt“:

[…] Fear & Loathing in Las Vegas is a failed experiment in Gonzo Journalism. My idea was to buy a fat notebook and record the whole thing, as it happened, then send in the notebook for publication – without editing. That way, I felt, the eye & mind of the journalist would be functioning as a camera. The writing would be selective & necessarily interpretive – but once the image was written, the words would be final; in the same way that a Cartier-Bresson photograph is always (he says) the full-frame negative. No alterations in the darkroom, no cutting or cropping, no spotting… no editing.

Co dál?

V poslední době jsem také narazil na výbornou analýzu filmu Apocalypse Now a kráte na to na Apocalypse Pooh – prapředka všech filmových mash-upů, který byl sestříhán roku 1987, dávno před YouTube, dávno před internetovým videem, hluboko v době VHS kazet.

K tomuto videu mě dovedl This exists – jeden z myriády „naučných“ YouTube kanálů, které jsou více méně jen pouhé kompilace bizarností a faktoidů – tedy přesně tím, proti čemu by Niel Postman zuřivě protestoval. K This exists mě dovedlo THAC fórum, kde se diskutuje o 44 – potenciální připravované sérii, která bude duchovním pokračováním kultovní klasiky Marble Hornets. K THAC fóru mě nasměroval BNWYDSE podcast, k němu mě dovedl youtube kanál troyhasacamera, ke kterému jsem se obrátil po skončení Marble Hornets. Jak jsem se dostal k Marble Hornets, si už nevzpomínám, ale jasně si vybavuji těch několik prvních nocí a svítání utopených v mlze, kdy jsem hltal entries po desítkách. Těch několika dnů mě, stejně jako desítky tisíc dalších lidí, vytrénovalo, abych jako Pavlovovi psi reagoval na každý šum, narušení a chyby obrazu a zvuku, protože to znamenalo, že nevysvětlitelná a nezastavitelná kosmická hrůza ztělesněná do podoby slenermana/operatora je za rohem.

A dál?

Terminality! Od poslední aktualizace uběhlo už hodně vody a proto tu zveřejním rovnou čtyři fragmenty: T15 – K., který na scénu uvádí K., T16 – Konec světa, který sleduje cesty našich hrdinů, jak utíkají až na zmíněný konec světa, T17 – Tomy, který představuje Rubina starého kamaráda, v jehož domě na konci světa naši hrdinové na chvíli najdou útočiště a T18 – Velkej a malej Pítr, který popisuje noc na konci světa. Vodítky všech čtyř částí jsou jejich poslední věty.

A dál?

Už nic. Snad jen že alternativní název mojí fiktivní auto-biografie by také mohl být Pouhý Pozorovatel. Vysvětlení se nachází v reportu z PragoFFestu.